Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 14. kapitola

16.09.2009 (08:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6176×

14. kapitola

Isabella Swanová

Ráno jsem vstávala brzo. Ani nevím proč.

Chvíli jsem však jen tak ležela v posteli a dívala se nepřítomně na strop. Nevím, možná jsem měla strach nebo se mi prostě nechtělo vylézt z postele.

Nakonec jsem si však dodala odvahy a vylezla jsem. Oblékla jsem se, pak jsem se v koupelně učesala, dala naslouchátko a seběhla jsem do kuchyně.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem a z konvice si nalila čaj.

„Dobré Bello. Jak ses vyspala?“

„Šlo to,“ pokrčila jsem rameny. Pokud jsem si pamatovala, nic se mi nezdálo a to bylo jen dobře. Bála jsem se, že budu mít kdoví jaké sny.

Nasnídala jsem se, vyčistila zuby a táta mě pak odvezl do školy. Na parkovišti jsem Edwarda nezahlédla a tak jsem šla na angličtinu s Angelou.

Ta se stala má nejlepší kamarádka, ale všechno jsem ji říct nemohla. Copak jsem ji mohla říct, že chodím s Edwardem (což by už byl hodně velký poprask) a k tomu dodat, že je on i jeho rodina upír?

Ne, nemohla a za poslední větu by mě asi zavřeli do blázince.

Budu se s tím muset poprat sama, jinak to prostě nejde…

...

Edwarda jsem až do oběda neviděla a tak jsem aspoň mohla přemýšlet.

Byla jsem pořád duchem mimo a v hodinách jsem nedávala pozor. Učitelé mě párkrát museli napomenout, ale já se stejně dál nesoustředila na hodinu.

Prostě to nešlo no. I na obědě jsem byla taková a řeči svých kamarádů jsem nevnímala a ani neslyšela.

Taky byste se nesoustředili, kdybyste přemýšleli nad tím, jak se svého kluka zeptáte, jestli je upír.

Musela jsem na to jít nějak opatrně a ne na něj vyvalit: „Říká se, že ty a tvá rodina jste upíři, je to pravda?“

Tahle věta by pasovala leda tak do Scary movie a ne do reálného života.

„…na biologii?“ uslyšela jsem najednou. Trhla jsem sebou a koukla se na Angelu.

„Co-cože?“ zeptala jsem se. Angela se pousmála a zopakovala svoji otázku.

„Jdeš na biologii?“

„Jo jasně,“ přikývla jsem, popadla tác a batoh a společně s Angelou jsme vyšly na další hodinu.

„Co to s tebou je? Jsi celý den mimo,“ pousmála se Angela, když jsme vyšli z jídelny.

„Ale…nic. Jen nad něčím přemýšlím,“ mávla jsem rukou.

Byla jsem ráda, že se Angela dál nezajímá. Uvědomila jsem si, že to je po dlouhé době, co jdu s Angelou na biologii. Poslední dobou jsem chodila s Edwardem.

Ten ještě ve třídě nebyl, když jsme tam přišly a tak jsem si sedla na své místo a zase přemýšlela.

Jako před tím jsem nic nevnímala, neslyšela a dívala se do blba. Z tohoto stavu mě probudil až Edward, který se dotkl mé dlaně.

Nadskočila jsem úlekem.

„Promiň, nechtěl jsem, ale hodina už začala,“ usmál se a já si všimla učitele, který se na mě díval.

„Omlouvám se,“ kuňkla jsem a zabořila svůj pohled do lavice.

Snažila jsem se vnímat, ale i to mi nešlo.

Zápis z tabule jsem si přepisovala, ale byla jsem stále duchem nepřítomna.

...

Zazvonilo. Tento zvuk ukončil další hodinu.

„Smím tě doprovodit?“ ozvalo se vedle mě a já jsem přikývla. Sbalila si učebnici a sešit.

„Co to s tebou dneska je, Bells?“ zeptal se Edward, když jsme vyšli z učebny. Neodpověděla jsem na jeho otázku, místo toho položila jinou.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Pomalu přikývl.

„Znáš Sama Uleyho?“ Zavrtěl hlavou.

„Opravdu? Víš… o víkendu jsem byla s tátou v nedalekém městečku. V La Push,“ začnu, zastavím se a kouknu se mu do očí.

„Nechceš mi něco říct? Třeba o sobě?“ zeptám se.

Zamračí se, ale po chvíli zavrtí hlavou.

„Ok, ale bylo by to asi tak lepší… Víš, Sam tam vyprávěl velmi zajímavou legendu,“ pokračuji.

Nic neřekne, jen mě poslouchá.

„Velmi zajímavá legenda. Ty ji neznáš, bílá tváři?“ zeptala jsem se a on ztuhl.

Po mé otázce zavládne ticho.

„Můžeš mi říct, proč jsi mi o tom neřekl?“

Odfrkl si.

„To si myslíš, že každému říkám, co jsem?“ zasyčel, až z něj šel strach.

„Tak já jsem každý? Myslela jsem si, že jsem aspoň trochu jiná, než ostatní lidé,“ zašeptám.

„Copak ti nedošlo, že bych se stejně jednou dozvěděla pravdu? Já si umím dát jedna a jedna dohromady, Edwarde… Už tak jsem si všimla tolik věcí, kterými tak trochu vybočuješ z davu.“

„Přeci jsem ti nemohl říct, co jsem! Bál jsem se tvé reakce.“

„To jsi takový srab, jak to vypadá nebo sobec?“

Ještě víc se zamračil.

„Ty o mě nevíš nic!“

„Právě! Nevím o tobě nic! Aspoň něco jsi mi mohl o sobě říct… Já ti řekla všechno. Copak jsem ti nestála ani o pár slůvek? Aspoň o trochu pravdy?“ zašeptala jsem a cítila jsem, jak mi vlhnou oči.

Neodpověděl mi a tak jsem sklonila hlavu a proběhla kolem něj. Neotáčela jsme se, nechtěla jsem.

Nechtěla jsem ho vidět.

Nechtěla jsem nic, jen znát pravdu.

Ale asi jsem toho chtěla až moc…

...

Na občanku jsem přišla pozdě, ale to mi nevadilo.

Svoje mokré oči jsem schovávala za vlasy a celkem dobře, protože si jich nikdy nevšiml. Celou hodinu jsem zase byla duchem pryč a přemýšlela.

Po hodině jsem zamířila domů. Šla jsem sama a tak jsem dál mohla přemýšlet. Šla jsem pomalu, nikam jsem nespěchala.

Neustále jsem přemýšlela nad naším rozhovorem a v hlavě jsi ho pouštěla stále dokola a dokola. Nemohla jsem přijít na chybu, která tam musela být a samozřejmě, že byla.

Jen jsem nevěděla kde a kdo ji udělal. Tušila jsem, že jsem ji udělala já, ale i tak jsem ji nenašla.

Nohy mě nesly samy a já se probudila až před domem.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že i když jsem šla pomalu, už jsem doma.

Vyšla jsem do svého pokoje, převlékla se, nachystala si učení a napsala mámě.

I přes tyto činnosti jsem byla stále jako v mrákotách.

...

Charlie si nemohl nevšimnout mého divného chování.

Ale moje odpověď byla vždy kousavého tónu a tak se dál nesnažil.

Pak jsem díky tomu měla divný pocit.

A proto, když se večer díval na fotbalový zápas, jsem se mu omluvila.

„V pořádku,“ zavrtěl hlavou a objal mě kolem ramen. „Doris by byla ráda, kdyby ses o víkendu u ní ukázala a já taky… Budu muset pracovně mimo město,“ přerušil po chvíli ticho.

Víkend u tety?

Proč ne.

Už se mi stýskalo po tetě, farmě a jízdě na koni.

„Ráda,“ přikývla jsem a on se usmál.

...

Tento týden byl asi nejhorší, který jsem kdy zažila.

Edwarda i jeho rodinu jsem se snažila ignorovat a docela mi to šlo. I když už jsem nebyla tak zamyšlená, tak jsem byla smutná.

Možná kvůli tomu, že toho na mě bylo asi moc. Dopadl na mě smutek, kvůli hádce s Edwardem. Taky mi chyběla máma, která mi po mailu líčila všechny starosti a zážitky, které zažila.

Chtěla jsem ji zase někdy vidět a slyšet. Každým mailem mě zvala k ní na Floridu.

Ale copak to jde jenom takhle na víkend na druhou stranu Ameriky?

Celý týden jsem žila jako robot. Nic víc, ani míň. Proto jsem víkend brala jako ráj a osvobození. Těšila jsem se na tu vůni sena.

Pátek ráno jsem se probudila z docela dobrou náladou a když jsem vykoukla ven z okna, ještě víc se zlepšila.

Svítilo sluníčko.

To tady ve Forks bylo hodně neobvyklé a výjimečné.

Bála jsem se biologie s Edwardem, ale on nedorazil. A ani jeho sourozenci ne.

„Cullenovi vždycky zmizí, když svítí,“ vysvětlovala mi Jessica.

„To chodí za školu?“

„Ne, ale rodiče je berou na nějaké výlety a kempování… Ne jako moji, že tvrdnu doma,“ stěžovala si Jessica.

Že by jim slunce něco dělalo? Třeba jako ze starých hororů, že je spálí na popel? Je to asi blbost, ale všechno je možné, že.

„Jessica tentokrát mluví pravdu,“ potvrdila mi Angela, když jsme později šly na latinu. „Jezdí vždy mimo město a já se jim ani nedivím, taky bych někdy ráda vypadla,“ povzdechne si a mě napadne skvělý plán.

„Mohla by si někdy jet se mnou za tetou na farmu. Teta Doris je fajn a ráda uvidí pomocnou ruku,“ navrhla jsem a Angela se hned zaradovala.

„Vážně?“

Přikývla jsem. Bylo skvělé mít takovou kamarádku, které nevadila má hluchota.

Charlie mě měl odvést hned po škole, abych si na farmě užila slunečný den. Tetě a ani mě to nijak nevadilo a tak jsem hned po škole byla u tety.

K ovečkám, které si nedávno pořídila, přibyla roztomilá žlutá káčátka, které tety zatím měla v ložnici pěkně v teple.

Ve chlívku přibyl jeden kozel a dvě kozy.

Táta to už radši ani nekomentoval, po kafi, které mu teta udělala, hned odejel a tak jsem s tetou zůstala sama.

Pomohla jsem ji uklidit ve stáji a nakrmit koně, psy a jedno zatoulané kotě.

„Nevím, co s nim mám dělat,“ povzdechla si, když jsem kocourkovi nalila trochu ohřátého mléka. „Psi si na něj nemůžou zvyknout.“

„Kdybys přemluvila Charlieho, možná bych si ho vzala domů,“ navrhla jsem a ona se usmála.

„Že mě to nenapadlo hned, holka zlatá. Bráchy nějak zpracuji, o to se nebojím, ale aby ti neutekl,“ zaradovala se, ale když viděla, jak kocourek spokojeně přede v mé náruči, hned změnila názor.

Večer jsem mu ustlala ve staré krabici od bot a dala ji si svého pokoje.

Kocourka pojmenovala teta.

Teta si libuje ve starších jmen a tak jsem se ani nedivila, když mu dala jméno Jasper.

Vysvětlila to tím, že ten den, kdy má Jasper svátek se narodila její dcera (pozn. autorky: 5. května, což je den, kdy jsem se narodila já, Odehnalka), která krátce po porodu zemřela.

Teta to tenkrát nesla těžce, ale nakonec se z toho dostala.

Usnula jsem hned, jak jsem položila hlavu na polštář a otočila se na druhý bok…

Doufám, že se kapitola líbila.

Děkuji za komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hluchá láska - 14. kapitola: