Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hope Dies Last 6. kapitola

24.10.2010 (19:45) • Jullik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1278×

Můj první lov zvířat mi zabral několik hodin. Alice už se po mně asi bude shánět. Rozhodl jsem se, že ji půjdu hledat. Rozběhnul jsem se zpátky po mé vlastní stopě. Ani jsem si nevšimnul, jak daleko jsem byl a jak moc jsem kličkoval v lesním bludišti. Po dobré půlhodince jsem konečně dorazil na místo, kde jsme se rozdělili. Samozřejmě, už tam byla. Stála na větvi vysokého smrku a opírala se o kmen. Když jsem k ní vzhlédl, zářivě se usmála a seskočila ke mně.

„Nechal jsi mě dlouho čekat,“ zopakovala Alice svou první větu, kterou ke mně kdy promluvila.

„Promineš mi to? Příště si dám větší pozor,“ zeptal jsem se Alice a sehnul jsem se k ní pro polibek. Ochotně ho oplácela. Vzala mě za ruce a omotala si je kolem svého pasu. Tohle bych si asi sám ještě nedovolil. Svoje prsty mi pak zapletla do vlasů a přitáhla si mě ještě blíž.

„Nezlobíš se, že ne?“ zašeptal jsem mezi polibky.

Alice jenom zakroutila hlavou, až mi její rozježené vlasy šimraly na obličeji. Usmál jsem se a chtěl Alici znovu políbit. Ta mi ale uhnula a místo toho si sedla do trávy. Trochu jsem znejistěl, ale sedl jsem si vedle ní. Vzadu jsem se opřel o ruce a vzápětí mi Alice položila hlavu do klína. Jednou rukou jsem ji hladil a obkresloval křivky ve tváři. Měla zavřené oči, na tváři nádherný úsměv. Její emoce vyzařovaly sladkou, něžnou touhu, lehce překrytou strachem.

Přitáhl jsem si ji na sebe a sám si lehnul do mokré trávy. Alice se mi schoulila na hrudi. Chvíli jsem jí zaplétal krátké pramínky vlasů, když jsem si všiml, že les už je vlastně ve tmě a opět se začal snášet déšť.

„Esmé a Carlisle už nás asi budou hledat. Neměli bychom jít?“ zeptal jsem se Alice.

„To je zbytečné,“ zašeptala Alice

„Proč?“

„No, nechci ti zkazit překvapení, když už to vím já. A taky nechci zkazit radost Esmé, takže se budeme asi ještě hodinu, dvacet sedm minut držet mino dům. Carlisle je s ní. Mimochodem, Emmett s Edwardem přijdou domů zítra ráno. Rosalie už byla doma, ale znovu odešla. Už o nás ví,“ informovala mě Alice.

„Dobře. Máš už nějakou vizi, co budeme před tím návratem dělat?“

„Ne,“ zašeptala Alice a odvrátila tvář. Měl jsem pocit, že kdyby to šlo, červenala by se.

„Jakpak to?“

„Ještě se nikdo nerozhodl, jak ten čas strávíme.“ Alice pokrčila rameny. Tentokrát už dokonce rozpojila ruce, kterými jsem ji objímal a sedla se vedle. Objala si kolena a zadívala se do stromů. Strach v ní nabyl na síle.

„Alice, povíš mi, proč se bojíš?“ zeptal jsem se opatrně a sedl si vedle ní.

Dlouho mlčela. Potom se mi zahleděla do očí a položila mi ruku tam, kde se nacházelo mé tiché srdce „Víš, co bychom dělali, kdybychom se rozhodli?“ znovu zašeptala, pro lidské ucho neslyšitelně potichu.

Najednou její strach dával smysl. Najednou jsem si uvědomil, že když jsem ji jednou označil za jemnou, křehkou a nevinnou, strefil jsem se do černého.

„Nemusíš nic říkat, chápu to. Ale nemusíš se bát. Nic by se ti nestalo, to víš.“ Chápejte, před skoro sto lety se o tomhle nebavilo.

Alice kývla na souhlas a vtiskla mi polibek. Téma bylo pro teď uzavřeno, mohl jsem si oddychnout. Pomalu jsme se začali zvedat a vracet se... domů?

Šli jsme mlčky lidskou chůzí, takže nám návrat opravdu zabral víc než hodinu. Když jsme dorazili ke vchodovým dveřím, byli jsme dokonale promočení od deště, schovaní ve tmě.

„Myslíš, že se Esmé bude zlobit?“ zeptal jsem se Alice a pokynul k našemu oblečení, ze kterého v systematických intervalech odkapávala voda.

Odpověděla mi Esmé, která se objevila ve dveřích. „Nebudu. Je to zbytečné, když máte v domě někoho, jako je Emmett. Zítra budete vědět, o čem mluvím.“

S Alicí jsme tedy vstoupili.

„Ne ne ne, počkejte! Mám pro vás překvapení.“ Zastavila nás Esmé v cestě po schodech.

„Esmé, to je úžasné! Vypadá to ještě lépe než v předchozí vizi!“ zavýskla nadšeně Alice.

„Aha. Asi jsem měla vědět, že tě nenachytám. Řekla jsi to i Jasperovi?“ zeptala se Esmé a pohlédla na mě. Alice zavrtěla hlavou.

„No, tak pojďte,“ vybídla nás Esmé. V patře nám otevřela dveře do pokoje. Sám bych asi nepoznal, že to je ten stejný pokoj. Předtím, co jsme s Alicí pokoj vystěhovali, vypadal jako studovna s pracovnou. Teď to byla přepychově zařízená ložnice. Všemu dominovala obrovská dřevěná postel se sametovým přehozem, který ve světlu lustru házel nejrůznější odlesky zelené. Stál tam ohromný šatník, jedna přihrádková skříň a po jedné ze stěn se táhly samé poličky s různými dekoracemi a knihami.

„Je to jenom pohotový nápad, takže ještě potřebuje úpravy. Knihy a oblečení radši nechám na vás,“ pokynula Esmé dovnitř a rozpačitě se usmála.

„Moc děkujeme.“ Alice objala Esmé. Ta objetí přijala.

„Vaše koupelna je hned vpravo. Nechám vám trochu soukromí.“

S Alicí jsme si pokoj ještě chvíli prohlíželi, potom jsme se odebrali do koupelny. Nejdřív Alice, potom já. Když jsem přišel zpátky do pokoje, Alice seděla na posteli. Měla na sobě jednoduché, dokonale černé saténové šaty a se zájmem se dívala ven. Několik minut jsem jen stál a pozoroval ji. Když jsem se konečně odhodlal porušit ten obraz dokonalosti, kleknul jsem si za Alici, která stále nehybně seděla na krajíčku postele a jemně ji objal kolem ramen. Zavřela oči a položila se do středu postele. Saténové šaty dokonale obepínaly její křivky a kontrastovaly se světlou kůží.

Sehnul jsem se a políbil Alici do vlasů, na zavřená víčka, na spánky, koutky úst. Jemně pootočila hlavu a pootevřela rty. Jako upír jsem si na dýchání nikdy moc nepotrpěl, ale vůni, kterou na mě Alice dýchala, se nedalo odolat. Jemně jsem se přitiskl na její rty. Alice se trochu třásla a já si slíbil, že ať to dopadne jakkoli, budu opravdu jemný a dostojím slibu, když jsem řekl, že se Alici nic nestane. Když totiž občas chytli na Jihu novorození slabý moment a zapadli spolu na „romantickou chvilku“, velmi často se rozvášněně vraceli třeba bez části ruky nebo pokousaní. Těžko říct, jestli to Alice viděla.

Pomalu se pode mnou obracela na bříško, tak jsem si potom lehnul vedle ní stejně. Koutkem oka jsem viděl, jak Alice dusí smích. Nevěděl jsem proč, ale rozesmál jsem se taky. Alice pak na mě pohlédla s hlubokýma očima, rozšířené zorničky skoro úplně zakryly zlatavý nádech duhovek. V tom pohledu bylo všechno.

Sáhl jsem si pro Alici a přetáhl si ji na sebe. Najednou mi seděla na břiše pořád s tím krásným úsměvem a sklonila se k polibku. Zapletl jsem si prsty do jejích vlasů a úplně se ponořil do pocitů mého středu vesmíru, takže mě překvapilo, když se Alice odtáhla. Chtěl jsem si ji přitáhnout zpátky, ale ona mi mezitím s šibalským úsměvem začala rozepínat knoflíčky. Se zdviženým obočím jsem pozoroval její počínání. Když se jí to konečně podařilo, hodil jsem košili na zem.

„Dovolíš mi pomoct ti z těch šatů? Vypadáš v nich nádherně, ale co udělat z černé perličky bílou?“ zašeptal jsem Alici u spánku. Na chvíli zaváhala, pak lehce kývla a posadila se na postel vedle mě. Pomalu jsem se k ní naklonil a začal ji líbat na krk, cestičkou nahoru až ke koutkům rtů a pak dolů až ke klíční kosti. Tam měla jediné ramínko, které šaty drželo tak, jak mají. Stačil jeden pohyb a prokousnul jsem ho. Satén jí rychle spadnul až k bokům, ale mně neunikl nejmenší detail. Jako když v divadle spustí oponu, jenže ta moje saténová šla dolů a odhalovala.

„Jsi nádherná,“ zašeptal jsem Alici a objal ji. Jedním prstem jsem jí odhrnul vlasy z čela a pohladil. Strach v jejích emocích se začal přebarvovat do lehkého studu. Ten se ale začal velmi rychle ředit chtíčem, vášní a láskou.

Autor: Jullik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hope Dies Last 6. kapitola: