Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hold me, protect me, love me - II. část

20.12.2009 (21:15) • WWewa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1290×

II.kapitola

Potká láska přátelství a táže se ho: „Co tady děláš, když jsem tu já?" Přátelství rázem odpoví: „Utírám slzy, které ty působíš."

...

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se mě Jake po dlouhém tichu při jízdě ke mně domů. Jen jsem stroze přikývla. Na chvíli odtrhl oči od silnice a naléhavě se na mě zadíval. Trochu mě to zneklidnilo. A taky mi to připomnělo, že to dělával i Edward. V hrudi mi nepříjemně rýplo. Zase. Najednou jsem měla vyschlo v puse. Polykala jsem naprázdno.

„Neublíží ti.“ Ujistil mě Jacob.

„O to se postarám.“  Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že on nemluví o tom, kdo mi do hrudi vyrval díru. Mluvil o Victorii. Párkrát jsem zamrkala a upřela oči na cestu před námi. Trvalo jen pár minut, než Jacob zastavil před naším domem. Podíval se na mě, jako by mi chtěl něco říct. Ale cítila jsem, že ani on sám neví, co by to mělo být. Něco teplého chytilo mou ruku. Jacob mě pevně stiskl. Nebránila jsem se tomu, jen jsem ji pevně sevřela.

„Je ti zima.“ To nebyla otázka. Jen to konstatoval. Nedovolovala jsem si něco namítat. Kdybych to udělala, lhala bych. Potom pustil mou ruku a vystoupil z auta. Taky jsem vystoupila. Došla jsem až k domovním dveřím a otočila se. Jacob se na mě jen usmál a do dlaně mi vložil klíčky.

„Jdeš pěšky?“ Zeptala jsem se, nechápavě zírajíc na klíčky v mé dlani.

„Ne, že bych chtěl urážet náklaďáček, ale s mýma čtyřma tlapama budu doma rychleji, než si myslíš.“  Pousmál se. To mi nedošlo. Cítila jsem se až zahanbeně za to, že jsem si to nedala do souvislosti. Podívala jsem se mu do očí, které rámovaly tmavé kruhy. Byl jako chodící mrtvola. Byl to robot, které se chvíli nezastaví. Hádala jsem, že dneska v noci, toho taky moc nenaspí. I Když jsem si přála opak

„Běž se vyspat. Budeme tě hlídat.“ Slíbil a nechal mou ruku vyklouznout z té jeho. Naskočila mi husí kůže, když se jí tak opět mohl dotknout studený vzduch. Pokývl hlavou směrem ke mně. Vzala jsem to jako rozloučení a udělala to samé. Potom se otočil a odběhl. Chvíli jsem sledovala tmu, ve které zmizel. Nevím, nač jsem čekala. Možná na to, že se ještě vrátí. Ale Jake byl pryč. A já jsem byla sama. A to nebylo dobré.

…

„Kde jsi sakra byla, Bello?“ Ozvalo se, sotva jsem odemkla dveře. Charlie stál v chodbě, opřený o rám dveří a pozoroval mě s jemnou vráskou na čele.
„S Jakem.“ Netušila jsem, proč by mu tahle odpověď nemohla stačit. Ale nestačila mu. I když se zdálo, že ho trochu obměkčil fakt, že to byl právě Jake, který je příčinou mého pozdního příchodu. Pořád stál nabručený tam, kde ho mé oči našli, když jsem přišla.

„Promiň, tati. Prostě jsme se s Jakem zapovídali. Neuvědomila jsem si, že už je tak pozdě.“ Chabá omluva. Pomyslela jsem si, jakmile jsem ji řekla nahlas. Charlieho vráska se o trochu prohloubila a potom zmizela. Zdálo se, že mu to stačí. Nebo to spíš nechtěl dál řešit. Sama jsem ho dobře znala a věděla jsem, že pokud jde o rodičovské záležitosti, tak je to to poslední, co rád řeší. Jakmile jsemse vymotala z teplé zimní bundy, vzala jsem si z ledničky jogurt, vytáhla jsem lžičku a loudavě si šla sednout ke stolu. Charlie zmizel za rohem. Nejspíš se šel dívat na televizi.

„Měl jsi něco k jídlu?“ Zavolala jsem, dokud mě slyšel a doufala jsem v kladnou odpověď. Jediné co bych dneska možná zvládla, by byla rychlá a stručná objednávka pizzi.

„Jasně.“ Zašveholil Charlie. Podle jeho tónu jsem poznala, že už je dávno kdesi mimo v a jeho mysl se toulá někde v oblasti pořadu o rybaření, který dávali každý den touhle dobou. Když jsem dojedla, umyla jsem ještě nádobí a potom dala Charliemu dobrou noc. Byla jsem unavená. Horká sprcha, pro kterou jsem se rozhodla, mě sice trochu probrala, ale ne natolik, abych neusnula. Trvalo jen pár minut převalování, než jsem dostala černé myšlenky pryč z hlavy a usnula jsem. Vlastně se mi je nepodařilo dostat ven. Spíš jsem je zatlačila kamsi do nevědomí. Aby se mi tu noc mohly zjevit v podobě nočních můr.

Stála jsem na útesu. Úplně sama. Mohla jsem se rozhlížet sebevíc, ale nikoho jsem neviděla. Přesto jsem cítila něčí pohled upřený na má záda. Nebyl to příliš příjemný pocit. Do útesu udeřil silný vítr. Podívala jsem se dolů, do vody. A spatřila ty oči, které mě pozorovaly. Karmínové oči, které jako by se mi smály. Sledovala jsem vlasy, jako plameny plápolající na rozbouřených vlnách přímo pode mnou. Srdce mi tlouklo tak, že jsem ho cítila až v krku. A potom vítr zafoukal z druhé strany. Cítila jsem tlak, který mě postrkoval pryč z útesu jako pírko. Snažila jsem se mu vzepřít, ale nešlo to. Trvalo to jen pár sekund, než moje nohy sjely přes ostrou hranu skály. A já jsem padala. Hlavou mi prolétla vzpomínka. Vzpomněla jsem si na to, jak mi máma jednou vyprávěla, že když člověk ve snu padá, tak nikdy nedopadne, protože se vzbudí. Taky jsem upamatovala tu část, kde člověk, který dopadne, dostane infarkt, ale s tou jsem si raději moc nepohrávala. I když by to byla nejsnadnější…prostě zemřít.  Ale přála jsem si něco jiného. Vzbudit se. Ale neměla jsem to štěstí. Já jsem dopadla. Dopadla jsem na ledovou vodu a nořila se do hlubin. Cítila jsem led všude okolo. Klepala jsem se zimou. Voda mi zaplavovala plíce. Chtěla jsem otevřít oči, podívat se kde jsem, ale neměla jsem na to sílu. Možná jsem se bála. Bála jsem se toho, co uvidím, když je otevřu. Bála jsem se toho plamenu. Cítila jsem, že už nemám žádný kyslík. A potom taky to, že se něco teplého dotklo mého ramene. Třásla jsem se. Nevěděla jsem jestli to bylo zimou.

„Bells.“ Šeptal povědomý hlas. Ale já jsem chtěla nechat oči zavřené. Chtěla jsem, ale on mě nenechal. Něco se mnou hýbalo a to mě donutilo otevřít oči. Tma. To bylo to jediné, co jsem viděla. Byla mi zima. Klepala jsem se. Na čele jsem cítila studený pot. Pomalu jsem začala rozeznávat obrysy.

„Bello? Jsem tady.“ Konečně jsem poznala ten teplý dotyk a hřejivý tón hlasu. Byl to Jacob. Vydechla jsem.

„Co se stalo?“ Zeptala jsem se. Hleděla jsem na ten obrys, o kterém jsem matně tušila, že by to mohla být jeho hlava a čekala na odpověď.

„Přišel jsem sem z hlídky. Vyřídil jsem Samovi, že tě budu hlídat. Chtěl jsem vidět, jestli si v pořádku. Nebyla jsi.“ Zašeptal. Z vedlejšího pokoje se ozvalo zachrápání. Konečně mi došlo, proč Jacob šeptá.

„Celá ses třásla, lapala jsi po dechu. Dusila ses, Bells.“ Zaregistrovala jsem, jak hlasitě dýchám. Jako kdybych se snažila hltat všechen vzduch v místnosti. Jake přikývl, když poznal, že jsem si to dala dohromady.

„Třeseš se.“ Poznamenal. Jen jsem přikývla. Měla jsem pocit, že ta ledová voda z toho snu je pořád okolo mě. Jacobova ruka se dotka mé tváře.

„Jsi v pohodě?“ Zeptal se.

„Ne tak docela.“ Otevřela jsem oči. Jacobova silueta mi přikývla.

„Zůstaneš poblíž?“ Byla to spíš prosba, než otázka. Nechtěla jsem Jaka zdržovat, ale mluvil o tom, že mě bude v noci hlídat. A to se mi hodilo. Potřebovala jsem se vyspat, ale bála jsem se, co se stane. Až usnu. Možná jsem byla paranoidní.

„Budu tady.“ Slíbil a posadil se vedle mé postele. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„To ne, Jaku.“ Odporovala jsem.

„Jasně, promiň. Půjdu před dům.“ Zašeptal a zvedl se země.

„Ne! Tak jsem to nemyslela, jen nechci, abys tu seděl celou noc na zemi. Můžeš…“ Začala jsem, ale vlastně jsem ani nevěděla, co chci říct. Zrak mi padl do rohu, kde stálo mé křeslo. Sice jsem ho neviděla, ale zřejmě nikam neodešlo, za tu dobu, co jsem spala.

„To křeslo je pohodlnější než podlaha.“ Řekla jsem lákavě. Jacob se zasmál.
„Dobře.“ Souhlasil a potom jsem jen slyšela, jak křeslo tiše zavrzalo, když si Jacob sedl. Lehla jsem si do postele a omotala okolo sebe přikrývku. Na vteřinu mě napadlo, že Jakovi by se možná taky jedna hodila, ale potom jsem si uvědomila, že ji nepotřebuje. Pod hlavu jsem si vmáčkla polštář. I přes tlustou vrstvu deky jsem se klepala zimou.

„Zmrzneš.“ Zašeptal Jake do tmy, sledujíc mou rozklepanou siluetu.

„Nějaké rady?“ Utrousila jsem tiše, ale zřejmě naštvaně.

„Pojď sem.“ Zašeptal. Ta představa byla velice lákavá. Jacob byl jako přenosné sluníčko.  A mě mrzly prsty u nohou. Ale bylo to zvláštní. Nebylo mi to proti srsti, ale pro Jacoba to znamenalo něco jiného než pro mě.  A já jsem mu nerada ubližovala dáváním falešných nadějí. Proto jsem zatnula zuby a tvrdohlavě zakroutila hlavou. Jake se tiše zasmál. Ale potom už nic neříkal. Zřejmě pochopil, že by to nemělo cenu. Anebo toho nechal jen pro dnešek. Což bylo víc pravděpodobné, než cokoli jiného.

Autor: WWewa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hold me, protect me, love me - II. část: