Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope is always here - 9. kapitola

30.06.2013 (09:45) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1276×

„Přejete si?“ usmála jsem se na tu rozzuřenou dívku, jak jsem měla v popisu práce.

Zavrtěla hlavou. „Nic nechci, jenom se tě potřebuju zeptat, jestli znáš Paula Lahote?“ Lokty si opřela o pult a naklonila ke mně zvědavě hlavu.

Rychle jsem zakývala hlavou. „Jo, znám, proč?“ Nejsem typ člověka, co si čurkne do kalhot, jenom když se na ně někdo špatně podívá.

Naklonila se ještě blíž. „Včera jsem tě viděla, jak si ho vtáhla k sobě do domu, takže ti rovnou říkám, že to už víckrát nedělej. Je můj a já se o tom s tebou nehodlám víckrát bavit,“ vrčela na mě a já ji jen znuděně sledovala.

„Už ses vykecala?“ zeptala jsem se nadějně, když domluvila.

Zmateně přikývla.

„Fajn, tak teď poslouchej ty mě, protože to nebudu opakovat,“ upozornila jsem ji a obešla par, abych mohla stát přímo naproti ní a nic mi nemuselo bránit. „Mně osobně je úplně jedno, co jsi s ním dělala, co děláš a co teprve budeš dělat. Mám daleko důležitější věci na práci, než se tady s tebou hádat o kluka. Třeba si ho sežer, mně je to u prdele. Já s ním nic nemám a nikdy mít nebudu. Nejsem puberťačka, která si potřebuje dokazovat, že je nejlepší, nejkrásnější, nejhubenější a nejchytřejší. Tak si dej teď adios, jelikož někdo musí pracovat, aby měl z čeho žít.“ Založila jsem si ruce v bok. „Doufám, že si rozumíme,“ mrkla jsem na ni a otočila se na pomyslném podpatku. Vůbec jsem si z ní nedělala vrásky. Nevěděla jsem, jak se zrovna tvářila, protože jsem se na ní ani nekoukla. Nepotřebuju vidět ten její obličej víckrát, než je nutné.

Po chvíli jsem uslyšela klapnout vchodové dveře, tak jsem si nahlas oddychla.

„Kdo to byl?“ ozval se David, který zrovna utíral umyté sklenky na víno.

Zasmála jsem se. „Sama nevím, ale dostala jsem přednášku, ať se od jejího kluka držím dál,“ vrtěla jsem se smíchem hlavou a vzala si od něj utřené skleničky, abych je uklidila. Dava, jak mu tu ostatní pracovníci říkali, mě už ráno zasvětil a teď, v době kolem oběda jsem už znala snad všechno, co jsem potřebovala. Nejsem náročný člověk, takže si vystačím i s málem.

Rozesmál se. „No, tak to bys měla,“ mrkl na mě.

„Neboj, umím se ovládat,“ odvětila jsem s úsměvem.

„Dio, mám žízeň,“ tahal mě za ruku Al. Nemohla jsem ho doma nechat samotného a i když bych i dovolila, aby ho hlídal Paul, stejně jsem na něj neměla číslo.

„Tak pojď,“ chytla jsem ho za ruku, „v šatně mám minerálku. Dave, prosím, pohlídej to tu minutku, skočím s ním pro pití,“ otočila jsem se na spolupracovníka, který mile přikývl.

I přes to, že tu můj bratr má nějaké hračky a obrázkové knížky, nudí se. Nevěděla jsem, jak mu to tady zpříjemnit, ale teď mě napadlo, že když tam nemáme moc lidí, mohl by s ním Dav cvičit angličtinu. Klidně by i mohli zůstat na baru a já jim popřípadě překládala. Teda, Těreškovová, teď jsi dala mozku záhul, ale aspoň víš, že ti ještě funguje a ty nejsi úplně blbá, pomyslela jsem si vesele. Občas mívám takové pocity, jako kdybych neuměla do pěti počítat, tak teď jsem se musela pochválit, i když samochvála smrdí.

Po cestě zpět jsem potkala svého šéfa, jak si mě prohlíží dost… zvláštním pohledem. Jako kdyby čekal, až se stane něco, co už dlouhou dobu věděl dopředu. Jen jsem ho pozdravila a dloubla do Ala, pochopil, ale trochu spletl jazyk a řekl dobrý den česky. Pousmála jsem se na něj – snaha se přeci taky počítá.

Když jsme se vrátili a já pověděla o svém dokonalém plánu obou klukům, i když každému v jiném jazyce, souhlasili. Tak jsem na nic nečekala, popsala Davidovi, jak by to s ním měl probrat a jak by to i Al zvládl, a já začala obskakovat hosty. Neměla jsem v popisu práce jen obsluhovat za barem, ale najmuli mě i jako servírku, takže když kuchař – asi pětadvacetiletý, slizký, odporný chlap – uvařil nějakou objednávku, já ji musela odnést ke správnému stolu a ještě k tomu po cestě posbírat všechny talíře, skleničky, misky a podobně, které byly prázdné.

„Jak dlouho tu pracuješ?“ zeptala jsem se Davida, když můj brácha zrovna popisoval obrázek z časopisu a já měla chvilku čas. Bylo kolem jedenácté, takže jsem čekala, že se sem za chvilku nahrne milion lidí, kteří si budou chtít dát oběd.

„Dva roky to tu mám jako brigádu, táta se zná se šéfem, takže mi to tu domluvil, i když jsem ještě neměl věk na to, abych mohl mít brigádu,“ odvětil s úsměvem a vstal z bedny od piva, kterou si přirazil k Alexejově židli, aby měli hlavy na stejné úrovni. „Ty jsi pracovala dost, teď je řada na mě.“ Vzal mi z rukou papírky na objednávku a vydal se k pokladně, kde stál postarší pán a chystal se zaplatit za tři piva a jednoho panáka.

Už jsem si sedala na bednu, ale pak jsem se zarazila. Ne! Když si teď sednu, budu vypadat jako povaleč a to se mi v nové práci a v novém městě nechce. Drby snesu, ale pravdu? To je pro mě moc.

Zase jsem se narovnala a prohrábla Alovi vlasy. „V pohodě, já ti pomůžu.“

***

David má v pátek směny jen do dvou odpoledne, takže brzy po největším frmolu se vypařil. Doufala jsem, že na večeři sem moc lidí nechodí, ale jak se ukázalo, chodí jich sem víc než na hlavní jídlo. Ach jo!

Zrovna jsem vrávorala se třemi talíři na jedné ruce a tácem v ruce, když se rozrazily dveře, kolem kterých jsem zrovna šla, a dovnitř se nahrnulo plno pubertálních kluků. Mohlo jich být kolem deseti, ale moc jsem to nestudovala, protože jsem se tak lekla, že jsem měla co dělat, aby mi můj náklad celý nepopadal – miluju, když někdo vlítne do místnosti jako velká voda a ani nemže říct promiň, když do někoho vrazí.

I když jsem se snažila, celý náklad mi i s

„Sakra,“ sykla jsem. „To nemůžete, do prdele, dávat pozor?“ zařvala jsem na ně, ale až pak mi došlo, že to bylo česky. To bych se měla odnaučit. Jestli to udělám někde… například na policii, tak by bylo dost možné, že zjistí, že jsem z České republiky a pošlou mě zpátky.

Všichni kluci na mě překvapeně pohlédli, ale neřešila jsem, jestli díky cizímu jazyku, nebo hlasité ráně, která se ozvala po spadnutí všech třech talířích.

Ze zadní části skupinky se někdo prodral dopředu. „Jsi to ty?“ ujistil se.

Zvedla jsem hlavu a spatřila tmavé vlasy, hnědé oči, vysokou a svalnatou postavu a známý úsměv. „Ne, jsem duch, který se ti dostal do hlavy a vidíš ho jenom ty,“ odsekla jsem Jacobovi. „Jasně že to jsem já.“

Zvedl ruce, bránil se. „Promiň, nevěděl jsem, že jsi dneska na ráně,“ smál se. „Tak já tě nechám pracovat,“ mrkl na mě a utíkal za partou, která si už našla jediný box v pravé části místnosti, hned vedle kulečníkového stolu. Super, takže ty si přišli jenom zahrát.

Ukázalo se, že jsem se zase mýlila. Po pár minutách se u pultu objevil Jacob a už každému z nich něco objednával. Ten by si dal to, ten další něco jiného. Šla mi z toho hlava kolem, ale ve smlouvě mám napsaný i milý a obětavý úsměv na každého zákazníka, takže jestli jsem chtěla mít práci, musela jsem jen skřípat zuby a doufám, že až kuchaři oznámím objednávku, nevrhne se po mě přes pult.

Když Jake doobjednal, ozvala jsem se: „Všechno, nebo chceš ještě nějaký mořský plody?“ Ironie v mém hlase byla slyšet na míle daleko.

Zasmál se. „Ne, radši to bude všechno, jinak po mně ještě skočíš.“ Zajímavé, že to jsem si před chvílí myslela já o kuchaři. „Jenom ti musím říct, že by se tu měl stavit i Paul, takže si pak přijde říct, co bude chtít k jídlu on. A já zdrhám, jinak mě ten pohled propálí skrz naskrz,“ zasmál se a utíkal k jejich boxu.

Tak trošku jsem ho nechápala, nebo jsem se dívala až tak špatně? To je jedno.

Hodila jsem objednávku na čekačku a začala jim připravovat nápoje, když se ozval zvonek nade dveřmi a dovnitř vstoupil ten poslední člověk – indián –, kterého jsem chtěla vidět. Jeho pohled zabrouzdal k baru, a když mě tam spatřil, jen se mu rozšířili zorničky údivem.

Rychle ke mně pár kroky přešel a ptal se: „Hej, Těreškovová, co tu děláš?“

Obrátila jsem oči v sloup. „Ty si zapamatuješ příjmení Těreškovová, ale Diana ti do hlavy prostě nejde?“ odpověděla jsem otázkou a zamračila se.

Zasmál se. „A to říká kdo? Jenom mi připadá originálnější, když ti budu říkat příjmením. A neodpověděla jsi na otázku,“ připomněl mi.

„Dělám jim tu striptýz.“ Zase jsem protočila oči. „Co si myslím, že dělám, když mám na sobě barmanskou zástěru a stojím za pultem?“ nadzvedla jsem jedno obočí.

Rozzářili se mu oči. „Jo? Takže striptýz?“

Zavrtěla jsem hlavou. „To nemá cenu. Takže, pane, co si dáte?“ 

Trvalo mi to trochu déle, vím o tom, ale to víte, konec roku, rozlučka, nasledovaná kocovinou... :D Jsem ráda, že jsem to dopsala s bolestí hlavy. ;) 

Dotazník -> ZDE

Sun :)

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hope is always here - 9. kapitola: