Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 12. kapitola

10.09.2009 (22:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6777×

12. kapitola

Edward Cullen

Alice měla nakonec pravdu. Nějak jsem si to neuvědomoval, ale najednou jsem prostě měl naplánováno, že pojedu pro Bellu.

Řekl jsem si, že bych ji mohl pozvat někam na oběd. Samozřejmě bych si já nic neobjednal. V noci jsem ji šel zase pozorovat.

Spala klidně a na vlasech měla ještě kapky bílé barvy. Musel jsem se prostě usmát. Zadíval jsem se na ni a já si vzpomněl na náš polibek.

Toužil jsem po dalších.

Tušil jsem, že tohle je špatné. Že ona by se měla bát a ne se mnou ještě chodit a líbat se.

Ale tady byl kámen úrazu. Ona se mě nebála, protože nevěděla pravdu.

A další kámen úrazu – mám ji to říct? Jistě, měl bych, ale co udělá, až se to dozví?

Nechci o ni přijít, opravdu ne…

Ona je teď můj život, důvod, proč tu jsem, proč existuji, proč dýchám, i když nemusím.

Stala se dívkou, která pro mě znamená celý svět…

Isabella Swanová

Probudila jsem kolem desáté hodiny. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale musela jsem aspoň trochu uklidit, když jsem se vymlouvala na úklid.

Protáhla jsem se a donutila si sednout na postel. Prohrábla jsem si zacuchané a špinavé vlasy a porozhlédla se po pokoji. Tady nebudu uklízet nic.

Rozhodla jsem se, že jako první věc, kterou udělám je ta, že se osprchuji a umyji hlavu. Modlila jsem se, aby barva slezla dolů.

Měla jsem štěstí.

Po sprše jsem sešla dolů, udělala si snídani a pustila se do úklidu.

...

Do toho jsem se zabrala tolik, že jsem se strašně lekla, když jsem uslyšela zvonek.

Koukla jsem se na hodiny. Třináct hodin a já ještě nezačala s obědem.

Nechala jsem prach prachem a utěrku utěrkou a šla otevřít. Otevřela jsem dveře a ztuhla jsem překvapením.

Stál tam Edward.

Vlasy jako vždy rozcuchané, na tváři úsměv. Na sobě měl tmavou košili, černou bundu a tmavé rifle.

Skvěle ladil, což se nedalo říct o mě, v černých teplácích a žlutém tílku.

„Ahoj,“ pozdravil mě.

„Ahoj! Co tu děláš? Včera si se nezmínil, že se stavíš?“ zeptala jsem se a uhnula, aby mohl dovnitř.

„Řekl jsem si, že tě pozvu na oběd.“

„Mě?“

„Ano,“ zasmál se. „Co třeba nějaká restaurace v Port Angeles?“

„Dobře, ale počkej, převleču se,“ požádala jsem ho, podala mu naslouchátko a valila do svého pokoje. Teď jsem byla vděčná Alici, že mě nedávno vzala na nákup.

Vybrala jsem si rifle, které končili těsně pod koleny, k tomu černou košili s krátkým rukávem. Vlasy jsem nechala rozpuštěné, obula si své oblíbené botasky, popadla jsem malý batůžek a hodila do něj peněženku a mobil.

Seběhla jsem schody.

*Ještě minutku,* poprosila jsem a on přikývl. Vlétla jsem do kuchyně a na kousek papíru jsem napsala vzkaz.

Jsem v Port Angeles. Vrátím se brzy. Bella.

Přeci jen, kdyby se Charlie vrátil o něco dřív.

*Můžeme?* zeptala jsem se, když jsem vyšla z kuchyně. Oblékla jsem si bundu a na záda hodila batoh.

*Můžeme,* přikývla a podal mi naslouchátko. Usmála jsem se, vzala klíčky od domu a vyšla.

...

Edward jel ještě rychleji, než Alice a tak jsme v Port Angeles byli hned.

Zaparkoval před jakousi restaurací.

Edward mi pomohl z auta, jako ve starém filmu a já opatrně vystoupila z auta. Vešli jsme do restaurace a Edward požádal servírku o nějaký klidnější stůl.

Ta šla málem do kolen, chvílemi jsem se bála, že tu omdlí.

Celkově si všímala jen Edwarda, než mě.

Mě ignorovala.

Edward požádal o jídelní lístek, asi si to neuvědomoval nebo to ignoroval, jak působí na servírku, ale on se neustále usmíval tím svým úsměvem.

Edward si objednal jen obyčejnou minerálky, nic víc, zatímco já si objednala pomerančový džus a kuřecí salát s pečenými bramborami.

„Vážně si nic nedáš?“ zeptala jsem se, když jsem z ubrousku vyndávala příbor.

„Už jsem jedl,“ zavrtěl hlavou a já se pustila do jídla.

...

Po jídle jsme jeli do obchodního centra, jen tak se procházet.

S Edwardem jsem si mohla povídat o všem, vůbec jsem se před ním nestyděla, byla jsem svá.

V knihkupectví jsme strávili hodně času.

Z nějakého důvodu se smál nad nějakým hororem s upíry. Nechápala jsem proč.

Já tyhle knihy nemusela, protože v nich vždycky mnoho lidí umřelo, ale že bych se nad tou knihou smála, to fakt ne.

„Vždycky mě bavilo procházet se jen tak v knihkupectví a nic nekoupit. Vždy jsem četla tam.

Když máma odmítla mi koupit jednu knihu, chodila jsem každý den do obchodu, abych si ji mohla přečíst,“ zavzpomínala jsem, když jsme se objevili v dětském oddělení.

„Byla jsem podivínské dítě bez kamarádů,“ zamyslím se.

„Myslíš?“

„Já to vím, věř mi, že takové dětství, jako jsem měla já jen tak někdo nemá,“ řeknu, z regálu vyberu jakousi dětskou knížku z pohádkami.

„Nejhorší je, že tohle všechno končí tím, že zlý je potrestán a ti hodní žijí šťastně a pokud neumřeli, tak tam žijí dodnes. Realita je trochu jiná,“ zamyslela jsem se a vrátila knihu na její místo.

„Někdy třeba ne,“ namítnul.

„Jistě, snobi, kteří mají všechno… Kdyby naši byli taky takoví, mohli mi kdysi zaplatit operaci uší.

Nejpozději jsem měla jít v pěti… Peníze jsme neměli a tak jsem se smířila s hluchotou,“ zašeptám a než se naději, drží mě kolem pasu.

„A co pojišťovna?“

„Operace byla až moc drahá, než aby ji uhradila… A ani jsem neměla jistotu, že vůbec uslyším,“ zavrtím hlavou.

Edward mě políbil do vlasů.

„To je mi líto,“ zašeptal a já zavrtěla hlavou.

„V pořádku… Minulost je minulost.“ Chvíli je ticho, které prolomí on.

„Vybrala sis nějakou?“ Nechápavě se na něj zamračím. „Knihu… Chceš nějakou?“ Vyvalím oči.

„Pokud si pamatuji, v dohodě byl jen ten oběd,“ upozorním ho.

„Nevymluvím ti to, že?“

„Ne,“ řekla jsem rázně a pak se rozesmála.

„No co se dá dělat,“ usmál se a vyšli jsme z knihkupectví.

...

Když jsem přijela domů, táta doma ještě nebyl.

Uklidila jsem vzkaz, pak se vrhla na obývák, který jsem nestihla do klidit.

Po půl hodině přijel Charlie a já se vrhla na smažení ulovených ryb. To byl už takový zvyk, no.

Ani jsem mu neřekla, že jsem byla v Port Angeles. Taky nemusí vědět všechno, že?

Po večeři jsem uklidila nádobí, dokonce mi Charlie nadšeně pomohl, měl moc dobrou náladu. Po umytí nádobí se vrhla na učení.

Moc toho nebylo, většinu úkolů jsem stihla přes týden.

Byla jsem celá šťastná (bylo to snad poprvé, co jsem se těšila do školy), protože jsem měla mít biologii – s Edwardem.

Přirostl mi k srdci.

Mám ho až moc ráda…

A asi ho i miluji.

Ne asi, určitě…

...

Škola jako naschvál ubíhala pomalu, ale když konečně přišla na řadu biologie, strašně letěla.

Jak nespravedlivé.

Jako vždy mě Edward dovedl na moji další hodinu. Jak šlechetné od něj.

Litovala jsem toho, že jsem si nahlásila občanku, ale nějak jsem ten rozvrh musela zaplnit. Lidi kolem nás si už asi zvykli, že jsme se stali kamarádi a tak nás ignorovali… teda, jak kteří.

Ale jen my dva jsme věděli, že jen přátelé nejsme, že jsme něco víc.

Oba jsme to chtěli zatím nechat v tichosti a nikomu o tom neříkat. Myslím, že to bylo docela rozumné.

Nechtěla jsem, aby si lidi na mě ostatní zase ukazovali…

...

Týden uběhl až moc rychle, ani jsem tomu nemohla uvěřit, jak moc rychle.

Edward měl se svou rodinou někam kempovat, ale co se dalo dělat.

Já jsem přece, teda jak jsem si myslela, měla jet za tetou na farmu. Jo, ale ta realita byla zase trochu jinačí.

Táta se rozhodl, že na víkend pojedeme do La Push, za našimi přáteli. Moc lidí si odtud nepamatuji.

Jako malá jsem tam moc času netrávila, protože nikdo neuměl znakovou řeč.

Přespat jsme měli u Blacků, ty jsem si pamatovala. I když jsem s nimi nikdy nepromluvila. Ale Billy byl tátův nejlepší kamarád a tak byl často u nás na návštěvě.

Městečko La Push bylo ještě menší, než Forks a bylo u moře. Dodnes si pamatuji tu vůni oceánových vln.

...

Vyrazili jsme v pátek, kolem páté. Moc jsem si toho nebrala, nebylo proč.

Musím přiznat, že jsem se docela těšila. Těšila jsem se, až zase uvidím oceán, i když ne asi takový, jako třeba u strýce v Austrálii, nebo v Brazílii či u tety na Floridě a v Mexiku.

Ale i tak tam byla pláž a i toho si musím vážit.

Billy a jeho syn Jacob byli nadšení, když nás spatřili před jejich domem.

Billy byl špatný na nohy a tak byl bohužel na vozíku. No jo, oba máme něco společného – nefunguje nám nějaké části těla.

Jacob byl snědý kluk s dlouhými černými vlasy. Byl o trochu větší než já a pokud jsem si dobře pamatovala, byl o dva roky mladší než já.

I když popravdě řečeno na to nevypadal. Kdybych ho neznala, tipovala bych, že je starší.

Každé víkendové dny tu na pláži byl táborák. Samozřejmě jsme tam nemohli chybět.

Ale to jsem nevěděla, co všechno se tam dozvím…

Doufám, že se kapitola líbila.

Děkuji za komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hluchá láska - 12. kapitola: