Už je tomu dávno, co jsem přidala nějaký ten článek. Ale New moon, který právě běží v kinech je velice nakažlivou záležitostí nejen pro mé okolí, ale i pro mě. Šílenství okolo ságy mě opět vzalo naplno. Vím, že tohle téma už tu párkrát bylo. Ale když jsem viděla to, jak vlci honili Victorii... A konec filmu...Zželelo se mi ho! Zželelo se Jacoba! Řekla jsem si-zatraceně musí ten kluk mít pořád takovou smůlu? A odpověděla jsem si sama-Nemusí! Přeji pěkné čtení. Vaše WWewa.
10.12.2009 (20:00) • WWewa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1897×
Věděla jsem, že tohle je ta nejpitomější a nejnezodpovědnější věc, jakou jsem kdy udělala. Ta myšlenka u mě vzbudila úsměv. Bolest už povolovala, jako kdyby moje tělo vědělo, že od zvuku Edwardova hlasu už ho dělí jenom vteřiny…
Zvuk vln ke mně přicházel z velké dálky, snad z ještě větší, než když jsem šla po cestě mezi stromy. Ušklíbla jsem se, když jsem pomyslela na to, jak je voda asi studená. Ale nehodlala jsem se tím nechat odradit. To co mě odradilo, bylo něco naprosto jiného…
Na útesu, který stál ne příliš daleko ode mě, jsem zahlédla skvrnu. Ne jen tak ledajakou. Vypadala jako ohnivý plamínek tančící ve větru, hrající si v jeho tónech. Ten plamínek jsem důvěrně znala. Sledovala jsem ho, jak padá dolů z útesu a zaniká ve vlnách oceánu. Victoria. Prolétlo mi hlavou. Sevřelo se mi hrdlo a rozklepala se mi kolena. Najednou bylo těžké dýchat. Tupě jsem zírala do vln moře a nechtěla jsem uvěřit faktu, že je opravdu tak blízko. Měla jsem utéct. Instinkty by mi správně měli poradit, abych se skryla, stáhla do bezpečí. Ale neudělali to. Nebo se o to možná pokoušeli, ale já jsem je neslyšela skrz hučení v mé hlavě. Běž! Edwardův hlas na mě křičel. V tu chvíli jsem ho nevnímala, neužívala si ho. Moje oči se na zlomek sekundy vrátily na útes. Velká hnědočervená šmouha, která tam dřív nebyla, mě nijak zvlášť nerozrušila. Důvěrně jsem ji poznala. Jacob se rychle otočil a běžel pryč. Netušila jsem kam, ale byla jsem ráda, že je v bezpečí. Ze srdce mi spadl velký kámen, když jsem si uvědomila, že se o něj nemusím bát. Alespoň prozatím. Konečně jsem se vzpamatovala a byla jsem schopná se otočit a vrátit se zpět na pláž. Dnešek rozhodně nebyl vhodný den pro adrenalinové sporty. Ne v blízkosti krvežíznivé upírky, pro kterou jsem tak trochu prostředkem pomsty. Nevěděla jsem, jestli bych měla spíš utíkat, nebo být v klidu, ale vsadila jsem raději na klid. Nepotřebovala jsem přidělávat Jakovi nebo Charliemu další problémy v podobě modřin a úrazů, které by mi nevyzpytatelná cesta uštědřila při rychlejším pohybu. Stejně by mi nějak zvlášť nepomohlo moje tempo. Na upíra by bylo opravdu pomalé. Uvědomila jsem si, že moje srdce běží jako o závod. Pořád jsem cítila blízkost nebezpečí.
Počítala jsem s tím, že to bude trvat dlouho, než se dostanu zpět k náklaďáčku, ale nevěděla jsem, že jak velkou pravdu mám. Bloudila jsem bezcílně po lesních cestách. Nepoznávala jsem jejich zákruty. Začala jsem si opravdu myslet, že jsem se ztratila, nebo přinejmenším zbláznila. Najednou ticho prolomilo křupnutí větví. Zastavila jsem se. Moje srdce se v tu chvíli nacházelo někde, kde být nemělo. Nebyl to dobrý pocit. Bála jsem se otočit. Vlastně jsem na to neměla odvahu. Přišla si pro mě. A teď umřu. Pomalu, bolestivě, jak slíbil Laurent. Snažila jsem se uklidnit ten třes, který se šířil celým mým tělem. Ozvalo se další křupnutí. Přibližovala se. Začala jsem se smiřovat se svým osudem. Miluju tě, Edwarde. Zašeptala jsem si v duchu, připravená na nejhorší. Ze srdce mi spadl obrovský kámen, když jsem slyšela důvěrně známý hlas.
„To jsem já Bells.“ Na okamžik jsem zavřela oči a vydechla. Potom jsem se otočila. „Vyděsil jsi mě.“ Jacob stál v přítmí stromů. Na sobě měl jen otrhané džíny a botasky.
„Promiň, nechtěl jsem.“ Udělal pár kroků směrem ke mně.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se, vzal mezi dva prsty pramínek mých vlasů a zastrčil mi je za ucho. Přikývla jsem. Oplácel mi upřený pohled, ten jeho byl jen trochu vyčítavý.
„A teď mi vysvětli, co jsi to tam nahoře sakra dělala?“ Podívala jsem se mu do očí. Měla jsem pocit, že mi vidí do hlavy.
„Víš, co by se mohlo stát, kdybys skočila? Kromě toho, že by tě ta divoženka dostala? Voda je ledová, vlny jsou silné, proud by tě strhl někam dolů a nepustil tě zpět.“ Ke konci věty skoro křičel. Nelíbilo se mi, že to dělá. I když pro to měl důvody.
„Promiň, jsem hloupá.“ Sklopila jsem oči, aby neviděl slzy, které se draly na povrch.
„Neomlouvej se. Neměl jsem tě nechávat samotnou.“ Zvedla jsem hlavu.
„Mluvíš o mně jako o dítěti, které je potřeba hlídat.“ Procedila jsem skrz zuby. Něžně se na mě podíval. Potom se pro mě jeho ruce natáhly a přivinuly si mě blíž. Přitiskl si mě k sobě do náruče a já jsem neodporovala. Jen jsem okolo něj omotala své ruce. Teplo které z něj sálalo, bylo příjemné. Navzdory tomu všemu co se v poslední době dělo, jsem se cítila…v bezpečí.
„Ty víš, že jsem to tak nemyslel. Jen tím chci říct, že jsem měl dodržet, co jsem slíbil.“ Zašeptal.
„Promiň, že jsem křičel.“ Dodal po chvíli mlčení.
„To nic.“ Vydechla jsem.
Autor: WWewa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Hold me, protect me, love me - I. část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!