Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hořko - sladká tajemství 46

17.07.2010 (17:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3984×

Edward

Nemohl jsem ani uvěřit svému neskutečnému štěstí. Běžela tudy sotva před pár vteřinami. Měla těch pár vteřin náskok. Zlověstně jsem se usmál. Vždy jsem byl nejrychlejší běžec a nyní mě poháněl vztek a touha po pomstě. Už mi nemohla utéct. Bez dalšího rozmýšlení jsem vyrazil. Běžel jsem tak rychle, jako ještě nikdy předtím. Její stopa mě neomylně vedla a její vůně sílila. Měl jsem chuť se hlasitě rozesmát. Čím byla vůně koncentrovanější a intenzivnější, tím větší rychlost jsem vyvíjel. Kdykoliv jindy bych byl fascinován svým během, dalo-li se to tak ještě nazvat. Spíše jsem už letěl. Zdálo se mi, že mé nohy se sotva dotýkají země. Možná ani se vůbec nedotýkaly. Neměl jsem ale čas se tím zabývat. Blížil jsem se ke svému cíli.

Kličkoval jsem temnými ulicemi lemovanými vybydlenými domy, veřejné osvětlení tu dávno bylo nefunkční či zdemolované. V mé rychlosti mě žádný člověk nemohl spatřit a i kdyby, tady žili nebo spíše přežívali jen feťáci, bezdomovci, laciné prostitutky a jejich pasáci. Ti všichni by mě považovali jen za výplod působení přemíry alkoholu nebo požití nekvalitní drogy. S odhalením jsem si nemusel dělat starosti.

A pak jsem uviděl její zářící rusé vlasy. Byl jsem tak blízko, že o mně už musela vědět. V ústech mě pálil vlastní jed a má pradávná a mýtická podstata se tetelila blahem. Tolik let, tolik desetiletí jsem se snažil potlačit krvelačnou bestii v sobě, ale nyní jsem jí sám pomáhal vydrat se na povrch a převzít nade mnou kontrolu.
Victoria se otočila a zavrčela na mě. Oplatil jsem jí to úsměvem. Snažila se zrychlit, ale proti mně neměla šanci. Vší silou jsem se odrazil a skočil na ni. Povalil jsem ji na zem a držel ji za vlasy. Ležela v bahně obličejem dolů. Tím jsem ji prvně ponížil, ale rozhodně jsem v tom plánoval dál pokračovat. Přišpendlil jsem ji k zemi a ona se nemohla ani hnout krom vzteklého a možná i zoufalého kopání nohama. Zkroutil jsem jí ruku za záda a chystal se trhnout, když se jí nějakým zázrakem podařilo vysmeknout se mi. Mrštně jako ještěrka se přetočila tak, že nyní ležela na zádech a dívala se mi do očí. Nenávistně, vztekle, vyděšeně. Věděla, že ji zničím. Věděl, že dnes už nevyvázne.

Nadzvedla se a naše obličeje dělilo jen pár centimetrů. Temně jsem vrčel. To jsem ovládnout nedokázal. Ona byla zticha. Pak se na okamžik usmála a plivla mi do obličeje. Tím mi nevědomky pomohla se vzpamatovat. Až do té chvíle byla má mysl příliš zastřená rudým oparem touhy po trhání, ničení a pálení nepřítele, že jsem nedokázal vnímat její myšlenky. Tím plivnutím mě vrátila do reality. Už jsem to byl zase já a démon v mém nitru ustoupil do pozadí. Stále jsem jeho přítomnost vnímal, ale já sám jsem ovládal své tělo a kontroloval své činy.

„Zrůdo! Zabíjíš svůj vlastní druh, sobě rovné a chráníš naší přirozenou potravu. Taková zvrácenost,” křičely na mě její myšlenky. Ona mě nazývala zrůdou. Skoro jsem se rozesmál. Jak odlišně je možné dívat se na jednu skutečnost. Každé oči ji vidí jinak a jinak se k ní staví. Nikdy jsem neměl pocit, že můj názor je ten jediný správný, ale v téhle věci jsem si byl jistý. Já zrůdou nebyl. Přes to, co jsem se chystal udělat, přes to, jak moc jsem toužil jí hodiny a hodiny ubližovat a mučit ji, přes to, jak hluboce jsem ji nenáviděl, přes to všechno jsem zrůdou nebyl. Ani na okamžik jsem o tom nepochyboval.

„Víš, co je vtipné, Victorie? Vlastně je to k popukání. Ty tyhle všechno děláš pro Jamese. Chceš ho pomstít. Milovala jsi ho a teď za něj položíš život. Za mrtvého druha, který ti druhem nikdy nebyl. On k tobě necítil lásku. Vztah s tebou pro něj byl pohodlný. Líbila se mu tvá schopnost úniku v pravou chvíli i tvé hezké a ochotné tělo. Líbila se mu tvá poddajnost a poslušnost vůči němu. Ale láska to rozhodně nebyla, ani vzdáleně. V podstatě mu na tobě nezáleželo víc než na Laurentovi. Výhodný spojenec, nic víc jsi pro něj nebyla,” šeptal jsem jí téměř něžně.

„Lžeš!” zařvala a já v jejím hlase slyšel bolest. Bylo mi to jedno, spíš mě to potěšilo, než abych se za sebe a své jednání styděl.
„Kdepak, Victorie, tys Jamese ani neznala. Já ano. Já mu viděl do hlavy a věř mi, že to, co si o tobě myslel, nebylo moc pěkné. Nelíbilo by se ti to,” bral jsem jí poslední karty z toho nyní již pobořeného a zničeného domečku z karet, do něhož stačilo jen fouknout, aby spadl. Neměl pevné základy.
„Ne, ne, ne, ne, ne,” vztekala se.
Podcenil jsem ji. Podcenil jsem živočišnou zuřivost. Svými slovy jsem ťal do živého. V její mysli jsem si přečetl, že i ona občas pochybovala o jeho lásce k ní. Vždy ji přesvědčil, ale ta pochybnost tu byla, jen jí nechtěla věřit. Nechtěla, aby se stala  jistotou. A  tu jsem jí já dal. Zmobilizovala všechny síly a vyprostila své ruce z mého ocelového sevření. Bušila do mě pěstmi a pak zatlačila a přetočila se nade mě. Bouchala a kopala jako smyslů zbavená. Nemyslela na své činy, nepřemýšlela o tom, co dělá. Byla jako šílená. A možná ne jako. Pravděpodobně skutečně zešílela. Nesnažila se trhat mě, prostě do mě jen nepříčetně bušila. Nemohl jsem se nijak účinně bránit. Žilami jí koloval vztek a sama se neovládala. Snášel jsem její rány a horečnatě přemýšlel, jak z toho ven. Jak ji dostat zpátky na lopatky a konečně ji zničit. Bez mučení a dalšího utrpení. Prostě bych jí utrhl hlavu a pak škrtl zápalkou.

Najednou a pro nás oba zcela nečekaně se těsně za mou hlavou ozvalo dunivé zavrčení a vzápětí jsem byl volný. Jeden z vlků srazil Viktorii a svýma obrovskýma tlapama ji držel na zemi. I do něj bušila a snažila se ho kousnout, ale on jí hbitě uhýbal. Rychle jsem se vzpamatoval a zaměřil se na jeho myšlenky. Seth. Kvůli věku podceňovaný člen smečky. Seth, ten, který zachránil mou ženu a nyní asi i mě. Bez dalšího zbytečného přemýšlení jsem k dvojici před sebou skočil. Seth stál Victorii na hrudníku a s odhalenými zuby na mi vrčel, zatímco se pod ním zmítala. Nemělo smysl to dál prodlužovat, nemělo cenu na něco ještě čekat. Vzal jsem její hlavu do dlaní a zuby jí přejel přes krční páteř. Pak jsem hladce její hlavu oddělil od zbytku těla, které okamžitě ochablo. Věděl jsem, že je to jen dočasné a za chvíli se její dvě oddělené části budou chtít dostat k sobě. Hodil jsem hlavu na zem a vytáhl z kapsy sirky. Škrtl jsem a objevila se jiskra, jiskra nesoucí definitivní skon. Bez lítosti jsem ji hodil na její rudé vlasy, které okamžitě vzplály. Vyšlehl z nich silný plamen a nad něj se vznesl nafialovělý, těžký kouř. Seth k hořící hlavě přistrčil tělo a i to plameny během chvilky schvátily. Společně se se Sethem jsem sledoval, jak Victoriino tělo mizí a mění se v bílý, stříbřitý prach.

„Děkuju,” zašeptal jsem chraptivě k Sethovi.
Jeho myšlenky zářily nadšením, jak se během jediného dne dvakrát vyznamenal. Jeho mysl byla plná radosti z vítězství, zasloužené pýchy na sebe sama a potěšení z mého uznání.

„Docela rád bych byl rychle doma u Belly a zkontroloval, že je v pořádku. Ne že bych ti nevěřil, ale já ji prostě musím vidět,” usmál jsem se na něj.
Seth mi v duchu přehrál, jak na něj Bella křičela, že je hloupý malý vlk a zbytečně riskoval vlastní krk. Nevypadala otřeseně, vystrašeně nebo jakkoliv zraněně. Ze srdce mi spadl obrovský balvan.

„Děkuji, za tohle jsem tvým věčným dlužníkem,” pověděl jsem mu zcela upřímně.
Seth se štěkavě zasmál a jeho myšlenky mi říkaly, že to udělal více než rád a nemám mu děkovat. Byla to pro něj samozřejmost.
Společně jsme vyrazili domů a cestou závodili v běhu. Nechal jsem ho o pár metrů vyhrát. Ať jeho radost z dnešního dne nic nekazí.

………………

Bella

Tma už nebyla tak černá jako doposud. Tou temnotou se občas mihl stín. Vlastně to bylo spíše světlo. Našedlé a nevýrazné. Nechtěla jsem ho. Ve tmě mi bylo dobře. Přála jsem si zůstat jí obklopená, ale nedokázala jsem to protivné a stále sílící světlo udržet ze svého dosahu.

Neochotně jsem rozlepila oči a zamžourala na svět kolem sebe. Přímo nade mnou se skláněl Bůh. Nevěřícně jsem na něj zamrkala, ale nezmizel. Stále stál nade mnou a starostlivě na mě hleděl. Bála jsem se. Když vidím Boha, musím být v nebi a to znamená, že jsem mrtvá. Jen jsem pocítila první záchvěv paniky, zaplavila mě úleva, klid a vyrovnanost. Všechno bylo v pořádku a mně bylo dobře. Víc než to, bylo mi krásně.

„Jak se cítíš?” dolehl ke mně jakoby z dálky nádherný hlas. Nemohl patřit nikomu jinému než Bohu.
„Báječně, Pane,” zašeptala jsem a usmála se na něj. Opatrně mi úsměv oplatil. Okouzleně jsem vzdychla. Byl tak nádherný! Blond vlasy mu spadaly ležérně do čela, pokožku měl andělsky bílou a oči zlaté dobrotou. Jeho bílý plášť zářil čistotou a já věděla, že s Ním mi už nic nehrozí a jsem v naprostém bezpečí.

„Bello, tys nám dala. Takhle se nám ztratit a připlést se do cesty samotnému peklu, to se rodině nedělá,” zazubil se na mě muž, který se objevil po boku Boha. Byl Mu zvláštně podobný, měl podobné rysy a stejně bledou kůži a stejně zlaté oči. Rozdílem byly černé vlasy a velmi mohutná postava. Anděl strážný, napadlo mě okamžitě. Ano, vypadal přesně jako ochránce a já ho nejspíš něčím pěkně potrápila. Zastyděla jsem se.
„Omlouvám se, Strážníčku, už to nikdy neudělám,” pronesla jsem tiše. On na mě vykulil oči a zatvářil se překvapeně. Asi jsem něco podobného dělala často a on mi nevěřil. Mrzelo mě to.
„Už je to v pohodě, sestřičko, nepřítel zničen a nebezpečí zažehnáno,” usmál se na mě poněkud váhavě můj Anděl strážný. Řekl mi sestřičko. To by ale znamenalo…
„Já jsem taky anděl?” zeptala jsem se takřka s posvátnou bázní.
„Taky anděl?” nechápal Bůh. Zamračila jsem se na něj, ale pak jsem si uvědomila, že to nejspíš pochopil tak, že i jeho považuji za obyčejného anděla. Začervenala jsem se a omluvně se na něj usmála.
„On je můj anděl strážný a říkal mi sestřičko, tak jsem si myslela, že jsem taky anděl. Ale tebe za anděla samozřejmě nepovažuji, Pane Bože,” vysvětlila jsem.

Bůh i můj Strážníček na mě chvilku koukali a pak mi Strážníček zmizel z očí. Sice jsem ho neviděla, ale slyšela jsem jeho smích. Zněl jako zvonkohra. I jeho smích byl andělský. Jen jsem nechápala, co je tu za takovou legraci.

„Bello, teď to trošku zabolí, ale potřebuješ ještě spát,” promluvil na mě Bůh shovívavě a vzápětí mi píchl injekci do žíly na předloktí. Andělé určitě nemůžou dostávat injekce, takže já sama nejsem anděl.

Poslední má myšlenka před tím, než mě opět pohltila ta slastná temnota, bylo pomyšlení, že je vážně škoda, že jsem mrtvá a nedostala jsem andělská křídla. Asi jsem jako člověk zlobila…

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hořko - sladká tajemství 46: