Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 18. kapitola

21.09.2009 (09:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6794×

18. kapitola

Isabella Swanová

Cítila jsem se přímo skvěle. Usmířila jsem se s Edwardem, znovu jsem slyšela, byla jsem s Edwardem, byla jsem v jeho domě.

Co víc jsem si mohla přát?

Carlisle mi vysvětlil, proč znovu slyším. Bylo to z důvodu šoku, který jsem prodělala a tak je možné, že se mi sluch mohl vrátit. A taky, že vrátil. Bylo skvělé slyšet vše, co se kolem vás děje.

Přes den jsem tu byla jen s Esme. Byla to velmi milá a hodná žena. Když jsem chtěla vylézt z postele, nikdy jsem nesměla sama, že bych si prý ještě něco udělala.

Pečovala o mě jako o malé dítě, jako o vlastní dceru. Pomáhala jsem ji s její prací. Navrhovala domy, pokoje, zahrady a mnoho dalšího. Nabídla mi, že mi navrhne i můj pokoj, ale já jsem svůj pokoj milovala.

Moc ji zajímalo, jak to u mě vypadá a tak jsem ji to u oběda, který mi uvařila a byl velmi dobrý (nemohla jsem prostě uvěřit tomu, že někdo, kdo tak skvěle vaří, nevařil něco kolem století), jsem ji popsala můj pokoj.

Dala mi pár návrhů, jak ho trochu poměnit a bylo mi to celkem jedno.

Den bez Edwarda mi připadal neuvěřitelně dlouhý, ale trochu jsem ho zkrátila.

A to tak, že jsem nad rozečtenou knihou, kterou mi Esme půjčila, usnula.

...

Probudilo mě až to, když jsem cítila, jak mi někdo chce něco vzít z ruky. Trhla jsem sebou a otevřela oči.

Nade mnou stál můj anděl a krásně se usmíval. Úsměv jsem mu oplatila.

„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ zašeptal a položil knihu na noční stolek.

„V pořádku, přeci jsem nemohla prospat celý den,“ zavrtěla jsem hlavou a sedla si.

„Ani nevíš jak jsi nádherná, když spíš,“ usmál se.

„Edwarde, nech toho prosím. Než se zase budu červenat,“ zamumlala jsem a on se zasmál.

„Mám pro tebe učení,“ řekl a já se zaradovala.

„Kolikrát máš za sebou teda tu střední?“ zeptala jsem se, když jsem si prohlížela spisy z latiny.

„No, nejmíň dvacetkrát to bude a párkrát ještě vysokou,“ zamyslel se a mě spadla brada úžasem.

„Děláš si legraci?“ Zavrtěl hlavou.

„Jsi hodně chytrý… a tvá rodina taky…,“ řekla jsem.

„Ale někteří se tak nechovají, že Emmette?“ řekl se smíchem. Než jsem se nadála, ve dveřích stál Emmett a mračil se na Edwarda.

„A tady někdo nemůže pochopit, že jsem nejsilnější z rodiny,“ oplatil mu. Tomu jsem se ani nedivila. Emmett na to vypadal. Byl silný, vysoký, z trika mu šly vidět vypracované paže.

„Kluci nechte toho!“ ozvalo se ze spodu a než jsem se znovu nadála, byla tu Alice. „Stejně ani jeden nevyhraje, bude to odveta,“ dodala.

„Tady mají i zdi uši, že?“ přidala jsem se ještě já a Emmett se rozesmál. Edward se koukl na Alici, tak přikývla a odvedl Emmetta z pokoje.

„Co tím Alice myslela, když říkala, že to bude odveta? To je věštkyně, bo co?“ udivila jsem se.

„Tak trochu… Alice vidí do budoucnosti,“ přikývl.

„Vy jste rodinka plná překvapení,“ řekla jsem a on se zasmál.

„I tak se to dá říci… Nechceš s tím pomoct? A mám tě pozdravovat od slečny Brownové,“ nabídl se a já s radostí souhlasila. Pomohl mi úplně se vším.

Esme mi přinesla svačinu, a i když jsem neměla hlas, celou jsem ji snědla. K večeru jsem se jakžtakž osprchovala, pomocí Alice převlékla do mého nového pyžama, které mi koupila a znovu ulehla do postele.

Ne že by se mi nelíbilo, být takhle obklopována a rozmazlována, spíše mi vadilo to, že to brzo skončí.

Po večeři, mimochodem, Edward mě krmil, jsem se uvelebila v posteli v jeho náruči a předčítal mi. Nikdo nikdy mi nepředčítal z knihy, nemělo to cenu, ale teď jsem byla ráda, že je Edward úplně první.

Pohádkové knihy tu neměl, bohužel, ale vytáhl Romeo a Julii a to pohádku nahradilo. Jeho melodický a sametový hlas bylo nádherné poslouchat a nechtěla jsem, aby skončil.

Chvílemi ani nepředčítal, ale díval se na mě.

„Znáš to na paměť?“

„A co jsem měl dělat? Celých sto let? Měl jsem až moc volného času,“ namítl.

„Kdy ses narodil?“ Tohle mě moc zajímalo. Stále o něm nic nevím.

„Narodil jsem se v červenci roku 1911 v Chicagu, kde jsem i vyrůstal… Chtěl jsem být vojákem, ale nízký věk mi v tom bránil.

Když mi bylo sedmnáct, začala řádit španělská chřipka… A já onemocněl. Můj stav byl vážný, otec zemřel dřív než matka, pár dní, co nás odvezli do nemocnice. A tam jsem potkal Carlislea.

Staral se o mou matku, která ho požádala, ať mě zachrání. Druhý den zemřela… Carlisle mě přeměnil, nemám mu to za zlé, moje matka si to přála a taky mám teď tebe,“ vyprávěl mi můj příběh.

„Je mi to líto,“ hlesla jsem.

„Nemusí, vždyť mám tebe,“ usmál se svým pokřiveným úsměvem a políbil mě do vlasů. Moji reakci slyšel a ještě víc se usmál.

Chvíli bylo ticho, které jsem přerušila já. „Byl jsi takhle krásný, i když jsi…byl…člověk?“

„Lidé okolo mě říkali, že ano,“ přikývl.

„Blbost, musel jsi být stále stejně nádherný,“ zamumlám a on se usměje.

Zavrtím hlavou.

„A to si neměl žádnou dívku?“

„Ne, zajímala mě armáda, i když matka se mi snažila pár dohodit… Vždy jsem je decentně odmítl,“ zavrtěl hlavou.

„Chuděry,“ zašeptám a on se zasměje.

„A co ty?“

„Co já?“

„Měla jsi někoho ve Phoenixu?“ zeptal se mě a já se musela rozesmát.

„Blázníš? Kdo by chtěl chodit z hluchou holkou?“

„Teď už ale nejsi hluchá,“ namítl.

„Ale teď mám tebe,“ cvrnkla jsem ho do nosu a on se znovu usmál.

„Měla by jsi jít spát, jsi unavená,“ zašeptal, když jsem zívla.

„Asi máš pravdu,“ přikývla jsem.

„Sladké sny,“ popřál mi potichu do ucha a já se blaženě usmála.

„Tobě taky,“ odpověděla jsem mu.

„To asi těžko,“ zavrtěl hlavou.

„Proč?“

„Já nespím, Bello.“

„Vůbec?“

„Vůbec,“ přikývl.

„Co tedy děláš?“

„Někdy jsi čtu, chodím na lov, hraji na klavír, a poslední dobou jsem chodil pozorovat tebe,“ vyjmenovával a já ztuhla.

„Mě?“

„Ano tebe. Jsi roztomilá, když spíš.“

„Jak ses dostal do pokoje?“

„Oknem,“ odpověděl, jakoby to byla ta nejjednodušší otázka.

„Zakazovat ti to nemá cenu, že?“

„Nemá,“ přikývl s úsměvem.

„Takže se mi to tenkrát nezdálo, když jsem tě viděla, když jsem spadla z postele,“ vyhrkla jsem.

„Nezdálo,“ potvrdil.

„A já jsem si říkala, že už mám halucinace,“ oddychla jsem si, jenže mě napadla jedna věc. „Máma říká, že mluvím ze spaní.“

„To mohu potvrdit.“

Zamručela jsem.

„Copak?“

„Jak moc to byl velký trapas? A co jsem říkala?“

„Téměř nic… Jen občas mé jméno,“ zatetelil se.

„Byl jsi celý bez sebe, že?“ odhadovala jsem a on s úsměvem přikývl.

„No, mohla jsem říkat i horší věci,“ usoudila jsem a uvelebila se v jeho mramorové náručí.

Začal mi broukat jakousi melodii, což mě dorazila a než jsem se nadála, spala jsem…

A zdálo se mi o Edwardovi. Bylo to velmi nádherný sen…

Ale který s ním nebyl?

Edward Cullen

Zašel jsem si s Emmettem na lov. Nechtěl jsem nic riskovat. I když to znamenalo, že přijdu o její andělský spánek.

Ale při myšlence, že zítra s ní budu moct být celý den sám a v neděli taky, mě hřála u mrtvého srdce. Chtěl jsem mít lov rychle za sebou, ale Emmett ho schválně protahoval.

Chvílemi jsem měl chuť ho tam nechat samotného, ale ovládl jsem se. Když jsme dorazili domů, okamžitě jsem šel do pokoje, který teď patřil ji. Sedl jsem si do křesla v rohu pokoje a pozoroval ji.

Když jsem ji pozoroval, ztrácel jsem pojem o čase. Nic pro mě neznamenal, když jsem byl s ní.

Nechceš mi pomoct s její snídaní, Edwarde? uslyšel jsem Esme, jak se mě ptala. Nikdy jsem nevařil, ale vše je jednou poprvé.

Zvedl jsem se z křesla, došel k ní a lehce ji políbil na čelo.

Vzdychla a zamumlala: „Edwarde.“

Usmál jsem se a potichu vyšel z pokoje. Rychle jsem se převlékl do čistého oblečení a sešel dolů do kuchyně.

Esme listuje v kuchařce a Alice chystá ingredience. Obě vypadaly nadšeně.

„Co třeba lívance?“ navrhla Esme a ukázala recept Alici.

„To zvládneme,“ přikývla a koukla se do budoucnosti. Jo, měli jsme to zvládnout.

Pustili jsme se do vaření. Esme se pořád dívala do kuchařky a četla nám recept. Lívance se nám povedly a tak, když se Bella o půl osmé probudila, měla snídani nachystanou.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem ji, když jsem přišel ní do pokoje i s tácem se snídaní.

„Jé, snídaně do postele! To jsem už hodně dlouho nezažila,“ usmála se a políbila mě na tvář. „Děkuji,“ dodala.

„Není zač… Smím tě zase krmit?“ zeptal jsem se a ona jen přikývla.

„Bylo to vynikající,“ usmála se, když spolkla poslední sousto.

„Díky… To bylo poprvé, co jsem vařil,“ řekl jsem.

„To jsi dělal ty?“

„S pomocí Esme a Alice,“ přikývl jsem.

„A já si myslela, že kluci neradi vaří,“ zamyslela se, já se zasmál. „Edwarde? Ráda bych se prošla na čerstvém vzduchu,“ řekla, když jsem se dosmál.

„Bello, měla by jsi odpočívat.“

„Celou dobu tu jen ležím, nic víc… Ani na záchod si zajít nemůžu,“ namítla.

„Dobře, zeptám se Carlislea, chvíli počkej,“ přikývnul jsem, vzal tác do ruky a odešel z pokoje.

...

Procházku jsme si užili. Nikam moc jsme nešli, stejně znám zdejší okolí z paměti.

„Jen mě mrzí, že tu není žádný krytý bazén,“ povzdychla si, když jsme se vraceli a ona mi povídala o svých zájmech. Řekl jsem si, že ji vezmu do Seattleu, do vodního ráje, který tam je. Mohla by být zábava.

Vrátili jsme se domů, ale Esme nás zavedla do kuchyně.

„Co by jsi chtěla k obědu Bello?“ zeptala se a Bella zůstala překvapeně stát opřená o mě.

„Já nevím… Co třeba…co třeba špagety?“ navrhla.

„Dobře,“ přikývla. „A s jakou omáčkou?“ ptá se dál.

„Po mámině způsobu,“ vyhrkne a já se na ni podívám. „Máma sice někdy něco připálí, ale na omáčce není zas tak moc co,“ brání se a já se zasměji. „To budete vařit jako všichni?“ udiví se, když si všimne, že v kuchyni je celá naše rodina.

„Jasně! Vaření je psina!“ přikývne Emmett.

„Jak chcete,“ pokrčila Bella rameny. Pomohl jsem ji se posadit na kuchyňskou linku, aby měla vše pod kontrolou.

Popisovala nám recept a dobře jsme se u toho pobavili.

„A teď osolit a opepřit podle chuti,“ řekla a Emmett se rozesmál.

Bella chvíli nechápala.

„A jo… Vy nejíte,“ poškrábala se na hlavě a tak to posolila a opepřila sama.

...

Po obědě ji navštívila teta a Charlie. Oba je ráda viděla a i slyšela. Nemohla uvěřit tomu, jak krásné hlasy mají lidé okolo ní. I ty naše ji připadaly krásné, ale to snad všem.

„Tvůj hlas je krásný, takový krásný sametový, jako nejdražší samet na celém světě, milý, laskavý, přátelský a sympatický. Nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy mohla slyšet,“ řekla mi dnes, když jsme se procházeli.

Vše uměla skvěle pochválit a moc si všeho všímala. Když měla návštěvu, měl jsem čas zařídit pár důležitých věcí, respektive dvě.

Sehnal jsem lístky na jeden koncert v Seattleu, snad se ji bude líbit. Pak jsem si zjistil, kdy je otevřený vodní ráj.

Napadlo mě, že bychom v ráji mohli strávit víkend. Hotel se nachází hned vedle ráje a celkově je v dění města.

Neboj, bude se ji to líbit. Poslala mi myšlenku moje sestra Alice a já se zasmál. Teď budeme muset jen čekat, až ji Carlisle sundá sádru a zahojí se ji všechny ty rány.

Dlouho jsem váhal, jaký mám vybrat koncert, chtěl jsem nějaký, který by byl aspoň s trochu známou tváří. Nakonec jsem našel jeden, který by se ji mohl líbit.

Skvělé na tom bylo to, že byl druhý den po opeře. Tak, jak jsi to přála.

Udělám pro ni vše, i kdybych ji měl snést modré z nebe. S radostí to udělám.

Vždyť Bella je můj anděl, důvod, proč tu vlastně jsem.

Chci, aby byla šťastná, aby se usmívala, aby nikdy neplakala,…

Až moc ji miluji a až moc zapadla do mého života…

Tak co, líbila se kapitola?

Děkuji za komentáře!

Jo, jinak mám na vás jeden malý dotaz... Na čí koncert by měli jít. Kandidáti jsou tři - Avril Lavigne nevo Skillet nebo Evanscence.

Já osobně jsem pro Avril! Tak napište!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hluchá láska - 18. kapitola: