Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hon za svobodou 1.kapitola

30.09.2009 (09:30) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2098×

1.kapitola- Život je život…

Vypráví Belly

Tak jako se střídá den s nocí, střídá se úspěch s neúspěchem, radost se smutkem a láska s nenávistí.

,,A NE! A NE! A NE!“ rozkřikla jsem se už po několikáté na svého otce a otočila jsem se na podpatku. Když ho toleruji já, tak proč by k sakru nemohl on?

,,Bello! Vrať se!“ Rozkřikl se a vstal se svého velkého koženého křesla. Otočila jsem se k němu čelem a chvilku čekala. Podupávala jsem naštvaně nohou. Vracet jsem se nechtěla určitě; Na to mě až moc dobře zná.

Povzdechl se a přešel svým plynulým krokem až ke mně. Dal své dvě ledové ruce na má ramena a vpíjel se svýma karmínovýma očima do mých. Bylo mi to nepříjemné a tak jsem ucukla.

Na ledové dotyky jsem si už dávno zvykla, ale jejich červené oči mi někdy naháněli hrůzu. Tak jako teď.

,,Víš, že pro tebe chci jen to nejlepší?“ zeptal se smutně. Našpulila jsem pusu a zlostně jsem na něj koukla.

,,To nejlepší?!“ opakovala jsem rozzlobeně. ,,Kdybys pro mě chtěl to nejlepší nenutil bys mě do toho nesmyslného sňatku! Nechci si brát nějakého pitomého šlechtice ze severu!“ křičela jsem mu do obličeje.

Jeho stisk povolil. Pustil má ramena a poodstoupil. Na tváři měl nepřístupnou masku, což nic dobrého neznamenalo. ,,Budeš a basta! Nebudeme o tom diskutovat!“ řekl nakvašeně a tentokrát to byl on kdo se jako první otočil a zmizel mi z dohledu.

Naštvaně jsem si odfrkla a rozběhla se do svého pokoje. Tam sem si lehla na postel a rozbrečela se. Copak nemůžu mít normální život? Já o žádný přepych nestojím. Nikdy jsem nestála a nehodlám to teď měnit.

Jenže on, můj otec, to nechce pochopit. Proto tyhle ty hádky. Jsou zde na denním pořádku. Většinou se hádáme i kvůli maličkostem a on pak tvrdí, že jsem po matce. Vždy pak dostane smutný výraz a odejde. Nechápu proč, když se mě máma zřekla a utekla (pozn. aut.: pokud jste to nějak nepobrali, tak Bella nevím pravdu. Prostě si to nepomatuje a nezná celou pravdu).

Možná ho to i po těch letech bolí, co já vím, ale mohl by se s tím už vyrovnat. Vždyť je to chlap a upír k tomu! Jenomže čas rány na duši, zřejmě nezahojí…i já jich pár mám, jenomže neukazuji svoji slabost tak často jako on!

Někdo zaklepal na dveře. Obvykle to bývá služebná, jenomže tu jsem propustila ze svých služeb. Nehodlala jsem se dívat na její starý uhnaný obličej, když pracovala. A ještě k tomu nevěděla, že by skončila jako jídlo. Musela jsem ji dostat odsud pryč, což se mi povedlo a ona teď zřejmě bydlí někdy na Aljašce. Taky bych se tam chtěla podívat.

Někam jinam než sem. Šla bych kamkoliv, jen abych nemusela zůstávat tady. Kdekoliv je to lepší než tady. Doma….CCC! Tohle to není můj domov. Spíš vězení. Přepychové vězení. Jsem něco jako pták v kleci. Ve zlaté kleci. Který nemůže ven.

Klepání se ozvalo znovu, tentokrát s větší intenzitou. Povzdechla jsem si. ,,Dále,“ křikla jsem až moc nahlas. Tady se vlastně křičet nemusí. I ty tiché vzlyky co vydávám každý večer slyší oni, ať jsou kdekoliv na hradě. To mě taky štve. Mám sice lepší sluch než lidé, ale na ně to nestačí…

Do mého pokoje vešla postava v černém plášti Takže někdo z jeho gardy.

Přešel až k mé posteli a tam se hluboce uklonil. To by ovšem nebylo  nic zvláštního. Jenomže ten  upír přistoupil blíž. Až těsně k mé posteli.

A pak se rozesmál. Ale tak nějak povědomě se rozesmál. Sakra, kde já ten smích už slyšela.

,,Gab?“ zeptala jsem se nejistě. Hlas nabral na intenzitě a z pud černé kapuce vykoukla červená hříva hlasů. Teď už jsem si byla stoprocentně jistá. ,,Gab!“ křikla jsem nahlas a bylo mi jedno, že to slyší až v západním křídle. Teď byla hlavní ona.

Moje kamarádka už od ranného dětství. Tedy od doby kdy jsem se přišla. Starala se o mě a vlastně mi nahrazovala matku i moji kamarádku. Ona jako jediná se ke mně chovala normálně a neměla žádné výhrady. Brala mě jako normální upíra. Tedy poloupíra.

,,Taky tě ráda vidím,“ řekla s úsměvem na rtech, když sebe sundala to černé cosi a zpozorovala, že jsem se opět zamyslela. Dělala jsem to v poslední době pořád, ale jí to nevadilo. Čekala.

,,Promiň,“ usmála jsem se a objala ji. ,,Co tady děláš? Měla jsi se vrátit až za týden? Stalo se něco?“ zeptala jsem se opatrně. Její obličej nabral ještě šťastnější úsměv.

,,No ono…,“ zakoktala se a trochu poodstoupila. Povzdechla si a poškrábla se ostýchavě na hlavě. Pak si povzdechla a koukla se mi zpříma do očí. Její červené oči byli oproti těm ostatní přátelské.

,,Vlastně jsem už misi skončila,“ hlesla a nadechovala se, aby řekla něco dalšího, ovšem já ji předběhla.

,,Jak to? To nemůže být možné, vždyť…..“

,,Kdybys mě to nechala domluvit, tak by jsi se to dozvěděla,“ okřikla mě. Omluvně jsem se usmála a čekala až zase začne.

,,Protože mi někdo pomohl,“ omluvně se usmála a pak zavolala trošku více hlasitěji jméno Tom.

Hned na to, vešel do  mého pokoje docela dost pohledný mladík. Měl krátké černé vlasy. Ostře řezanou tvář. Červené oči, které se překvapivě tvářily přátelsky. Přátelský úsměv. Tělo měl svalnaté a byl docela vysoký. Vážně fešák.

,,Bello tohle je Tom; Tome tohle je Bella,“ představila nás a trochu poodstoupila. Natáhla jsem ruku.

,,Těší mne,“ špitla jsem a přátelsky se usmála.

Ruku přijal se slovy: ,,Potěšení je na mé straně.“ Pak se otočil na Gab  přivinul si ji k pasu. Moc jim to spolu slušelo.

,,Takže ty jsi pomohl Gab přemoct neohrožené novorozené?“ zeptala jsem se na slova neohrožené novorozené jsem udělala zhrzený obličej. Jen se usmál a pokýval hlavou.

,,Vlastně jsem měl nejdříve v plánu bojovat s novorozenýma, jelikož a teď se neuraž, Vultoriovi, tedy vás, moc nemám v lásce. Ale tahle krásná upírka mne dokonala omámila,“ řekl a dal ji jeden polibek na tvář. Gab se jen zachichotala.

,,Tak to je dobře,“ pokývala jsem hlavou a hupsla jsem do postele. To byl signál pro Gab.

,,My už půjdeme,“ řekla ostýchavě a otočila se s Tomem ke dveřím. ,,Sejdeme se potom,“ dodala a společně pak zmizeli v útrobách téhle zlaté klece.

Ještě chvíli jsem tam seděla a pozorovala ty dveře. Gab se nikdy nezmínila, že chce nějakého kluka. Vždy jsme to byli jenom my dvě proti světu. Teď už to je ona s Tomem proti světu a já sama proti světu. Sama…..sama…..sama…slova mi zněla v hlavě. Pořád a pořád dokola. Zakroutila jsem hlavou a zacpala uši ve snaze je od tam tu vypudit. Marně. Pořád tam byli a opakovali to.

Nechtěla jsem být sama. Nikdy! Chtěla jsem mít někoho, kdy by mi pomohl. Někoho o koho bych se mohla opřít. Přítele, kamarádku…kohokoliv. Jenomže teď nebyl nikdo k dispozici. Gab měla Toma. Ti jediní se ke mně chovali normálně. Všichni ostatní buď jako k princezně a nebo mnou opovrhovali. Ani jedno a ani druhé se mi nelíbilo.

Chtěla jsem být jako normální upír. Žit si svoji věčnost bez omezení. Svobodně a nezávazně. Někde, kde nebudou na každém druhém kloku stráže a mraky služebníků.

Smutně jsem si povzdechla a slezla z postele. Přešla jsem místnost a zamířila si to rovnou do koupeny. V rychlosti jsem se osprchovala a pak zalezla opět do mé postele.

Denní režim jsem nikdy nijak moc neřešila. Stejně jsem všichni na hradě vzhůru od rána do večera, takže když se probudím v jednu v noci je to jedno.

Ještě chvíli jsem přemýšlela na Gab a Tomem a pak jsem se konečně propadla do říše snů, kterou si po tomto dni opravdu zasloužím…..

Vypráví Edward

Říká se, že život je jeden velký cirkus. Možná je ti pravda…možná i ne. Jediné co mě na této větě zajímá je cirkus. Ano, cirkus. A proč? Jelikož i já pracuji v jednom takovém cirkuse. Jako jeden z akrobatů. Denně se houpám na provazech a hrazdách.

Ze začátku mě boleli ruce, ale zvykl jsem si a tak mám vždy možnost se lidem předvést v celé své kráse.

Jmenuji se Edward Masen a jsem akrobat z cirkusu Món Shappitó. Je to docela velký cirkus a myslím si, že po světě docela známí. Nejlepší na něj ovšem jsou ti super lidi. Jsme jako jedna velká rodina.

Vedoucí Fred, šéfkuchařka Mary. Akrobati Jack, Jane a Kate. Klauni Igor a Dan. Krotitelé divokých šelem Mark, Luk, a Edmond. Dále také jezdci na koních a žongléři Alan, Iris, Danny, Hanry, Anet, Mellisa a dvojčata Susan a Silva.

Samozřejmě tohle to není všechno. Je to jen nepatrná část z naší velké rodinky. Všichni se vzájemně známe a všichni patříme do rodiny, i když třeba příbuzní nejsme.

Já osobně jsem se dostal do cirkusu jen náhodou. Utíkal jsem před sociálkou. Po té co mi zemřeli rodiče mě chtěli někam zašít, ovšem Fred mi nabídl dokonalé útočiště. Od té doby jezdím s ně mi po světě a pomáhám.

,,Edwarde!“ křikne Fred a měří si mě přísným pohledem. Vlastně jsem se tak trochu splet. Tak moc velká šťastná rodinka zase nejsme, ovšem mě to nevadí. Jsem tady jeden z mála optimistů co tento cirkus drží nad vodou.

,,Ano?“ otočím se k němu a dál hladím převalského koníka po hřívě. Ten si zatím pochutnává na čerstvé trávě.

,,Dělej!“ křikne. ,,Už jen pět minut do začátku a ty se to ulejváš. Ať už si v kostýmu!“ nařídí a zaleze zpátky pod plachu. Smutně si povzdechnu a naposledy pohladím koně po hřívě. Pak se otráveně zvednu a zamířím do šatny.

Tam na sebe natáhnu černé volnější kalhoty a uplé triko. Byl jsem proti vzít si na sebe to modré cosi. Vypadala jsem v tom jak nějakej pedofil a to jsem opravdu neměl za potřebí. Vydupal jsem si kalhoty a triko. To mi dostatečně stačilo k tomu abych byl spokojený já.

Povzdechnu si a zamířím ke skupince akrobatů. Tedy k Jackovi, Kate a Jane. I oni patří ke skupince ještě pořád optimistických lidí. Tvoříme vlastně takový základ dobré nálady a zatím se na tím jakž takž daří. Tedy zatím…

,,Ahoj,“ řeknu rozmrzele a protáhnu si ztuhlé klouby. V předloktí to nepříjemně zapraská, jinak nic. Jsem připraven vytřít diváků zrak.

Jack kývne a dál se věnuje Katiným rtům. Ta jen mávne rukou, kterou posléze přesune na Jackovo pozadí. Zbytek už vidět nemusím a proto se otočím na nervózní Kate.

Přešlapuje z místa na místo a nervózně se kouká na osvětlený plac před ní. Tohle dělá vždycky.

,,Klid,“ řeknu smířlivě a přátelsky se na ni usměji. Střihne ke mně pohledem. Pak se zase koukne nazpátek. Kývne, ale pořád se nepříjemně ošívá a něco si pro sebe mumlá.

To je celá Kate. Vždy před vystoupením je celá nervózní, ovšem jakmile vyjde k hrazdě je z ní úplně jiný člověk. Lítá z hrazdy na hrazdu a užívá si to. Ovšem po skončení našeho čísla je to zase ta stará Kate. Nervózní a plachá.

Opakem oproti ní je Jack s Kate. To dva si z vystoupení vůbec nic nedělají. Většinu času tráví společně, jelikož jako většina lidí zde, i oni tvoří pár.  Jenže tak nějak trochu žhavější pár.

,,Dámy a pánové,“ ozve se silný mužský hlas Freda. ,,Dovolte abych uvedl naše další číslo. Přivítejte prosím naše skvělé akrobaty!“ vykřikl a ukázal směrem k oponě. Hned na to z ní tanečním krokem vylezla Jane. Já hned za ní a jako poslední Kate s Jackem.

Fred nám mezitím postupně představoval. Samozřejmě z toho uměleckého hlediska. Vysvětloval lidem co a jak a tím je ještě více nevnadil na naše číslo. V tomhle je Fred nepřekonatelný.

Jakmile ukončil svoji řeč zalezl za oponu. Světla pomalu zhasla a rozsvítila se až po chvíli právě na nás.

My jsem si, mezitím co Fred mluvil, vylezli na hrazdy a připravovali se na naše číslo.

Světlo mě udeřilo do očí. Zamžoural jsem a začal si zvykat na tu zář. Tohle to se mi stane pokaždé. Ovšem pokaždé jenom na chvilku a já jsem pak opět v plné formě a můžu se houpat z hrazdy na hrazdu…

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hon za svobodou 1.kapitola: