Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope is always here - 8. kapitola

21.06.2013 (14:30) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1246×

Překvapeně jsem otevřela pusu. „C-co… Co tu děláš?“ dostala jsem ze sebe přiškrceně. Ano, doufala jsem, že se tady staví a promluvíme si o tom, ale že tak brzy? Neměla jsem ještě vůbec promyšlené, co mu řeknu.

„No, řekla jsi, že sázka platí, tak ji jdu splnit,“ zasmál se a odnikud vytáhl puget růží. Byla to ta samá kytice, kterou přinesl ten kluk. „Já se ti fakt omlouvám, udělal jsem chybu, za kterou bych si zasloužil facku. Když si představím sebe na tvém místě, asi bych taky neskákal do vzduchu z toho, že mám v domě cizího chlapa.“

Nadzvedla jsem obočí. „Chlapa?“

„Hele, já se ti tu omlouvám skoro na kolenou a ty se směješ mý mužnosti? To je jako dost podlý,“ dělal uraženého, ale smál se. „Takže všechno v pohodě?“

„Uvědomila jsem si, že za kus vlastně můžu i tak trochu já, takže jo, v pohodě. Klidně pojď dál, ale Al už spí. Udělám ti čaj, kafe – cokoliv, jenom si potřebuju pročistit hlavu a ty jsi ideální společník,“ pousmála jsem se na něj a pootevřela mu dveře, aby kolem mě mohl projít dovnitř.

Zkousl si ret a zamyslel se. „Nechci tě otravovat. Jestli potřebuješ přemejšlet, tak já můžu jít.“ Rukou hodil směrem za svá záda. „Žádnej problém.“

Ještě víc jsem zvedla koutky. „To je v pohodě, asi se tě zeptám na radu, jen ti potřebuju ukázat předmět doličný.“ Než stačil něco dalšího říct, čapla jsem ho za ruku a vtáhla dovnitř. Zabouchla jsem dveře a zakřenila se na něj.

„Hele, tomuhle se říká únos,“ smál se. „I když musím uznat, že od tebe bych se rád nechal unést někam, kde bysme byli jen my dva. Ňákej nápad?“ nadzvedl obočí a ruku si opřel o zeď těsně vedle mé hlavy.

Začala jsem to hrát s ním. V domově jsme se pořád museli přetvařovat, takže když jsem s někým jen tak na oko flirtovala každý den snad desetkrát, něco jsem se naučila.

Opřela jsem se zády o zeď. „Tak třeba do kuchyně?“ řekla jsem mu svůdným hlasem a zamrkala řasami.

Překvapeně se na mě podíval, takže mi došlo, že pochopil dvojsmyslnost v mé otázce. Naklonil se ještě blíž ke mně. „A co tam?“ vydechl těsně vedle mého ucha. Oklepala jsem se a snažila se zabránit husí kůži, aby mi vyběhla na kůži.

„Co chceš?“ odpověděla jsem mu taky otázkou. Schválně jsem se držela jen pár milimetrů od jeho rtů. Bavilo mě mu dělat naschvály.

„O něčem bych věděl,“ mrkl na mě a začal se přibližovat. Nevěděla jsem, jestli by to udělal, ale rozhodně jsem to nehodlala zjišťovat. Rychle jsem se provlékla pod jeho rukou a zmizela v obýváku. Strašně jsem chtěla vidět jeho výraz, ale zrovna v tu chvíli jsem měla co dělat s tím vlastním.

Přišel asi za pět minut, kdy jsem už stihla dojít pro dopis od Davida a snad desetkrát si ho přečíst. Přemýšlela jsem o tom, jestli mu mám odpovědět, nebo ne. Co když na to přijdou? Nesnesu pomyšlení, že by se mu něco mohlo stát. Pak to bude moje vina, že tak skvělý kluk přijde o… O co vlastně? Co by mu mohli udělat? I když v Česku je možné všechno. Klidně by mu nastolili trest smrti, kdyby věděli, co jsme dělali, když jsme byli mladší.

„Tak s čím chceš pomoct?“ zeptal se mě, když si sedal za stůl. Nijak se nezmiňoval o tom předtím a já taky začínat nechtěla. Teď bylo na práci něco důležitějšího.

„Já… Ehm, můj kamarád z… mé rodné země mi poslal dopis, ale já…“ Nevěděla jsem, jak pokračovat. Nevěděl celý příběh, takže vlastně netušil, co po něm chci a jak mi má pomoct.

Vyčkával, nic neříkal.

Povzdechla jsem si a začala: „Jsem z České republiky, odkud jsem utekla.“ Než jsem se stihla nadechnout k pokračování, předběhl mě.

„A kde to je?“

Pousmála jsem se. Jasně, jak by o tak malé republičce mohl vědět. „Ve střední Evropě. No, ale pocházím z Ruska. Po smrti mých rodičů nás s Alem odvezli do Prahy, kde nás dali do dětského domova. Nikdo neví, proč nás převezli.

Už v Rusku se kolem mě stávaly divné věci. Buď někde někdo vypadl z okna, náhodou se ztratil, znenadání ochrnul… Prostě strašné věci. A v Česku to pokračovalo. Jednou se u mých dveří objevil můj nejlepší kamarád, že moje spolubydlící zmizela. Měla jsem strašnou chuť ji jít hledat, ale došlo mi, že to není zrovna ten nejlepší nápad, tak jsem si radši sbalila a s pomocí Davida se dostala do křídla, kde bydlel Alexej. Jemu jsem taky vzala věci a odjeli jsme do Německa, tam jsme sedli na letadlo a odletěli sem.

Hledají nás. V naší zemi jen tak s hledáním nepřestanou. I když nemáme zrovna nejlepší policii, je vytrvalá.“ Zlomil se mi hlas, ale nechtěla jsem vypadat jako malá, ubrečená holčička, tak jsem se nadechla a trochu se uchechtla. „David na mě nezapomněl a poslal mi dopis, ale nevím, jestli mu mám odpovědět.“ Vzhlédla jsem k němu a čekala.

A čekala…

Nic neříkal strašně dlouho, až jsem se začala ošívat. Nevěděla jsem, jestli neví, co by měl říct, nebo jestli ho všechno tak zaskočilo, že ztratil řeč. Ať to bylo čímkoliv, necítila jsem se moc příjemně, když bez hnutí seděl naproti mně a koukal do zdi.

Nadechl se a… pak zase vydechl. „Ale… Takže ty si vlastně na útěku?“ dostal ze sebe a zamrkal. Nezvedl ke mně ani pohled.

Hystericky jsem se zasmála. „To je skvělý, já ti tady řeknu celou moji historii a z tebe vyleze tohle? To snad né,“ povzdechla jsem si. „Víš co? Fajn, klidně tu zůstaň, já jdu vyřešit ten můj problém,“ rozhodla jsem se a vstala. Popadla jsem dopis, odešla do svého pokoje a zapnula si počítač. Byla jsem ráda i za ten starý, pomalý – hlavní bylo, že fungoval.

Už deset minut se mi zapínal, tak jsem vzala do ruky dopis a znovu si ho několikrát přečetla.

„Promiň,“ ozvalo se ode dveří. „Nevěděl jsem, co ti na to mám říct. Máš toho za sebou víc než já, a to jsem určitě o hodně starší. Prostě jsem přišel o řeč.“

Otočila jsem se k němu a spatřila ho, jak se opírá o futra dveří. „Já… Ne, radši nic. Pomůžeš mi to vyřešit?“ Pro dostatečný efekt jsem nasadila psí oči. Zahodila jsem svůj chvilkový zkrat za hlavu a nasadila zase tu falešnou masku. Kdoví, jestli mi ji už prokoukl, nebo je slepý. Anebo jsem já dost dobrá herečka. Jo, Těreškovová, bude z tebe druhá Julia Roberts, pomyslela jsem si ironicky s kyselým šklebem.

Zasmál se a na očích jsem mu viděla, že už je to taky ten starý Paul, jakého jsem znala ty necelé dva dny. Ironický, vysmátý a s hodně velkým egem. „Jasně, takže co teda potřebuješ?“ No, super, ještě k tomu všemu je hluchý.

Povzdechla jsem si. „Fajn, tak ještě jednou. Dostala jsem dopis od kamaráda z Česka, ale nevím, jestli mu mám odpovědět. Napsal mi do něj i jeho mail, ale bojím se, že i tak na to přijdou a on z toho bude mít akorát tak problémy. Když já mu strašně potřebuju napsat. Musím se zeptat na tolik věcí!“ Svíjelo se ve mně tolik pocitů, že jsem málem vybouchla. Jedna má půlka, ta milejší, mi našeptávala, abych překonala to nutkání a radši mu nepsala, ale ta druhá, ta sobečtější, mi zase říkala, abych mu napsala bez ohledu na to, co se stane. Buď to vyjde, nebo to praskne. Grrr…

Odpinkl se od futer a líným krokem došel až k mému počítači – pokud se tomu tak ještě dalo říkat –, ale zadíval se na mě, ne na obrazovku. „Tak proč už nepíšeš odpověď? Vidim, jak se to v tobě všechno pere, takže okamžitě sedni k tomu počítači a piš!“ Neptal se mě, ani mi to neoznamoval, prostě to přikázal.

Nahodila jsem křivý úsměv. „A ty jsi kdo, že mi to přikazuješ?“ nadzvedla jsem obočí a hodila si nohu přes nohu.

Uviděl, že si s ním zase jen hraju, tak taky začal. „Kdo?“ zašeptal a naklonil se ke mně. Pořád jsem seděla na točící se židli, tak ji vzal za opěrky a přitáhl si mě k sobě. „Vážně chceš vědět, kdo jsem?“ vydechl. Skočila jsem jen pár centimetrů od jeho obličeje, takže jsem dobře cítila, jak mě ovál jeho dech.

Přikývla jsem a zakřenila se. „Jestli jsi ale násilník, tak to mi radši neříkej,“ zasmála jsem se a pohodlně se opřela. Bude na dlouho, než se z tohohle stavu zase vymotáme.

Rozesmál se. „No, tak to teda musim mlčet,“ pokrčil rameny a na židli mě odstrčil. Jela jsem přes celý pokoj a zastavila se až o zeď. Narazila jsem do ní zády v plné rychlosti, ale opěradlo zmírnilo můj náraz a já se nepřestávala smát.

„Psss!“ okřikla jsem ho potichu v záchvatu smíchu. „Al spí a to, že se tu otřásá barák mu asi moc nepřidá.“

V podobném duchu jsme se bavili celý večer. No, když už nás to nebavilo v mém pokoji, rozhodli jsme se – i když bylo už půl dvanácté večer –, že se přesuneme na gauč před televizi. Bylo příjemné změnit polohu, takže když jsem Paula vystrnadila z pohovky na křeslo a lehla si, myslela jsem, že se blahem rozteču. Cítila jsem takovou úlevu v zádech, krku a nohou, že jsem málem usnula. No, i když jsem ještě chvíli vzhůru vydržela, po nějaké době to už nešlo a já na chvilinku zavřela oči. Ehm, ta chvíle se trochu protáhla…

Když jsem se probudila, ležela jsem přikrytá na gauči a nikdo kolem mě nebyl. Paul nejspíš musel odejít, když jsem usnula. Ty naše stavy souznění a pak zase bychom si nejradši vyškrábali oči. Tady se něco děje – něco, co by se rychle mělo vyřešit.

***

No, vyřešilo se to dřív, než jsem se nadála. Když jsem druhý den měla první směnu v baru, přišla tam za mnou dívka, která mohla být tak o pět let starší než já. Měla tmavé vlasy i pleť. No, na sobě sice měla úplně obyčejné oblečení, ale výraz v obličeji už tak obyčejný nebyl. Připomínala mi spíš rozzuřeného býka… 

Tak jsem zpatlala další kapitolu, ale rozhodně s ní nejsem spokojená. No, ale nechtěla jsem vás nechat déle čekat, takže berte na vědomí, že jsem se aspoň snažila. ;) 

Dotazník na tuto povídku, moc ráda bych věděla, co si o ní myslíte. :) 

Sun :o)

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hope is always here - 8. kapitola: