Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hluchá láska - 1. kapitola

16.08.2009 (18:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 8753×

 !Rozhodla jsem se, že dám na radu Akimamaty a tak je znaková řeč v *. Doufám, že se v tom vyznáte!

1. kapitola

Edward Cullen

Do Forks se měla přistěhovat nějaká nová holka. Nechápu, proč kolem toho tolik všichni nadělají. Kvůli ní jsme se celá škola museli sejít ve školním divadle.

Nechápal jsem proč, pokud vím, kvůli nám to nedělali. Se svými sourozenci jsme si sedli do poslední řady. Ředitelka si sjednala ticho a pak se porozhlédla po hledišti. Někteří studenti ani neseděli, protože na ně nevyšlo místo.

„Jak asi už všichni víte, k nám do školy začne chodit nová studentka. Byla bych ráda, kdyby jste ji tu uvítali s otevřenou náručí tak, jak jste uvítali jiné nové žáky…,“ začala a my se uchichtli. Samozřejmě myslela nás.

„… Isabella má totiž menší zdravotní problém,“ pokračovala a já zpozorněl. Koukl jsem se po svých sourozencích. I je to upoutalo.

„Jak mi řekl její otec, náčelník Swan, je od narození téměř hluchá, naslouchátko ji moc nepomáhá a tak se většinou dorozumívá znakovou řečí či posunky a odezírání ze rtů.

Chci abyste ji pomohli si tady zvyknout, ale říkám předem, že křičet na ni nemá cenu, jen když bude mít naslouchátko…Děkuji za, že jste mě vyslechli a teď, pokud se nemýlím, máte třetí hodinu, tak šup, ať o ní nepřijdete,“ usmála se na nás ředitelka a odešla.

Koukl jsem se na své sourozence a zvedl se.

„Tak co na to říkáte?“ zeptal se Emmett a my pomalu vyšli.

„Chudák holka… Ale uvědomujete si, že jsme asi jediní, kteří umí znakovou řeč?“ zeptala se Alice a já musel uznat, že má pravdu.

Musel jsem přiznat, že nás čeká ještě hodně věcí… A nemohl jsem říct, jestli příjemné nebo ne…

...

Jsem to ale nevychovanec – ani jsem se Vám nepředstavil.

Jsem Edward Anthony Masen Cullen, zkráceně Edward Cullen.

Jsem upír. Skvělé, že? A nejen já.

Ale i celá má rodina – moje mrňavá a otravná sestra Alice (vidí budoucnost), trochu odtažitý Jasper (ovládá emoce a pocity druhých), potrhlý a vysmátý Emmett (je z celé rodiny nejsilnější), jeho milovaná barbie Rosalie (vyzná se přes technické věci), naše máme Esme (hlava rodiny) a nakonec Carlisle (lidská krev mu nevoní, je proti ni imunní a taky nás dal všechny hezky dohromady).

Já čtu myšlenky a z rodiny  jsem nejrychlejší. Jo, hezká rodinka. Narodil jsem se roku 1901 (prostě už nejsem nejmladší, no…) a přeměněn jsem byl 1918, kdy jsem umíral na španělskou chřipku.

Takže jsem vlastně navždy sedmnáctiletý, i když už mi táhne na sto let.

Strašně rád hraji na klavír, vždy se u toho příjemně uvolním a neslyším myšlenky druhých.

Je to někdy až otravné, ale jak řekla Alice („Budeš mít výhodu – budeš vědět, co si ta holka myslí!“) někdy to byla i výhoda…

Isabella Swanová

Ehm…Ahoj, jsem Isabella Marie Swanová, ale říkají mi Bella.

Už od narození jsem téměř hluchá, ale já si na takový život už zvykla.

A teď budu po dlouhé době zase žít ve Forks. Už dlouho jsem tu nebyla a tak jsem i ráda, že tu zase budu na nějaký čas bydlet. Forks bylo úplně jiné než Phoenix. Vše tu bylo zelené a hodně tu pršelo.

Žila tu však ještě moje potrhlá teta, tátova sestra, Doris, která má nedaleko Forks farmu a tak za ni budu jezdit. Je stejně bláznivá jako její jméno.

Její farma mě láká a trávila jsem tam hodně času, protože teta má na farmě koně a ty se stali mým koníčkem. Jak vtipné, že?

Jinak ještě ráda plavu, maluji a čtu. U toho totiž nemusím stát na zemi…

Jsem nemotorná a pořád mám něco naraženého či zlomeného, ale už jsem si na to zvykla.

Phoenix mi bude chybět, ale už jsem se rozhodla. A své rozhodnutí já neberu zpátky…

...

Cesta ze Seattleu netrvala dlouho a podle mě byla tichá. Vyndala jsem si totiž naslouchátko, takže jsem nic neslyšela.

Možná měl Charlie puštěné rádio, možná ne.

Když jsme přijeli do Forks, naslouchátko jsem vrátila zpátky do ucha. Doma mi táta pomohl vybalit a zabydlet se. Charlie mluvil hodně nahlas, takže jsem ho dobře slyšela.

Ale řeknu vám, že někdy bylo docela skvělé, že ostatní neslyšíte.

...

Přiletěla jsem ve čtvrtek, ale zůstala jsem doma.

V pátek jsem se rozhodla se porozhlédnout po městečku a tak jsem tátovi napsala vzkaz a vydala se do města. No, do města. Prostě jsem se šla projít.

Rozhodla jsem se navštívit zdejší papírnictví, abych dokoupila nějaké potřebné věci do školy. Charlie se mi postaral o učebnice a za to jsem mu byla vděčná.

Bohužel jsem šla, když už většině děcek skončila škola, takže si mě všichni zvědavě prohlíželi.

Zřejmě poznali, že jsem ta nová. Rychle jsem nakoupila a vypadla z obchodu.

Vypravěčka

Zatímco Bella bloumala po papírnictví, Edward s Alicí zamířili do městské knihovny. Oba měli za sebou běžný školní den. Jako vždy si jich nikdo nevšímal.

Byli zvyklí a taky byli rádi. Kdyby někdo kolem nich čuchal museli by se stěhovat. Jsou totiž trochu jiní, než normální smrtelníci. Jsou nádherní jako andělé, bledí a jejich oči se mění podle toho, jakou mají žízeň.

Díky Edwardovi věděli, co si myslí, díky Jasperovi zatlačili pocit zvědavosti a díky Alici věděli, co je čeká.

Jenže…

Ta si někdy, to co viděla, nechávala pro sebe. Bylo pro ni těžké na to nemyslet, když byl poblíž Edward, ale vždy se snažila.

A zrovna teď se snažila, aby neviděl to, co viděla ona.

Nikdo přeci nemá znát to, co ho čeká a tak se rozhodla ho trochu trápit v tom, co ho čeká…

Isabella Swanová

Pak jsem zamířila do knihovny. Chtěla jsem se tu zapsat a taky něco půjčit.

Knihovna byla docela velká a bylo tu hodně knih, což mi vyhovovalo. S pomocí postarší knihovnice, která měla tuto knihovnu na starost jsem si založila účet. Díky bohu jsem sebou měla naslouchátko a tak to šlo bez problému. Pak jsem se vydala prohlížet a vybírat knihy.

Moc lidí tu nebylo a bylo tu docela i ticho – vím, ode mě to zní docela divně. Chci říct, že nikdo kolem mě si hlasitě nepovídal.

Vybrala jsem si nějakou kriminálku a začetla se do obsahu. Nic jsem neslyšela a ani neviděla, teda jen písmenka.

Šla jsem stále dál a dál a pak jsem najednou narazila do něčeho…

Nebo spíš někoho.

Naslouchátko mi vypadlo z ucha a já se válela na zemi. Kniha mi vypadla z ruky a skončila vedle mě.

Nevím, jestli ten do koho jsem vrazila něco říkal a tak jsem se na dotyčnou osobu podívala.

A ztuhla jsem úžasem.

Stála tam malá dívka, která byla andělsky krásná. Otevírala pusu, takže něco říkala. Přiložila jsem si ruku na pravé ucho a zjistila, že mi zmizelo naslouchátko.

Znovu jsem se koukla na dívku a zamračila jsem se, jak jsem se snažila odezírat. Všimla si mého obličeje a ve tváři se ji objevil výraz pochopení.

*Promiň, ty mě neslyšíš, že? Jsi ta nová? Isabella,* řekla znakovou řečí a já se usmála.

Konečně někdo, s kým si můžu popovídat.

*Bella. Omlouvám se, nechtěla jsem do tebe vrazit,* začala jsem se omlouvat a po zemi hledala naslouchátko. Ta dívka mi pomohla. Po chvíli mi podala jak naslouchátko, tak i knihu. Nasadila jsem si naslouchátko na lepší ucho.

„Jsem Alice a to je v pořádku,“ usmála se na mě a já ji úsměv oplatila.

„Kolik ti je?“ zeptala jsem se.

„Sedmnáct.“

„A umíš znakovou řeč? Kde jsi vyrůstala? V kostele?“ udivila jsem se.

„Ne, to ne. Ale Carlisle, můj táta, mě adoptoval ve čtrnácti,“ zavrtěla hlavou a já se začala cítit trapně.

„Promiň, nevěděla jsem… jen jsem se udivila, že umíš znakovou řeč. Moc lidí ji v mém věku neumí,“ omlouvala jsem se.

„Budu muset jít, tak v pondělí ve škole,“ usmála se znovu Alice a zmizela.

Alice Cullenová

Já jsem byla jediná ochotná jít s Edwardem do knihovny a už jsem si i zvykla. Kromě něj a Carlisle u nás pořádně nikdo nečetl.

Zalíbila se mi velmi jedna hororová knížka s upíry (miluji tyhle knihy), když do mě někdo vrazil.

Byla to dívka… a nádherně voněla.

„Promiň, neměla jsem stát takhle na prostředku,“ začala jsem se omlouvat. Podívala se na mě, pak si prohmátla ucho.  Třeba ji zalehlo…

Pak se však zamračila a soustředila se na mé rty.

A já pochopila.

To je ta nová, která neslyší.

Hned jsem začala znakovou řeč a pomohla ji na nohy a najít naslouchátko. Byla strašně milá a udivila se, že umím znakovou řeč.

Chvíli jsem si povídali, pak jsem však uslyšela Edwarda jít ke mně a tak jsem se rychle rozloučila a zmizela. Zůstala tam chvíli překvapeně stát, pak zavrtěla hlavou a dál se začetla do knihy.

Velice zajímavá dívka…

Myslím, že s ní budu kamarádka.

„Čemu se tak směješ?“ udivil se Edward, když jsme vycházeli z knihovny.

„Ale ničemu… Co by si řekl nákupům Edwarde, potřebuješ oživit šatník,“ usmála jsem se a nakoukla do budoucnosti.

I Edward ji viděl a poraženě vzdychl.

Ještě víc jsem se usmála.

Líbilo? Já doufám, že ano!

Děkuji za komentáře a pochvaly, moc mě potěšily!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hluchá láska - 1. kapitola: