Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 17. kapitola

19.09.2009 (16:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6486×

17. kapitola

Edward Cullen

Nejistě jsem si k ní přisedl.

Bylo skvělé, že slyší. Ale teď jsem nevěděl, co bude. Chvíli bylo ticho.

„Děkuji, že si mi i s Emmettem zachránil život… Myslela jsem si, že je to můj konec,“ zašeptala a koukla se do mých očí.

„Neděkuj,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Omylem jsem slyšela debatu mezi tvým otcem a tebou… Vážně tu nebyl sám?“

„Vypadá to tak… V Seattleu se zvýšil počet vražd a stále zvyšuje,“ přikývl jsem.

„To je hrozné… Čím se vlastně… živíte vy?“

„Naučili jsme se přežívat na zvířecí krvi. Stačí nám to.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že potkám upíra… Nebo že upír bude můj kluk,“ zamyslela se.

Měl jsem pocit, že moje srdce začne znovu bít. Ona mě stále považovala za svého kluka?

„Chci se ti Edwarde omluvit za své chování,“ začala. „Jen jsem byla… řekněme že překvapená…“

„To je v pořádku, chápu tě,“ pousmál jsem se.

Opatrně si sedla a nemotorně mě objala. Usmál jsem se a objal ji. Odtrhla se ode mě a koukla se mi do očí.

„Miluji tě, Edwarde,“ zašeptala.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Naše pocity byly stejné. Zřejmě se bála toho, co na to řeknu. Jen jsem se ještě víc usmál.

„Taky tě miluji Bello,“ zašeptal jsem a její srdce zrychlilo. „Ale uvědomuješ si, že je to nebezpečné?“

„Ne a je mi to jedno,“ zavrtěla hlavou.

Zrušila mezeru mezi námi a políbila mě. Polibek jsem ji opětoval. Po chvíli jsem se však musel odtrhnout.

„Jsi neuvěřitelná,“ zašeptal jsem a ona se začervenala. Lehce jsem ji přejel po červenající se tváři. „Jsi nádherná, když se červenáš.“ Ještě víc se zbarvila do ruda. „Měla by jsi jít spát… Jsi unavená,“ zašeptal jsem po chvíli.

Jen přikývla. Pomohl jsem ji si lehnout a pak jsem ji políbil na čelo. Pousmála se.

„Sladké sny,“ popřál jsem ji potichu a chtěl odejít.

„Nechoď, prosím,“ zašeptala a tak jsem zůstal sedět na místě. Bella si pohodlně lehla, zavřela oči a uvolnila jsem. Po chvíli už dýchala klidně, stejně bilo i její srdce.

Usnula.

Usmál jsem se. Celou noc jsem se od ní nehnul.

Edwarde, měl by ses jít nachystat do školy. Uslyšel jsem myšlenky své matky. Nechtělo se mi ji opouštět. No tak Edwarde. Pomyslela si ještě a já vzdychnul.

Lehce jsem ji políbil do vlasů, zvedl se a opustil pokoj. Rychle jsem se převlékl, vyměnil učení. Až teď jsem zjistil, že je dávno ráno. Vrátil jsem se do jejího pokoje, kde jsem zjistil, že je Bella vzhůru.

Seděla na posteli, opřená o čelo postele.

„Tohle přeci nemůžu nikdy sníst, paní Cullenová,“ vrtěla hlavou Bella, když ji Esme přinesla snídani.

„Říkej mi Esme a ty teď potřebuješ hodně energie,“ usmála se má máma.

„Ok, pokusím se to sníst,“ rezignovala nakonec Bella a já se usmál.

Velmi milá a hodná… Vybral si až moc dobře. Usmívala se Esme ve svých myšlenkách. Jen jsem se pousmál a pokrčil rameny.

Bella si mě všimla.

„Ahoj Edwarde,“ pozdravila mě a zakousla se do toastu.

„Jak ses vyspala?“

„Dobře… Ta postel je až moc měkká… A to jídlo přímo fantastické… Tvá máma skvěle vaří,“ usmála se a napila se z hrnku. Jen jsem pokrčil nos.

„Jak ti to může chutnat?“ zeptal jsem se, v hlase šel slyšet odpor.

„Copak tobě to nechutná?“ udivila se.

„Lidské jídlo nejíme… Připadá nám to nechutné,“ vysvětlil jsem. Chvíli přemýšlela, pak polkla.

„Ještě toho o tobě nevím hodně, že?“ S úsměvem jsem přikývl.

„Ale Esme bude ráda, že ti chutná… Bála se, že už ji vaření nepůjde… Nějakých pár let nevařila.“

„Pár let?“

„Jo… asi tak sto let,“ přikývl jsem.

„Och, já zapomněla, že sto let je jen chvilka,“ řekla ironicky a já se zasmál.

„Nestárnete, že?“

„Jsi až moc chytrá, Bells. Ano, nestárneme,“ přikývl jsem a sledoval, jak se ji červeň nahrnula do tváří. Odložila talířek, kde ještě před chvílí byly omelety.

„Kolik ti bude?“ zeptala se.

„Něco málo přes sto let,“ zamyslel jsem se a ona zalapala po dechu.

„To už tu jsi sto let?“ Přikývl jsem. „Jestli že nestárnete, kolik ti navždy je? Odhaduji, že tak osmnáct, možná ani to ne.“

Ach, jak moc všímavá je. „Je mi sedmnáct.“

„Jé, navždy sedmnáctiletý. Nikdy dospělí a nemít žádnou zodpovědnost… Jo, to by se mi líbilo,“ usmála se.

Počkat, pochopil jsem to správně?

Ona by chtěla být tím, co jsem já?

„Ty by jsi chtěla být upír?“ zeptal jsem se potichu a čekal na odpověď.

Na chvíli se zamyslela. Připadalo mi to však jak několik hodin.

„Kdyby to znamenalo být navždy s tebou, tak proč ne,“ zašeptala a podívala se mi do očí.

Uvědomoval jsem si dvě věci. Chce být se mnou, ale také se chce stát monstrem.

Edwarde, vím, že teď vedete důležitý hovor, ale měli bychom vyrazit do školy. Uslyšel jsem Alici. Ta si taky umí najít chvilku.

„Necháme to teď být, Alice mě posílá do školy,“ přerušil jsem ticho.

Jemně se zamračila. „Já nic neslyšela,“ namítla.

„Řekněme, že můžu číst myšlenky,“ pousmál jsem se.

Sledoval jsem její reakci. Její srdce zrychlilo.

„Vážně?“

Přikývl jsem.

„No to je super… jak moc jsem se ztrapnila?“ Nechtěl jsem ji trápit.

„Moc ne… Tvoje myšlenky neslyším,“ usmál jsem se.

„Promiň, ale to je skvělé… Díky bohu,“ ulevila si a já se zasmál.

Edwarde! Dělej! Zakřičela Alice.

„Alice je už trochu nervní, musím jít,“ zašeptal jsem, ale věděl, že to uslyší.

„Edwarde!“ zakřičela z přízemí.

Bella se rozesmála.

„Už jdi, ať nemáš problémy,“ usmála se. „Ještě jednu věc… můžu tě o něco požádat?“ dodala, když si všimla, jak se zvedám z postele.

„Jistě Bello, ty ano,“ přikývl jsem. Tohle byla samozřejmost.

„Odtáhni prosím to okno, pak odnes tenhle tác, víc už toho nesním a pak… Mohl by jsi mi sehnat učení. Nechci o moc přijít,“ požádala mě.

„Tvé přání je mi rozkazem,“ zašeptal jsem a políbil na čelo.

„Tak to snad ne… Nejsme v armádě,“ usmála se.

„To mi připomíná, že jsem chtěl vstoupit do armády,“ řekl jsem, odtáhnul závěsy a do pokoje zavítalo trochu více světla.

„Tebe by na armádu byla škoda,“ protestovala.

„Když myslíš,“ zašeptal jsem, vzal jsem tác do ruky a na rozloučenou políbil.

„Měj se Bells,“ zašeptal jsem.

„Ty taky… Užij si školu,“ usmála se.

„Kdybys věděla, kolikrát ji mám za sebou.“

„Až se vrátíš, všechno mi musíš říct,“ mrkla na mě a já přikývl.

Opustil jsem pokoj.

...

Pátek mi připadal ještě delší, než minulé dny.

Možná mohlo za to to, že jsem věděl, že Bella je vzhůru a je u mě doma. Neustále jsem přemýšlel, co asi dělá, jak se má,…

Místo oběda jsem ji zjistil všechno učivo. Většina učitelů, které měla byli sympatičtí či milí.

Hlavně slečna Brownová, kterou měla na angličtinu a výtvarnou výchovu. Já ji měl na hudební výchovu. Byla ke všem milá a všem se snažila pomoct.

„Ach Edwarde. Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se, když mě spatřila ve svém kabinetě.

„Potřeboval bych látku z vašich hodin v tomto týdnu pro Bellu Swanovou,“ požádal jsem.

„Ale jistě, to není žádný problém,“ usmála se a na kolečkové židli dojela k jedné skříni. „Smím se zeptat, co se Belle stalo? Na hodinách mi moc chybí. Je velmi nadaná v malování,“ zeptala se, když hledala učivo.

„Měla menší nehodu, ale brzy na tom bude dobře… Je u nás, moje máma se o ní stará,“ odpověděl jsem.

Věděl jsem, že ji můžu říct téměř vše, protože ona si to nechá pro sebe.

„Tak to ji pozdravujte,“ usmála se a podala mi pár papírů.

„Děkuji,“ poděkoval jsem a byl na odchodu.

„Ještě minutku, Edwarde… Vím, že se zajímáte o vážnou hudbu. Můj známý by byl schopný sehnat lístky na jednu operu v Port Angeles. Skvělá příležitost. Co vy na to?“ nabídla.

Nebylo to poprvé, často mi takhle doporučila pár oper, baletů či činoher.

„To by bylo skvělé. Mohla byste mi rezervovat osm lístků? Ale dva bych potřeboval o den dřív,“ usmál jsem se.

Byla jedna z mála, na kterou můj úsměv neplatil. Možná proto, že byla až moc věrná svému příteli.

„Pokusím se,“ přikývla. „Mějte se Edwarde,“ rozloučila se a já kývl na rozloučení.

Skvělé, už mám lístky na operu.

Teď už jen sehnat na nějaký rockový koncert…