Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka nebo kluk? 42

16.11.2010 (20:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4793×

„Můžeš mi prosím říct, kde jste celé odpoledne byli?“ položila jsem otázku a napjatě očekávala odpověď.

„Na procházce.“ Tak tohle mě dostalo.

„Nepovídej,“ ušklíbla jsem se ironicky.

„Chtěl jsem, aby ses trochu vyspala a napadlo mě, že bychom s Ejem mohli ukázat město Rachel, tak jsme se s ní sešli a trochu se to protáhlo.“

„Trochu? Edwarde, byli jste venku přes sedm hodin. Nenapadlo tě, že by Ej mohl nastydnout? Vždyť bude zima?“ vychovávala jsem ho.

„Nebyli jsme celou dobu venku. Ej dostal hlad, tak jsme si sedli do jedné restaurace a dal jsem mu polévku. Nedokážeš si představit, jak mu chutnala,“ usmál se.

Copak se úplně zbláznil? Kam se poděl ten starostlivý otec, který mě už v těhotenství hlídal na každém kroku a nedovolil mi udělat nic, co by mě nebo Ejovi uškodilo a sám takhle vyvádí? Nehledě na to, že byl celé odpoledne s Rachel.

Ano, žárlila jsem, ale snad oprávněně. Vždyť ona by mi ho byla schopná snad přebrat. Znala jsem ji snad měsíc a už bych byla nejradši, kdyby se zase spakovala a odjela si zpátky k těm protinožcům a už se tu víc neukazovala.

„Tohle už mi víckrát nedělej!“ ukončila jsem naši debatu a Edward mě chtěl políbit, ale já mu ucukla a šla jsem do koupelny. Než jsem se ale vysprchovala, Ej se zase rozplakal, takže jsem očistu musela poněkud urychlit a hned jak jsem se oblékla do pyžama, vystřelila jsem z koupelny.

„Myslíš, že bychom mu měli zase dát sirup?“ zeptala jsem se, když Ej nepřestával plakat.

„Já nevím,“ pokrčil rameny Edward. „Možná bychom měli zavolat Carlisleovi.“

„Ale když mu ho nedáme, tak ho to třeba nepřestane bolet,“ bála jsem se, zatímco Edward vytáčel a v rychlosti vysvětloval situaci.

„Máme mu to dát, kývnul Edward, když s s Carlislem domluvil a hovor ukončil. „A navrhoval mi, abychom přijeli. Že by ho třeba v noci pohlídali, abys mohla spát. “

„Ne, nechci se jim zase věšet na krk jenom proto, že s Ejem něco je a já se nemůžu vyspat,“ umínila jsme si a Edward si jenom povzdechl. Dali jsme Ejovi sirup, a když po půlnoci konečně usnul, usnula jsem i já.

Bohužel, i další den se Edward s Ej-Jayem vypařili pod záminkou mého odpočinku a zase se vrátili až pozdě večer. A to se mi vůbec nelíbilo. Přeci jenom Rachel byla svým způsobem sokyně a já nehodlala nikým tahat za nos. A už vůbec ne Edwardem.

„Už toho mám dost,“ rozhodla jsem se po třech dnech neustálého trápení. „Odjíždíme.“

„Odjíždíme? Kam?“ ptal se Edward poněkud zaraženě.

„Do Forks,“ usmála jsem se a Eje si vzala do náručí.

„Ale proč?“

„Proč? Sám si mi to nabízel, abych si pořádně odpočinula, a já to přijímám.“

„Tak... dobře, no,“ kývnul a bez protestu jsme se začali vypravovat.

Během deseti minut jsme seděli v autě a mířili jsme do Forks. Cesta proběhla mlčky, jen Ej ticho rušil tichým pobrukováním a občas se i zachechtal.

Jen co jsme zastavili u Cullenů, Esme vyběhla z domu a za ní se řítili i všichni ostatní členové rodiny, včetně Carlislea, který k našemu překvapení nebyl v nemocnici. Vystoupili jsme z auta a jen co jsem vytáhla Eje, všichni se nad ním začali rozplývat. Napadlo mě, že bych mohla využít tohohle rozptýlení a sama se jít jen tak projít do lesa.

„Edwarde, já se za chvilku vrátím. Půjdu se projít do lesa, potřebuju si vyčistit hlavu a nadýchat se čerstvého vzduchu,“ usmála jsem se a otočila se ke dveřím.

„Půjdu s tebou,“ nabídl se mi.

„Ne, potřebuju být sama,“ zakroutila jsem hlavou a vyšla jsem ven.

Pomalu jsem vešla do lesa a zacházela jsem čím dál hlouběji. Zhluboka jsem se nadechla, ale místo čerstvého vzduchu, který měl pročistit moje plíce, jsem ucítila zvířecí krev a ta v mém krku probudila oheň. Moje smysly zbystřily. Ani jsem se nemusela moc rozmýšlet a okamžitě jsem se rozletěla za tou lákavou vůní. Ladně jsem přeskakovala všechny překážky, které se mi pletly do cesty, a stále blíž jsem se blížila ke kořisti.

Když už jsem od ní byla dobrých pět metrů, něco do mě narazilo a já vyletěla do vzduchu. Letěla jsem, a když jsem konečně dopadla na zem, ozvalo se zapraskání a celým mým tělem projela obrovská bolest, takže ten let nevydržela zřejmě některá moje kost a taky o sobě dávala dost vědět.

Bolestí jsem snad nemohla ani dýchat. Navíc jsem cítila, jak mi něco teplého stéká po tváři a podle zápachu to byla nejspíš krev. Mobil jsem u sebe neměla, takže jediný způsob, jak tu nezůstat byl pokus o zvednutí se ze země.

Pomalu jsem se posadila, ale jen co jsem dosedla na zadek, bolest mě znovu ochromila a já si zase musela lehnout na záda, abych si ulevila. Taky se mi nemožně motala hlava a pomalu se mi před očima objevovalo černo a to nebylo dobré.

Byla jsem sama v lese a ztrácela jsem vědomí. Nebyla jsem žádný pesimista, ale něco mi říkalo, že tohle nedopadne moc dobře.

Bolest mě stále ochromovala, když mě konečně někdo sebral ze země a někam mě nesl. Myslela jsem ale, že to nepřežiju, protože jak jsem se tomu dotyčnému pohybovala v náručí, bolest se stále zvětšovala. Snažila jsem se znovu propadnout do tmy, ale tentokrát se mi to bohužel nepovedlo a všechnu bolest jsem si musela vytrpět.

„Bello, slyšíš mě?“ šeptal tmavý stín nade mnou a něco mokrého mi jezdilo po čele a tváři.

„Hm,“ povzdechla jsem si unaveně a pootevřela oči.

„Co se stalo? Bolí tě něco?“ vyzvídal hned stín, ve kterém jsem poznala Edwarda.

„Já nevím,“ povzdechla jsem si a hned zaúpěla bolestí.

„Co tě bolí? Řekni mi to, ať vím, jestli tě mám odvést za Carlislem nebo počkáme, až přijde z nemocnice,“ mluvil na mě stále a já bolestí div neumřela.

„Bolí to,“ zaskuhrala jsem.

„A co tě bolí? Bello, mluv se mnou!“

„Hlava a… já nevím,“ zašeptala jsem, protože jsem nemohla místo bolesti vůbec identifikovat.

„Bello!“ napomenul mě Edward.

„Záda a zadek,“ vydechla jsem, když jsem sebrala trochu sil, ale potom jsem zase vyčerpaně zavřela oči.

„Vezmu tě do nemocnice, ano? Asi tě to teď bude trochu bolet, ale vydrž to, prosím,“ hladil mě po tváři a s tichým uklidňováním mě zvednul.

„Au!“ zakřičela jsem a z očí se mi vyhrnuly slzy.

„Vydrž, lásko, za chvíli tě to přejde.“

Edward mě za asistence Alice položil do auta na zadní sedačky a za chvíli už jsme se řítili do nemocnice. Každou chvíli jsem musela zatínat zuby, abych nevykřikla, ale bylo to stále těžší. „Už tam jsme. Carlisle na nás bude čekat ve dveřích, aby se tě hned ujal,“ oznámil mi Edward a prudce zastavil.

Opatrně mě vyndal z auta a přendal mě na nemocniční lehátko, se kterým přijela sestra, a za ní běžel Carlisle.

„Co se stalo?“ zajímal se hned Carlisle.

„Já nevím. Našel jsem ji v lese, budeme muset počkat, až co nám k tomu řekne ona sama,“ pokrčil Edward rameny a šel za námi do ordinace.

„Bello, řekneš mi, co tě bolí?“ nahnul se nade mě Carlisle a jeho obličej se mi rozmazával. „Bello, vnímáš mě?“

„Jo,“ zašeptala jsem a pokusila jsem se kývnout hlavou, ale to se mi nepovedlo.

„Nehýbej se, jen mi řekni, co se stalo.“

„Já nevím, nic si nepamatuju.“ Snažila jsem se rozpomenout, ale momentálně marně.

„Tak mi řekni, co tě bolí,“ naléhal na mě dál a já nechápala, proč mě nenechá odpočinout. I když s touhle velkou bolestí bych si nejspíše moc neoddychla. Proč se třeba nezeptá Edwarda, vždyť jemu jsem říkala, co mě bolí.

„Hlava a… zadek… hrozně moc,“ dostala jsem ze sebe s posledními zbytky sil.

„Sestři, vypište žádanku na rentgen pánve a CT,“ slyšela jsem Carlislea jak mluví na sestru. „A pomožte mi jí vysvléknout kalhoty,“ poprosil jí a já musela podstoupit další várku nesnesitelné bolesti, když se mě snažili dostat z těsných kalhot. Jakmile se to povedlo, přehodili přese mě lehké prostěradlo a chvíli na to jsem už jela nemocniční chodbou na rentgen.

Radši jsem zavřela oči a snažila se myslet na něco jiného, než byla bolest. Jenže ta byla tak silná, že se mi to vůbec nedařilo. Během chvíle jsem byla zrentgenovaná a sestra se mnou mířila na CT. Tam mi oskenovali hlavu a ještě jednou pánev. Bolest byla stále obrovská, mohla jsem snad říct, že se i stále zvětšovala.

Jen co jsme se vrátili do ordinace, Edward mě chytil za ruku a Carlisle si prohlížel moje snímky. Potom ke mně přišel a tak, abych na něj viděla, mi sdělil moji diagnózu.

„Bello, máš otřes mozku, zlomenou pánev a díky bohu se to obešlo bez vnitřního zranění, ale i tak si tu pár dní poležíš.

Vážně si nevzpomínáš, jak se ti to stalo?“

„Já vážně nevím, Carlisle. Hrozně to bolí,“ skuhrala jsem bolestně.

„Promiň, dám ti něco proti bolesti a nechám tě v klidu vyspat. Tohle můžeme vyřešit potom,“ omlouval se a něco mi začal dělat s pravou nohou.

Když mi jí zvednul, bolestně jsem zakřičela a nehty jsem zaryla do prostěradla na lehátku, jak to bolelo. „Carlisle, nemohl bych to dělat trochu opatrněji?“ napomenul ho Edward a hladil mě po tváři.

„Omlouvám se, ale je to nutné. Není mi to ani trochu příjemné,“ obořil se na Edwarda Carlisle a on si jen povzdechnul.

Ještě několikrát jsem bolestně zakřičela a bylo po všem. Ve zraněné kosti mi už jen nepříjemně píchalo a cukalo, ale ta největší bolest skoro zmizela. Oddechla jsem si a po slepu jsem našla Edwardovu ruku, abych jí mohla stisknout. Carlisle mi ještě do ruky napíchl kanilu s anestetiky a nechal mě odvézt na pokoj.

Netrvalo dlouho a usnula jsem. Celou dobu jsem ale u sebe cítila Edwarda, jak mě držel za ruku a jeho studená ruka mě zvláštně uklidňovala. Spala jsem dlouho a klidně, když mě probudil dětský pláč. Otevřela jsem oči a u mé postele seděl Edward s Ejem v náručí.

„Ahoj,“ usmála jsem se rozespale.

„Ahoj,“ zašeptal Edward a pohladil mě po tváři.

„Jak ti je?“

„Dobře, děkuju,“ kývla jsem a zavrtěla jsem se.

„Bello,“ podíval se na mě starostlivě. „Opravdu si nepamatuješ, co se stalo?“

Na jeho povel jsem zapátrala v paměti, ale na nic jsem si bohužel nevzpomněla. Nebo jsem si nevzpomněla na to, na co jsem měla, tak jsem negativně zakroutila hlavou. „Naposled si pamatuju, jak jsem šla pryč od Cullenů.

Co se vlastně stalo?“ zajímala jsem se.

„Trochu jsme se pohádali,“ začal opatrně.

„To vím,“ kývla jsem. „Kvůli Rachel.“

„Asi tak nějak,“ přiznal. „Ale vůbec to nebyl důvod k hádce. Byl jsem s ní všehovšudy asi jen dvě hodiny, když jsme ji s Ejem potkali ve městě a ona se vetřela. Chtěla prostě ukázat město a nenechala se odbýt, ale teď už jsme se jí zbavili. Všichni.“

„Jak to myslíš?“

„Včera odletěla zpátky do Austrálie za svým přítelem a myslel jsem, že víš, že vás oba miluju natolik, že to nikdo nikdy nezmění,“ usmál se a moje rty si přitáhl k vášnivému, ale přesto něžnému polibku.

The End

Poděkování:

Co pořád psát? Další má dokončená povídka a já Vám všem musím znovu poděkovat za věrnost, kterou jste mi opět věnovali. Moc děkuju a jsem vděčná za každý Váš komentář, ať už byl pochvalný nebo spíše kritický, pokaždé mě to potěšilo a měla jsem z toho obrovskou radost.

Jak už zaznělo u většiny mých dokončených povídek, budu moc ráda, když se zase někde u něčeho sejdeme a budou se vám líbit i moje další povídky.

Samozřejmě nesmím zapomenout na upozornění, že tahle povídka bude pokračovat, a to druhou, spoluautorskou řadou s názvem Cullenovi na entou. Ano, opět jsem se dala na spolupráci s kacikackou a musím se vám přiznat, že povídku už máme rozepsanou a opravdu to bude stát za to. Alespoň z mého pohledu to bude bezkonkurenční nápad. :D

Ještě jednou všem děkuju za věrnost a doufám, že si vaše sympatie získám i dalšími díly z mé dílny.

Děkuju!!!

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka nebo kluk? 42: