Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka nebo kluk? 7

26.03.2010 (21:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5694×

Další den jsem i nás oba vytáhla ven, protože už jsem myslela, že v tom bytě nevydržím. I když se to Edwardovi moc nelíbilo, podřídil se a šel se mnou. Šli jsme se jen tak projít do parku, ale asi po dvou hodinách mě Edward přemluvil, abychom se vrátili, protože je zima a miminko by mohlo nastydnout, i když jsem si to tak úplně představit nedokázala. Byla jsem totiž oblečená ve dvou trikách, tlusté mikině a ještě zimní bundě.

Doma mi Edward udělal palačinky se zmrzlinou, ale krev jsem si odpustit nedokázala. Po večeři jsem si dala sprchu a skončili jsme u televize, u které jsem zase usnula.

„Edwarde?“ zamumlala jsem ještě ze spánku, ale už to nebylo takové bezvědomí jako v noci.

„Lásko?“ pohladil mě po tváři.

„Už nic,“ vydechla jsem, protože mi stačilo ujištění, že je tu se mnou a znovu jsem usnula.

Když jsem se probrala, připadala jsem si trochu divně. Všechno kolem mě mělo takové podivné barvy a měla jsem i pocit, že vidím částečky ve vzduchu. „Asi mi hrabe,“ pomyslela jsem se a vstala. Připadala jsem si jako balón a to podle Carlislea miminko ještě pořádně nevyrostlo.

Natáhla jsem na sebe saténový župánek a šla jsem do kuchyně, odkud byla slyšet televize, ale Edward u ní nebyl. Místo toho stál u kuchyňské linky a dělal mi snídani. „Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho ještě rozespale a pohladila ho po zádech.

„Ahoj,“ usmál se na mě a lehce mě políbil.

„Co to bude?“ nakoukla jsem mu pod ruku.

„Myslel jsem, že by ti chutnala vajíčka. Na ostrově ses po nich mohla utlouct,“ vysvětlil.

„Tak to jo. Už se těším. Pěkně voní.“ Usmála jsem se a šla si sednout na pohovku k zapnuté televizi, která tvořila kulisu.

„Dobrou chuť.“ Dal mi Edward do ruky talíř s pěknou kopou vajíček. Nejdřív jsem trochu pochybovala, jestli to dokážu sníst celé, ale když se ve mně vajíčka začala doslova ztrácet, pochybovat jsem přestala. „Padá to do tebe jak do míchačky,“ utahoval si ze mě Edward.

„Nezáviď,“ zašklebila jsem se na něj a prázdný talíř hned umyla. „Co budeme dneska dělat?“ vrátila jsem se za Edwardem na gauč.

„Co chceš.“ Pokrčil rameny a usmál se.

„Budeme se válet,“ navrhla jsem nadšeně.

„Tak dobře,“ kývnul a víc se na sedačce rozvalil.

„Ale tak, abych se sem vešla i já,“ postěžovala jsem si, když už jsem nevěděla, jak si lehnout, protože mi prostě vadilo bříško. Edward si tedy normálně sednul a mě si přitáhl na sebe.

„Takhle to bude nejlepší,“ konstatoval a hladil mě po bříšku, což se mě i miminku nesmírně líbilo.

„To rozhodně,“ zamumlala jsem, když se mi zase začalo chtít spát.

Nejdřív jsem usnout nechtěla, ale když mě začali pálit oči a zívala jsem, div se mi pusa neroztrhla, spánku jsem nakonec podlehla.

Probrala jsem se za tmy a ležela jsem v posteli. I když byly teprve dvě hodiny ráno, spát se mi už nechtělo, ale spíš jsem měla hlad. Vyhrabala jsem se z deky, a jak Edward uslyšel šramot, byl u mě. „Co tady šmudlíš?“ ptal se.

„Mám hlad,“ obešla jsem ho a šla do kuchyně.

Stála jsem před otevřenou ledničkou a bezradně se drbala ve vlasech. Nic mi do oka nepadlo, až na jednu krevní konzervu a zmrzlinu, tak jsem jí vytáhla. „Už zase?“ ozvalo se za mnou.

„Náhodou jsem ještě neměla. Ani k těm vajíčkům,“ bránila jsem se a vytáhla zmrzlinu.

„Bude tě bolet v krku,“ nedal si pokoj, tak jsem se po něm nasupeně otočila a z krku mi vyšel neidentifikovaný zvuk.

„Co to bylo?“ zděsila jsem se a Edward si mě divně prohlížel.

„Dokážeš to udělat ještě jednou?“

Snažila jsem se ten zvuk napodobit, ale nešlo mi to, tak jsem zakroutila hlavou.  „Vážně jsi zdravá?“ zeptal se pochybně.

„Tím myslíš jako co?“ nadzvedla jsem obočí. „Že mi hrabe?“

„Ne, samozřejmě, že ne. Jen jestli ses poslední dobou necítila nijak divně,“ zeptal se a já si vzpomněla na svůj včerejší divný pocit.

„No, včera jsem se cítila trochu divně. Jako kdybych viděla částečky ve vzduchu, ale pak jsem na to zapomněla,“ vysvětlila jsem zaraženě.

„Okamžitě se obleč, jedeme do Forks,“ nařídil mi a zmrzlinu mi vytrhl z ruky.

„Edwarde, proč? Co se děje?“ koukala jsem na něj vyděšeně. „Já mám hlad a chci tu zmrzlinu,“ stála jsem si na svém.

„Bello,“ zasténal. „Tak se obleč a vezmeš si jí do auta.“

„Obleču se, až mi řekneš, co se děje.“ Stála jsem si na svém, ale on mě z ničeho nic popadl, donesl do ložnice a sám mě oblékl. „Edwarde,“ bouchala jsem ho, když si mě vzal do náruče, do ruky vzal zmrzlinu a upírskou rychlostí mě donesl do auta. Rychle nastartoval a 200km/h vyrazil dopředu. „Řekneš mi alespoň, kam jedeme?“ koukla jsem se na něj a pochutnávala si na zmrzlině.

„Do Forks,“ protočil oči a ještě zrychlil. Normálně mi rychlá jízda nevadila, ale protože byla tma a do toho začalo pršet, názor jsem změnila.

„Můžeš trochu zpomalit, prosím,“ zašeptala jsem napjatě a ručička na tachometru klesla na 180km/h. Nic extra to nebylo, ale lepší než rychlost před tím. Nevěděla jsem proč, ale najednou mi vysoká rychlost trochu vadila. Možná to bylo i tím, že jsem si uvědomovala, že už nemám odpovědnost jenom za sebe, ale i za někoho jiného. „Díky,“ zašeptala jsem a pohodlně se uvelebila v sedačce, i když mě pás přes břicho trochu tlačil.

Edward Forks přímo proletěl a za chvíli už jsme parkovali před domem Cullenů. „Esme, je doma Carlisle?“ zeptal se, když vystoupil, ale ona jen zakroutila hlavou.

„Má noční,“ vysvětlila.

Nestihla jsem ani vystoupit, když Edward znovu startoval a jeli jsme do Forks zpátky. U nemocnice zaparkoval smykem a mě vzal do náruče. Zmrzlinu jsem si vzala sebou, protože jsem na ní pořád měla chuť. „Nechceš to tu nechat?“ zeptal se napjatě, ale já jen zakroutila hlavou, tak mě nechal.

„Je tu můj otec?“ zeptal se na recepci se mnou stále v náručí.

Sestra si nás divně přeměřila a pak zvedla sluchátko. „Pane doktore, máte tu syna a tu jeho přítelkyni,“ vysvětlila důvod hovoru. „Dobře,“ odpověděla na Carlisleovi pokyny a telefon položila. „Máte za ním jít okamžitě do kanceláře,“ přetlumočila a dál se věnovala své práci.

Edward se mnou chodby přímo proletěl a už ťukal na dveře od jeho kanceláře.

„Edwarde, co se děje?“ ptal se vyděšeně, když mě položil na lehátko.

„Mám takový pocit, že se Bella začíná měnit,“ vysvětlil.

„Jak se cítíš, Bello?“ otočil se na mě.

„Nijak zvlášť,“ pokrčila jsem rameny a Edward po mě mrsknul pohledem. „No co?“ koukla jsem na něj.

„Bello, nesnaž se to zlehčovat. Prostě řekni, jak se cítíš,“ zkoušel to Carlisle znovu.

„Vždyť jsem ti říkala, že nijak zvlášť. Akorát včera jsem se cítila trochu divně.“

„Tím myslíš co?“

„No, když jsem se včera ráno probudila, přišlo mi, jako kdybych měla nějaký lepší zrak, ale usoudila jsem, že se mi to zdá a dneska jsem na Edwarda… zavrčela?“ odpověděla jsem nejistě a Carlisle překvapeně vydechl.

„Edwarde, já vůbec nevím, jak tohle vysvětlit. Možná je to tak, že miminko vypouští ze sebe trochu jedu a tím dochází k přeměně a možná to bude i tak, že se snaží Bellu nějak připravit na porod,“ vysvětloval. „V každém případě tě teď budu kontrolovat mnohem častěji. Nemusíte jezdit vy sem, aby ses zbytečně nezatěžovala, ale jednou za dva dny se u vás zastavím.“

„Můžeme jít?“ zívla jsem a Carlisle kývnul, ale než jsem stihla vstát, Edward mě nesl v náruči. „Umím chodit,“ zamumlala jsem a víc se k němu přitiskla.

„My nejedeme domů?“ otočila jsem se k němu ospale, když zamířil na druhou stranu, než byla cesta do Seattlu.

„Za chvíli bude ráno, tak můžeme zůstat tady a domů můžeme jet, až se pořádně vyspíš,“ odpověděl a už zabočoval na lesní cestu.

Potom mě vzal do náruče a nesl do domu nebo do jeho pokoje, kde mě položil na postel a pomohl mi, se vysvléknout a než jsem stihla něco zaregistrovat, usnula jsem.

Ráno jsem si vysloužila snídani do postele a pořád mě někdo obskakoval. Emmett snad ještě častěji než Edward, protože toho Jasper vytáhl na lov a Alice s Rose byly na nákupech, takže se o mě staral on a Esme.

Ani na záchod by mě nejradši nepouštěli, a když jsem chtěla sejít dolů, protože jsem se u Edwarda v pokoji nudila, museli mě vzít do náruče. Připadala jsem si tam jako nesvéprávná a jestli tu Edward bude chtít být, když budu mít před porodem, tak teda potěš koště.

Ležela jsem v obýváku, zabalená v dekách a bylo mi příjemně teploučko.  Esme mi udělala palačinky, ale ne s krví, protože ani jeden neměli tak silné sebeovládání jako Edward, který to snášel překvapivě dobře.

S Emmettem jsme se dívali na baseball, když přijely holky z nákupů. „Bello, koukej, co jsme koupily miminku.“ Ukazovala mi Alice malé bílé bačkůrky s růžovou stuhou na zavazování a stříbrnými kamínky tam bylo napsáno Dior. „Ehm, díky Alice. Ale jak víš, že to bude holka?“ nadzvedla jsem obočí.

„Nevím.“ Pokrčila rameny. „Ale pro jistotu tu mám ještě s modrým zavazováním.“ Vytáhla z tašky na chlup stejné.

„Bude to nejlépe oblíkané miminko pod slunce,“ vložila se do řeči i Rose.

„Tak to věřím,“ zabrblala jsem a Emmett se rozesmál, ale Alice si toho nevšimla, protože dostala vizi a připitoměle se usmívala.

„Jasper se vrací,“ seznámila nás se svou vizí a s úsměvem si sedla ke mně na gauč. A jestli se vrací Jasper, tak i Edward. Super.

Víc jsem se rozvalila na pohovce a ládovala se palačinkou za palačinkou. „Ahoj lásko,“ objevil se u mě Edward a hladově mě políbil, i když jsem měla plnou pusu.

„Ahoj,“ zamumlala jsem a spolkla to.

„Vidím, že se máte dobře,“ pohladil mě po bříšku.

„Až na tu krev to jde,“ postěžovala jsem si. „A na to, že mě pořád všichni obskakují,“ vrhla jsem vražedný pohled na Emmett, protože ten mě nenechal udělat jediný krok.

„Doufám, že ti neasistoval i na záchodě,“ zavrčel temně a Emmett se uchechtl.

„Kdyby ho Esme nezastavila, tak rozhodně,“ zavařila jsem mu a Edward okamžitě zvážněl. „Dělám si srandu,“ položila jsem mu ruku na břicho, aby se klidnil, ale nic se nedělo. „Edwarde,“ snažila jsem se jeho pozornost převést na sebe, ale ignoroval mě, tak jsem na něj naštvaně otočila a z krku se mi zase vydral ten divný zvuk a to ho konečně probralo. „A ty na mě nevrč,“ rozcuchal mě ve vlasech už s úsměvem, tak jsem si mohla oddychnout.

„Já za to nemůžu,“ pokrčila jsem rameny a to už se rozesmáli všichni.

„Jedeme domů?“ otočil se na mě Edward.

„Nemůžeme tu ještě do zítra zůstat? Vůbec se mi do té zimy nechce,“ otřásla jsem se nad tou představou.

„Můžete tu zůstat, jak dlouho budete chtít,“ chytla se šance Esme, tak jsem kývla s tím, že tu ještě zůstaneme do zítra.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka nebo kluk? 7: