Moje první uveřejněná povídka o Jasperovi a Alici. První díl začíná, když se poprvé potkají. Budu se to snažit všechno psát z pohledu Jaspera, ale ještě uvidím.
08.08.2010 (15:30) • Jullik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 929×
Zvedl jsem hlavu a pohlédl na oblohu. Na obličej se mi snášely dešťové kapky v systematických intervalech. Mohl bych je počítat, mohl bych podle nich napsat skladbu. Dešťové kapky. Voda. Chlad. A přece ani ta nejsilnější bouřka by nedokázala zhasit oheň v mém krku. Už to bylo i horší. Bolest už byla pro mě předvídatelná, očekávaná, nevyhnutelná, ale stále velmi těžce zvládnutelná. Zvlášť teď. Už deset dní jsem nelovil. Nechtělo se mi brát další životy, cítit údiv, touhu, zmatení, strach a smrt svých obětí, vždy v tomto pořadí. Jak systematické, jako padání dešťových kapek. Jednou stejně spadne. Jednou stejně déšť skončí. Jednou stejně vysvitne slunce. Jak nepravděpodobné – v mém životě.
Sklonil jsem hlavu a vydal se neudržovanou uličkou. Dlažba byla odbytá, obitá, popraskaná, přerůstala ji tráva a padala na ni omítka starých domů. Jak neestetické, jak nesystematické, jak opuštěné. Na celou délku ulice jsem tady byl sám a nebyla to jen vina deště. To mi připomnělo – měl bych se jít schovat, měl bych vypadat jako člověk, který se jde ukrýt před deštěm, aby neprochladl, aby mohl bez nemoci pracovat, živit rodinu, jít do války a zemřít. Druhá světová válka byla na spadnutí, ale mnoho lidí se zdráhalo uvěřit. Kdyby měli za sebou několik desetiletí utajených válek, taky by už poznali, k čemu to směřuje. Já už jsem to věděl. Vypukne, ale stejně jednou skončí. Skončí, jako cesta dešťové kapky.
Pokračoval jsem uličkou až skoro na konec, kde jsem se zastavil před dřevěnými dveřmi, ze kterých bylo znát, že už nějaký ten pátek mají. Pravou patu jsem měl o něco výš, než v normální poloze – důsledek nerovného chodníku, takže monotónní melodie padajících kapek se nepatrně změnila. Vzal jsem za kliku dveří a vstoupil dovnitř.
Interiér byl stroze zařízen, tmavý, pouze se světly nad stoly a barem, obsazen méně než z poloviny. Ze všeho byly cítit cigarety, alkohol, dohasínající oheň a trochu vzdáleněji šel zachytit pach rozkládajících se myší. Smrad mi vyvažovaly sálající body – několik lidí s kolující krví v žilách. Oheň v mém krku zesílil. Soustředěním jsem zatnul zuby, zavřel oči a dlaně sbalil do pěstí. Když jsem se po dvou vteřinách opět uvolnil, zachytil jsem ještě jeden pach... Vůni. Tak jemnou, krásnou a svěží. Nehodila se do tohoto zakouřeného baru. Když jsem překonal prvotní překvapení, všiml jsem si, že mě z něj nepálí hrdlo. Samozřejmě – bylo stále v jednom ohni kvůli přítomnosti lidské krve, ale ta nádherná vůně ho nezhoršovala. Jako by vůbec neexistovala, jako by nešla zachytit. Pomalu jsem vykročil vstříc vůni rozkvetlých levandulí, jarního slunce a jablek. Cesta končila a byla nejintenzivnější u baru. Zády ke mně tam seděla jen jedna dívka, bezchybně tichá a nehybná. Okamžitě mi bylo jasné, že to není člověk, že je to upír. Z ostražitosti jsem zastavil pár kroků od ní. V okamžiku, kdy jsem dokončil krok a položil levou nohu na zem v dokonalé úsečce s malým kamínkem a špičkou pravé nohy, seskočila dívka z barové židličky a otočila se. Teď byla o tolik menší, než když seděla na vysoké stoličce. Sebevědomým, ale velmi jemným a plynulým krokem se mi vydala naproti.
Byl jsem její osobou tak okouzlen, ale přesto jsem si nebyl jistý, jestli nechce zaútočit. A jestli zaútočí, co budu dělat? Jistě, nikdy jsem neprohrál, ale zničil bych něco tak kouzelného, kdyby chtěla zaútočit? Odpověď jsem věděl okamžitě, čas mezi otázkou a odpovědí neexistoval. Ne... To bych se radši nechal porazit.
Když se zastavila na krok ode mě, věnovala mi krásný úsměv a já poprvé zaregistroval její emoce. Byla to kombinace štěstí, úlevy a spřízněnosti, někde v hloubce bublala ještě jistá - samolibost a vtip. Pak jsem jí pohlédl do očí. Byly o něco jasnější než moje, na okrajích byly stopy rubínového odlesku. Odlesk byl jasněji a sytěji červený, než když se napiju čerstvé krve já. Je to mladá upírka... Ne novorozená, ale rozhodně mnohem mladší než já. Už jsem neměl obavy, že by zaútočila... Plaše jsem jí opětoval úsměv.
„Nechal jsi mě dlouho čekat,“ pronesla zvonivým sopránkem. Znělo to jako nejkrásnější zvonkohra, zvenku jemňoučce doplňována deštěm. Ještě několikrát jsem si ten hlas přehrál v hlavě. Úsměv se mi prohloubil
„Promiňte, slečno,“ řekl jsem a sklonil hlavu.
A ona se slečna znovu usmála a natáhla ruku. Byla to tichá nabídka, tak jednoduché gesto, že nepotřebovalo slova. Cítil jsem se, jako bych všechno odhodil, všechno nechal být... Jako by se všechno na zlomek vteřiny zastavilo, změnilo a já tam najednou stál znovu.Vzal jsem to stvoření za ruku. Nevěděl jsem, co dělám, ale připadalo mi to správné a naprosto samozřejmé. Když jsem se dotkl její ruky, opět se zářivě usmála a já taky. Jako bych se právě dotknul svého středu vesmíru. Od té chvíle jsem věděl, že pro to děvče udělám cokoli.
Autor: Jullik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Hope Dies Last 1. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!