Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledání konce - Kapitola 2

26.10.2009 (14:00) • Daybreak • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1522×

Sbalila jsem si jen to nejnutnější a vyrazila jsem. Čekalo mě několik dlouhých hodin cesty. Cesta do Seattlu nebyl problém, pak cesta do New Yorku, tak přesedat na letadlo do Paříže a z Paříže dalším spojem Sieny a pak na vlastní pěst do Voltery. Peníze z letenky ještě zbyly, tak jsem si pronajala auto do Volterry, kde jsem ho měla vrátit.

Celá jsem se klepala. Byla jsem nervózní a měla jsem strach. Ale ne o sebe, ale o to malé. Ve Volteře bylo slunečno a teplo, nechápala jsem, jak se tu upíři mohou pohybovat. Zjistila jsem, že jsou nepřehlédnutelní, když víte, co hledat. Měli na sobě černé pláště s hlubokou kapucí. Ušklíbla jsem se, jak jsou nenápadní. Poslední dobou jsem začínala být víc a víc sarkastická.

Všimla jsem si, že do prostoru toho temného hradu vjíždí autobus s turisty. Asi jejich oběd. Nebude problém se mezi ně zaplést.

A taky, že to žádný problém nebyl. Naopak, šlo to až moc lehce. Všichni cestující z autobusu byli vystrašení, ale šli tiše za nádhernou průvodkyní. Došli jsme do velkého prostorného sálu, kde nebyl jiný únikový východ, než tím, kterým jsme přišli. Nebyla jsem vystrašená, nevím proč, ale všechny city šly stranou. Šťastná jsem byla jedině tehdy, kdy jsem myslela na své nenarozené dítě. Na smysl mého mizerného života.

„Jane,“ pokynul jeden muž, který stál v čele. Najednou se všichni kolem mě svezli na kolena v ukrutných bolestech. Upíři vypadali překvapení mou reakcí, sice jsem jim neviděla do tváře, ale jejich postoj k tomu napovídal. Nevypadali, že něco udělají, tak jsem si měla čas tenhle podivný prostor, pardon, jídelnu prohlédnout.

Velký sál, honosně zdobený, obložený tmavými obklady. Asi z tmavě šedivého mramoru. Na každé krychli byl vryt nějaký výjev. Krásná detailní práce. Jak jsem se dívala, vypadalo to jako příběh. V čele místnosti stál trůn. Nádherný trůn z tmavého dřeva. Vypadal nepohodlně a vedle něj dva menší, stejně nepohodlné. Pracně vyřezávané, ale kdo by se tu divil. Vyrušilo mě tiché odkašlání.

„Ano?“ zeptala jsem se.

„Kdo jsi?“ zeptal se muž v čele.

„Isabella Swan, z Forks,“ řekla jsem tiše.

„Nebojíš se nás,“ řekl.

„Proč bych se měla bát upírů? Sama jsem vás vyhledala!“

„Co jsi zač?“ zeptal se tichý ženský hlas.

„Člověk,“ odsekla jsem jí.

„Ale no tak,“ ozval se další hlas. „Nejsi cítit jako člověk.“

„Možná to bude tím, že čekám dítě s upírem,“ odfrkla jsem si.

„To se už dlouho nestalo, Isabello Swan,“ řekl muž, který na mě promluvil jako první.

„Já vím,“ zasyčela jsem. „Je slušnost se představit,“ dodala jsem jen tak mimochodem.

„Jistě. Budeš tu s námi trávit čas, jsi rarita a máš schopnosti, které jsou pro člověka škoda, jsem Aro, Aro Volturi, vládce upírů. Vládnu se svými bratry. Marcusem a Caiusem.

Hlídáme upíry, aby se neprozradili, Isabello Swan. A ty se teď staneš jednou z nás. Přistup,“ rozkázal a nastavil ruku. Podala jsem mu ji. Zamračil se.

„Máš velice zajímavou schopnost, nemohu v tobě číst. Tak tedy mi to budeš muset říct sama,“ usmál se. Přívětivě a já mu začala opatrně a lehce důvěřovat.

„Otec dítěte je Edward Cullen,“ začala jsem, ale byla jsem hned přerušena.

„Edward Cullen? Ten co patří k Carlislovi Cullenovi?“ zeptal se muž po Arově pravici.

„Ano,“ zašeptala jsem, a bojovala se slzami.

„Zvláštní,“ zamumlal Aro. „A dál?“

„Jsem těhotná šest měsíců, ale dítě se vyvíjí, jako kdybych byla ve třetím měsíci,“ připadala jsem si prázdná, když jsem to říkala.

„Zajisté, to je normální, dítě nemá přísun krve, jakmile dostane každý den přesnou dávku krve, těhotenství se urychlí. Jestli jsi ve čtvrtém měsíci,“ odmlčel se a čekal, co řeknu.

„Jsem v sedmnáctém týdnu,“ zamumlala jsem.

„To je dobře, takže to znamená, že odedneška za pět týdnů porodíš dítě, ale musíš každý den pít krev a odpočívat.“

Kývla jsem.

„Tady Jane, tě po naší hostině odvede do pokoje a pak ti přinese dostatek krve pro dnešní den, ano?“ zeptal se otcovsky.

„Děkuji, pane,“ zašeptala jsem.

„Aro,“ řekl jen tak mimochodem a já věděla, že jsem si ho něčím získala.

Žena, Jane, si sundala z hlavy kápi a usmála se na mě. Měla jsem pocit, že dítě jim udělalo radost. Pak se vrhli upíři na hostinu. Cítila jsem lidskou krev, ale jinak než před tím. Voněla slaně, jako rez a přesto jsem cítila něco sladkého, nějakou fanatickou sílu. Chtěla jsem se k nim přidat. Ale nemohla jsem. Nohy jsem měla jak z kamene a tak jsem pozorovala jejich hostinu. Bylo to děsivé a zároveň fascinující. Vše netrvalo déle než pár minut. Pak ke mně přišla Jane. Její krvavě rudé oči byly děsivé, ale ne tolik, jak jsem předpokládala. V ruce nesla pohár s teplou krví. Cítila jsem jí. Moje oči ten pohár fascinovaly.

„Pojď,“ řekla mi a já jí tiše a rychle následovala. Šla tak, abych jí stačila. Ve tváři měla úsměv. Vedla mě dlouhou chodbou, obloženou dřevem do velké místnosti. Byla tu postel, pracovní stůl, prostě všechno, co jsem potřebovala.

„Támhle za těmi dveřmi je koupelna. Kdybys cokoliv potřebovala, jsem naproti tobě. Na konci chodby mají pokoje Aro, Marcus a Caius. Stačí zaklepat a já tu budu, ano?“ řekla, položila pohár na stůl a rychle opustila místnost.

Jakmile se za ní zavřely dveře, hladově jsem se pustila do krve. Byla teplá, lahodná a já cítila, jak se ve mně probouzí dravec. Co jen to dítě se mnou dělalo.

Pak jsem odložila pohár na stůl a rozhlédla se po místnosti. Byla laděná do modré a stříbrné barvy. Nábytek byl černý. Místnosti vévodila krásná velká manželská postel, jednoduchá a přesto poutavá. Na straně pokoje byl velký masivní psací stůl a pohodlná kožená židle v tmavě modré, skoro až černé barvě. Skříň stála kousek od dveří do koupelny. Otevřela jsem skříň a uložila vše, co jsem měla u sebe. A vešla jsem do koupelny. To nebyla koupelna, to byly lázně. Koupelna byla laděna do béžových barev, s velkou vanou uprostřed místnosti, dobře, to nebyla vana, to byl malý bazének. A v rohu byl sprchový kout, bidet a velké umyvadlo, nad kterým bylo krásné zdobené zrcadlo.

A hlavně bylo tu krásné okno směřované na západ. V pokoji bylo sice taky, ale tohle bylo nádherné.

Chtěla jsem si dát sprchu, ale vyrušilo mě zaklepání. Šla jsem tedy otevřít, za dveřmi stála Jane.

„Ano?“ zeptala jsem se.

„Musíme jít nakupovat, nic tu na sebe nemáš, těhotenské šaty, ale i šaty po tom, co budeš jednou z nás,“ mluvila strašně rychle a nadšeně a já si s bodnutím u srdce vzpomněla na Alice.

Protáhla mě snad každým krámem, který jsme potkali, to oblečení muselo stát celé jmění, ale Jane se s tím nezabývala. Nenechala mě nést ani jednu tašku, ale ona nevypadala, že by jí to nějak vadilo, že se musí vláčet s celým nákladem.

Celou tu dobu vypadala nadšeně a pořád něco štěbetala. Já si připadala, jak Alenka v říši divů. A nebyla jsem takřka daleko od pravdy. Byla jsem člověk mezi upíry. Čekala jsem dítě s upírem. No komu se tohle stává? Nikomu jen mě. Byla jsem od přírody divná. Ani jsem se nenadála a byl pozdní večer. Připadala jsem si unavená a Jane to na mě spozorovala.

„Půjdeme,“ řekla opatrně. Potlačila jsem zívnutí.

V pokoji na mě čekala večeře, ale Jane u mě zůstala a vyložila mi věci do skříně.

„Jane?“

„Ano?“

„Co máš za schopnosti?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Dokážu způsobit bolest pohledem a myšlenkou stejně jako můj bratr Alecto, moje dvojče,“ usmála se na mě mile.

„A tvoje schopnost na mě nefunguje?“ zeptala jsem se. Prostě mi to nedalo.

„Ano nefunguje, ale to nevadí,“ uklidňovala mě. „Nevím, proč bych ti měla ublížit,“ smála se.

Uložila mě do postele a já usnula, ani nevím jak.

Dny utíkaly rychleji, než jsem si myslela. Každý den tu u mě byla Jane nebo Aro. A já byla ráda. Neměla jsem s krví problémy. Každý den na mě čekala větší dávka, a já měla čím dál tím větší potřebu ji pít. I když jsem byla člověk, moje oči tmavly a pomalu rudly. Vadilo mi to, ale kvůli svému dítěti jsem byla schopna udělat cokoliv. Moje bříško rostlo každým dnem, a přesto moje tělo to zvládalo dobře.

Nastal čas mého porodu. Byli jsme ve speciální místnosti. Všichni přítomni byli dobře najedeni, aby se něco nestalo. Byl tu Aro, který stál za mou hlavou a hrál si s mými vlasy, Marcus, stál po mé pravici, Caius, stál po mé levici a lehce mě po ní hladil. Odrodit mě měla Haidy, které s tím měla zkušenosti. Prý. Měla jsem hrozný strach. Už od rána jsem měla bolesti, někdy dopoledne mi praskla voda a začaly kontrakce. Bolest to byla strašná, neskutečná, myslela jsem, že umřu. Cítila jsem, že mi dochází síly, mé tělo to nemohlo zvládnout a taky to byla pravda. Poslední co jsem slyšela, bylo: „Je to chlapeček!“ zakřičela Haidy a já pomalu cítila, jak moje srdce vynechává. Pak jsem cítila děsnou bolest na krku a na rukou na zápěstí. Pak se upíří jed začal šířit neskutečnou rychlostí k mému srdci. Přeměna trvala kratší dobu, než je zvykem, jen jediný den, ale i to stačilo. Mé tělo bylo v jednom ohni, cítila jsem jen spalující bolest a pak nic, mé srdce se ozvalo naposledy.

Otevřela jsem oči a nadechla se. Mé hrdlo se rozpálilo strašlivou bolestí. Myslela jsem, že umřu žízní. Rozhlédla jsem se. Viděla jsem všechno do posledního detailu. Zavřela jsem oči a snažila se vzpamatovat. Cítila jsem tu něčí přítomnost. Přítomnost upíra a pak jedna nádherná vůně. Slyšela jsem tiché bití srdce. Moje dítě. Můj syn. Otevřela jsem oči a rychle se zvedla. Dívala jsem se do starostlivých očí Ara.

„Jsi v pořádku, mé dítě,“ konstatoval s úsměvem.

„Rád bych ti představil tvého syna.“ dál se usmíval a já byla šťastná. „Opatrně, máš velkou sílu.“

„Děkuji,“ řekla jsem a převzala jsem ho od něj. Snažila jsem se nedýchat. Nechci mu ublížit.

„Jak se bude jmenovat?“ zeptal se mě. Chvíli jsem pozorovala svého nádherného syna. Měl rezavé vlasy a zelené oči. Jako on.

„Bude se jmenovat Edmond Alexander Volturi,“ řekla jsem.

„To je dobře. Vychovám ho jako vlastního vnuka,“ usmál se na mě. „Měla by ses nakrmit, aby se něco nestalo,“ řekl starostlivě a já byla ráda, že jsem se stala členem rodiny Volturi. Ač to nebylo řečeno, byla jsem rodina.

Na hostině jsem vypila dva muže. Jejich krev mi voněla nejvíc. Voněli po vanilce a skořici. Najedená jsem se chtěla vrátit do svého pokoje, ale zastavil mě Aro.

„Tohle je dárek,“ řekl tiše. Pustil mi do ruky řetízek s medailonkem z bílého zlata. Otevřela jsem ho. V levé straně byla fotka mého malého Edmonda a na druhé straně bylo Mé milované dceři A.

„Děkuji, Aro, já nevím, co ti mám na to říct,“ zašeptala jsem dojatě, skoro neslyšitelně.

„Nic neříkej, Bello. Jsi Volturi.“ usmál se a já se mohla vydat do pokoje.

Od svého milovaného synka jsem se nemohla hnout. Musela jsem být stále s ním. Byl moje slunce a tolik mi připomínal Edwarda. Ale zapomněla jsem na jednu věc, ani nevím, jak vypadám. Jak moc jsem se změnila od té doby, co jsem se stala upírkou. Nebyl čas. Malý zaměstnával víc než dost. Musel dostávat mléko ředěné teplou krví. Rostl závratnou rychlostí a vypadal už tak na rok a to mu nebylo ani 14 dní.

V koupelně jsem se zastavila před zrcadlem. Chvilku jsem pozorovala tu ženu, co se na mě dívala. Počkat, to jsem přece já?!

Moje pleť byla bílá jak porcelán, vlasy jsem měla tmavě hnědé, s odleskem do zlata lehce se kudrnatily, jemné avšak ostře řezané rysy. Vypadala jsem dokonale. Měla jsem rudé oči, ale nad nimi bylo lehce zešikmené obočí, světle červené plné rty. Tělo pevné a pružné, žádné známky po těhotenství, nebo po starých jizvách. Jediné co zůstalo stejné, byla má výška. Pořád jsem měřila svých 162 cm. Usmála jsem se a zhluboka jsem se nadechla, ale to jsem neměla dělat. Před očima se mi utvořila rudá mlha. Vletěla jsem do pokoje a nevěděla, co dělám, máchla jsem rukou a rozbila láhev s mlékem a krví pro malého. V pokoji byl Aro, ale nestihl mě zachytit včas. Stále jsem měla sílu novorozeného upíra. Vrhnul se ke mně, ale já ho odhodila.

„Bello! NE! Vzpamatuj se!“ křičel, ale já ho nevnímala. Vrhla jsem se k dětské postýlce a vrhla se po krku vlastního dítěte. Zabila jsem ho, vysála do poslední kapky. Odtrhli mě od něj čtyři upíři, ale bylo už pozdě. Mé krvavé opojení skončilo a já začala vnímat. Když jsem uviděla tu spoušť, měla jsem pocit, že mi prasklo již mé mrtvé srdce.

„Nééééééééééééé!“ zařvala jsem. Vytrhla jsem se jim a padla k mrtvému tělíčku svého syna.

„Co jsem ti to udělala,“ šeptala jsem a tělo vzala do náručí. „Co jsem to udělala?“ šeptala jsem dokola. Neustále. Nikdo nic nedělal. Jen všichni stáli nade mnou a truchlili. Všichni nás milovali, hlavně jeho. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale já věděla, že mě teď čeká trest. Smrt.

Postavila jsem se a otočila se na Ara. Dítě stále v rukách.

„Očekávám trest,“ řekla jsem, klekla si na jedno koleno a sklopila hlavu, přesně jak vyžaduje kodex.

„Budeš postavenu před radu,“ řekl. „Ale až pochováme Edmunda.“ V jeho hlase znělo tolik bolesti, skoro jako v mém. Nešlo o to, že tohle bylo jedno z dětí, které se narodili člověku a upírovi, šlo o to, že můj syn Ara očaroval, stejně jako já. Byli jsme rodina a já ji zničila.

Jane mě chytila kolem ramen, ale já její ruku setřásla se zavrčením.

„Pohřeb bude ještě dnes,“ zašeptala jsem. Nemohla jsem dál. Edmund byl pochován v prostorách hradu, na nádvoří, v zahradách. Řeč vedl Caius. Byl dobrý řečník. Pak jsem byla odvedená a zavřená gardou do jedné z kobek v hradu.

Celou noc jsem křičela a plakala bez slz. Snažila jsem se utlumit svou bolest. Mlátila jsem pěstmi do pevné zdi, ale na to mi to bylo platné. Ráno, když mě odváděli, ve zdech bylo plno děr.

Zastavili jsme se před velkým sálem. Dovnitř jsem šla sama. Na trůnech seděli Marcus, Aro a Caius, za nimi stála Jane s Alectem. Nebála jsem se, čekala mě smrt a ta byla milosrdná. Uvidím se s Edmundem. Klekla jsem si na koleno, ale pořád jsem se na ně dívala. Postavili se. Stáli tam jak dokonalé sochy. Pak Aro promluvil.

„Isabello Volturi,“ zahřímal. „Rozhodli jsme se, že budeš žít. Budeš nám sloužit, jako člen gardy! Budeš žít! To je náš trest! Smrt by byla příliš milosrdná! Deset let služby!“ vrčel. Sklopila jsem pohled. Má duše řvala a sténala. Ano, tohle je spravedlivý trest.

„Ano, svůj trest plně přijímám, pane,“ s hlavou skloněnou jsem vstala.

„Pojď, jsem, Bello,“ řekl, když všechno skončilo.

„Holčičko moje,“ usmál se smutně. „Mám tě moc rád, vždycky budeš jako moje dcera. Nechci o tebe přijít a tenhle trest je rozumný, nechceme přijít i tebe. Jsi náš dar,“ mluvil tak tiše, že jsem mu skoro nerozuměla. Věděla jsem, že jsem teď po třetí v životě zemřela. Měla jsem pocit, že jsem jen prázdná skořápka.

„Děkuji ti, Aro, mám tě ráda, jako otce,“ chtěla jsem se usmát, ale vyšel z toho spíš škleb.

„Zařaď se do gardy, ale dostaneš rodinný plášť Volturiů, takový jaký mám já, nebo moji bratři. Černý plášť se zeleným lemováním.“ Poslal mě pryč a já musela poslechnout.

Autor: Daybreak (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledání konce - Kapitola 2: