Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka od koní - 57. kapitola

07.10.2013 (15:15) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1502×

*** Pohled Edwarda ***

Když jsem svého anděla posadil na zadní sedadlo a zavřel, u dveří spolujezdce stála Lucy s otázkou v očích. Jen jsem přikývnul a ona se usmála.

‚Díky,‘ poslala mi v myšlence a já se zamyslel, proč jsem to vůbec udělal. Zbavil jsem se možnosti být v autě sám s Bellou a jet nerušen něčí otravnou myslí.

Nastartoval jsem a pomalu vycouval z garáže. Mohl jsem jet svojí rychlostí, ale bral jsem ohled na Bells, a proto, výjimečně, dodržoval předpisy.

Lucy byla zticha, ale její mozek pracoval naplno. Nechtěla se Bells protivit. Chtěla, aby v ní znova viděla znovu nalezenou sestru a ne příšeru. Což ji přivedlo k tomu, že si bude muset popovídat s Embrym. Tak s tím bych si klidně popovídal i já, ale jemu by se to nelíbilo, už jen proto, co si o nás všech myslel, když jsem ho naposledy potkal.

Zase jsem zabloudil pohledem do zpětného zrcátka a střetl se s pohledem Belly. Oba jsme se na sebe dívali a ve stejný okamžik oči upřeli jinam.

Vycítil jsem na sobě zase její pohled, ale do zrcátka se nepodíval. Lucy si těch našich letmých pohledů všimla, chvíli to rozebírala, ale pak jen pokrčila rameny a zase se začala zaobírat vlčími věcmi.

Zaparkoval jsem na Carlisleově místě a vystoupil. Obešel jsem auto a otevřel dveře jak Lucy, tak Belle. Svoji lásku jsem vzal do náruče a v závěsu s Lucy se vydal do nitra nemocnice. Okamžitě jsem se vydal do místnosti, kde na nás čekala Nana.

Lucy otevřela dveře a já vešel dovnitř. Okamžitě moji mysl napadly její myšlenky.

„Zdravím, nečekala jsem, že přijedete tak brzy,“ řekla a mile se usmála, ale její myšlenky byly spíše typu, že nás přijelo tolik.

Naznačila mi, abych Bellu posadil na lehátko a já tak učinil.

„Tak, Bello, teď budeme procvičovat kotníky. Propínej jeden po druhém,“ řekla jí a ona poslechla. Když jí to moc nešlo, Nana si přisunula blíž nafouknutý balón a nohy jí propínala sama. Podíval jsem se na Bellinu tvář zrovna ve chvíli, kdy se ji začala mírně stahovat bolestí.

„Copak se děje?“ optala se Nana, ale v duchu to věděla.

„Začínají mě bolet,“ odpověděla jí Bella.

Nana je začala masírovat a přitom povídat, že je to jedině dobře, a že bolest je důkazem toho, že se její stav zlepšuje.

Lucy byla ráda snad skoro stejně jako já. Jako další cvik procvičily ohýbání v kolenou a zvedání nohou.

Když už se hodinová terapie blížila ke konci, Bells čím dál víc pokukovala po bradlech.

„Opravdu to chceš zkusit?“ optala se Nana, když sledovala její pohled. Odpovědí jí bylo jen přikývnutí a já se přesunul k mé milované, abych ji zanesl k oné pomůcce.

„Bello, neměli bychom to přehánět,“ upozornila ji Nana, ale ve skutečnosti byla zvědavá, zda to půjde.

„Chci to zkusit,“ řekla Bells rozhodně a zapřela se rukama, když jsem ji „skoro“ pustil.

*** Pohled Lucy ***

Když se moje sestra zapřela, přesunula jsem se na druhý konec bradel. Viděla jsem, jak se soustředí a připravuje se udělat krok.

Pomalu zvedla nohu, pokrčila koleno a jemně ji položila blíž ke mně. Nepatrně posunula ruce a váhu přenesla na druhou nohu.

Podle toho, co jsem slyšela od Nany, každý pokus udělat krok ztroskotal v tomto bodě, ale tento… tentokrát to Bells ustála a já se na ni povzbudivě usmála. Koukla jsem na Edwarda, který stál za ní, a v duchu jsem se optala, zda ji nepodpírá. Odpovědí mi bylo zamračení a zakývání hlavy.

Bells se mezi tím připravila na další krok a pak na další.

Seč po dlouhé době, ale nakonec došla až ke mně a já se určitě smála jako pětileté dítě před vánočním stromkem. Byla jsem šťastná.

„Jsem ráda, že děláš takové pokroky, ale pro dnešek stačí. Ty kotníky ti bude tvoje sestra masírovat a dohlédne na to, abys dál takto trénovala,“ řekla Nana a usmála se na nás všechny, ale stačila jsem si za tu hodinu všimnout, že pokukuje po Edwardovi. Jen jsem protočila oči a všimla si, že se Edwardovou tváří prohnal záblesk úsměvu.

Edward vzal Bellu do náruče a já jim otevřela dveře. S hromadným pozdravem jsme se zase vydali k autu.

Cestou se na nás otáčelo celkem hodně lidí. Koukali na nás jak… nevím nač. Ale muselo to být divný, když bledý maník nese normálně vyhlížející dívku a vedle nich jde snědá bytost.

Došli jsme k autu a Edward ho odemknul. Otevřela jsem jim dveře a počkala, až si Bells sedne.

„Lucy?“ ozval se hlas Edwarda a já k němu vzhlédla. Nedíval se však na mě, nýbrž za mě.

Pomalu jsem se otočila a všimla se Embryho a Sama, kteří v lidské podobě stáli kousek za hranicí a nejspíš sledovali náš přesun z nemocnice k autu.

„Edwarde, co chtějí?“ optala jsem se ho a všimla si, že nějak často spoléhám na jeho dar.

„Jen si promluvit,“ odpověděl mi a já se sklonila, abych viděla na Bells.

„Šampiónko, teď pojedeš s Edwardem zpět do vilky. Já tam přijdu,“ řekla jsem ji a ona si až teď všimla postav stojících na konci parkoviště.

„Lucy, nemusíš tam jít,“ řekla mi a hlavou kývla k části smečky.

„Musím. Musím toho staršího poslouchat,“ odpověděla jsem jí a ona se zamračila.

„Od které doby někoho posloucháš?“ optala se mě a já se usmála. Do přeměny jsem nikoho neposlouchala, to je pravda, ale poté se to všechno změnilo.

„Od té doby, co se ze mě stal chodící chlupatý vlk,“ řekla jsem a zavřela dveře.

Vydala jsem se za nimi a za zády mi odjelo Edwardovo Volvo. Určitě budu věřit báchorce, že si chtějí „jen promluvit“.

Došla jsem až k nim a zastavila se až těstě před hranicí.

„Co zas chcete?“ štěkla jsem po těch dvou.

„Jak ti řekl Cullen, jen si promluvit,“ řekl Sam a já povytáhla obočí.

„To říkej někomu, kdo nezná smečku,“ řekla jsem mu a dál netrpělivě čekala. Na důkaz mé netrpělivosti jsem začala podupávat špičkou nohy.

„Zlato…“ začal Embry, ale já se na něj zamračila. Jakým právem mi říká „zlato“ po tom, co mi se svými „bratry“ provedl? Jen si povzdechnul, ale mezitím začal mluvit Sam.

„Lucy, Bella ví jejich tajemství a tak jsme se shodli, že by měla znát i to naše a hlavně, že jí neublížíme, teda pokud zůstane člověkem,“ řekl Sam a já se zarazila nad jednou věcí.

„Vy jste se shodli?“ optala jsem se a s podupáváním přestala.

„Fajn, Jacob měl námitky, ale převážila ho většina,“ řekl se smíchem Embry.

‚To si dokážu představit‘ pomyslela jsem si, ale nahlas jsem řekla: „A jak si to jako představujete?“

„Příští týden bude kmenová rada, takže bys svoji sestru vzala tam,“ odpověděl mi Alfa.

„A co když nebude Bella chtít?“ optala jsem se ho, neboť jsem si byla zcela jistá, že to Bella zavrhne.

„Proto máš pár dní na to, abys ji přesvědčila,“ oznámil mi jen tak Sam.

„Tak to teda dík! Prve sestru vyděsíte a pak ji chcete pozvat na radu? Opravdu děkuju!“ zavrčela jsem a otočila se k odchodu.

„Lucy, můžu s tebou mluvit?“ ozval se zase Embry.

„Možná na radě. Nemám čas rozebírat náš vztah, když mám na krku seminárku, školu a vyděšenou sestru!“ oznámila jsem mu přes rameno a vydala se přes parkoviště k silnici.

Na okraji silnice jsem se rozběhla a ve stejném tempu doběhla až ke Cullenovic vilce.

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka od koní - 57. kapitola: