Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka nebo kluk? 6

21.03.2010 (17:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6396×

„Bello, co se děje?“ zvednul se a hlavu mi položil na pohovku.

„Já nevím, bolí mě břicho,“ panikařila jsem.

„Uklidni se. Zavolám Carlisleovi,“ hladil mě po tváři a vytáčel jeho číslo.

Kývla jsem a položila si ruku na vystouplé bříško. Hladila jsem ho, a i když jsem občas sykla bolestí, pnutí pomalu odeznívalo. „Edwarde, už je to dobré,“ položila jsem ruku na jeho.

„Vážně?“ kouknul se na mě starostlivě, tak jsem kývla.

„Carlisle, už je to dobré,“ přetlumočil do telefonu a položil ho. „Vážně už je ti dobře?“

„Jo, jsem v pořádku,“ snažila jsem se ho uklidnit a pomalu se posadila.

„Zůstaň ležet,“ zatlačil mě zpátky do polštářů.

„Už mi nic není,“ protočila jsem oči a i přes jeho protesty jsem se zvedla a šla do ložnice.

Takovéhle stavy jsem měla od téhle doby docela často a nikdo to neuměl vysvětlit. Těhotenství jsem si naplno užívala, ale jen do té doby, než jsem začala ve třetím měsíci zase zvracet. Začala jsem si připadat jsem si jako největší koule pod sluncem a nikdo mi to nedokázal vymluvit. Dokonce mě zastihl nejeden hysterický záchvat, že jsem tlustá a nepřitažlivá, když mě jednou večer Edward odmítl a nedokázal mi to vysvětlit ani tím, že i Carlisle říkal, že teď by mohl být sex pro miminko krajně nebezpečný a já probrečela půl noci, než jsem usnula. Druhý den už jsem byla naprosto v pohodě a Edward se mým náladám jen smál, což mě dokázalo taky neskutečně vytočit, a i když jsem se na to snažila nedávat znát, pohled mě vždycky prozradil.

S tímhle chaotickým obdobím jsme všichni přežili Vánoce a Silvestr, na který se těšil hlavně Emmett s Jasperem, protože připravili velký ohňostroj. Ostatní to nijak neprožívali, protože jsem je zaměstnávala hlavně já, ale všichni mě neustále uklidňovali, že jim to nevadí.

„Bello,“ podíval se na mě opatrně Carlisle, když jsem u něj jednou byla na prohlídce.

„Carlisle? Co se děje?“ koukala jsem na něj vyděšeně.

„Bello, miminko už pár týdnů neroste. Nejdřív jsem tě nechtěl plašit, ale už se mi to nelíbí,“ opatrně mi řekl pravdu.

„Jak je to možné?“ chytla jsem Edwarda vyděšeně za ruku.

„To právě nevím,“ pokrčil bezradně rameny.

„A nemůže to být třeba tím, že na začátku rostl tak rychle,“ snažila jsem se to vysvětlit, ale stejně si mi to moc nezdálo.

„To si myslím, že ne. Ani zdaleka nemá velikost normálního devítiměsíčního miminka. Sice to vypadá, že by vás mohlo slyšet, ale to je všechno. Podle velikosti by to bylo na nějaký pátý až šestý měsíc, ale rozhodně ne devátý. Musíme počkat, jak se to bude dál vyvíjet,“ přemýšlel Carlisle nahlas.

„Ale já začala znovu zvracet,“ snažila jsem se ho navést na nějaké řešení.

„Já vím, Edward se o tom zmínil. Možná by si měla na chvíli přestat s krví a jíst jen normální jídlo,“ navrhnul.

„Když to pomůže,“ zašeptala jsem a doufala, že miminko bude v pořádku.

„Bude to dobré, uvidíš,“ chlácholil mě Edwarda.

„A co když ne?“ koukla jsem se na něj a z očí mi začaly téct slzy.

„Určitě ano. Je to silné miminko a jeho maminka taky,“ chlácholil mě a přitáhl si mě na klín, kde mě něžně a pomalu pohupoval, dokaď jsem neusnula.

Vzbudila jsem se doma v Seattlu ještě za tmy. Protáhla jsem se a všechno mě bolelo. Zasténala jsem a Edward okamžitě stál u mě. „Nic mi není. Jen mě bolí celá Bellinka,“ snažila jsem se ho uklidnit.

„Opravdu?“ hladil mě po tvářích. „Bello, ty máš teplotu,“ vyvalil oči.

„Nic mi není, jen se mi chce spát,“ převalila jsem se na bok, ale on mě otočil zpátky na záda. „Edwarde, nech mě spát!“ obořila jsem se na něj.

„Jen ti dám teploměr,“ svojí ledovou rukou mi strčil teploměr podpaždí.

„To studí,“ vzdychla jsem ve spánku.

„Vydrž to,“ chlácholil mě a teploměr po chvíli vytáhl.

„Pane bože,“ vydechl zděšeně.

„Edwarde, co se děje?“ zamumlala jsem.

„Opravdu tě nic nebolí?“

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Tak co se děje?“

„Máš 40,2 ˚C,“ odpověděl zděšeně.

„Hm,“ zahučela jsem, protože můj ztuhlý mozek si neuvědomil, co to může znamenat pro prcka. Chtěla jsem znovu usnout, ale Edward mě nenechal. „Bello, ještě to chvíli vydrž. Volal jsem Carlisleovi a ten říkal, že máme zkusit studenou sprchu.“

„Hm,“ vzdychla jsem a posadila se.

Edward mě vzal do náruče, protože mým nohám nedůvěřoval a donesl mě do koupelny. Posadil mě na pračku a vysvlékl mě. Oči mu trochu zčernaly, ale hned svoje vzrušení dostal pod kontrolu. Pomohl mi do sprchového koutu a pustil vodu. Pomalu jí na mě pustil a já vyjekla. Bylo to vážně studené.

„Edwarde, to už by mohlo stačit,“ drkotala jsem zuby. „Myslím, že by stačilo, kdybych si lehla vedle tebe.“

„Pojď,“ stáhnul z věšáku velkou osušku a zabalil mě do ní.

Drkotala jsem zuby, i když mě donesl do postele a odněkud vytáhl další dvě deky a zabalil mě do nich. „Ještě ti uvařím čaj,“ pohladil mě po tváři, znovu mi dal teploměr a zmizel. Než ho ale stihl uvařit, usnula jsem.

„Edwarde, já krvácím,“ vykřikla jsem zděšeně, když jsem se sprchovala.

„Bello?“ přiběhl do koupelny. „Co se stalo?“

„Já nevím, ale teče mi krev,“ koukla jsem se na něj a nohy si mi podlomili.

„Zavolám Carlisleovi,“ vzal mě do náruče a nesl mě do ložnice, kde mě položil na postel.

„Aaa,“ vykřikla jsem, když mě chytla obrovská křeč.

„Bello, prosím, vydrž,“ chytil mě za ruku a něco drmolil do telefonu. „Carlisle tu bude do pěti minut.“

„To bolí,“ křičela jsem a z očí se mi hrnuly potoky slz.

Edward mě stále držel za ruku, když odběhl a přivedl Carlislea. Ten ke mně rychle přiběhl a kontroloval můj zdravotní stav. Někde v půlce jeho prohlídky jsem omdlela a probrala jsem se až po dlouhé době. „Co se stalo?“ zachraptěla jsem.

„Bello, je mi to líto, ale miminko…“ začal opatrně a na konci věty se zajíkl.

„Ne, to není možné,“ zašeptala jsem. „To není možné,“ hlavu jsem zabořila do polštáře a brečela.

„Bello,“ Edward mě pohladil po rameně, ale já jsem se mu vytrhla a rychle se postavila na nohy. „Bello, lehni si,“ káral mě.

„Nech mě být,“ vykřikla jsem a utíkala pryč. Oblékla jsem si bundu a boty a vyběhla jsem na ulici. Chtěla jsem přeběhnout silnici, ale nevšimla jsem si auta a pak už jsem ležela na studené zemi a pohlcovala mě tma.

Se zalapáním po dechu jsem se posadila a Edward seděl okamžitě u mě. Než se ale stačil na cokoliv zeptat, z očí mi vytryskly slzy, a abych se ujistila, že to byl opravdu jenom sen, pro jistotu jsem si musela šáhnout na bříško. „Lásko, co se ti stalo?“ ptal se vyděšeně Edward a hladil mě po vlasech.

„Zlý sen,“ zakroutila jsem hlavou a dál mu brečela do košile.

„Chceš mi to říct?“

„Ne,“ vzlykla jsem, protože by si mohl dělat další starosti a znovu jsem si lehla. „Budeš tu se mnou?“ stáhla jsem ho k sobě na postel. Opatrně mě objal a broukal mi ukolébavku. Vyčerpaně jsem zavřela oči a doufala, že už se ten ošklivý sen nikdy nevrátí.

Ráno jsem se cítila naprosto v pořádku a na noční dobrodružství už jsem si skoro nepamatovala. Edward mi sice moc nevěřil, že už se cítím naprosto v pořádku, ale když ho o tom přesvědčil i teploměr, tak uznal, že mám pravdu. Musela jsem sice ležet, ale to jsem teď dělala poslední dobou skoro pořád, tak mi to zase tolik nevadilo.

Zmrzlinu jsem si sice musela odpustit, ale dokonale mi jí vynahradili Edwardovi palačinky. Za celý den jsem jich snědla snad padesát a pořád jsem neměla dost. „Bello, vážně už nepraskneš?“ ptal se Edward starostlivě, když jsem si načala sušenky.

„Ne - e,“ zakroutila jsem hlavou a sedla si k televizi, když někdo zazvonil.

„Jdu otevřít,“ oznámil mi Edward a zmizel. „Carlisle, co ty tu?“ ozvalo se na chodbě a Carlisle hned nakoukl do obýváku.

„Ahoj Bello, přišel jsem se na vás po tom nočním telefonátu podívat,“ pozdravil, tak jsem s plnou pusou kývla. „Ale vidím, že už je ti dobře,“ přelétl pohledem všechny špinavé talíře.

„Naprosto. Edward jen moc vyvádí,“ koukla jsem na svého manžela, který si mě nesouhlasně měřil.

„To si nemyslím. A i když je ti dobře radši bych tě zkontroloval,“ přisedl si ke mně na pohovku a otevřel svůj lékařský kufřík.

Povzdechla jsem si a neochotně ze sebe skopala peřinu. Stoupla jsem si a čekala na první pokyny. „Teplotu jste měřili?“ podíval se na Edwarda, jako kdybych byla malá.

„V noci měla 40,2 ˚C a od rána v normálu,“ odpověděl za mě Edwarda.

„Bolí tě v krku?“ točili se ke mně.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou a zvedla ruce, protože už měl Carlisle v ruce metr a měřil mi bříško. „Tak co?“ ptala jsem se s nadějí.

„Pořád nic,“ zakroutil hlavou a metr uklidil.

„To není možné. Vždyť pořád jen jím,“ mumlala jsem si pro sebe.

„Bello, pořád to nemusí nic znamenat,“ snažil se mě uklidnit Edward a Carlisle jen přikyvoval.

„Ale co když jo. Co když nám dává nějaké signály a my je ignorujeme,“ hysterčila jsem.

„Bello, prosím. Uklidni se,“ Edwarde mě chytil za ramena.

„Já jsem naprosto klidná,“ vydechla jsem, ale uvnitř jsem zuřila.

„Nejsi,“ kroutil hlavou, tak jsme si povzdychla a snažila se úplně uklidnit. „Už?“

„Hm,“ kývla jsem a znovu se posadila na pohovku.

„Bello, nestresuj se. I kdyby si k tomu měla jakékoliv důvody, miminku to jen škodí,“ nabádal mě Carlisle.

„Ale já nevím, co mám dělat.“

„Všechno, jen ne stresovat se a jakkoliv se namáhat. Klidně celý den lež a jez, jen se nenamáhej a odpočívej,“ nabádal mě.

„Vždyť nic jiného nedělám,“ protočila jsem oči a přehodila přes sebe deku.

„Tak já asi půjdu. Kdyby něco, tak volejte a někdy se zase zastavte. Všichni budou rádi,“ rozloučil se a odešel.

„Už jsi spokojený?“ koukla jsem na Edwarda. „Mám i od doktora nakázáno, že musím ležet.“

„Jsem naprosto spokojený, ale musíš uznat, že to děláš pro miminko a ne pro sebe. Jestli chceš, klidně ti budu zase předčítat.“ Od někaď vytáhl knížku o těhotenství.

„Jasně,“ kývla jsem nadšeně a udělala vedle sebe místo.

Edward mi předčítal další pasáže, a když už jsem skoro usnula, zakručelo mi v břiše. „Už zase?“ Koukla jsem se směrem k bříšku. Na důkaz prckovi existence mě v břiše začalo zase tak zvláštně šponovat. „Tak vydrž, jdu pro zmrzlinu,“ pohladila jsem ho a zvedla se.

Otevřela jsem ledničku a i přes Carlisleovo doporučení, že bych měla na chvíli vynechat krev, jsem si zmrzlinu trochu polila a ještě posypala čokoládou. „Mňam,“ zamumlala jsem a dala si do pusy první sousto. Vrátila jsem se na pohovku a nechala Edwarda, aby pokračoval ve čtení.

Když jsem zmrzlinu dojedla, papírový kyblík jsem položila na zem a víc se uvelebila na pohovce. Edwardův dokonalý hlas mě nakonec uspal a já tak mohla na chvíli vypustit všechny starosti.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka nebo kluk? 6: