Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 6. kapitola

30.08.2009 (10:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6855×

6. kapitola

Edward Cullen

Nevím, jak dlouho jsem se procházel. Posadil jsem se na jeden velký kámen a přemýšlel.

Co když opravdu chci, aby se to stalo?

Co když jsem se do Belly doopravdy zamiloval?

„Edwarde?“ ozvalo se za mnou a já se pootočil. Alice si sedla vedle mě a opřela si hlavu o mé rameno.

„Alice…“

„Já vím, že chceš být o samotě, ale chci ti něco říct,“ přerušila mě a koukla se mi do očí. „Kdybych ti tuto vizi neukázala, co myslíš, že by se stalo? Nevěděl by si o tom, takže by jsi nedělal nic, aby se to nestalo.“

„Takže ty si myslíš, že se to má stát?“

„Byli byste oba šťastni,“ usměje se na mě a já se zadívám do dálky.

Možná, že Alice má pravdu – kdybych o tom nevěděl, zřejmě by se to stalo.

Tak jak ses tedy rozhodl? Uslyšel jsem její myšlenku a zase se kouklo na svou otravnou sestru.

„Nechám to osudu,“ přikývnu a ona se zářivě usměje.

Pak mě obejme. Pousmál jsem se.

Půjdeme? Zeptala se po chvíli ticha a já přikývl.

...

Hned jak jsem přišli domů jsem zalezl do svého pokoje a hledal vhodný citát.

Řídil jsem se radou Belly a hledal nějaký o smíchu. Stále jsem myslel na Bellu a začínal litovat, že mám s ní jen hodiny biologie.

Když se blížila devátá hodina večerní našel jsem pár, které se mi líbily. Vypsal jsem je na papír a pak se koukl ven.

Rozhodl jsem se zase projít a tak jsem vyskočil ven. Rozběhl jsem se a sám jsem nevěděl kam.

Najednou jsem se prostě objevil před domem rodinky Swanů. Zůstal jsem stát a chvíli jsem váhal.

Všiml jsem si, že okno do jejího pokoje bylo otevřené.

Váhal jsem snad jen minutku a pak jsem vyskočil do jejího pokoje. V pokoji bylo šero a menší nepořádek, ale ten jsem ignoroval.

Porozhlédl jsem se po pokoji a na posteli jsem zahlédl Bellu.

Ležela na posteli, oči zavřené a klidně oddechovala.

Spala.

Byla nádherná a taková… hodně nevinná, když spala.

Vlastně byla taková pořád, ale fascinovalo mě se na ni dívat.

Znovu jsem se porozhlédl po pokoji. Musel jsem uznat, že nepořádek pokoji sluší více.

Jen pár kroků jsem byl od postele. Po pravé ruce jsem měl křesílko a tak jsem si nakonec sedl do něj.

Pečlivě jsem sledoval Bellu – každý její pohyb a nádech. Spala klidně a jen někdy se převrátila na druhý bok či záda.

Nevnímal jsem čas a trochu jsem se i porozhlédl po jejím pokoji.

Znovu se převrátila na bok a já se ji mohl dívat do andělské tváře.

„Edwarde,“ hlesla najednou a já ztuhl.

Vzbudila se?

Zaposlouchal jsem do tlukotu jejího srdce. Bilo klidně, takže se nevzbudila.

Jí se o mě zdá! V té chvíli jsem si připadal jako nejšťastnější upír na celém světě.

Ale počkat…

Co když se ji nezdá něco hezkého?

„Edwarde,“ hlesla znovu a já se zase zadíval do její tváře.

Napnutě jsem čekal, jestli řekne ještě něco dalšího. A nečekal jsem marně.

„Ne, ještě nechoď, prosím,“ zamumlala a převrátila se na druhý bok.

V tu chvíli jsem si myslel, že mé mrtvé srdce začne znovu bít. Zdálo se ji o mě a nechtěla, abych odešel.

Po těchto slovech však už nic jiného neřekla a tak, když sluníčko začínalo vylézat na obzor, jsem její pokoj opustil.

...

Když jsem přiběhl do svého pokoje, měl jsem oblečení nachystané.

Hádejte, kdo mi je nachystal…

Ano, správně – Alice.

Někdy mi oblečení nachystá. Jistě, je to luxus, ale někdy i hrůza. Když je na vás naštvaná nachystá vám něco takového, co byste si nikdy neoblékli a ostatní oblečení schová.

Já jsem s ní často za dobře, nejsem Emmett. Do batohu jsem hodil i papír s citáty. Než jsem se nadál, byl čas jet do školy.

Rosalie se trochu mračila a její myšlenky mi nadávaly, ale já se je snažil ignorovat.

...

Bellu do školy vzal otec. Hned, jak vystoupila z auta, jsem k ní chtěl jít, ale předběhl mě Eric s Mikem.

Mike měl hrozné myšlenky, které se týkaly Belly. Měl jsem co dělat, abych mu jich pár nevrazil.

Bella na vše přikyvovala a stále se rozhlížela po parkovišti.

Nevím, koho hledala, ale pak, když se naše oči setkaly, mi to došlo.

Usmála se na mě, pak kývla hlavou k Mikeovi a protočila oči. Potichu jsem se zasmál.

Znovu se koukla na Mikea, který neustále mlel a nevšiml si našeho dálkového rozhovoru.

Koukla se na mě a pak sáhla do kapsy. A já se musel zasmát nahlas.

V ruce držela naslouchátko. Nevinně pokrčila rameny a usmála se.

Mike se na ni otočil a ona rychle schovala naslouchátko.

Chvíli ho pozorovala a pak horlivě přikyvovala. Mike s její reakcí byl spokojený.

Bella se znovu otočila na mě, usmála se a nenápadně mi zamávala.

Pak někam zmizela.

Isabella Swanová

Edward vypadal opravdu pobaveně, ale ruku na srdce – já byla taky.

Nechtěla jsem poslouchat ty jeho žvásty a tak jsem si to naslouchátko prostě vyndala. Jen jsem doufala, že nekývám na nějakou blbost.

I když jsem měla mít chemii s Ericem, Mike mě tam doprovodil.

Rozhodla jsem se z něho udělat trochu menší srandu. A tak, když jsme se zastavili před dveřmi do učebny a Mike mi zase něco říkal, ani jsem neodezírala ze rtů, jsem hrábla do kapsy a vytáhla naslouchátko.

Mike zůstal překvapeně stát a asi mlčel.

Odhrnula jsem si vlasy z pravého ucha a nasadila jej. Pak jsem se na Mikea usmála.

„Díky za doprovod,“ řekla jsem a zmizela mu ve třídě.

Kdybych mohl, rozesmála bych se, ale to by bylo moc nápadné. Sedla jsem si na své místo vedle Erica.

Dnes jsme měli dělat nějakou laborku. Chemie mě vždy bavila a šla a tak jsem neměla bobky, jako většina třídy.

Po chemii jsem měla španělštinu s Alicí. Tu jsem teď měla ráda díky Alici. Po dlouhé hodině španělštiny jsem měla svůj nejoblíbenější předmět – výtvarku.

Dnes nám nechala slečna Brownová volné téma a tak jsem vzpomínala na Phoenix a snažila se namalovat náš dům. Než jsem se nadála, dvě hodiny uběhly a nastal čas na oběd.

Výkres jsem si vzala domů a učitelka mi na něj půjčila desky.

Na obědě už byli snad všichni a tak jsem si koupila oběd a zamířila k partě. Sedla jsem si vedle Angely, která si s nikým nepovídala.

Mike po mě šlehl naštvaný pohled a dál se bavil s Ericem a Jessica si povídala s Lauren. S tou jsem si napadla do oka a já ji taky ne, takže jsme si vlastně kvit. S Angelou jsme si povídaly o jedné knížce, když do mě Jessica drkla.

„Edward Cullen na tebe zírá,“ zašeptala a zachichotala se. Otočila jsem se k jejich stolu, ale tam on nebyl. „Za tebou,“ dodala Jessica a já se znovu otočila.

Edward seděl u stolku pro dva a pozoroval mě. Naše pohledy se zase spojily a já se na něj pousmála.

„Omluvte mě,“ řekla jsem partě, popadla minerálku, batoh a desky a vydala se za Edwardem.

„Smím si přisednout?“

„S tím jsem počítal,“ usmál se a já si sedla. Napila jsem se.

„Nebude ti vadit, když budeme mluvit znakovou řečí, že ne?“ zeptala jsem se a on zavrtěl hlavou. Usmála jsem se. Nechtěla jsem, aby nás někdo poslouchal a téměř nikdo tu neumí znakovou řeč.

Odněkud vytáhl malý přeložený papírek a podal mi ho.

*Mám pro tebe ty citáty,* vysvětlil a já se na něj usmála. Vzala papírek do ruky a rozložila ho.

Vůbec jsem si nevšimla citátů, ale jeho krásného rukopisu. Psal nádherně. Nedalo se to srovnat s mými čmáranicemi. Koukla jsem se na něj.

Edward mě pečlivě sledoval a byl napnutý. Sklonila jsme se zpátky k citátům. Bylo jich celkem pět.

Nakonec jsem si vybrala ten třetí, který se mi líbil nejvíce. Ale bylo těžké vybrat.

*Skvěle si vybral… Mě se nejvíce líbí tenhle ten,* usmála jsem se na něj a ukázala na citát.

*Jsem rád, že se ti líbí,* oddychl si a mě napadla skvělá věc.

*A co by si řekl tomu, že by si mi pomohl ho namalovat na zeď?* navrhla jsem mu a on zůstal překvapeně koukat.

*Myslíš to vážně?“ A já přikývla. Na chvíli se zamyslel a pak přikývl. *Když jinak nedáš,* přikývl a já se na něj usmála.

Dopila jsem minerálku a koukla se na hodinky.

*Doprovodím tě. Co máš teď za hodinu?* nabídl se a já se pousmála.

„Angličtinu, v budově C.“

„Já mám italštinu, v téže budově,“ přikývl a já si až teď uvědomila, že mluví slušně a spisovně.

Jako by nepatřil do této doby. To je však blbost. Vždyť je mu sotva sedmnáct…nebo aspoň myslím. V duchu jsem se tomu musela zasmát.

Hodila jsem batoh na záda a chtěla vzít desky. Ty však vzal Edward.

„Vezmu ti to,“ nabídl se znovu.

„Jestli chceš,“ pokrčila jsem rameny a my vyšli.

„Smím se podívat?“

„Klidně.“ Rozvázal tkaničku na deskách a ty otevřel. Chvíli se v tichosti díval na můj dnešní a nedodělaný výtvor.

„Maluješ opravdu dobře… To je dům, ve kterém si donedávna bydlela?“ pochválil mě a já přikývla a jemně se začervenala.

„Phoenix mi chybí, ale Forks je taky můj domov,“ přiznala jsem se a on se na mě usmál a desky zase zavřel a zavázal.

Díky Edwardovi jsem zjistila, že téměř všechny jazyky se učí tady v bodově C, protože on měl španělštinu ob dvě učebny.

Nabídl se, že mě doprovodí i na další hodinu a já moc dlouho neváhala a přijala.

...

Angličtina mi utekla hodně rychle, přeci jen to byl můj oblíbený předmět, a společně s Angelou jsme vyšli z učebny.

Edward tam už byl a čekal.

„Smím vás doprovodit, dámy?“ Angela se začervenala a já přikývla.

Zjistila jsem, že na rozdíl ode mě teď mají společně fyziku, já rodinnou výchovu. Edward však nešel s Angelou, ale se mnou. Rozloučila jsem se se svou kamarádkou a zamířili jsme na druhou stranu budovy B.

„Klidně si mohl jít,“ namítnu, ale on zavrtěl hlavou. „Přijdeš pozdě a kvůli mně budeš mít problémy,“ varovala jsem ho, ale on znovu zavrtěl hlavou.

„Nevadí,“ pokrčil rameny. Všichni ostatní se na nás dívali překvapeně či naštvaně. Ignorovala jsem stejně, jako Edward.

„Ještě jednou děkuji za doprovod,“ poděkovala jsem dnes již po druhé a koukla se do jeho očí.

Dnes je měl zlatavé. Divné.

„Nemáš zač,“ usmál se na mě a já jsem šla málem do kolen. Koukla jsem se na hodinky. Za tři minuty zvoní.

„Měl by si opravdu jít, přijdeš pozdě,“ strachovala jsem se a on se zasmál.

„Dobře, půjdu. Tak zítra Bello,“ rozloučil se a naposled se na mě usmál.

„Měj se Edwarde,“ mávla jsem za ním a usmála se.

Doufám, že se kapitola líbila!

Děkuji za komentáře, pochvaly i kritiku!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hluchá láska - 6. kapitola: