Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka nebo kluk? 16

24.04.2010 (12:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5841×

Probudila jsem se s obličejem zabořeným v modrých dupačkách, zabalená do deky a objímala mě studená ruka. Zavrtěla jsem se a Edward zpozorněl. „Dobré ráno,“ pozdravil mě, když jsem se na něj pootočila.

„Ahoj,“ zamumlala jsem s chabým úsměvem a on mě pohladil po tváři.

„Snídani do postele?“ zeptal se, když jsem se rozkoukala.

„Nemám hlad,“ zakroutila jsem hlavou.

Probudila jsem se s obličejem zabořeným v modrých dupačkách, zabalená do deky a objímala mě studená ruka. Zavrtěla jsem se a Edward zpozorněl. „Dobré ráno,“ pozdravil mě, když jsem se na něj pootočila.

„Ahoj,“ zamumlala jsem s chabým úsměvem a on mě pohladil po tváři.

„Snídani do postele?“ zeptal se, když jsem se rozkoukala.

„Nemám hlad,“ zakroutila jsem hlavou.

„Vážně ne? Vždyť si od včerejšího rána nic nejedla,“ ptal se pochybovačně.

„Vážně nemám hlad,“ zakroutila jsem hlavou a protáhla se.

„Tak jestli nechceš, Esme bude mít alespoň víc času na oběd,“ pokrčil rameny a přitáhl si mě k sobě blíž.

„Jsem tak ráda, že tě mám,“ objala jsem ho.

„Já jsem rád, že mám tebe,“ chytil mě za bradu a přitáhl si mě na polibek.

Bylo to tak dlouho, co jsme se líbali naposledy, ale i přesto jsem si to nedokázala naplno vychutnat. Pořád jsem se cítila mizerně a nedokázaly mě toho pocitu zbavit ani Edwardovi dokonalé rty. I když se mi zrychlil dech i tep, nedokázala jsem se uvolnit a on to poznal. „Promiň,“ zamumlala jsem.

„Nechápu, za co se omlouváš. Bello, já tvoje pocity naprosto chápu a nejen díky Jasperovi. Vím, jaké to je, když přijdeš o milovanou osobu,“ probíral se mi vlasy a poslední slova mi vehnaly slzy do očí. Otočila jsem se od něj, aby to neviděl, ale bylo pozdě. „Promiň,“ zamumlal.

„Můžeš mě prosím nechat o samotě?“ zašeptala jsem.

„Samozřejmě,“ zvednul se z postele. „Když budeš něco potřebovat, stačí zavolat,“ odešel.

Zase jsem koukala z okna a mozek jsem měla prázdný. Po tváři mi steklo pár osamocených slz, ale to bylo všechno. Slzy mi došly, tak jsem jen tak ležela a sledovala stromy a ani jsem si nevšimla, jak den ubíhá, dokaď někdo nepřišel a nesedl si ke mně. Podle vůně jsem poznala Edwarda, ale nijak jsem na něj nereagovala. „Bello, už je večer a ty ses za celý den ani nepohnula,“ promluvil starostlivě. „Měli jsme se stavit za Carlislem, aby tě změřil, ale když viděl, že chceš být sama, tak to odložil na zítřek, ale všichni se o tebe bojí. Bello, celý den si nic nejedla,“ prozradil pravý důvod své návštěvy.

„Nechci jíst,“ zamumlala jsem a dál koukala z okna.

„Bello,“ zasténal a mě ruply nervy.

„Edwarde, nemůžeš mě prostě nechat na pokoji? Přestaň se o mě starat jako o malé dítě!“ Posadila jsem se a křičela na něj.

„Promiň, jen mám o tebe strach,“ omluvil se mi a odešel. Byla jsem na něj hnusná, ale nedokázala jsem se ovládnout. Zase jsem si lehla a přestala vnímat všechno okolo.

Začala jsem úplně ztrácet pojem o čase. Nevěděla jsem, jestli už takhle ležím pár dní nebo týdnů. Nikdo za mnou nechodil. Asi pochopili, že to nemá cenu. Nepotřebovali mě kontrolovat. Stačilo, když slyšeli moje srdce, ale Carlislovi ani Edwardovi to stejně nedalo a chodili za mnou. Vždycky mě změřili a pak zase odešli. Ej-Jay už se nezmenšoval a ani nerostl, jenže já jsem hubla. Když mě jednou měřili, samovolně se mi podlomily nohy a to byla poslední kapka.

„Bello, už toho mám dost,“ zakřičel jednou naštvaně Edward, když jsem opět roztípala jídlo. „Nejíš, nepiješ, nic neděláš, jen ležíš a užíráš se. Ničí to mě, ničí to tebe, ničí to všechny kolem nás.“

Neměla jsem ani sílu na to, abych mu odpověděla, tak jsem na něj jenom koukala.

„Dobře, jak myslíš. Řekla sis o to sama,“ pokrčil rameny a zvednul se k odchodu. Myslela jsem, že už od něj budu mít pokoj, ale to jsem se mýlila.

Za chvíli se vrátil i s Carlislem a ten něco držel v ruce. „Bello, jestli nechceš jíst, dáme ti umělou výživu,“ vysvětlil mi a Carlisle mi vyhrnul rukáv u trika.

„Ne, jehlu ne,“ zamítla jsem to a rukou ucukla.

„Bello,“ káral mě Edward. „Můžeš si za to sama.“

„Jehlu do mě nedostaneš,“ podívala jsem se na něj nekompromisně.

„Myslíš,“ podíval se na mě a ruku mi chytil.

„Edwarde, okamžitě mi pusť tu ruku,“ křičela jsem, ale nebylo mi to nic platné.

„Bello, okamžitě se přestaň vzpínat nebo si ublížíš,“ radil mi Edward.

„Ne!“ odsekla jsem.

„Bello, je to pro tvoje a Ej-Jayovo dobro,“ zkoušel to i Carlisle a tohle na mě trochu zabralo. Na normální jídlo jsem neměla vůbec chuť a třeba tohle trochu pomůže a nebudu dál hubnout, tak jsem se přestala vzpírat. Ale vůbec se mi nelíbilo, že budu mít v sobě nějakou jehlu.

Radši jsem se koukala jinam, když jsem ucítila lehké píchnutí. „Jak dlouho to tam budu mít?“ zeptala jsem se, když mě nechali.

„Nevím. Uvidíme podle toho, jak ti bude, ale tak tři dny určitě. Kdyby ses cítila nějak divně, tak mi to okamžitě řekni,“ odpověděl Carlisle a odešel.

„Tohle si nemusel,“ zamumlala jsem směrem k Edwardovi.

„A co jsem měl dělat? Koukat se, jak mi mizíš před očima?“ zakroutil hlavou.

„To asi ne,“ zamumlala jsem a trochu se protáhla.

„Ale to neznamená, že nebudeš jíst vůbec. Právě, že teď tě budeme hlídat a já ti dojdu pro večeři,“ zvednul se a než jsem stihla zaprotestovat, zmizel.

Chtěla jsem se zvednout, ale když mě zatahala kanila, radši jsem zůstala ležet a počkala jsem na Edwarda, který se objevil za chvíli s plným talířem zapečených brambor. „Můžu tě nakrmit?“ zeptal se a sednul si s úsměvem ke mně na postel.

„To zvládnu,“ zašklebila jsem, ale on mi talíř stejně nedal. „Edwarde,“ napomenula jsem ho, ale on jen zakroutil hlavou, tak jsem si povzdechla a opatrně se posadila.

Edward mě pomalu začal krmit a viditelně si to užíval. Možná proto, že jsem mu to dlouho nedovolila a možná také proto, že jsem tak dlouho nejedla a konečně jsem do sebe nějaké jídlo dostala.

Když jsem dojedla, chtěla jsem se zvednout, ale nějak to nešlo. Připadala jsem si strašně těžká a z postele jsem se prostě nezvedla. „Edwarde?“ otočila jsem se na něj se skousnutým rtem. „Mohl bys mě prosím zvednout?“

„Jasně,“ kývnul s úsměvem a hned stál u mě.

„Díky,“ zamumlala jsem a pomalu šla do koupelny a táhla za sebou stojan s umělou výživou. Ale koulela, by bylo výstižnější.

„Bello?“ zavolal Carlisle a objevil se.

„Ano?“ vyšla jsem z koupelny, když jsem vykonala svojí potřebu.

„Pojď se mnou. Prohlédnu tě,“ kývnul mi a na chodbě se k nám přidal Edward.

„Carlisle, proč mě chceš prohlížet?“ ptala jsem se podezřele.

„Skoro nic jsi nejedla a taky jen tak preventivně,“ pokrčil rameny. „Nic tě nebolí?“

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou.

„Tak si lehni, uděláme ultrazvuk,“ pomohl mi na lehátko a začal mi jezdit myší pro břiše.

„Vypadá to, že jste oba v pořádku, ale nepodceňoval bych to. Tu kanilu ti ještě nechám alespoň do zítra a uvidíme, jak to bude dál. Ještě tě změřím a pak můžeš zase odpočívat,“ pomohl mi zase se z lehátka zvednout a vytáhl metr.

Vytáhla jsem si tričko a nechala ho, aby mě změřil, když se usmál. „Co se děje?“ ptala jsem se.

„Ej-Jay vyrostl skoro o pět centimetrů. Tím se vyvážilo to zmenšení a ještě kousek převyšuje,“ vysvětlil.

„To je skvělé,“ usmála jsem se i já po dlouhé době.

„To ano. Jsem zvědavý, jestli už růst přestane, nebo si s námi zase bude hrát,“ povzdechl si a já si stáhla dolů tričko.

„Jdeš si zase lehnout?“ zeptal se Edward, když jsme vyšli z pracovny a nemohl mi uniknout jeho zmučený výraz.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Co kdybychom šli dolů za ostatníma,“ navrhla jsem a Edward s úsměvem kývnul.

Sešli jsme dolů a nálada dole se změnila. Všichni se usmívali a Emmett s Jasperem mi okamžitě uvolnili místo na sedačce, tak jsem si k nim sedla. „Bello, budeme se koukat na baseball nebo na nějaký film?“ zeptal se hned Emmett.

„To je jedno,“ pokrčila jsem rameny.

„Takže baseball,“ kývnul a zapnul televizi.

„Emmette, ne, že budeš nadávat jako vždycky. Bella potřebuje klid,“ kárala ho Esme.

„To je v pohodě,“ zamumlala jsem a Edward mě zabalil do deky, abych neumrzla.

I přes Emmettovy hlasité výlevy se mi podařilo večer usnout a procitla jsem jen trochu, když mě nejspíš Edward přenášel do postele.

„Edwarde?“ zamumlala jsem, když jsem se probudila a k mému překvapení jsem pocítila bolest v krku.

„Tady jsem,“ ozvalo se vedle mě a studená ruka mě pohladila po tváři.

Odkašlala jsem si a doufala, že mě ta bolest trochu přejde, ale nijak se to nezlepšilo. „Je ti něco?“ ptal se vyděšeně.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou, protože jsem mu nechtěla přidělávat starosti.

„Bello, neumíš lhát,“ podíval se na mě.

„Nic mi není. Jen mě trochu bolí v krku,“ povzdechla jsem si.

„Jak víš, že to nic není. Můžeš mít třeba angínu,“ panikařil hned.

„Tak když mě to do večera nepřejde, tak mě může Carlisle prohlédnout,“ podívala jsem se na něj.

„Dobře,“ kývnul.

„Jdu se obléct,“ zvedla jsem se a koulela se do koupelny.

„Pak přijď dolů, udělám ti nějakou snídani,“ zavolal na mě ještě a nechal mě samotnou.

Když jsem si vyčistila zuby a prohlédla se v zrcadle. Přišlo mi, že Ej zase o něco povyrostl, ale hned jsem to zavrhla. Bohužel se moje teorie potvrdila hned, jakmile jsem si chtěla obléknout podprsenku a kalhoty, což se mi nepovedlo. Naštvaně jsem oba kusy oblečení hodila do kouta a oblékla jsem si něco jiného.

Vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem naštvaná, když jsem mohla být spokojená, že nám Ej dával alespoň najevo, že je všechno v pořádku a nic mu nechybí. Pohladila jsem se po bříšku a šla se nasnídat.

„Dobré ráno, Bello,“ pozdravila mě Esme a Edward se hned objevil u mě.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se, protože mi bylo divné, že je tu takový klid.

„Šli na lov,“ vysvětlila Esme a vedla mě do kuchyně.

Posadila jsem se za stůl a pomalu se pustila do toastů. Myslela jsem, že mě bolest v krku během dne přejde, ale to jsem se mýlila. Bolelo mě to snad čím dál víc.

Navečer se vrátili všichni z lovu a Carlisle z práce. „Bello, myslím, že jsi mi něco slíbila,“ začal Edward.

„Ale mě už to nebolí,“ lhala jsem.

„Lžeš,“ obvinil mě.

„Nelžu,“ stála jsem si na svém.

„Ale ano. Tvoje pocity tě prozradily a taky vidím, jak bolestně polykáš,“ nevěřil mi.

„Jsi hrozný,“ zasyčela jsem.

„Já vím, ale je to pro tvoje a Ej-Jayovo dobro,“ políbil mě a tím mě naprosto odzbrojil.

Povzdechla jsem si a čekala, až to Edward s Carlislem vyřídí a pak jsme šli do ordinace. „Jak dlouho tě to bolí?“ zeptal se Carlisle a koukal se mi do krku.

„Od rána,“ odpověděla jsem.

„Myslím, že to nic nebude,“ vyšetřil mě. „Mandle nateklé nemáš, tak to bude asi jen obyčejné nachlazení. Každopádně budeš jen ležet a léčit se. Dám ti nějaké tablety a uvidíme. Potom ti zajedu do lékárny. Nic jiného tě netrápí?“ odbočil od tématu.

„Ej zase vyrostl,“ vzpomněla jsem si na ráno.

„Tak ukaž,“ vytáhl metr a přeměřil mě. „O jeden a půl centimetru,“ podíval se na mě s úsměvem. „Myslím, že bych ti mohl vyndat tu kanilu, když tak dobře roste.

„Jak dlouho ještě?“ zeptala jsem se zvědavě a snažila se nevnímat jehlu.

„Nemůžu to s přesností říct, ale vidím to tak na měsíc, ovšem musíme počítat i s bližším termínem,“ přemýšlel. „Tak teď si jdi lehnout. Dojedu do té lékárny a alespoň do zítra tě chci vidět v posteli nebo na gauči zabalenou do dek.“

„Jasně,“ kývla jsem a s Edwardem za zády vyšla ven.

Sešli jsme do obýváku a hned jsem musela začít s léčbou, protože nás všichni samozřejmě slyšeli a nic mě nenechali udělat.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka nebo kluk? 16: