Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka nebo kluk? 19

07.05.2010 (18:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5975×

Jak čas ubíhal, byla jsem z porodu tak vyklepaná, že jsem prostě neodolala a musela jsem si s Carlislem promluvit. Chtěla jsem sama, ale Edward mě přesvědčil, že si to stejně řečte v jeho myšlenkách, tak je to jedno. Bohužel mi Carlisle moc nepomohl. Nevěděl, jak to bude probíhat, takže jsme mohli jen spekulovat.

Všichni kolem mě skákali a starostlivě si mě měřili, jen Emmett se mi smál. Říkal mi, že jsem koule, která se ani sama nedokáže zvednout a nejhorší bylo, že to byla pravda. Ej totiž ještě vyrostl. Sice ne o tolik, ale to bohatě stačilo k tomu, aby mě museli pořád zvedat. Věděla jsem, že si ze mě dělá jenom legraci, ale moje poblázněné hormony to prostě nechápaly a já tak rozmočila slzami několik polštářů. Ale já nebyla jediný terč Emmettových posměchů.

Ostatním se smál, protože mě pořád hlídali a ptali se mě, jak se cítím a jestli mi nic nechybí. Štvalo mě to, ale nemohla jsem nic dělat.

„Edwarde?“ ozvala jsem se jedno ráno, když jsem seděla v kuchyni na lince a on mi dělal snídani.

„Děje se něco, lásko?“ stál okamžitě u mě.

„Nic,“ zakroutila jsem hlavou a přitáhla si ho blíž za tričko. „Jen jsem se chtěla pomazlit,“ přitáhla jsem si ho ještě blíž a políbila ho.

Bylo to hrozně dlouho, co jsme se naposledy líbali a já až teď zjistila, jak mi to chybělo. Pootevřela jsem rty a jazykem přejela přes ty Edwardovi dokonalé. Neucuknul, jak jsem čekala, tak jsem se probojovala přes jeho zuby a opatrně jsem se dotkla jeho jazyka. To už bylo asi moc, protože ucuknul. „Promiň,“ zamumlala jsem a odtáhla se.

„Nic se neděje,“ usmál se Edward a podíval se na mě.

Oči  měl tak černé, až jsem sebou cukla. „Měl by sis zajít na lov,“ nadhodila jsem jen tak.

„Nechci tě tu nechat samotnou.“

„Já to zvládnu a jsou tu ještě ostatní,“ bránila jsem se.

„Je tu jen Emmett,“ zakroutil hlavou. „Alice, Rose a Esme jsou na nákupech, Carlisle v nemocnici a Jasper na lovu.“

„Tak tu budu s Emmettem,“ usmála jsem se a nastavila ruce, aby mě postavil na zem, protože seskok nepřicházel v úvahu.

„Říkal tu něco někdo o mě?“ objevil se Emmett v kuchyni.

„Že si Edward dojde na lov a my tu budeme sami,“ obeznámila jsem ho se skutečností.

„Vážně? To je super. Už vím, co budeme dělat,“ zavýskal.

„Emmette! Bella musí být vklidu,“ varoval ho Edward.

„Neboj, nic se jí nestane,“ ujistil ho s vážnou tváří.

„Vážně tu s ním chceš zůstat?“ podíval se na mě pochybně.

„My to zvládneme. Tak si to užij a nedělej si starosti,“ přitáhla jsem si ho za tričko a naposled ho políbila. Pak mi zmizel a já zůstala s Emmettem o samotě.

„Jdi do obýváku. Přinesu věci, co budeme potřebovat,“ usmál se a zmizel.

S neblahým tušením jsem se přesunula do obýváku a Emmett se za chvíli objevil s velkým nafukovacím míčem a podložkou. „Emmette, to nemyslíš vážně?“ zeptala jsem se podezřele.

„Buď v klidu. Jen to zkusíme, a když to nepůjde, tak skončíme u baseballu.“ Postavil míč na zem a posadil mě opatrně na něj. Otevřel knížku, kterou odněkud vytáhl a začal listovat. „Tak pro začátek můžeme zkusit třeba tohle. Pořádně se vytáhni a zhluboka dýchej.“

„Emmette, drž mě prosím,“ zasténala jsem.

„Nebuď posera,“ chytil mě s úsměvem za nohy a já se opatrně vytáhla.

Když jsem získala stabilitu tak jsem byla spokojená. Protože ten poslední měsíc byl vážně něco. Záda, nohy, které mi neustále brněly, jakmile jsem si lehnula nepohodlně. Carlisle mi napsal magnésium, které bych ale musela brát po třiceti tabletkách. A když jsem si konečně lehnula, jak se mi líbilo, malej začal kopat do žeber. Když to bylo občas, bylo to fajn – roztomilé, ale celý den? Ne díky, už jsem to chtěla mít za sebou.

Chtělo se mi na záchod, ale než jsem se zvedla, musela uběhnout věčnost.

„Emmette, pomoz mi.“ Natáhla jsem ruku a on mě pomalu zvedl.

Vstala jsem na nohy, ale ty byly čím dál víc těžší. Chytla jsem se za záda a pomalým krokem se šourala směr wc…

Vlezla jsem na onu místnost a sundala si kalhoty, které padaly neuvěřitelně pomalu. Co se divím, když vypadám jak velryba. Když jsem si konečně sedala, vykonala jsem potřebu s tím, že se zase zvednu. Ale to, co mě vyhodilo z rovnováhy, bylo něco, jako šplouchnutí. Podívala jsem se a věděla jsem, že ze mne vypadla zátka. Plodová voda zatím nic, ale nebudu předbíhat.

„Emmette,“ zařvala jsem.

„Co je?“ ozvalo se z obýváku.

„Neseď tam, a pojď mi pomoc,“ zařvala jsem znovu.

Nestačila jsem se ani ohlédnout a stál přede mnou. Já si natáhla kalhotky a pak kalhoty, ale dalo mi to práci.

„Dobrý?“ zeptal se mě vyděšený Emm.

„Je to dobré, ale zavolej sanitku.“ Sáhl do kapsy a vyndal mobil.

„Carlisle, Bella,“ pomalu zapomínal, co má říkat.

„Bello, po kolika minutách máš stahy?“ opakoval otázku.

„Stahy po deseti minutách.“

„Stahy po deseti minutách,“ opakoval po mně.

„Je mi blbě. Au,“ chytla jsem se za břicho a uslyšela houkat sanitku. Nevěděla jsem, jestli to jsou stahy, ale rozhodně to příjemné nebylo.

„Carlisle,“ skoro jsem zasténala.

„Bello, musímě tě převést do nemocnice. Zvládneš to sama nebo chceš nosítka?“ Emm začal panikařit, ale já se na něj usmála. Uklidnil se.

„Praskla ti plodová voda?“

„Ano,“ odpověděla jsem a zhluboka dýchala.

Carlisle mi pomohl vstát a já se tak začala šourat k autu. „Emmette, zavolej Edwardovi,“ prosila jsem ho.

„Jasně, neboj“ kývnul.

„Pojedeš  se mnou, prosím?“ podívala jsem se na něj zoufale, takže si vlezl do sanitky za mnou a sanitka se rozjela.

Do nemocnice, už mě ale vezli na nosítkách. Vzali mě na vyšetřovnu, a Carlisle natočil ultrazvuk. „Stahy nejsou pravidelné, ale miminko je hlavičkou dolů,“ pronesl s klidem Carlisle.

Po 8 hodinách

Pravidelně mi točili srdíčko malého a já vždycky ležela nepohodlně. Zrovna teď lezl z mašiny papír a já cítíla stahy. Stahy, které bolí a já nemohla dýchat.

Na papíru jsem viděla, že bolest pomalu, ale jistě přichází v pravidelných intervalech. Do pokoje vtrhl Emmett. Zajímalo by mě, jak se sem dostal, protože na čekačku nikdo nesmí.

„Kde je Edward? Slíbil mi, že tu se mnou bude,“ panikařila jsem a ztrácela jsem nad sebou kontrolu.

„Edward tu není!“ odpověděl za Emma, Carlisle, když vešel do pokoje.

„Ale já ho potřebuju,“ stála jsem si na svém.

„Není tu. Jestli tam někoho chceš, půjde s tebou Emmett,“ dal mi vybrat.

„Tak jo,“ kývla jsem a sestry už mě vezly na sál.

Převlékly mě do velké bílé, beztvaré košile a pomohly mi vylézt na to divné křeslo. Na gynekologii jsem nikdy nebyla a z tohohle jsem měla velký strach. „Paní Cullenová, musíte se uvolnit. Za chvíli přijde váš manžel,“ nabádala mě sestra nebo kdo to byl.

Edward je tady, usmála jsem se, ale na sál vešel Emmett. Super, takže oni si myslí, že můj manžel je Emmett. Zakroutila jsem hlavou a rozdýchávala další ztah a přišel Carlisle. „Bello, každý ztah musíš tlačit a pak zhluboka dýchat,“ radil mi. „Jsi připravená,“ podíval se na mě a já celá vyděšená kývla.

„To bolí,“ vykřikla jsem a nahmatala Emmettovu ruku a co nejpevněji jsem jí stiskla.

„Zhluboka dýchej, a dej si nohy na tyhle tlapky,“ vysvětloval Carlisle.

„Sem?“ zeptala jsem se celá zmatená.

„Ano…“ odpověděla sestra, která tam byla s námi.

„Zhluboka dýchej,“ radil mi Carlisle. „A tlač, až budeš mít stahy,“ radil mi Carlisle. Cítila jsem, jak mi brní boky. Nebylo to moc příjemné a docela to bolelo. Myslím, že bych to přirovnala k přeležené noze, ale stokrát horší.

„Aaaaaa,“ zakřičela jsem a Emmettovu ruku stiskla ještě o něco pevněji.

„Ještě jednou,“ říkal mi Carlisle.

„Už… nemůžu,“ vydechla jsem.

„Musíš!“ hecoval mě.

„Potřebuju Edwarda,“ odbočila jsem.

„Edward tu není. Soustřeď se na miminko,“ nabádal mě.  „Děláš to dobře, tak to přeci nevzdáš.“

„Ne,“ procedila jsem mezi zuby a s další kontrakcí zatlačila.

„Už vidím hlavičku,“ vykřikl Carlisle a já se i přes bolest usmála. „Ještě jednou pořádně zatlač!“

„Aaaaaaa,“ vykřikla jsem zase a pak bolest přešla a sálem se rozlehl dětský pláč. Nádherný dětský pláč.

„Tatínku, přestřihnete pupeční sňůru?“ zeptala se Emmetta sestra a Carlisle se jen uculoval.

„Já nejsem otec,“ snažil se z toho vykroutit Emmett, ale přeci jen si nůžky vzal.

„Bello, drtíšmi ruku,“ ozval se hned potom, co zvládl tento nadlidský úkol.

„Promiň,“ zamumlala jsem a křečovitě jsem ruku pustila.

Byla jsem hrozně vyčerpaná a chtělo se mi spát. Jen okrajově jsem vnímala, jak mě vezou  na pokoj a někde uprostřed cesty mě za ruku chytil Edward, který se mnou zůstal, dokaď jsem neusnula. Teď jsem mohla říct, že 3. 4. 2010 se mi změnil svět.

„Lásko, jak se cítíš?“ vyzvídal Edward okamžitě, jakmile jsem se probrala. „Přinesl jsem ti nějaké věci,“ kývnul k tašce na židli a zase koukal na mě.

„Kde je Ej?“ odbočila jsem od jeho otázky.

„U sester,“ uklidnil mě. „Je to to nejkrásnější miminko.“

„Jak vypadá?“ ptala jsem se zvědavě.

„Má světlé vlásky, modré oči a… .“

„Modré oči?“ skočila jsem mu zmateně do řeči.

„Ano. Je to divné, ale Carlisle si myslí, že je to tím, protože není úplný člověk,“ vysvětlil.

„Aha,“ kývla jsem chápavě.

„Ale je to to nejkásnější miminko,“ usmál se dal mi pusu na čelo.

„Chtěla bych ho vidět,“ vyjádřila jsem své tajné přání a někdo zaklepal. Pak se otevřeli dveře a vešel Carlisle.

„Ahoj Bello. Jak se cítíš?“ usmál se a začal mě prohlížet.

„Docela dobře,“ usmála jsem se. „Chtěla bych vidět Eje.“

„Dojdu pro něj,“ kývnul a zase odešel.

„Je mi líto, že jsem tu nebyl,“ sklopil Edwrd hlavu.

„Taky mě to mrzí,“ přiznala jsem. „Ale zvládla jsem to.“

„S Emmettem,“ zvednul hlavu a zašklebil se.

„Jo s Emmettem,“ ušklíbla jsem se do pokoje přišel Carlisle a v rukou držel malý uzlíček v zavinovačce.

„Tady ho máš,“ podal mi ho a já neohrabaně nastavila ruce.

„Ten je tak nádherný,“ vydechla jsem a prohlížela si ten božský obličej.

Byl podobný Edwardovi, ale po mě měl nosík. Nejhezší, ale stejně byly ty buclaté tvářičky a červené rtíky. Bohužel spal, takže jsem si oči prohlédnut nemohla, ale i tak mi to stačilo. Váhavě jsem zvedla ruku a opatrně ho pohladila po tváři. Ani ve snu jsem si ho nepředstavovala takhle krásného. Možná i proto, že o miminka jsem se nikdy nezajímala, ale tohle nebylo jen tak obyčejné miminko. Tohle bylo moje a hlavně Edwarda.

Zvedla jsem od Ej-Jaye hlavu a usmála se na Edwarda, který se zase usmíval na mě. „Je po tobě,“ zamumlala jsem potichu, abych ho neprobudila.

„Ale je i po tobě,“ odpověděl a Carlisle si vzal Eje zpátky.

„Musíš odpočívat. Ještě si ho užiješ,“ vysvětlil, když jsem se na něj ublíženě koukala a po mém chápavém kývnutí ho odnesl.

„Nemůžu uvěřit, že těch devět měsíců uteklo tak strašně rychle,“ povzdechla jsem si.

„To mi povídej, ale možná bys měla zavolat Charliemu. Ještě neví, že má vnuka,“ podal mi telefon.

„Díky,“ vzala jsem si ho a vytočila známé číslo.

„Swan, prosím,“ ozvalo se.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem a napadlo mě, že jsem mu možná měla říct dědo.

„Bells, děje se něco, že voláš?“ ptal se.

„Jen jsem ti chtěla říct, že jsi dědeček,“ vysvětlila jsem.

„Vážně? Už?“ zeptal se nevěřícně, ale nadšeně.

„Jo, vážně,“ přisvědčila jsem. „Včera před obědem, myslím,“ zamumlala jsem, protože jsem úplně ztratila pojem o čase.

„Přijdu se na vás zítra podívat.“

„Dobře,“ souhlasila jsem. „Budu se těšit.“

„Já taky. Už se nemůžu dočkat,“ rozloučil se a položil telefon.

„Táta přijde,“ usmála jsem se na Edwarda a vrátila mu telefon.

„Já vím,“ kývnul. „Slyšel jsem to.“

„No a co,“ zašklebila jsem se na něj a Edward se zasmál.

„Měla bys odpočívat. Carlisle to na mě v myšlenkách křičí až sem,“ napomenul mě.

„Ale mě se nechce,“ zakroutila jsem hlavou a přitom zívla.

„Vážně se ti nechce?“ zeptal se pochybně.

„Tak možná trochu,“ připustila jsem a uvelebila se v posteli.

„Miluju tě,“ zašeptal Edward a lehce mě políbil.

„Já tebe,“ oplatila jsem mu a pak jsem zavřela oči a za zvuku ukolébavky jsem usnula.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka nebo kluk? 19: