Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 13. kapitola

12.09.2009 (06:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6736×

13. kapitola

Isabella Swanová

Na doporučení Jacoba jsem si v sobotu podvečer vzala teplejší oblečení.

Jacob byl velmi dobrý kamarád. Procházeli jsme se spolu po pláži a povídali si o všem možném.

Moje hluchota nebyla tak strašná, když jsem měla naslouchátko a tak vše bylo bez problému. I

tak jsem Jacoba naučila pár nejzákladnější věcí znakovou řečí. Po dni strávený na pláži už uměl říct *Dobrý den.*, *Nashledanou*, ale taky *Promiňte, ale neumím znakovou řeč.*

Myslela jsem si, že by se mu mohla někdy hodit.

Oblékla jsem se do starých volných riflí, trika s dlouhým rukávem a ještě radši svetr na zip.

Táborák byl nedaleko, jen pár metrů od moře. Pár lidí už tam bylo, když jsme tam přišli. Některé jsem si pamatovala, s některými se zas seznámila.

Byli všichni moc milí a normálně si se mnou povídali. Sedla jsem si na jeden velký kmen blízko ohně, z jedné strany Jacob, z druhé táta.

Jacob se navrhl, že mi opeče buřta. Nikdy jsem je moc nemusela, ale takhle na ohýnku, to jo.

Někteří ještě přicházeli, buď staří, nebo úplně noví, někteří, jak jsem si všimla, zas nepřišli.

Bylo tu i pár dětí, kteří neustále pobíhaly kolem a smály se.

...

Jak je známo, děti jsem zvědavé a nedají pokoj, dokud se odpověď nedoví.

A tak tomu bylo i dnes večer.

Slunce dávno zapadlo, na černé obloze se objevovaly hvězdy a jediné osvětlení, které bylo, byl oheň.

Musela být tak půl jedenácté. Všichni byli však živí, najedení a povídali si.

Jeden chlapec však tohle všechno překřičel: „Same, že existuje legenda o bílých tvářích?“

Sam seděl naproti mně, byl velký, mohutný a černé vlasy měl nakrátko ostříhané. Po této otázce jsem se přestala koukat na oheň, zvedla svůj zrak a koukla se na Sama a malého chlapce.

Sam se pousmál a přikývl. Malý chlapec se vítězně usmál.

„Kdo jsou bílé tváře?“ zeptala se dívenka, nemohlo ji být víc než sedm.

„Bílé tváře jsou tvorové, kteří vypadají jako lidé, ale lidé to nejsou,“ vysvětlil Billy a já se teď koukla na něj.

„Co tedy jsou?“ ptala se dál dívenka. „A jak to začalo? A proč se jim říká bílé tváře?“ chrlila otázky.

„Víš, on nikdo vlastně ani neví, jak to začalo. Ale bílé tváře, jak se jim v legendách říká, tu budou navždy. Jsou totiž nesmrtelní,“ odpoví ji aspoň na jednu otázku Sam.

„Billy říkal, že vypadají jako lidé,“ přidala se další dívenka, která seděla vedle té malé.

„Ano, vypadají. Podle některých jsou neodolatelně krásní, jsou bledí a proto se jim říká, že jsou bílé tváře a jejich kůže je ledová jako led. Jejich srdce však nebije… Jsou tedy mrtví. Jejich oči často mění barvu podle hladu… respektive žízni,“ vysvětlí Sam.

Na chvíli zavládne ticho a já se zapřemýšlím.

Bledí, krásní, ledová kůže,…

Proč mi to připomíná Edwarda?

„Jsou velmi často silní, rychlí, jejich reflexy jsou velké a dobré, mají velmi dobrý zrak, sluch a čich, který oni potřebují,“ pokračoval Sam.

Všichni jsou zticha a poslouchají Sama.

Bledí, krásní, ledová kůže, silní, rychlí, dobré reflexy,…

Jako Edward.

„Ale proč čich? Proč se jejich barvy očí mění podle toho, jaký mají hlad? … Nebo žízeň?“ zeptal se jiný kluk.

„Čich je pro ně velmi důležitý… A když jsme u těch očí… Podle legendy se rozdělují na dva druhy… Rudí a zlatí…“

Moc jsem to nechápala a ani jsem moc poslouchat nechtěla, ale něco ve mně mi říkalo, ať jsem zticha a trpělivě a pečlivě poslouchám.

Dívala jsem se jak na oheň, tak střídavě na Sama a Billa.

Některým by to možná znělo jako nějaké hororové příběhy, které se vypráví pozdě večer, ale já jsem věděla, tušila jsem, že tohle žádný horor nebude.

„Proč rudí?“ zeptala se první dívenka.

„To podle jejich očí a hlavně potravy,“ odpověděl Sam a pokračoval: „Ti, co mají rudé oči, jsou nebezpeční a ti co zlatavé… řekněme, že nechtějí ublížit lidem.“

„Lidem?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Ano, lidem,“ přikývl Sam a zavládlo ticho.

Můj mozek pracoval na všechny obrátky.

Bledí, krásní, ledová kůže, silní, rychlí, dobré reflexy, zlatavé oči…

Celý Edward.

„Bílé tváře se totiž živí krví,“ ozval se po chvíli ticha Sam.

Malé děvčátko vypísklo strachy a jedna postarší žena, který byla asi její matka, se na Sama káravě podívala.

„Krví?“ zopakovala jsem a on přikývl.

„Oni jsou upíři?“ zeptal se malý kluk.

„Ano. Bílé tváře rovná se upíři. A s tím souvisí i jejich oči. Rudí se živí lidskou krví a těch je stále hodně. Ti ostatní, kterých není moc se živí zvířecí a proto jejich oči mají zlatý odstín,“ přikývl Sam a vysvětlil pojmy „rudí“ a „zlatí“.

Zahleděla jsem se do ohně.

To není možné…

Prostě nemůže být…

Edward a upír?

To je blbost…

Ale všechno tomu tak moc nasvědčuje.

„Ale tady žádní nebyli, že ne?“ zeptá se dívenka a v hlase má strach.

„Neboj, tady ne… Teda aspoň ne ti rudí… Existuje jistá legenda, že kdysi dávno tu byli zlaté bílé tváře… Ale neboj, podle jiné legendy sem do La Push nesmí,“ pousmál se Sam.

Z nějakého neznámého důvodu jsem se koukla na Billyho. Byl zamyšlený, díval se na Sama a mračil se.

Nechápavě jsem se zamračila. Ale to teď řešit nebudu.

Před tím, než odpověděl, jsem měla aspoň malou jistotu, že to všechno je jen blbý omyl a jen výplod mé fantazie.

Takže tu byli.

„Proč jsem nesmí?“ zeptal se kluk.

„Prostě sem nesmí,“ odpověděl Sam, který se díval na Billyho. Chvíli si dívali do očí, Sam pak však pohledem uhnul.

Edward… a jeho rodina…

Oni…

Oni jsou upíři.

Můj Edward, že je upír?

Proč mi to proboha neřekl?

Proč?

...

Večer jsem nemohla usnout. Neustále jsem přemýšlela o Edwardovi.

Nakonec jsem usnula až k ráno, ale probudila se brzo.

Stále jsem měla naději, že to všechno opravdu byl výmysl. I když až moc věcí souhlasilo.

Myslela jsem si, že jsem sama, kdo je vzhůru a tak jsem se oblékla a vyšla ven. Bylo zataženo a schylovalo se k bouřce.

Zase. Dnes o víkendu již druhá. Radši jsem si nasadila naslouchátko a prošla kolem domu dozadu do lesa.

Tam jsem však spatřila dvě osoby – Billy a Sam.

Co ti tam dělají?

Na tu dálku jsem neslyšela, o čem si povídají a tak jsem nenápadně přišla blíž.

„Neměl jsi jim toho říkat tolik! Ta smlouva se mohla tím porušit! Máš štěstí, že jsem je uklidnil, že to byla jen legenda! Cullenovi by se mohli pěkně naštvat,“ šeptal výhružně Billy a já si myslela, že omdlím.

„Tolik se toho zase nestalo,“ zasyčel Sam.

„Nestalo? Cullenovi už půl století dodržují naši dohodu. A ty teď zdejším dětem vyprávíš legendu, která je pravdivá!“

„Stejně tomu nevěřily,“ bránil se Sam.

„Ale ty zapomínáš na Bellu Swanovou! Musí s těmi děcky chodit do školy… možná i do stejného ročníku! To tě nenapadlo, že si umí dát jedna a jedna dohromady? Není hloupá, právě naopak! Musí ji dojít, že to všechno je pravda!“ zašeptal Billy.

V duchu jsem mu poděkovala za to, že mě považuje za chytrou, ale pak jsem si uvědomila, že to co jsem si myslela, je pravda.

Cullenovi jsou opravdu upíři.

A jak říkal Billy, domyslela jsem si to a teď mi to i potvrdil.

Nic víc jsem nechtěla slyšet. Rychle jsem se otočila a spěchala zpátky.

Tam jsem ze sebe shodila bundu a boty a lehla si na gauč, na kterém jsem přespávala. Byla jsem ráda, že jsem se šla projít v teplácích a triku, ve kterém normálně spím.

Aspoň nebude nic nápadné.

Pak jsem si vzpomněla na naslouchátko. Jenže večer jsem ho uklízela do kuchyně na stůl. Jenže tam to nestihnu.

Položila jsem naslouchátko na nízký stoleček.

Budu to muset nějak zakecat, no.

Lehla jsem si na bok, zavřela oči a přemýšlela, co jsem vlastně slyšela.

Kupodivu jsem usnula po pár minutách.

...

A probudila se až kolem půl jedenácté.

Nasadila jsem si naslouchátko a vydala se do kuchyně.

Tam už byli všichni – táta, Billy a Jacob. Zamumlala jsem pozdrav a sedla si ke stolu.

Jacob mi dal čaj a Charlie snídani. Dělal si ze mě srandu, protože já jsem často stávala brzo nebo maximálně do půl desáté.

Vyřešila jsem to po svém – sundala si naslouchátko.

Charlie zakroutil hlavou a protočil oči. Jacob se smál.

V tichosti jsem se nasnídala, pak se převlékla a sbalila věci jak sobě, tak tátovi. Hned po obědě jsme odjeli zpátky do Forks.

Nachystala jsem se do školy, naučila se.

Zítra jsem měla mít biologii.

Nevěděla jsem, co mám dělat…

Věděla jsem však jedno, nesmím udělat žádnou chybu, protože ty já dělám až moc často.

Lehla jsem si na postel a pohled mi padl na nový citát. A pak nad nástěnkou.

O všem se má pochybovat… Jo to je pravda.

Nikdy jsem nevěřila tomu, že jsou upíři.

Nikdy.

A teď jsem dokonce s jedním chodila.

Budu to muset nějak vyřešit…

Líbila se? Doufám, že jo!

Děkuji za komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hluchá láska - 13. kapitola: