Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka nebo kluk? 17

30.04.2010 (13:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5796×

„Bello a kdy budete kupovat kočárek a autosedačku? Tolik času už vám zase nezbývá,“ začala Alice.

„Nakupovat se půjde, až bude Bella úplně v pořádku,“ utnul její pokusy hned Edward.

„Ale já jsem v pořádku,“ bránila jsem se a všichni se na mě podívali. „Dobře, zase tak v pořádku nejsem,“ přiznala jsem opatrně. „Ale to neznamená, že se nemůžu jít projít. Kapačku už nemám a jen mě bolí v krku.“

„Tak abyste se nehádali, zeptáme se Carlislea, až se vrátí z lékárny, co si o tom myslí,“ začala Alice diplomaticky.

„Alice, ty na žádné nákupy nepojedeš, protože bys Bellu utahala,“ začal se s ní hádat Edward.

„To není pravda. A kdo vám poradí, jakou máte vybrat barvu, hm?“ snažila se.

„My to s Bellou zvládneme sami. Nejsme neschopní,“ bránil nás Edward.

„Edward má pravdu, Alice. Nejsme neschopní a stejně koupíme to, co se nám bude líbit, takže s námi jezdit nemusíš,“ usmála jsem se na ní nevinně.

„Bello, to nemyslíš vážně,“ podívala se na mě zoufale.

„Alice,“ vydechla jsem a nevěděla, jak se mám obhájit. Naštěstí přijel Carlisle a tak vysvětlování odpadlo na neurčito.

„Bello, tady máš něco na ten krk a zítra tě zase prohlédnu,“ podal mi krabičku nějakých bonbónů.

„Díky,“ usmála jsem se a hned si jeden vzala, aby mě bolest přešla co nejdříve.

„Tohle ti jen tak neodpustím,“ zasyčela na mě Alice a odešla.

„Alice,“ zavolala jsem za ní, ale nevrátila se. „To jsem nechtěla,“ zašeptala jsem.

„Nic si z toho nedělej,“ hladil mě Edward po ruce. „Prostě žárlí.“

„Žárlí?“ zeptala jsem se vyděšeně. „Na koho?“

„Na mě,“ zasmál se. „Chtěla by být s tebou pořád, jenže já jí to nedovolím,“ smál se pořád.

„Ale vždyť ví, že jí mám ráda,“ snažila jsem se to vyžehlit.

„Samozřejmě, že to ví,“ kývnul Edward. „Přestaň to řešit. Ona se umoudří, neboj.“

„Tak jo,“ povzdechla jsem si a dál cucala bonbóny.

„Bello, co kdybychom si něco zahráli?“ navrhl nadšeně Emmett.

„A co?“ zeptala jsem se podezřele.

„Třeba… Monopoly,“ vytáhl krabici.

„Tak jo. Zahraje si ještě někdo?“ kývla jsem a lepší se posadila.

„Všichni,“ zakýval Emmett nadšeně hlavou.

„To těžko,“ zavolala Alice seshora.

„Tak skoro všichni,“ pokrčil Emmett rameny a sednul si do křesla.

„Ale já chci, aby hrála i Alice,“ podívala jsem se na něj.

„Alice je uražená,“ pokrčil rameny.

„Alice, pojď si prosím zahrát,“ zavolala jsem.

„Ne,“ zavolala seshora.

„Prosím. Tak spolu půjdeme na nákupy někdy jen samy dvě.“ Nevěděla jsme, jak si jí jinak usmířit.

„Slibuješ?“ objevila se na schodech.

„Slibuju,“ kývla jsem a ona pomalu sešla dolů.

„Dobře. Za nákupy ti to teda odpustím.“ Sedla si do křesla a usmála se na mě.

„Bella nepůjde na nákupy dřív, jak po porodu, protože bys jí utahala,“ ozval se Carlisle.

„A s Edwardem může?“ ozvala se uraženě.

„Já nejsem nakupovací mašina,“ bránil se Edward.

„Tak to si přehnal,“ zavrčela a naštvaně se otočila.

„Nehádejte se,“ zamumlala jsem a po dlouhé době se mi ze rtů zase ozvalo zavrčení. Všichni ztuhli a pak se rozesmáli.

„Bello, nemusíš na nás hned vrčet. Stačilo by to říct normálně,“ otočila se na mě Alice a koutky jí cukaly.

„Já za to nemůžu,“ pokrčila jsem rameny a Ej mě kopnul.

Chytla jsem se za břicho a všichni u mě hned vyděšeně stáli. „Nic se neděje. Jen zase kope,“ uklidnila jsem všechny a trochu se protáhla. „Tak jdeme hrát?“ odbočila jsem, aby mě všichni nesledovali.

„Jasně,“ souhlasili a posedali si kolem stolu.

Měla jsem vědět, že v téhle hře proti nim nemám žádnou šanci. Alice sledovala, jaký tak kdo udělá a Edward jim četl myšlenky. I když jsem v tomhle měl trochu výhodu, nakonec jsem zkrachovala a skoro všichni se mi smáli. Takhle jsme se bavili do večera, ale pak jsem šla spát.

„Jak se cítíš?“ ptali se mě všichni, jakmile jsem vstala a šla se nasnídat.

„Pořád mě bolí v krku,“ pokrčila jsem rameny.

„Takže nakupovat nepůjdeme,“ usmál se Edward.

„Ale jo, proč bychom nešli? Jen mě bolí v krku,“ protočila jsem oči.

„Jak chceš, je to na tobě,“ usmál se Edward a políbil mě.

„Co na to říká Carlisle?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Ještě by tě nechal doma, aby ses nenamáhala, ale že to závisí jen na tobě,“ odpověděl.

„Cítím se naprosto skvěle,“ usmála jsem se. „Takže můžeme jet dneska.“

„Vážně?“ zpochybňoval mojí odpověď.

„Vážně,“ kývla jsem a najedená vstala od stolu. „Tak já se dojdu trochu zcivilizovat.“

„Počkám tu na tebe,“ políbil mě a pak jsem odešla.

Vzala jsem si na sebe lepší kalhoty a tričko, mikinu, a abych náhodou nenastydla, ještě bundu. K tomu tenisky a sešla jsem zase dolů. „Vážně chceš jet dneska? Můžeme ještě pár dní počkat, ono se to nezblázní,“ koukal na mě pochybně Edward.

„Ne, jedeme. Už jsem se rozhodla,“ vzala jsem ho za ruku a šla do garáže. Sedla jsem do Volva a připoutala se. Sice mi to přes bříško dělalo trochu problémy, ale nakonec se mi to povedlo a mohli jsme vyrazit do města.  Ještě jsme si museli vyslechnout přednášku od Alice o vkusu a pak nás konečně pustila.

„Bello, slib mi, že kdyby ti bylo špatně, nebo se budeš cítit divně, tak mi to řekneš,“ přemlouval mě Edward cestou.

„Už jsem ti někdy něco neřekla?“ podívala jsem se na něj.

„Dobře, ale říkám to jen tak pro jistotu,“ bránil se a zaparkoval na parkovišti ve městě. Pomohl mi vystoupit a za pohledů ostatních lidí jsme zašli do obchodu.

Měli tam kočárků a všeho příslušenství hrozně moc. Rovnou jsme zamířili k modrým kočárkům a hned se nás ujala prodavačka. „Mohu vám nějak pomoci?“

„Jen se koukáme, díky,“ odbyl jí Edward.

„Tak kdybyste něco potřebovali, tak řekněte,“ usmála se a odešla.

„Edwarde, já nevím, který se mi líbí,“ zasténala jsem a on se zasmál.

„Můžeme jich koupit klidně víc. Jeden pro nás, pro Alici, Rose, Esme, k Charliemu,“ vyjmenoval mi všechny možné osoby.

„Jeden bude stačit,“ utnula jsem ho a opřela se o něj. „Ale já vážně nevím, který.“

„Lásko, vyber si, jaký chceš,“ dal mi pusu do vlasů. „Co třeba tenhle?“ ukázal na jeden z mnoha modrých.

kočárek

„Ten je pěkný,“ ukázala jsem a prozkoumávala ho. „A asi bychom měli koupit i sedačku do auta,“ napadlo mě a s Edwardem jsme se přestěhovali o kousek dál.

„Jak ti je?“ strachoval se Edward, když jsem se pohladil a po bříšku.

„Je mi skvěle,“ usmála jsem se a přitáhla si jeho rty k polibku. „Koukej, takhle je pěkná,“ ukázala jsem na vajíčko.

vajíčko

„Alice z nás bude mít radost,“ kývnul Edward.

„Tak to je asi všechno, ne?“ podívala jsem se na něj a on kývnul.

Vyřídili jsme všechno potřebné pro koupi a za chvíli jsme vycházeli z obchodu. Edward všechno naskládal do kufru a otevřel mi dveře, jenže já se domů ještě vracet nechtěla. „Nepůjdeme se projít?“ navrhla jsem opatrně.

„Bello, já nevím,“ váhal.

„Edwarde, prosím,“ podívala jsem se na něj a pohladila ho po hrudi.

„Bello,“ vydechl poraženě a já poznala, že ho mám v kapse. „Miluju tě,“ stoupla jsem si na špičky, abych ho mohla políbit.

„Tak pojď,“ vzal mě kolem pasu a vyšli jsme směrem k parku.

„Víš, že už se těším, až bude Ej-Jay na světě. Až se bude smát, mluvit, běhat,“ rozplývala jsem se nad svojí představou.

„Už se dočkáš, neboj,“ usmál se Edward. „Taky se těším.“

„Ale mám i docela strach. Co když se o něj nedokážeme postarat,“ pokračovala jsem v úvahách.

„Bello, ty budeš ta nejbáječnější maminka pod sluncem,“ přitáhl si mě blíž k sobě.

„A ty ten nejbáječnější táta,“ oplatila jsem mu a s úsměvem se na Edwarda podívala.

„Budeme ti nejbáječnější rodiče,“ pokračoval.

„A ostatní budou ti nejbáječnější příbuzní,“ mluvila jsem zase já. „Ale nebude za chvíli divné Charliemu, že nikdo nestárne. Jenom já?“ zeptala jsem se a na konci věty si povzdechla.

„To ano. Právě proto jsem myslel, že až Ej – Jay trochu povyroste, mohli bychom se někam přestěhovat. Jen my tři. Jako rodina. A Bello…“ otočil si k sobě mou tvář, „jestli budeš poloupír, tak stárnout přestaneš taky.“

„Přestanu stárnout?“ usmála jsem se, když mi to Edward řekl. „Budu pořád taková, jaká jsem teď?“

„Ano, myslím, že ano. Ještě si o tom ale budeme muset promluvit s Carlislem, protože do poloupíra ti toho hodně chybí,“ mumlal si pro sebe, ale já to slyšela.

„Ale v krku mě bolí pořád,“ oznámila jsem mu jako by nic a on se v půlce pohybu zasekl.

„Lásko, ty jsi geniální,“ otočil si mě k sobě a nadšeně mě políbil.

„Cože?“ koukala jsem na něj vyvaleně.

„Bolí tě v krku, protože potřebuješ krev. Už dlouho jsi jí neměla,“ vysvětlil a čekal, až to pochopím.

„Pořád nechápu,“ zakroutila jsem hlavou.

„Bello, to ty potřebuješ krev, ne Ej-Jay,“ zkusil to znovu.

„Aha?“ vydechla jsem nejistě. „Tak to bychom to asi měli říct Carlisleovi.“

„Konečně jsi ze sebe vymáčkla něco rozumného,“ usmál se a vydali jsme se zpátky k autu. „Ale řekni mi, tebe ty lidi kolem vůbec nelákají?“

„Ne, proč?“ zakroutila jsem nechápavě hlavou.

„Já nevím, jen mě to zajímalo,“ pokrčil rameny a vyjeli jsme z města.

„Bojím se,“ přiznala jsem šeptem a Edward mě chytil za ruku.

„Není čeho,“ snažil se mě uklidnit.

„Já vím, ale stejně,“ přiznala jsem a volnou rukou se pohladila po bříšku a Ej se ozval. Usmála jsem se a víc se uvelebila na sedačce.

Edward potichu pustil rádio a to mě pomalu ukolébávalo do spánku, ale než jsem stihla usnout, projížděli jsme Forks a za chvíli už jsme najížděli na lesní cestu ke Cullenovým. „Jak ti je?“ strachoval se Edward.

„Je mi dobře,“ podívala jsem se na něj a usmála se.

„Tak běž dovnitř. Promluvíme si s Carlislem.“

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka nebo kluk? 17: