Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 5. kapitola

21.08.2009 (21:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7128×

5. kapitola

Edward Cullen

Na víkend jsme jeli na lov. Ale dál od Forks.

Takže si Emmett mohl ulovit nějakého toho medvěda a byl celý šťastný, až to bylo dětinský… Jak málo stačí k dětské radosti…

Normálně byste řekli, že zvíře, které vás v lidském životě téměř zabije, budete nenávidět, ale než na to pomyslíte, koukněte se na Emmetta, ano?

Ten je vždy štěstím bez sebe, že si může ulovit nějakého toho medvěda… Často jsem na lov jezdíval jen s Emmettem – oba jsme si potrpěli na větší zvířata. Já třeba mám rád pumy. Ale každému chutná něco jiného, že?

„Emmette, netrap ho už,“ řekl jsem, ale on se jen zasmál a dál provokoval rozzuřeného medvěda.

Sedl jsem si na vysokou větev a pozoroval Emmetta. Nevím proč, ale myšlenky se mi zatoulaly k Belle. Opravdu nevím proč.

Přemýšlel jsem nad ní. V hlavě se mi objevila její tvář, ale neusmívala se…

Vlastně jsem ani pořádně neviděl, že by se usmívala. Neměla to vůbec lehké.

Takže je třeba ji trochu pomoci…

...

Dlouho jsem přemýšlel na úkolem, který mi dala.

Mám vybrat citát, který si napíše nad postel.

Ale jaký?

Latinský nebo normální?

Řekla jen to, že mám nějaký vybrat…

Alice mě musela vytrhnout z mého přemýšlení, jinak bych přišel pozdě do školy.

Tentokrát jsem se těšil, protože budu mít hodinu biologie… s Bellou.

Isabella Swanová

V pondělí ráno jsem musela k doktorovi na kontrolu, ale já si už zvykla.

Zase jsem začala chodit ke svému prvnímu doktorovi Flatovi. Byla jsem jeho pacient už od narození a tak mě zná.

Moje vyšetření se trochu protáhlo a tak Charlie navrhoval, že ani nemusím do školy. Ale mě se chtělo.

Protože jsem měla přijít akorát na biologii a o tu nechci přijít. Měla jsem dobrou náladu, protože výsledky z vyšetření byly hodně dobré a tak mi zlepšily náladu.

Po vyšetření jsem s Charliem zašla do nemocniční kantýny a dali si oběd. Po obědě mě Charlie odvezl do školy a já valila na biologii.

...

V učebně ještě skoro nikdo nebyl, jen pár žáků a mezi nimi i Edward. Pousmála jsem se a sedla si na své místo vedle něj.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho potichu a on se na mě usmál.

„Ahoj Bello. Jak bylo u tety na farmě?“ zeptal se a já se udivila. On si pamatuje, že jsem byla na farmě? Normální kluk by na to zapomněl, vlastně taky proč by si to měl pamatovat.

„Skvěle. Po dlouhé době jsem se zase projezdila na koni a pracovala na farmě. Teta si pořídila ovečky, jen aby byla sranda a změna,“ usmála jsem se nad těmi vzpomínkami.

Ani jsem nevěděla, proč mu to říkám, ale to mě moc nezajímalo. Měla jsem pocit, že jemu můžu říct úplně všechno.

„A co ty? Jak sis užil víkend? Neříkal si mi, co plánuješ,“ zeptala jsem se teď jeho a on se zamyslel.

„Jel jsem se sourozenci kempovat,“ odpověděl po chvíli a já se zase udivila.

„Jen se sourozenci? To vám tolik vaši věří?“ Usmál se a já si uvědomila, že se mi jeho úsměv líbí.

„Emmett s Rosalii jsem už dospělí, takže jim tak trochu věří,“ pokrčil rameny a já se zamyslela.

„Emmett je ten veliký, že?“ Přikývl. „Promiň, ale nevypadá na to, že by byl váš dozor,“ namítla jsem a on se nahlas zasmál.

Pár lidí se po nás otočilo, ale on je ignoroval.

„Umíš odhadnout ostatní… Máš pravdu, to my spíše hlídáme Emmetta,“ přikývl hlavou. Teď jsem se zasmála já.

„Copak neznáš citát – Jak málo stačí k dětské radosti?“

„Emmetta to vystihuje,“ přiznal a já se zasmála. Po chvíli jsem si všimla, že se na mě dívá takovým divným pohledem.

„Ehm… děje se něco?“ zeptala jsem se a koukla jsem se dolů na své tělo.

„Ne, všechno je v pořádku… Jen že se dnes hodně usmíváš… často býváš zamyšlená a moc se neusmíváš,“ vysvětlil a já se jemně začervenala.

Na jeho tváři se objevil krásný pokřivený úsměv, který by mě dostával do kolen, kdybych stála.

„Dnes jsem byla na kontrole se svou hluchotou a doktoři mi dávají šanci, že zase někdy budu slyšet i bez toho krámu na uchu,“ vyhrkla jsem ze sebe celá šťastná.

„To je skvělé… Takže proto si nebyla do teď ve škole?“

„Jo, jak to víš?“

„Tady se nic neutají,“ zavrtěl hlavou.

„To mě mohlo napadnout,“ zamumlala jsem a on se znovu jen usmál. Do třídy vešla Angela a když mě spatřila, usmála se a zamířila ke mně.

„Ahoj Bello! Už jsem se bála, že jsi nemocná,“ pozdravila mě a já usmála.

„Jsem v pohodě, byla jsem jen na kontrole,“ vysvětlím a ona přikývne a podá mi několik papírů.

„Okopírovala jsem ti dnešní látku z angličtiny, matematiky, dějáku a zemáku,“ řekne a já si oddychnu.

„Díky Angelo, vážně moc díky,“ usmála jsem se na ni a ona jen pokrčila rameny.

„Měj se Bello,“ mávne na mě a odejde.

„Někdy se mi zdá, že jediná Angela a tvá rodina jste tu jediní normální,“ zamumlám a uklidím papíry do batohu.

„Proč?“

„No já nevím… Nedíváte se na mě tak divně jako ostatní… Jako bych byla vážně nemocná, já jsem však jen hluchá, ne? Ani nemají ponětí, jak je to těžké,“ zavrtím hlavou a zhluboka vydechnu.

„Toho si nevšímej… My jsme si už zvykli,“ pokrčí rameny a já se pousměji.

„To dokazuje, jak jsou ostatní divní… Vždyť ty i Alice jste strašně milí… A umíte znakovou řeč,“ namítnu a on přikývne.

„Kdo vás ji naučil?… Alice mi říkala, že jste adoptovaní a já si myslím, že v děcáku by vás to nenaučili,“ zeptám se.

„Carlisle, náš adoptivní táta, je lékař a tak nás ji naučil,“ vysvětlí.

„Teda lékař jo?“

„Jo, na pohotovosti a někdy i chirurgii,“ přikývne a mě se z té představy dělá špatně.

„Jsi v pořádku?“ všimne si mé změny a já zavrtím hlavou.

„Jak někdo může dělat lékaře a ještě ke všemu pracovat s krví,“ zamumlám a on se usměje.

„Nemáš ráda krev,“ odhadne a já přikývnu.

„Přímo ji nesnáším… Nasnáším její pach,“ hlesnu on na malý okamžik ztuhne.

„Krev nejde cítit,“ namítne a já razantně zavrtím hlavou.

„Já ji cítím…smrdí jako rez a sůl,“ oklepala jsem se a zazvonilo.

Edward Cullen

Musel jsem přiznat, že Bella Swanová je hodně zvláštní dívka.

Ostatní uměla skvěle odhadnout a byla velice zdvořilá a milá. Dnes se usmívala a byla šťastná. Chápal jsem ji, když mi sdělila, že možná zase bude slyšet.

Angela byla opravdu jediná, kdo se k ní choval absolutně normálně. Angela byla totiž normální a až moc hodná dívka. Bylo vidět, že se s Bellou skamarádila a já byl rád, že zrovna ona.

Nic proti Belle neměla a nevadilo ji, že je Bella téměř hluchá. Bella si totiž všimla, jak se na ni ostatní dívali. K tomu zřejmě nepotřebovala číst myšlenky, jako já, aby poznala, co si o ni myslí.

Už jsem si zvykl, že z její hlavy neslyším absolutně nic a tak jsem pozorně poslouchal její slova. Někdy mluvila tiše, někdy trochu více nahlas. Její hlas byl však nádherný.

Potěšilo mě to, že o mě (a Alici) řekla, že jsem milí. To mě potěšilo.

Jen kdyby věděla, co vlastně jsem zač, věřím, že by se na mě tak neusmívala.

Byla zvědavá, kde jsme se naučili znakovou řeč, ale copak jsem ji mohl říct pravdu? Že jsme se tak nudili, že jsme se prostě naučili znakovou řeč?

To asi těžko a tak jsem to hodil na Carlislea. Na koho jiného, že? Musel jsem se usmát, když jsem odhadl, že nenávidí krev.

Co však následovalo mě opravdu překvapilo.

Prý krev cítí. To je blbost, normální lidé ji necítí…

Pravda, Bella není normální, ale přece není zas tak švihlá, že by cítila krev?! Tak se tu nabízela další možnost – tají něco o sobě. Tak jako my.

I když to je blbost, její otec je náčelník místní policie.

Jo, ale tvůj otec je zase lékař…a je upír. Namítl druhý hlásek.

Ale vždyť jde o Bellu, je hluchá a několikrát za den zakopne…

Ale nemůžeš ji číst myšlenky! Něco v ní musí být…

Zmizni nebo uvidíš! Druhý hlásek konečně zmizel, ale to už hodina pomalu končila.

Já pro dnešek končil, zatímco Bella měla mít ještě jednu hodinu.

„Můžu tě doprovodit?“ nabídl jsem se a ona překvapeně přikývla.

„A co tvoji sourozenci?“

„Tak chvíli počkají, však se z toho nezblázní,“ pokrčil jsem rameny.

„Nechci, aby si kvůli měl problémy,“ šeptne a já se na ni usměji. Je tak hodná, vždy se bojí o druhé, než o sebe?

„Neboj, nebude z toho žádný problém,“ zavrtěl jsem hlavou a ona se na mě usmála.

„Jak jsi daleko s tím citátem?“ zeptala se, když jsme vycházeli z budovy.

„Ty jsi to vážně myslela vážně?“ zeptám se udiveně a ona rázně přikývne.

„Nežertuji o citátech,“ poučila mě se smíchem.

„Jenže já nevím, jaký by měl být. Jestli latinský nebo,“ začal jsem, ale ona mě přerušila.

„To je mi jedno, ale brala bych spíš normální, než latinský, jestli tě můžu požádat,“ zavrtěla hlavou a já přikývl.

„A čeho by se měl týkat?“

„No, mám snad všechny citáty na lásku, přátelství, ale žádný na smích, tak zkus najít nějaký na tohle.“ Přikývl jsem.

„Vážně si ho nechceš najít sama?“ zeptal jsem se a ona se zasmála.

„Edwarde, (a já si uvědomil, že se mi líbí, jak moje jméno vyslovuje) řeknu ti to asi takhle – já ti věřím, ano?“

„To by si neměla dělat,“ zamumlal jsem a ona se jemně zamračila. Ale i tak ji to moc slušelo. Možná ještě víc, ale to je blbost, protože Bella je snad ta nejkrásnější dívka, kterou jsem kdy potkal.

„Vyrůstala jsem s mámou a ta mě naučila věřit i těm, kteří si to nezaslouží. Ale já mám pocit, že ty, Edwarde, ty si zasloužíš, aby ti někdo věřil. Tak nechápu, proč říkáš takové slova. A taky by sis měl zvyknout, že já prostě věřím všem,“ proneslo a já poznal, jak dobré srdce má.

Na všechny se snaží být milá a hodná a pomoci druhým.

„Jsi neuvěřitelná dívka, Bello. Nikdy jsem takovou, jako ty nepoznal,“ zašeptal jsem a ona se začervenala.

„Ehm… díky Edwarde. Tohle mi nikdy nikdo neřekl… Už ti někdo řekl, že umíš skládat komplimenty,“ zamumlala a já se usmál.

Sklonila hlavu.

„A sluší ti, když se červenáš,“ dodal jsem ještě tišeji a ona se začervenala ještě víc.

„Hele Edwarde, jestli chceš, abych se tady propadla do země, tak se to za chvíli splní,“ zašeptala a já se na ni usmál.

„Ale i tak děkuji. A já zase nikdy nepotakala takového gentlemana, jako jsi ty… Asi už skoro všichni vymřeli…tedy až na tebe,“ usmála se na mě  a já ji úsměv oplatil.

Zazvonilo.

„Musím jít… Tak zítra Edwarde,“ zamávala mi a rychle se vydala na její další hodinu.

„Měj se Bello,“ rozloučil jsem se s ní a zamířil na parkoviště.

Rose se zase mračila, zatímco Alice a Emmett se křenili. Protočil jsem oči a nasedl na místo řidiče.

„Vypadá to, že budeme mít brzo novou sestřičku,“ rýpnul si Emmett a já se ho snažil ignorovat. Alice si sedla na místo vedle mě.

Ještě, než jsem nastartoval mi Alice ukázala jednu ze svých vizí, kterou jsem ještě neviděl…

Byl normální školní den. Sluníčko bylo schované pod šedými mraky a muselo být po dešti, protože silnice a chodníky byly mokré. A pak se to stalo. Vystoupil jsem ze svého Volva, obešel auto a otevřel jsem dveře na straně spolujezdce. Komu to proboha otevírám dveře? A najednou z auta vystoupila Bella. Pousmála se na mě a já dveře zavřel a auto zamknul. Pak jsem objal Bellu kolem pasu a vydali se směrem ke škole.

Zůstal jsem překvapeně sedět a koukat dopředu.

„Kdy jsi měla tuto vizi?“ dostal jsem po chvíli ze sebe.

Když jsi byl s Emmettem o víkendu lovit. Nemyslela jsem si, že ji budeš chtít vidět. Pomyslela si Alice a já zavrčel.

Promiň, příště ti vše ukážu, ale copak nechceš si tím vším projít i bez toho, aniž by si věděl, co tě čeká?

„Nemusí se to splnit,“ zavrčel jsem.

To sice ne, ale ty chceš!

Zamračila se Alice a já se na ni koukl.

Možná že měla pravdu.

Možná, že jsem se do Belly opravdu zamiloval.

Ale copak ji můžu zničit budoucnost? Copak to jde?

Nastartoval jsem a vyjel.

Rozmysli si to Edwarde, ale nezapomeň, jak jsi tam byl šťastný a Bella taky. Pomyslela si Alice, když vystupovala před naším domem.

Rozhodl jsem se projít, bude to tak lepší a budu mít klid na přemýšlení.

Doufám, že se vám kapitola líbila!

Děkuji za komentáře, pochvaly a kritiku!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hluchá láska - 5. kapitola: