Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hominem te esse, memento - 8. kapitola

Mám pro vás důležité a možná i smutné oznámení. Bohužel, jsem teď díky poněkud složitějšímu studiu časově omezená, přestávám na stmivani.eu vkládat svou tvorbu. Mám tyto stránky velice ráda, pravidelně je navštěvuji, ale bohužel čas neobalamutím. Vkládám svou povídku na jiný server, kde je to pro mně mnohem jednodušší. Velice si vážím práce adminů a chtěla bych jim poděkovat za rady a úpravy. Máte namáhavou práci. Doufám tedy, že nikoho nepobouřím, pokud vás odkáži na edwardcullen.keynet.cz . Pokud se mezi vámi najdou tací, kteří by mou práci rádi i nadále četli, vyhledejte mě na těchto stránkách pod předívkou Mischa. Název povídky je stejný. Stojím o čtenáře, jako jste vy. Skutečně je to jen z důvodů časové tísně. Jsem v podstatě pohodlný člověk a i já potřebuji trochu volného času. Vložím vám sem útržek z 8. kapitoly abych vás alespoň trochu navnadila k pokračování. Velice vám děkuji, čtenářům, za komentáře a adminům za jejich zodpovědnou práci. Vaše Michaela PS: Doufám, že až přejdu toto hektické období, uvítáte mě třeba i s novou povídkou.

Celou hodinu a půl cesty jsem nevnímala. Ze svého stavu jsem se probrala, až když po mě Ash hodila kapesníčky. Podívala jsem se na ni stále ještě mimo a pomalu se srovnávla s realitou.

„Jsi v pohodě, ségra?“ dělala si ze mě srandu. Ale pak si zřejmě uvědomila, že skutečně není něco v pořádku.

„Jo, jo. Jen se mi udělalo nevolno. Za chvíli to snad přejde.“ Zalhala jsem. Ještě štěstí, že jsem si tu výmluvu vymyslela. Díky tomu jsem se celý náš víkend nemusela přetvařovat. Řekla jsem prostě, že mi není dobře. Byla jsem ponořená ve svých myšlenkách. V noci mě osudná scéna z mé vzpomínky pronásledovala a já se budila zpocená a zmatená. Je to skutečně má minulost, ptala jsem se? Neblouzním jenom? Ne, bylo to tak živé. Tak skutečné. Neustále jsem si přehrávalala ten, teď už povědomý, hlas a snažila se k němu přiřadit tvář. K žádnému pokroku jsem nedošla. To, co jsem v tom výjevu uviděla, bylo velmi divné. Znamenalo to, že jsem toho člověka znala a to velmi dobře. Ostré smysly jsem také měla už dřív. Sakra, proč jen si nemůžu vzpomenout, nadávala jsem si. Ten hlas, komu patří? Proč jsem se ho tolik bála? Byl to můj únosce? Ne nebyl. Nějak podvědomě jsem věděla, že to nebyl on, kdo mě věznil. Ještě teď jsem z té vzpomínky cítila zvláštní vztah mezi námi. Podle hrubosti bych jeho majitele tipla tak na dvacet let, možní i víc. Ale proč mě honil? Byl to snad poskok? Měl mě jen chytit? A co teprve jeho zvláštní vůně?

Ani jsem nevnímala, na čem jsme byli v kině. Přehlídku jsem sledovala a neustále při tom přemýšlela. V neděli, když jsme jeli domů, už mě začala bolet hlava. Nevěděla jsem, jestli to mám tentokrát přiřazovat k pravidelným bolestem nebo jestli je to z toho, jak neustále přemýšlím. Smutně jsem si povzdechla, když jsem si uvědomila, že je můj společný víkend s Mary za námi. Asi stokrát jsem se jí omluvila za mé nevhodné chování a pak se s ní zas na půl roku rozloučila.

Byla jsem podrážděná z intenzivní bolesti hlavy, která neustále zesilovala. Připravila jsem si tedy horkou koupel. Byla to stoprocentní útěcha pro mou hlavu. Usnula jsem okamžitě, co jsem si lehla do postele. Bezesný spánek mě však zase nenavštívil. Neustále se mi ozýval hlas neznámého a zas a znovu mnou prostupovala ta děsivá atmosféra. Můj zběsilý útěk se mi za tuto noc přehrál několikrát. Probudila jsem se s bolestí hlavy ostrou jako střep. Jako kdyby nestačili tři bezesné noci a nepříjemné myšlenky. Raději se dnes budu všem vyhýbat, nechtěla jsem zas na někoho tak nemile vyjet. Ethan se přece jen se mnou od té doby nebaví. Oblíkla jsem si na sebe své nejoblíbenější věci, abych se alespoň v nějakém ohledu cítila pohodlně. Hlavně pozor na louže a schody, říkala jsem si cestou do školy. Škola pro mě byla skutečným utrpením. Ash poznala, co se děje a tak se raději držela dál. Správná reakce, zato Jessica mi lezla neskutečně na nervy. Dnešek si vybrala pro zjišťování informací o Ethanovi. Jejím zdrojem jsem měla být já. Celou přestávku před první hodinou do mě hustila jednu otázku za druhou. Ignorovala jsem její proslovy a čekala, až přijde Ethan a vyhodí ji ze své židle. Když se tak stalo, Jessica se nenechala odradit a zřejmě využívala situace, kdy mu může být blízko a opřela se o mou polovinu lavice. Povídala něco o nákupech, a že jsme spolu dlouho nikde nebyli. Omyl holka, my jsme spolu nikdy nikde nebyli. A já na tom nehodlala nic měnit. Jessicu jsem bytostně nesnášela a myslím, že z její strany bych se sympatií taky nedočkala. Byla jsem pro ní ta divná cizí holka. Udržovali jsme náš vztah na jednoduchých formalitách. Z mé strany se dočkala snahy jen kvůli tomu, že se k mé smůle řadila na Ashleinin seznam přátel.

„Tak co říkáš?“usmála se na mne sladce.

„Jessico, vypadni. Nemám na tebe absolutně náladu.“ Vybalila jsem na ní lhostejným tónem. Její obličej nabral divnou nachovou barvu. Střelila pohledem k Ethanovi a pak zas na mě. Hodila na mě nejošklivější obličej a pak uraženě odkráčela. Jak malé dítě, říkala jsem si.

Vedle mě se ozval andělský smích a najednou se ke mně naklonila bledá tvář.

„Tohle mě musíš naučit.“ Smál se Ethan ještě dobrou minutu. Ušklíbla jsem se a dál to nekomentovala. Další dvě hodiny pro mě byli přímo očistcem. Vůbec jsem se nemohla soustředit, prkenně jsem seděla a snažila se pomocí vůle zmírnit bolesti hlavy. Bezvýsledně. Na oběd jsem nešla, sedla jsem si místo toho venku na lavičku. Svěží a chladný vzduch byl přesně to, co má hlava potřebovala. Tato hodina však byla až nečestně krátká. Vydala jsem se tedy do třídy. Ethan už seděl na místě a usmíval se na mě. Pokusila jsem se mu za jeho snahu odvděčit úsměvem, ale nevěděla jsem, jestli se to neminulo účinkem. Můj obličej dnes neuměl nic jiného než se mračit. První hodinu jsem protrpěla, jak jen to šlo, ale ta druhá už pro mě byla utrpením. Bezmyšlenkovitě jsem čárala na desky sešitu ve snaze zastínit vnímání bolesti. Zase se mi to nedařilo. Zítra už to skončí, chlácholila jsem se. Ve předu se ozvalo nějaké prasknutí a to mě probralo natolik, abych začala vnímat, co se děje. Učitelka zase pleskla Tylera sešitem, nic zajímavého. Chtěla jsem se věnovat svému črtání, když jsem uviděla svůj výtvor. Propiskou jsem do desek vyryla čísla z mého tetování na šíji. 001 675. Už mnohokrát jsem se snažila zjistit, co to znamená. Bezúspěšně.

„Je ti dobře?“zeptal se mě zničehonic Ethan. Zmateně jsem na něj pohlédla. „Už chvíli tě pozoruju a nevypadáš, že bys byla ve své kůži.“ Páni, pozoruje mě. Přemýšlela jsem, co mu odpovědět. Zamračeně mě při tom pozoroval. Rozhodla jsem se, že pravda mi neuškodí.

„Bolí mě příšerně hlava,“zašeptala jsem zoufale.

„A nezkoušela jsi nějaký prášek?“ Ach, kdybys věděl, kolik už jsem jich vyzkoušela. Zamračil se ještě víc.

„Ano, zkoušela. Ale nic mi na to nezabírá. Trpím tím hodně, víš. Zítra to přejde. Ale děkuju za starost.“ Pokusila jsem se na něj usmát.

„Za málo.“

Když jsem došla domů, okamžitě jsem zalezla k sobě do pokoje. Pustila jsem si svou oblíbenou muziku a snažila se uvolnit. Usnula jsem až pozdě večer ale s příjemným pocitem vědomí, že zítra už to skončí. V noci se mi kupodivu nic nezdálo, přesto jsem se moc nevyspala. Jsem zřejmě moc unavená. Uvědomila jsem si však nepříjemnou věc, bolest hlavy tu stále byla. Před záchvatem mě nikdy nebolela. Že by to nebylo až tak pravidelné? Ach, zaskučela jsem. To znamená další den s bolavou palicí. Raději bych brala ten záchvat, pomyslela jsem si. Ten aspoň po hoďce přejde. S velice špatnou náladou jsem se tedy vypravila do školy. Lidi můj výraz odpuzoval na tolik, že se neodvážili mě ani pozdravit. Byla jsem jim za to však velice vděčná, hlava bolela jak čert. Zapadla jsem do lavice a tvář si dala do dlaní. Nebudu přece fňukat, nejsem malá, napomenula jsem se. O mé rameno se otřela něčí ruka. Pohlédla jsem, komu ten motýlí dotek patřil a podívala se do Ethanovi tváře plné starostí. Proč se tak tváří? Ptala jsem se. Úsměv mu sluší mnohem víc. A kupodivu se skutečně usmál. Jeho oči však byly nadále plné obav.

„Stále ti není dobře?“ Zakroutila jsem jen bezmocně hlavou.

„A nechtěla bys zajít k doktorovi? Otec je lékař, mohl by ti ….“ Nabízel mi pomoc, já mu však skočila do řeči.

„Jsi hodný, ale já už byla u doktora. U hodně doktorů. Nic se tím nevyřeší. A brzo to přestane. Jen si teď na mě musíš dát pozor, jsem velice nepříjemná.“  Usmála jsem se.

„Dobře,“ usmál se také. Je to anděl, pomyslela jsem si. Dokonce má o mě snad i starost. To vědomí mě podivně zahřálo u srdce. „ Ale kdyby něco, stačí říct, ano?“ Přikývla jsem.  Na další dvě hodiny si na nás vyučující připravili promítání. Bylo to pro mne jako dar z nebes. Pohodlně jsem se rozvalila na lavici a uvolnila se, jak mi to má situace umožnila. Na mé utrpení to nemělo vliv. Plačtila jsem v duchu sama nad sebou. Mám já to ale smůlu, vzdychla jsem. Začínám být jako nějaký pesimista. Sebrala jsem se a z posledních sil jsem se vláčela na oběd. Musím do sebe dostat nějaké tekutiny. V davu před sebou jsem uviděla povědomou blond hřívu. Vydala jsem se za ní a zavolala.

„Ash.“ Přidala jsem do kroku. Znenadání se mi však zamotala hlava a já musela zpomalit. Šla jsem dál. Po chvilce se mi však začalo zatmívat před očima a já věděla, že je zle. Ne, kuňkla jsem, ne tady ve škole. Ne před lidmi. Dech se mi však stále zkracoval a tep zrychloval.

„Ashley!“ křičela jsem. „Ashley!“ křičela jsem z posledních sil. Sestra se ohlédla. Na tváři se jí objevil vyděšený výraz, když zahlédla, jak se podél stěny kácím dolů. Poslední, co jsem viděla, bylo, jak ke mně Ash spěchá. Pak už mě pohltila temnota. Srdce mi divoce tlouklo. Bolel mě každý jeho úder. Zatnula jsem čelisti a pěsti. Hlavně neslyšně, modlila jsem se.

„Sofií, zlato!“ křičela na mě Ash neuvěřitelně blízko mého obličeje. Proboha nekřič, prosila jsem jí v duchu. Vše jsem teď vnímala velice intenzivně. Snažila jsem se dýchat pravidelně, ale něco mi jako vždy bránilo.

„Zlato, dýchej zhluboka. Dýchej, bude to v pohodě. Zvládneme to. Hlavně se snaž dýchat co nejvíce, ano?“ Povzbuzovala mě sestřička. Kupodivu to pomáhalo. Stačilo, když jsem se soustředila na její hlas. Hladila mě po vlasech. Slyšela jsem, jak telefonuje našim, aby pro nás přijeli. Proč se mi to muselo stát zrovna tady? Proklínala jsem se. Mohla jsem to přece tušit. Mělo mě to napadnout. Bojovala jsem o každý nádech a můj sípot se rozléhal po celé chodbě. Co si teď lidi pomyslí?

Pomalu mi začínalo hučet v uších, než se to stalo, zaslechla jsem hlas anděla.

„Sofie!“ zakřičel hlas o několik oktáv vyšší než obvykle. „Proboha, co se jí stalo?“

Pak už jsem neslyšela dočista nic. Hučení převládalo nad ostatním. Ať už to skončí, pomyslela jsem si, ale věděla jsem, že to bude ještě chvíli trvat. Zatím mám čas vymyslet, co povíme ostatním. Když se mě do teď stranili, co budou dělat teď? Ucítila jsem, jak pode mnou zmizela pevná zem. Náručí, v které jsem se nacházela, bylo chladné a pevné. Člověk, jemuž patřilo, mě nesl jako bych byla lehká jak pírko. Zase jsem se zhluboka nadechla a ucítila tu omamnou vůni.  Záchvat se v tu chvíli stal snesitelnějším. Snažila jsem se plnými doušky vdechovat tu úžasnou esenci a zapomněla na bodání v hrudníku a hučení v uších. Přesně takhle voní ráj, pomyslela jsem si. Ethan voní jako ráj.

Autor: Michaela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hominem te esse, memento - 8. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: