Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hodinový manžel - 2. kapitola

23.02.2013 (12:15) • KatuuskaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1787×

2. kapitola

No to snad ne! Já přečetla knihu za jeden večer. To se mi ještě nestalo. Člověk si pořídí něco jiného, něco erotického a knihu neodloží, dokud ji nepřečte. Že se nestydíš, Bello.

Vstala jsem a povzdechla si. Bylo půl druhé ráno. Strávila jsem s Christianem Greyem, hlavním hrdinou knihy, pět hodin.

Došla jsem ke své dobře přimontované knihovně a měla v plánu zastrčit knihu hodně hluboko do regálu, až za ostatní knížky. Přesně jak řekla prodavačka Vtěrka.

„Páni,” vydechla jsem. Knihy byly dokonale seřazené podle názvů abecedně! Ten Edward se snad zbláznil. Zajímalo by mě, jestli má svoje ponožky seřazené podle odstínů barev. Kdo ví...

Erotický román jsem zastrčila za Romea a Julii a šla spát. Natáhla jsem si na sebe své staré tepláky a vytahané tričko a zahrabala se pod peřinu. Do pěti minut jsem byla v limbu.

*** 

Probudila jsem se do nedělního rána... vlastně poledne. Byla jsem unavená a vyčerpaná. Neměla jsem náladu na nic. Zase jsem se uvelebila u televize s ovladačem v ruce a černou kávou.

Jestli to tak půjde dál, asi se v Brandonu unudím k smrti.

„Sakra, Bello, takhle to dál nejde. Vstaň a najdi si nějakou práci, nějakou zábavu. Nemůžeš být neustále zalezlá ve svém bytě!” Ke všemu tady začínám trpět samomluvou. Stává se ze mě egocentrický blázen.

No, moment! Studuju žurnalistiku, stane se ze mě spisovatelka. Proč bych si nemohla přivydělávat psaním pro nějaký časopis nebo blog? Blog by byl zoufalý krok. Rozhodně by mi nepomohl zbavit se samomluvy a pomoct mi získat nějaké přátele.

Hodila jsem na sebe jenom bundu a v teplákách vyběhla na ulici. V prvním kiosku jsem si koupila noviny a vrátila se zpátky do bytu. Otevřela jsem stránku s nabídkami o práci, připravila si tužku na kroužkování a začala s nadějí číst.

Netušila jsem ale, že v novinách nenajdu jedinou nabídku, která by mi vyhovovala. A já chtěla kroužkovat ty nejlepší nabídky...

Ozval se můj vyzváněcí tón. Natáhla jsem se pro mobil a přiložila si ho k uchu.

„Prosím?”

„Ahoj, Bells,” pozdravil mě táta. Byla jsem strašně ráda, že ho opět slyším.

„Ahoj, tati! Jak se máš? Co je nového ve Forks? Povídej, přeháněj,” dychtila jsem po nějakých novinkách ze svého domova.

„Na to jsem se chtěl právě zeptat já, Bells.” Představovala jsem si, jak Charlie sedí na dřevěné židli s telefonem u ucha a před sebou má nedojezenou misku Cheerios. Jeho typická pozdní snídaně.

„Nebudu ti kecat. Je tu nuda. Žádný novinky. Až na to, že jsem se sama pokusila přimontovat knihovnu, která na mě pak následně spadla.” Musí na mě být pyšný. Ale je to táta. On ví, že jeho jediná dcera je nešikovná.

„A jsi v pořádku? Nestalo se ti nic, Bello? Říkal jsem ti, ať ti s tou knihovnou pomůže nějaký kamarád,” pokáral mě.

„Jenže to by nějakej kamarád musel být,” zamumlala jsem tiše.

„Cože?” Neslyšel to. Díky bohu.

„Ale nic. Radši mi pověz, co dělá Billy s Jacobem. Jak se má celá smečka. A co Sue?” Musela jsem se zachichotat. Bavilo mě tátu provokovat ohledně jeho vztahu se Sue. Byla jsem ráda, že není sám. Byla jsem ráda, že mu někdo uvaří. Jenže Sue s ním ještě nebydlela. Protože se policejní náčelník ještě nerozšoupl a nepožádal ji, aby s ním bydlela.

„Všichni se mají fajn, Bells. I Sue.”

„To bylo velice stručné. Díky, Charlie,” zabrblala jsem, „tak co? Už sis se Sue o tom promluvil?” tlačila jsem na něj.

Uslyšela jsem velký povzdech. „Chystám se k tomu. Ale ty to nechápeš, Bells. Je to velký krok.”

„Nežádáš ji o ruku. Jenom jí nabízíš bydlení u tebe. To snad zvládneš, ne?” Vážně bych byla víc v klidu, kdybych věděla, že tam není sám. Že má někoho k sobě. Druhou polovičku...

„Ale jo. Jo. Dobře. Slyšíš? Dneska si s ní promluvím,” řekl nakonec. V duchu jsem zajásala.

„To je super. Večer ti zavolám, dobře?”

„Jasný, Bells. A co máš dneska v plánu?” ptal se mě. Nechtělo se mi přiznávat mu, že jsem pořád doma nebo ve škole. Nebo taky v kavárně...

„Nic moc a už budu muset jít.” Musím to rychle ukončit, než se začne vyptávat. „Musím tu pořádně uklidit, víš?” vymluvila jsem se.

„No jo, jasně. Tak večer, Bello. Mysli na mě.”

„Budu, tati. Mám tě ráda. Ahoj.” A poslala jsem mu pusu. Položil to a já hodila mobil vedle sebe na gauč. Tak, a co teď? Tuhle otázku si taky pokládám až moc často. Žádný časopis ani noviny nehledají amatérské přispěvatele. Jediná šance, která mi zbývá, je malá kavárnička, ve které si dávám latté macchiato. Třeba by se tam pro mě našla nějaká práce. Třeba bych mohla aspoň uklízet. Alespoň bych se nenudila a měla bych nějakou práci.

Konečně jsem se komplet oblékla a vyrazila do zataženého odpoledne. Vstoupila jsem do kavárny a sedla si na své obvyklé místo. Ihned přispěchala usměvavá čísnice s lístkem v ruce.

„Zdravím, Bello, co si dáte?” usmívala se na mě. Je pravda, že tady v Brandonu jsou všichni opravdu milí.

„Ahoj, jako obvykle. Jenom bych se ještě na něco ráda zeptala...” podívala jsem se na cedulku s jejím jménem. „Caroline. Nevíte, jestli náhodou váš šéf nehledá někoho na nějakou práci? Úklid, obsluha, je mi to vcelku jedno.”

„To opravdu netuším, Bello. Ale zeptám se a mezitím ti jdu připravit to latté, OK?”

„Díky moc.” Oplatila jsem jí úsměv a pozorovala ji, jak odchází. Než se vrátí, budu se modlit, aby se tu pro mě našla nějaká práce.

Otče náš, jenž jsi na nebesích...

„Tady je tvé latté, Bello.” Caroline se vrátila a postavila přede mě kávu. „A co se týče té práce, máš se zastavit za šéfem, až si to dopiješ. Prý se chce s tebou domluvit osobně,” mrkla na mě.

„Vážně? To je super! Opravdu vám moc děkuji, Caroline.” Tak super!

Rychle jsem do sebe nalila kafe, utřela si pusu – abych náhodou neměla na puse pěnový knír – a prohrábla si vlasy. Vstala jsem a rozešla se za Caroline.

„Díky za latté. Tady,” poděkovala jsem a podala jí peníze. Znovu se na mě široce usmála a peníze zastrčila do peněženky. Caroline byla opravdu moc milá. Kdo ví, třeba z nás budou kamarádky. A já bych se tomu rozhodně nebránila.

„Jsou to prosklené dveře hned napravo.” Otevřela mi dveře, které zřejmě vedly do kuchyně a také do kanceláře jejího šéfa. Kývla jsem na ni a prošla dveřmi. Podle jejích instrukcí jsem se otočila doprava a šla k proskleným dveřím. Přemýšlela jsem, jestli mám zaklepat. Klepe se vůbec na skleněné dveře? Carolinin šéf mi to ulehčil a otevřel mi ještě dřív, než jsem se stačila ztrapnit.

„Vy musíte být Bella Swanová. Posaďte se.” Muž ve středních letech s mírně prošedivělými vlasy v upraveném obleku mi poukazoval na kožené otáčecí křeslo. Takže tohle byla luxusní kavárna, kterou vlastní luxusní chlápek v padnoucím obleku. Kuš, Bello! Je stoprocentně ženatý! A mohl by to být klidně tvůj otec! Ale zatraceně sexy táta...

Posadila jsem se a zavrtěla se na koženém křesle. Sledovala jsem, jak Carolinin šéf (a možná už brzy můj šéf) usedá za své ještě více luxusní otáčecí křeslo.

„Takže, Bello. Vy byste měla zájem o práci v mé kavárně?” zeptal se s rozpustilým úsměvem na rtech.

„Ano,” přikývla jsem. To bych teda vážně měla. Strašně se v tomto městě nudím a nutně potřebuji zabavit. Hlásíte se dobrovolně?

„A co byste pro to byla ochotná udělat?” zeptal se s jedním pozvednutým obočím. Zničehonic se mi vybavil hlavní hrdina z erotického románu, který jsem včera za jediný večer přečetla. To, jak si Christian vášnivě bral Anastasii... Okamžitě jsem tuhle myšlenku zahnala. Takhle to doufám nemyslel! Nebo ano?!

Carolini šéf se zasmál. „To byl vtip, Bello. Samozřejmě že se tu pro vás najde práce. Navíc jdete jako na zavolanou.”

„Opravdu?” Na tváři se mi objevil potěšený výraz. Jo! Chtělo se mi křičet. Budu mít práci!

„Jistě. Potřeboval bych ještě jednu šikovnou servírku, která se bude otáčet u baru. Měla bys na starosti prakticky to stejné, co Caroline, akorát bys obsluhovala u baru a Caroline zákazníky u stolečků. Co na to říkáš?” Teď už můj šéf, jehož jméno jsem ještě ani neznala, se na mě usmíval a vyčkával na odpověď.

„Že to beru! Super! Vážně vám děkuji, pane. Ani nevíte, jakou radost jste mi udělal,” poděkovala jsem mu upřímně. Konec nudy, začátek práce. A vydělám si i pár dolarů navíc. Charlie na mě bude pyšný, až to uslyší.

„Zapomněl jsem se představit. Úplně jsem zapomněl, která bije,” hurónsky se zasmál. No jo. Vtipálek jeden. „Jsem Christopher Wright.” Podal mi ruku. Když jsem mu ji krátce stiskla, všimla jsem si na jeho prsteníčku zlatého kroužku. Takže přesně, jak jsem si myslela. Je ženatý. Bello, styď se!

„Bella Swanová. Ještě jednu děkuji moc, pane Wrigte.”

„Říkejte mi Christophere, prosím,” zazubil se. Opravdu by mě zajímalo, kolik mu je. Jeho uličnický úsměv mu minimálně deset let ubíral.

„Tak děkuji moc, Christophere,” oplatila jsem mu úsměv. Byla jsem mu za nabídku práce vděčná.

„A co se týče platu, Bello, bude vám vyhovovat třicet dolarů za hodinu?” zeptal se mě.

„To se ví!” vyhrkla jsem ze sebe. Tolik mi ještě za hodinu nikdy nikdo nedal. Páni, to je ale luxus.

„Výborně,” zasmál se, „pracovní dobu si budete domlouvat s Caroline a Noahem. Noah se s tebou střídá u baru. A teď můžeš jít, Caroline ti všechno vysvětlí a domluvíme se, že nastoupíš zítra...?”

„Ano, dobře. Jenom... dopoledne studuju,” oznámila jsem mu. Snad to půjde nějak sladit. A kdo je asi Noah? Ještě jsem ho tu neviděla.

„To jsem předpokládal. A co studujete, smím-li se zeptat?” Zase se usmál. Měla bych se taky pořád usmívat, když se tu všichni taky pořád usmívají?

„Žurnalistiku. Takže bych se logicky ráda stala spisovatelkou,” oznámila jsem pyšně. Když jsem to říkala, vypla jsem hruď a narovnala si záda. Ano, na to jsem byla pyšná. A budu ještě pyšnější, až se ze mě ta spisovatelka stane. A mé knihy se budou vydávat po celém světě.

„Zajímavé,” řekl si spíš pro sebe pod vousy. „Nemusíš se bát. Noah tu dělá jenom večer do zavírací doby. Caroline bude dělat s tebou odpoledne – to je tu největší nával. A dopoledne tu dělá stará Belinda. Ale s tou se ani nepotkáš. Nemusíš si s ničím dělat starosti. Budeš tu mít práci a stihneš se i učit.”

„To je super, děkuji. Já už vás tedy nebudu zdržovat, ještě jednou děkuji, Christophere, a zítra jsem tu jako na koni.” Vstala jsem ze židle a podala mu ruku na rozloučenou. Chytil ji a přitáhl si ji k sobě. Pak mi dal letmý polibek na ruku, jako to dělávali gentlemani v románech Jane Austenové. Jak galantní.

A další kapitolu máme za sebou. V té další se už konečně začne něco dít – zejména velká katastrofa, která se Belle přihodí. Také vám prozradím, že se můžete těšit na Edwarda.
A ještě děkuji za komentáře u minulých kapitol, moc mě potěšily.

Autor: KatuuskaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hodinový manžel - 2. kapitola: