Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka nebo kluk? 2

07.03.2010 (21:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6433×

Zvracení postupně odeznívalo a já na záchodě byla jen jednou za den a někdy ani jednou. Dokonce jsem začala i trochu jíst, ale problém nastal, když jsme chtěli jít s Edwardem nakupovat jídlo a já nedopnula žádné kalhoty.

Zuřila jsem, ale nic se dělat nedalo, tak jsem si musela vzít minisukni, která mi byla trochu volnější a měla pásek. Edward se přímo bavil, když jsem oblečení házela naštvaně ze skříně a pak zase do skříně. Budu muset říct Alici, aby mi koupila něco většího.

Když jsem byla konečně hotová, vzala jsem Edwarda za ruku a šli jsme nakupovat. Edward chtěl jet autem, ale já jsem preferovala procházku a taky jsem si jí později prosadila. Šli jsme do obchodu blízko našeho bytu a kupovala jsem jen to nejzbytnější. Vzala jsem nějaké maso, ovoce, zeleninu, sušenky, pití a dokonce i velký kýbl vanilkové zmrzliny. Zaplatili jsme a pomalu se vraceli zpátky.

„Zítra musíme zajet do Forks,“nadhodil jen tak, když jsme večer leželi u televize.

„Hm,“ zahučela jsem.

„A možná by nebylo od věci, kdybychom tam potom zůstali, až bude miminko větší. Nechci zbytečně podstupovat to riziko, které by mohlo nastat,“ pohladil mě po bříšku.

„Tak dobře. A chtěl bys radši holku nebo kluka?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Nevím, je mi to jedno, oba budu mít stejně rád,“

„Já bych chtěla radši holku, protože by jí Emmett třeba odpustil baseball, ale zase Alice by jí pořád tahala po nákupech,“ povzdechla jsem si a nemohla se rozhodnout.

„Ať to bude, co to bude. Bude to krásné po tobě.“ Edward mě políbil do vlasů.

„To máš pravdu. Bude krásné po tobě,“ ujistila jsem ho a Edward se zašklebil.

„Měla by si jít spát, už je pozdě,“ napomenul mě.

„Jdu do sprchy,“ zvedla jsem se a šla do koupelny.

Jak na mě dopadly první kapičky teplé vody, pocítila jsem doteď potlačovanou touhy. S Edwardem už jsem nespala od té doby, co jsme se vrátili z ostrova Esme, protože pak mi začalo být špatně.

Do skříňky pod umyvadlem jsem šáhla pro jednu odvážnější košilku, abych Edwarda nemusela moc přemlouvat a doufala, že se chytí hned na začátku. Vyčistila jsem si zuby, rozčesala mokré vlasy a pomalu jsem šla do ložnice.

Edward ležel na posteli, jednu ruku za hlavou a se zvednutým obočím mě sledoval. Lehla jsem si k němu a okamžitě ho začala líbat. Přisunul si mě k sobě, ale když jsem mu začala rozepínat knoflíčky od košile, odtáhnul se. „Bello, co to děláš?“ zeptal se poplašeně.

„Co myslíš?“ usmála jsem se a chtěla ho znovu políbit, ale nenechal mě. „Edwarde,“ koukla jsem se na něj. „Co se zase děje?“

„Co se děje?“ zeptal se výsměšně. „Ty jsi těhotná a mě se budeš ptát, co se děje?“

„No a? Tak jsem těhotná. To už ti nepřipadám přitažlivá, i když ještě nemám břicho?“ vyjela jsem na něj naštvaně.

„Samozřejmě, že ne. Jen se bojím, že bychom mohli ublížit miminku,“ vyvrátil moje domněnky a já se zastyděla.

„Promiň, jsem teď nějaká podrážděná. Ale stejně si myslím, že bychom mu neublížili, dokaď je takhle malé,“ řekla jsem mu svojí teorii.

„Tvoje poblázněné mateřské hormony,“ uchechtl se.

„Na tom není nic vtipného,“ zpražila jsem ho přísným pohledem.

„Bello, jestli ti na našem fyzickém vztahu tak záleží, zeptám se Carlislea, jestli to je bezpečné,“ slíbil mi.

„Samozřejmě, že mi na něm záleží, ale teď to na mě tak přišlo,“ pokrčila jsem rameny a v rozpacích sklopila hlavu.

„Bello, ty dračice,“ rozcuchal mi vlasy a přitáhl si mě k sobě. „Slibuju, že se zítra na to zeptám Carlislea,“ zašeptal a začal mi broukat ukolébavku, aby se mi lepší spalo.

„Hm. Dobrou noc,“ dostala jsem ze sebe z posledních sil a pak usnula.

Ráno bylo trochu hektické, břicho se mi zase o trochu zvětšilo, ale nebylo to o tolik, aby si toho normální člověk všimnul. Budu muset Alici říct už dneska, aby mi koupila něco na sebe. Povzdechla jsem si a natáhla na sebe tu protivnou sukni, kterou jsem měla na nákupech. K tomu obyčejné tričko a tenisky. Auto na nás už čekala před domem a vyrazili jsme.

„Ahoj,“ pozdravila nás Esme a Carlisle sešel dolů.

Usmála jsem se na ní a beze slov šla s Edwardem do ordinace. „Tak jak se cítíš Bello?“ zeptal se Carlisle a pomohl mi vylézt na lehátko.

„Už celkem dobře. Nezvracím a můžu už dokonce celkem normálně jíst,“ pochlubila jsem se nadšeně. „Ale kalhoty už skoro žádné nezapnu. Přijde mi, že roste hrozně rychle,“ pokračovala jsem s obavou.

„Pokoušel jsem se hledat nějaké knihy, kde by o tom mohlo něco být, ale žádné podrobnosti jsem nenašel až na to, že by tvoje těhotenství mělo trvat normálně devět měsíců,“ kývnul na nás.

„To ale znamená, že to bude skoro jako normální miminko, takže není čeho se bát,“ usmála jsem se.

„Bello,“ podíval se na mě Carlisle opatrně.

„Co je?“ Srdce mi vyplašeně bilo v hrudníku.

„Porod je strašně náročný a skoro polovina žen ho nepřežila,“ kouknul se na mě kameně. Ztuhla jsem, ale byla jsem odhodlaná bojovat.

„To ale nebude můj případ. Já to přežiju,“ utvrdila jsem je oba odhodlaně a chytla Edwarda za ruku.

„To je ještě daleko. Teď musíme hlavně zjistit, jak se vyvíjí a jestli mu bije srdce,“ usmál se nuceně Edward.

„Budu ti muset odebrat krev, abych zjistil, jestli ti náhodou do krve napouští náš jed a ty by ses začala měnit,“ kývnul Carlisle a připravil si všechny věci.

Přitáhl si ke mně židli, a když jsem viděla tu jehlu, radši jsem odvrátila pohled. Ucítila jsem malé píchnutí a to byl znak, abych začala dýchat pusou. „Hotovo,“ pohladil mě po ruce a ránu mi přelepil náplastí. Krev se zkumavkou si dal do pracovní tašky a otočil se zpátky ke mně.

Zapnul ultrazvuk, tak jsem si vyhrnula tričko a nechala ho, aby mi tou studenou věcí jezdil po břiše. „Cítím slabé ozvy, ale skoro nic nevidím. Je možné, že by blána kolem dítěte byla silnější, než u člověka, ale rozhodně není důvod se příliš znepokojovat. Siluetu rozeznat celkem jde, ale na bližší informace se nejspíše nezmůžu. Dalo by se určit, že je to možná tak 4. až 5. týden,“ usmál se na mě Carlisle a dál se věnoval obrázku.

„Hlavně na sebe dávej pozor. Snaž se vyvarovat kontaktu s nemocnými nebo nachlazenými lidmi a nenastydni sama. Bude podzim, takže riziko nákazy je mnohem vyšší,“ poučoval mě.

„Neboj, Carlisle, dám na ní pozor,“ ujišťoval ho Edward.

„Spoléhám na tebe,“ kývnul a vypnul ultrazvuk.

„To znamená, že když budu těhotná normálně devět měsíců, tak to můžu zavolat Renée?“ zeptala jsem se nadšeně.

„Ano můžeš, ale s Charliem bych to radši neriskoval,“ uchechtl se Edward a já se na něj zamračila. Už na mě zase šly ty moje nálady.

„Tak to Charliemu dojedeme říct osobně, aby sis to mohl vychutnat do sytosti,“ vyplázla jsem na něj jazyk a ještě jsem si vzpomněla na jeho slib. „A navíc si mi ještě něco slíbil.“

Edward si povzdychnul, ale začal. „Carlisle, chtěl jsem se tě zeptat, jestli se s Bellou můžeme normálně milovat.“

Sklopila jsem hlavu, protože jsem si připadala jak nějaká nymfomanka a nejradši bych se teď zahrabala sto metrů do země.

„Myslím, že rizikové by to být nemělo, ale měli byste si dávat pozor, abyste ho nezalehli,“ usmál se a já si oddychla.

Teď Edward na moje chutě nebude mít co říct a bude se muset podřídit, protože potom by si to u mě musel žehlit.

Usmála jsem se nad svými představami a slezla lehátka. „Kde je Alice?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem.

„Jela nakupovat. Říkala, že nemáš co na sebe, tak tu na ní můžete počkat. Esme ti připravila oběd,“ vystrčil nás Carlisle ze dveří a dál něco studoval.

Sešli jsme tedy do kuchyně, kde na stole bylo moje oblíbené jídlo. S chutí jsem se do něj pustila a Edward mě pozoroval z druhé strany stolu. Jakmile jsem dojedla, Esme mi sebrala talíř a uklidila ho. Přesunula jsem se s Edwardem do obýváku, kde jsme čekali na Alici. „Vážně to chceš Charliemu říct osobně?“ zeptal se s menšími pochybnostmi Edward.

„Jo, vadí ti to? Třeba až uvidí, jak jsem šťastná, nenapadne ho tě zmrzačit,“ zasmála jsem se nad tou představou, jak na Edwarda míří pistolí. Ach jo, moje nálady byly vážně na zbláznění, protože jsem si byla jistá, že kdybych byla v normálním stavu, tak by mi to k smíchu nebylo.

„A nechceš napřed zavolat Renée?“ nabídl mi mobil.

„Tak jo,“ souhlasila jsem a vytočila známé číslo.

„Prosím,“ ozvalo se.

„Ahoj mami, tady Bella.“

„Bello, zlatíčko, jak se máš?“ vychrlila ze sebe nadšeně.

„Mám se dobře, mami, ale potřebovala bych ti něco říct,“ začala jsem opatrně.

„Tak povídej,“ pobídla mě a já si nervózně skousla ret.

„Mami, já jsem… těhotná,“ zašeptala jsem a napjatě čekala na její reakci. Bylo ticho, tak jsem se bála, jestli to s ní neseklo.

„Já budu babička?“ vypadlo z ní potom.

„Jo,“ přitakala jsem.

„Bello, tolik ti to přeju, ale nejste na to ještě moc mladí?“

„Asi ano, ale ono to přišlo jako blesk z čistého nebe. Vůbec jsme s tím nepočítali,“ usmála jsem se pro sebe a Edwardovo objetí zesílilo.

„A už to ví Charlie?“ zeptala se.

„Ne, chceme se za ním zastavit večer,“ přiznala jsem.

„Tak ho pozdravuj,“

„Budu.“

Chtěla jsem říct ještě něco, ale do dveří vletěla Alice s Jasperem za zády, který byl obložený taškami jako vánoční stromeček. „Mami, já budu muset končit. Přišla Alice z nákupů,“ vysvětlila jsem.

„Tak ahoj,“ rozloučila se a položila telefon.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka nebo kluk? 2: