Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka nebo kluk? 18

03.05.2010 (20:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5334×

„Bello, kde jste byli tak dlouho? Už jsme se báli, že se vám něco stalo?“ objala mě Esme a pohladila Eje.

„Trochu jsme se procházeli,“ vysvětlila jsme s úsměvem.

„Tak se pojď najíst. Musíš mít hlad,“ vedla mě Esme do kuchyně a posadila mě ke stolu.

„Esme, kdy přijde Carlisle?“ zeptal se Edward, který se objevil vedle nás.

„Měl by přijít za chvíli. Děje se něco?“ ptala se poplašeně.

„Ne, jen jsme asi s Bellou přišli na to, proč jí bolí v krku,“ vysvětlil a sednul si ke mně.

Zatímco jsem se přímo ládovala pozdním obědem, Carlisle opravdu přišel, takže jsme pak šli za ním. „Edwarde, tak na co jste přišli?“ zeptal se, když za námi zaklaply dveře.

„Je možné, aby Bellu bolelo v krku z toho, že potřebuje krev? Její organismus se víc přizpůsobuje upíří podstatě,“ seznámil ho Edward se svým zkoumáním.

„Můžeme to zkusit. Každopádně krev bude nejspíš potřebovat i miminko,“ kývnul. „Ale Bello, každou změnu, kterou zaznamenáš, mi budeš hlásit.“

„Dobře,“ souhlasila jsem potichu.

„Pojď, ještě uděláme ultrazvuk a změřím tě,“ pomohl mi Carlisle dostat se na lehátko.

Vyhrnula jsem si tričko a čekala, až mě Carlisle vyšetří. „Můžu se podívat?“ nadzvedla jsem se na loktech.

„Samozřejmě,“ usmál se Carlisle a natočil ke mně obrazovku. „Vidíš, tady má nožičky, ručičky,“ ukazoval na jednotlivé části těla.

„Je tak malý a přitom se tam sotva vejde,“ zašeptala jsem.

„Není malý,“ pohladil mě Edward po ruce.

„Ale ano,“ stála jsem si na svém.

„Tak pojď, změřím tě, abys věděla, že tam malý není,“ pomohl mi Carlisle zase vstát a vytáhl metr.

„Tak jak?“ ptala jsem se nedočkavě.

„Stále roste,“ odpověděl Carlisle a nemohla jsem si nevšimnout strachu v jeho hlase. „Sice už je to jen o pár milimetrů, ale do porodu ti zbývají asi tak tři týdny, a jestli nepřestane růst, docela se o tebe bojím.“

„Budu v pořádku,“ usmála jsem se na Edwarda.

„Uvidíme, nic jiného zatím říct nemůžu. Běžte za Esme a zkuste tu krev,“ vyprovodil nás ze dveří.

Esme už měla v kuchyni připravený hrníček a voňavou krví, tak jsem se do toho hned pustila a pálení v krku kupodivu přestalo. Edward měl pravdu. „Tak co?“ ptali se hned všichni a já si připadala jako nějaký exemplář.

„Přešlo to,“ odpověděla jsem a usmála se.

„To je skvělé,“ objala mě Alice. „Takže je z tebe poloupír?“

„Alice, uklidni se. Ještě to není jisté. Musíme počkat až po porodu,“ objevil se v kuchyni Carlisle.

„Já vím, ale i přesto je to skvělé,“ stále mě drtila v objetí.

„Alice, můžeš?“ dotkal jsem se jejích rukou.

„Jasně, promiň,“ odskočila ode mě k Jasperovi.

„Musíte mě tak sledovat?“ ošila jsem se pod pohledy celé rodiny. Oni jen zakroutili hlavou a vrátili se k předchozí činnosti.

Po zbytek dne, jako že už do večera moc nezbývalo, jsem jen ležela. Ne, že by se mi chtělo, ale Carlisle doporučil, že bych se měla jako nastávající maminka, která už bude brzy rodit, šetřit. Nechtěla jsem ležet, ale co zmůžu proti sedmi upírům, kteří se o vás tak bojí a mezi nimi je i nastávající otec. Naprosto nic, takže jsem se podřídila.

„Edwarde, neměli bychom zajet za Charliem?“ vzpomněla jsem si svého otce.

„Jestli chceš,“ pokrčil rameny. „A nebo bychom mu mohli zavolat, ať přijede. Určitě to pochopí.“

„Edwarde,“ zaúpěla jsem. „Kažíš mi plány.“

„Proč?“ zeptal se zmateně.

„Protože jsem chtěla na chvíli vypadnout ven, abyste mě pořád nenutili ležet,“ přiznala jsem se sklopenou tváří.

„Bello,“ povzdechl si, ale slyšela jsem v jeho hlasu úsměv.

„No co je? Potřebuju pohyb,“ bránila jsem se.

„Dobře, tak zítra zajedeme za Charliem,“ souhlasil Edward a já se usmála.

„Díky,“ políbila jsem ho a vstala. „Jdu si dát sprchu.“

„Pak za tebou přijdu,“ políbil mě, a když jsem vycházela schody nahoru, pořád jsem na sobě cítila jeho pohled.

Došla jsem do koupelny a shodila ze sebe oblečení. Vlezla jsem do sprchy a pustila na sebe příjemně teplou vodu. Relaxovala jsem, ale jak jsem stála dlouhou dobu, začali mě bolet záda a potom i nohy, takže jsem byla nucena vylézt. Nedalo mi to a ještě předtím, než jsem se oblékla do pyžama, zkoumala jsem se v zrcadle. Hladila jsem si bříško a vždycky jsem se natočila z profilu, abych lépe viděla. Byl to tak nádherný pocit, když mě Ej kopnul a já viděla na místech jeho doteku malé vybouleniny.

Nechtěla jsem se oblékat, ale musela jsem, protože mi naskakovala husí kůže. S povzdechem jsem na sebe natáhla noční košilku a v lehkém, saténovém župánku jsem vyšla z koupelny.

Jak mi Edward slíbil, přišel za mnou a teď se rozvalouval na posteli. Došla jsem k němu a jeho ruce si mě stáhly k sobě. Možná to bylo divné, ale přišlo mi, že už nejsou studené tak jako dřív. Nechtěla jsem je tím strašit, tak jsem pomlčela a uvelebila se mu v náručí. „Dobrou noc,“ zašeptal, když jsem zívla.

„Dobrou,“ zamumlala jsem a zavřela oči. To pro něj bylo znamení, aby mi začal broukat ukolébavku, ale nestihla jsem se ani pořádně zaposlouchat a usnula jsem.

„Kam jdeš?“ zamumlala jsem rozespala, když se Edward snažil dostat z mého objetí.

„Jdu ti pro snídani. Ještě spi,“ zašeptal mi do ucha a dal m na tvář letmou pusu.

„Tak dobře,“ povdechla jsem si a pustila ho.

Moc dlouho jsem ale ležet nevydržela. Nudila jsem se a chyběl mi Edward. Posadila jsem se a snažila se rozkoukat. Oči jsem měla pořádně zalepené, a když se mi to konečně povedlo, objevil se Edward se snídaní. „Kam pak jdeš?“ zastavil mě, když jsem chtěla vstát.

„Už nikam,“ usmála jsem se a víc se uvelebila na posteli.

„To jsem rád,“ usmál se a na nohy mi položil snídani. „Dobrou chuť. Najez se a já ti připravím něco na sebe. když jsi těhotná, jsi tak sexy,“ políbil mě a zmizel.

„Díky,“ zašklebila jsem se a do tváří se mi nahrnula krev. Pustila jsem se do jídla a snažila jsem se myslet na něco jiného, aby můj ruměnec opadl, ale nějak se mi to nedařilo.

Edward se za chvíli objevil a v ruce držel moje oblečení. „Tady máš něco na sebe, abys mi nedělala u Charlieho ostudu,“ usmál se a položil na postel hromádku s oblečením.

„Pojedeme už teď ráno a nebo až odpoledne?“

„To je jedno, ale spíš odpoledne, protože dopoledne už to nestihneme,“ zasmál se.

„Cože?“ koukala jsem na něj nechápavě.

„Za chvíli bude poledne, lásko,“ usmál se a políbil mě.

„Proč jsi mě nevzbudil?“

„Protože potřebuješ odpočívat,“ podíval se na mě káravě.

„Jasně, už mlčím,“ dala jsem ruce do obraného gesta.

„No proto. Už jsi dojedla?“ vzal ode mě talířek a sklenici od krve.

„Jdu se obléct,“ vyhrabala jsem se z postele a s oblečením zapadla do koupelny.

Edward mi připravil černé, opnuté jeansy, a červené tričko, které opravdu obepínalo mé vystouplé bříško. Na nohy jsem nazula černé baleríny a byla jsem hotová, tak jsem sešla do kuchyně. „Ahoj,“ pozdravila jsem Esme a ta se na mě usmála. „Kde je Edward?“

„Tady jsem,“ objevil se vedle mě. „Můžeme jít?“

„Jasně,“ kývla jsem.

„Ještě si vezmi tohle, abys mi nenastydla,“ podával mi černou bundu, tak jsem si jí oblékla. „Už můžeme,“ usmála jsem se a s Edwardem po boku jsem šla do garáže. Pomohl mi nastoupit do volva a pak jsme vyrazili do Forks.

„Charlie tu není,“ oznámil mi Edward, když jsme zastavili před domem.

„Proč? Kde je?“ začala jsem okamžitě panikařit.

„Bello, prosím, uklidni se,“ otočil se na mě Edward  a můj obličej vzal do dlaní. „Nejspíš bude v práci, tak se tam dojedeme podívat.“

„Tak jo,“ kývla jsem a zase se uvelebila v sedačce. „Omlouvám se, že jsem tak zpanikařila, ale já jsem si nemohla pomoct,“ zamumlala jsem se sklopenou hlavou.

„Lásko, já ti nic nevyčítám,“ chytil Edward mojí ruku.

„Já vím,“ podívala jsem se na něj a lehce se usmála.

„Charlie je tady. Už se nemusíš bát,“ pohladil mě po tváři, když jsme zastavili před policejní stanicí.

„Tak jdeme?“ usmála jsem se a odpoutala se. Edward mi pomohl vystoupit, protože já už jsem to nezvládla a neunikl mi ani jeho pobavený úsměv. Zakroutila jsem hlavou a společně jsme šli dovnitř.

„Dobrý den, hledám náčelníka Swana,“ oznámila jsem na vrátnici.

„Jistě. Jdětě rovně a pak doprava,“ usmála se na mě recepční a na Edwarda ještě víc.

Radši jsem ho vzala za ruku a naznačila mu, že má jít za mnou. Zaklepala jsem, a když se ozvalo dále, s Edwardem za zády jsem vešla dovnitř. „Ahoj tati,“ pozdravila jsem s úsměvem.

„Bello,“ vstal od stolu. „Ahoj, tak rád tě vidím,“ přišel ke mně a objal mě.

„Já tebe taky. Proč nejsi doma. Vždyť je neděle?“ zeptala jsem se podezřele.

„Nemůžu to tam nějak vydržet,“ pokrčil rameny a naznačil, abychom si sedli.

„Chápu tě,“ povzdechla jsem si a prohlédla jsem si místnost.

Na zdi jsem spatřila fotku maminky a překvapilo mě, že jsem ani necítila potřebu brečet. Jen jsem posmutněla, ale to bylo všechno. Ani jedna slza. Nic.

Zatřepala jsem hlavou a podívala se na tátu. „Jak se máš?“

„Dobře. Nedělej si starosti,“ usmál se. „Ale co ty? Nevypadáš zrovna nejlépe.“

„Díky“ zašklebila jsem se. „Ne, je mi fajn. Nic mi nechybí. Všichni se starají, někdy až moc,“ uchechtla jsem se.

„Je dobře, že se o tebe tak starají. A jak že jste ho pojmenovali?“ zeptal se trochu zahanbeně.

„Ej-Jay,“ usmála jsem se a jak Ej uslyšel svoje jméno, kopnul mě.

Trochu jsem se napjala a teď nezareagoval jen Edward, ale i Charlie. „Slyšel, že se o něm bavíme, tak se musel ozvat,“ vysvětlila jsem a oba se okamžitě uvolnili.

„A kdy máš ten… termín?“ zeptal se Charlie.

„Carlisle říká, že tak za tři týdny,“ odpověděla jsem.

„Páni, tak bzry,“ zhrozil se. „Uběhlo to strašně rychle.“

„To mi povídej. Ale stejně se nemůžu dočkat,  až bude běhat,“ zasnila jsem se a Ej znovu kopnul. „Dneska je nějaký aktivní,“ zamumlala jsem a oba se zasmáli.

„Bello, možná bychom měli jet. Už je docela pozdě,“ vyrušil mě z rozjímání Edward.

„Tak dobře,“ kývla jsem a s funěním jsem se zvedla.

„Nikdy jsem se nemyslel,  že budu dědeček tak brzo,“ objal mě opatrně Charlie.

„To ani já,“ zasmála jsem se, ale pak jsem zvážněla. „Tati, chtěla jsem ti říct, že můžeš kdykoliv přijet,“ opětovala jsem mu obětí.

„Budu na to pamatovat,“ kývnul a pustil mě.

„Tak se uvidíme přístě,“ chytila jsem Edwarda za ruku.

„Ahoj a zase se přijeď ukázat,“ usmál se na mě.

„Nashle, Charlie,“ rozloučil se i Edward a šli jsme ven.

„Víš, přišlo mi divné, že i když jsem na zdi viděla maminčinu fotku, vůbec jsme nechtěla brečet,“ svěřila jsem se cestou domů.

„To nemusí nic znamenat. Možná už ses přes to alespoň trochu přenesla,“ podíval se na mě.

„Možná,“ připustila jsem, ale na mysl mi vyvstanuly jiné obavy. „Edwarde, já se hrozně bojím porodu,“ přiznala jsem potichu.

„Nemusíš se ničeho bát. Bude tam Carlisle, a když budeš chtít, tak tam s tebou můžu být i já,“ snažil se mě uklidnit.

„Samozřejmě, že tě tam budu chtít,“ utrdila jsem ho.

„Není se čeho bát,“ usmál se, i když jsem z jeho úsměvu poznala, že si tak jistý není. „Ale jestli chceš, tak se můžeme zeptat Carlislea,“ zastavil u domu a pomohl mi vystoupit.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka nebo kluk? 18: