Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Holka nebo kluk? 12

10.04.2010 (10:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5515×

„Carlisle, mohl by ses na mě prosím podívat?“ zeptala jsem se.

„Něco tě trápí?“ zeptal se ustaraně.

„Mě ne, jen Edward je zbytečně moc vystrašený.“ Podívala jsem se na svého manžela.

„Jen se chci ujistit, že se ti opravdu nic nestalo,“ bránil se.

„To mi nevěříš?“ vyjela jsem po něm naštvaně.

„Samozřejmě, že ti věřím,“ ujišťoval mě.

„Nevypadá to,“ zamumlala jsem a Edward si povzdychl. „Co je?“

„Zase jsi tak náladová,“ zakroutil hlavou a přidal k tomu úsměv.

„Jestli se ti to nelíbí, tak můžeš jít pryč,“ zasyčela jsem a Edward se rozesmál.

„Bože, Bello. Kolikrát ti mám říkat, že mi tvoje nálady nevadí?“ Podíval se na mě s láskyplným pohledem.

„Tak řeknete mi, co se děje? Edwarde, proč chceš, abych Bellu prohlédl?“ vyrušil nás Carlisle z našeho rozhovoru, tak jsme oba zmlkli.

„Po obědě jsme se byli projít, a když jsme se vraceli zpátky, tak Bella uklouzla. Naštěstí jsem jí chytil, ale byl bych rád, aby ses ujistil, že je opravdu v pořádku,“ vysvětlil to Edward a Carlisle pochopitelně kývnul.

„Dobře, tak pojďte nahoru a koukneme se na to,“ usmál se a odešel.

Edward se na mě vítězně usmál, tak jsem se s povzdechem zvedla. Začala jsem si uvědomovat, jaké problémy mi dělá každý větší pohyb. Už i zvedání mi dělalo problémy, a jestli to bude opravdu ještě tři měsíce trvat, jak říkal Carlisle, tak se budu muset všem podřídit a nechat se opravdu obskakovat, protože na konci těhotenství nic nezvládnu.

Pomalu jsem vyšla po schodech nahoru do Carlisleovi ordinace, kde měl všechno potřebné na moje vyšetření. Edward mi pomohl vylézt na lehátko, a vyhrnul mi tričko. Jeho ruka už mi nepřišla tak studená, ale bohatě to stačilo na to, aby mi na břiše vyskočila husí kůže. Edward se usmál, ale pak přenechal místo Carlisleovi, aby mě na jeho popud mohl vyšetřit.

Carlisle zapnul ultrazvuk a sledoval miminko. Za chvíli ultrazvuk zase vypnul a otočil se ke mně. „Nic vám není. Byl to planý poplach,“ usmál se.

„Vidíš, já jsem ti to říkala,“ otočila jsem se vítězně na Edwarda.

„Já vím, že jsi měla pravdu. Jen jsem se chtěl ujistit, že jste oba v pořádku,“ usmál se a pomohl mi zase na nohy.

„Ještě počkej. Změřím tě,“ zastavil mě Carlisle, tak jsem si zase vyhrnula tričko. „O tři centimetry větší,“ usmál se, ale nemohl mi uniknout panický podtón jeho hlasu.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se a snažila se něco vyčíst z jeho výrazu, což se mi ale moc nedařilo.

„Ne. Jen když bude takhle dál růst, tak nevím, jak to všechno nakonec bude,“ vyjádřil Carlisle své obavy.

„Ale třeba ještě růst přestane,“ zkoušela jsem to, aby se o mě Edward tolik nebál.

„Nevím, nemůžeme nic předvídat. Každopádně ty se teď budeš šetřit, a kdyby něco, tak to okamžitě řekneš,“ vtloukal mi do hlavy snad po sté, tak jsem kývala.

„Můžu už jít, mám docela hlad,“ podívala jsem se ke dveřím.

„Samozřejmě,“ kývnul a Edward šel se mnou.

„Nechceš si jít lehnout? Přinesu ti jídlo do postele?“ podíval se na mě starostlivě.

„No, možná bych si dala sprchu,“ zauvažovala jsem.

„Tak jdi, něco ti přinesu.“ Postrčil mě ke dveřím do pokoje a zmizel dole.

Pomalu jsem se došourala do koupelny a už cestou ze sebe shazovala oblečení. Pustila jsem sprchu a nahá pod ní vlezla. Umyla jsem si vlasy a klidně bych tam ještě chvíli stála, kdyby mě nezačaly bolet nohy. Přišlo mi, že je Ej strašně těžký, tak jsem vodu vypnula a osušená v pyžámku jsem si šla lehnout.

Jen co jsem se uvelebila v polštářích, objevil se Edward a nesl mi talíř s jídlem. Vonělo to překrásně, ale zase mi tam něco chybělo. Už po prvním soustu jsem poznala co, tak jsem se na Edwarda podívala. „Nemohl by si mi přinést trochu krve?“

„Čekal jsem, kdy se na to zeptáš,“ usmál se, ale zvednul se a odešel.

Když se objevil podruhé, v ruce měl hrneček. Usmála jsem se a hladově se po něm natáhla. Edward pobaveně zakroutil hlavou a zasmál se.

Jakmile jsem dojedla a dopila, Edward odnesl všechno nádobí a pak si ke mně přilehl. Uvelebila jsem se mu na hrudi a spokojeně oddechovala do té doby, než jsem si vzpomněla, že mám zavolat mámě.

Posadila jsem se a Edward na mě zmateně koukal. „Musím zavolat Renée,“ vysvětlila jsem a natáhla se pro telefon. Když jsem vytáčela číslo, zase jsem si lehla a čekala, kdy to máma zvedne.

„Bello?“ ozvalo se nadšeně.

„Ahoj mami,“ pozdravila jsem.

„Zlatíčko, jak se máš? Co prcek, jak ti je? A co Edward a Charlie?“ chrlila na mě jednu otázku za druhou, tak jsem to vzala od začátku.

„Mám se úplně skvěle. Všichni se o mě starají a nenechají mě vůbec nic dělat,“ musela jsem si postěžovat. „Prcek pořád roste. Už jsem jako koule, ale už víme, co to bude a máme i vymyšlené jméno. Edward je ten nejlepší manžel na planetě a táta tu byl včera na návštěvě,“ dokončila jsem svoji řeč, ale Renée zajímalo jen jedno.

„Opravdu jste si nechali říct, co to bude?“

„Já to vědět nechtěla, ale potom mě všichni přesvědčili, tak jsem si to říct nechala,“ přiznala jsem a Edward se zasmál.

„Tak mi řekni, co to bude. Holka nebo kluk?“ ptala se zvědavě.

„Měl by to být kluk.“

„To je tak úžasná zpráva a jak se bude jmenovat?“

„Ej-Jay a neříkej, že se ti to nelíbí,“ zarazila jsem jí hned na začátku.

„Neboj,“ zasmála se. „Jen je to takové neobvyklé jméno.“

„Já vím, ale mě se líbí,“ použila jsem stejný argument jako včera u Charlieho.

„Když se ti líbí,“ povzdechla si rezignovaně. „Tolik mi chybíš. Chtěla bych vidět, jak ti roste bříško, ale nemůžu přijet. Phil tu má nějaké problémy.“

„Taky se mi stýská,“ přiznala jsem a stiskla Edwardovu ruku pevněji, protože moje hormony se zase zbláznily a já měla pocit, že se každou chvíli rozbrečím.

„Musím končit, Phil něco chce, tak se měj hezky a zase zavolej,“ loučila se.

„Určitě. Ahoj,“ zamumlala jsem a ukončila hovor.

Když si Edward všiml mých slzících očí, přitáhnul si mě k sobě a pevně mě objal. Začal mi broukat ukolébavku a já mu usnula v náručí, jak malé mimino.

Ráno nebo spíš v poledne jsem poslala Edwarda, aby mi udělal oběd a já se šla obléknout. Vzala jsem si obyčejné tričko a kalhoty, co jsem měla včera. Když jsem si je ale oblékla, zarazila jsem se.

Přísahala bych, že mi včera už byly jen taktak a dneska jsem měla mezi látkou a bříškem alespoň tří centimetrovou mezeru. Kdo ví, jestli ne víc. Připadalo mi to divné a měla jsem i docela strach, tak jsem se sebrala a šla dolů. „Edwarde?“ zavolala jsem u schodů a chtěla sejít dolů, jenže se mi zamotaly nohy do nohavic, protože jsem je měla moc dlouhé a už jsem letěla dolů.

„Bello,“ slyšela jsem panický křik a už mě v náručí svíraly dvě studené ruce a kolem mě se rozprostřela známá vůně. Radši jsem zavřela oči, protože jsem nechtěl vidět Edwardův pohled. „Rychle, polož jí na pohovku,“ slyšela jsem Esme a za chvíli už jsem ležela v měkkých polštářích.

„Bello, lásko,“ Edward mě lehce hladil po tváři, tak jsem otevřela oči. „Co si to vyváděla?“

„Já nevím,“ zašeptala jsem. „Chtěla jsem ti říct, že se mi asi zmenšilo bříško, protože mi jsou kalhoty velké, ale nějak jsem se zamotala do nohavic a pak se mi zvrtla noha,“ vysvětlila jsem.

„Jak se ti zmenšilo bříško?“ ptali se všichni zmateně.

„A jak to mám asi vědět,“ vyštěkla jsem. „Prostě mi jsou velké kalhoty.“

„Vezmu jí za Carlislem,“ otočil se na Esme a mě chtěl vzít do náruče.

„Půjdu sama,“ odbyla jsem ho, ale jakmile jsem si stoupla, nohou mi projela bolest a já zavrávorala. Naštěstí mě Edward chytil a vzal mě už nekompromisně do náruče. Objala jsem ho tedy kolem krku a nechala se odnést do auta. „Bolí tě ještě něco kromě té nohy?“ ptal se mě Edward, když jsme jeli do nemocnice.

„Noha mě nebolí. Jen když na ní stoupnu,“ bránila jsem se a Edward protočil oči.

Když jsme přijeli před nemocnici, počkala jsem, než Edward obešel auto a zase mě vzal do náruče. Šel se mnou na recepci a sestra nás hned poslala na ošetřovnu. Ani jsme se nezdržovali zaklepáním a rovnou jsme vešli dovnitř, aby mě Edward položil na lehátko. Uniklo mi bolestné syknutí, když jsem tou bolavou nohou zavadila o tvrdé lehátko a oba si mě starostlivě změřili. „Co se stalo?“ ptal se Carlisle.

„Zakopla na schodech,“ vysvětlil Edward.

„A taky se mi zmenšilo bříško,“ dopověděla jsem a Carlisle si mě prohlížel.

„Posaď se,“ nařídil mi, tak jsem se zvedla. Carlisle mezitím vytáhl metr a napjatě mě změřil. „O dva a půl centimetru menší,“ povzdychl si a zapnul ultrazvuk. „Bello, budu si tě tu muset nechat na pozorování.“

„Proč? Co se děje?“ panikařila jsem.

„Máš málo plodové vody a to se mi moc nelíbí,“ vysvětlil.

„A to bych nemohla být doma?“ zkoušela jsem to.

„Vím, že by ti to tam bylo příjemnější, ale chci tě mít pod dohledem,“ odpověděl nekompromisně.

„Budu tu s tebou každou minutu,“ přemlouval mě ještě Edward, když viděl, že se moc nadšeně netvářím.

„No tak jo,“ povzdychla jsem si a nejradši bych se vypařila, abych tu nemusela tvrdnout.

„Ještě se ti podívám na tu nohu,“ odbočil Carlisle a už mi vyhrnoval nohavici. Moc dobře jsem Edwarda slyšela, jak zatajil dech, tak jsem se podívala, co se děje.

Kotník jsem měla modrý, jako kdybych tam měla modřinu a Carlisle mi to opatrně prohmatával. „Myslím, že to bude jen výron, ale pošlu tě na rentgen a pak uvidíme,“ podíval se na mě a vypsal žádanku.

„Není rentgen pro miminko nebezpečný?“ ptala jsem se nejistě.

„Nemusíš se bát. Dají ti tam takovou zástěru, která ho ochrání před škodlivými paprsky,“ uklidňoval mě a sestra mi přivezla vozík. S Edwardovou pomocí jsem na něj sedla a nechala se dovézt na rentgen.

Předtím jsem si ještě musela sundat kalhoty a pak mi dali tu zástěru, jak říkal Carlisle. Rentgen trval jen chvilku, a pak mě zase odvezli na vyšetřovnu, kde už měl Carlisle moje snímky a sledoval je společně s Edwardem, který mu koukal přes rameno a do hlavy určitě taky. „Bello, zlomenina to není, ale stejně ti to dám do sádry,“ řekl Carlisle.

„Ale proč? Sám jsi říkal, že to zlomenina není?“ těkala jsem pohledem z Edwarda na Carlislea.

„Bello, stejně nebudeš moc chodit, protože tě tu budou hlídat, tak je to jedno,“ objal mě Edward kolem ramen a podíval se na mě svýma zlatýma očima.

„Až se to dozví Charlie, bude šílet,“ povzdechla jsem si omámeně a oba věděli, že mají vyhráno, takže sestra mohla připravovat sádru.

Poraženě jsem natáhla nohu a čekala, až mi na to napatlá ten beton. „Sestra tě vezme na pokoj a já zavolám Alici, aby ti přinesla nějaké věci.“ Carlisle dodělal svoji práci a pomohl mi, se zase dostat na vozík.

S trpitelským a otráveným výrazem jsem ze sebe shodila na pokoji oblečení a vlezla jsem na postel. Měla jsem pro sebe ten nejlepší pokoj, abych měla klid a mohl za to určitě Edward. Já bych klidně byla na pokoji s někým, ale jestli jsem nechtěla vyvolat hádku, musela jsem být zticha.

Když jsem se trochu uvelebila v posteli, vpadla do pokoje Alice. „No Bello, jak si to jako představuješ?“ spustila a na postel položila tašku nejspíš s mými věcmi. Rozepnula jí a hodila mi jednu noční košilku.

„Já za to nemůžu,“ pípla jsem nesměle a Edward, který tam byl se mnou, mi stiskl pevněji ruku.

„Já vím. A neboj, budeš v pořádku. Viděla jsem to,“ usmála se a objala mě, když do pokoje vtrhl Charlie.

„Bello, zlatíčko, co je ti?“ ptal se starostlivě a já jen protočila oči.

„Jen jsem upadla. Hlavně nevolej mámě,“ nabádala jsem ho.

„A nestalo se ti nic? Co miminko?“ ptal se dál, když ho do očí praštila moje sádra na pravé noze.

„Neboj, nic jsem si nezlomila. Podle Carlislea je to jen výron,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale podle jeho výrazu jsem poznala, že se mi to moc nepovedlo.

„Ty se jednou zmrzačíš,“ zakroutil hlavou a povzdychl si.

„To víme i bez tebe,“ zamumlala jsem a Alice s Edwardem se zasmáli.

Charlie chtěl něco poznamenat, když mu zazvonil telefon, tak ho zvednul a něco vyřizoval. „Bell, budu muset jít. Máme výjezd,“ otočil se na mě Charlie. „Určitě se tu za tebou stavím, tak se do té doby opatruj,“ podíval se na mě starostlivě.

„Neboj, jsem si jistá, že když mě budou držet pořád v posteli, tak si něco udělám,“ protočila jsem oči.

„U tebe jeden neví,“ zasmál se a než jsem mu stihla něco jedovatého odpovědět, odešel.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Holka nebo kluk? 12: