Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Historie se opakuje - 2. kapitola

10.08.2010 (11:30) • raduskaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1485×

<< 1. kapitola

2. Restaurace s Alice

„Takže, kam pojedeme nejdřív? Do kterého obchodu by ses chtěla podívat? Máš nějaký oblíbený?“ vyzvídala Alice cestou.

„Nevím, já Seattle moc neznám. S maminkou jsem tam byla jenom jednou, když byla vyřídit můj rodný list, abych mohla nastoupit do školy, a to jsem stejně zůstala v autě.“

„Hmm, aha. Takže půjdeme do hlavních středisek, aby ses seznámila s kvalitou. Okolí necháme na jindy. Je něco, co potřebuješ? Abychom tam zašly dřív, víš. Co kadeřník? Kosmetička? Řekni si,“ pobídla mě Alice.

„Ne, nic z toho nepotřebuju.“

„Dobře. Takže nejdřív půjdeme… jo, mám to.“

„Co teda budeme dělat?“

„No, nejdřív půjdeme do restaurace. Slyšela jsem o jedné nové. Říkají, že je skvělá… No co koukáš tak vyjeveně? Najíst se potřebuješ, jsi úplně bledá,“ pokárala mě.

„No teda, od Tebe to sedí, “ pronesla jsem sarkasticky. Vadila mi ta přehnaná péče. Pořád řešili, jestli jsem dobře jedla, jestli jsem něco nevynechala a jestli jsem jedla jako člověk. Nevím, co upírům vadí na pití krve.

„Alice, proč vlastně musím jíst jako normální člověk? Vždyť je pro nás normální krev, tak proč se mám omezovat? Navíc víš, že je pro mě výživnější zvířecí krev, než lidské jídlo."

„To proto, že musíš být zvyklá na lidskou stravu. Když chodíš do školy, tak musíš být naučená na jejich jídlo. Je to pro Tebe lepší - budeš se ve škole víc soustředit, když budeš jíst, a nebudeš mluvit z hladu. Ale samozřejmě, že Ti lov zvířat nebudeme upírat. Zrovna příští víkend půjdeš lovit se mnou a Esme."

„No dobře, tak to chápu. Ale nestačilo by, kdybych se najedla doma?“

„Ne, to by tedy nestačilo. Teď musíš jíst pravidelně a kvalitně, jsi přeci ve vývinu. Určitě jsi ani nesnídala, viď?“

Místo odpovědi jsem se uculila na projev souhlasu.

„No jistě. Takže jídlo je první na seznamu.“

„Fajn. Nebudu odporovat.“

„Dobře děláš, “ usmála se.

„A kdy už tam budeme?“

„Asi za deset minut.“

„Co? Už?“ Pořád jsem si nějak nedokázala zvyknout na rychlost, kterou moje rodina považovala za normální.

„To víš. Pomalá jízda je nudná.“

„Stůl pro dvě, prosím,“ požádala Alice pána, co stál v recepci restaurace, o které Alice mluvila.

„A máte rezervaci?“ zeptal se ten pán.

„Bohužel.“

„Tak to se obávám, že…“

„Ale já myslím, že se nějak domluvíme,“ usmála se na něj Alice a nenápadně mu podala balíček peněz.

„Něco by se snad najít mohlo,“ řekl najednou moc mile. Blbec, pomyslela jsem si.

Recepční se otočil, aby na někoho zamával. Byl to další muž.

„Rolande,“ oslovil ho recepční, když k nám přišel, „odveď tyto dvě půvabné dámy do VIP salonku.“ Potom se otočil k nám: „ Doufám, že se vám u nás bude líbit.“

„O tom nepochybuji,“ zalichotila mu Alice.

„Následujte mě, prosím,“ řekl Roland a odvedl nás do oddělené místnosti, kde bylo pouze pár stolů ve větší vzdálenosti, než byla diskrétní zóna. Každé z nás odsunul židli, abychom si mohly sednout, a pak ji ladně přistrčil blíž ke stolu.

„Hned vám zavolám obsluhu,“ slíbil. Bylo na něm vidět, že ho obě uvádíme do rozpaků, otočil se na jedné noze a zmizel za dveřmi, ve kterých se téměř ihned vynořila ženská postava.

„Dobrý den,“ pozdravila, když došla k nám, „jmenuji se Cynthie a dnes vás budu obsluhovat. Pokud budete cokoli potřebovat, neváhejte a obraťte se na mne.“

„Dobrý den, Cynthie,“ pozdravila slušně Alice, „věřím, že budete výtečnou hostitelkou.“

„Vynasnažím se, madam. Takže co vám mohu nabídnout k pití?“

„Dvakrát pomerančový džus, prosím.“

„Ano, hned jsem zpět. Tady máte jídelní lístky.“ Každé z nás jeden podala.

„Děkujeme,“ poděkovala Alice a začala v tom svém listovat, stejně jako já.

„Bože, všechno je tady tak drahý, Alice!“ začala jsem si stěžovat, když Cynthie odešla. „A ještě to podplacení, abychom se sem vůbec dostaly. Mohla jsem jíst jinde.“

„Tos tedy nemohla! Žádné jídlo z fastfoodu jíst nebudeš. Navíc, tady jsou ceny celkem normální.“

„Normální?“

„No, viděla jsem i horší.“

„Copak Ty…“ Zakroutila jsem hlavou a vyplázla na ni jazyk. Bohužel v ten samá okamžik přišla Cynthie. Musela si lámat hlavu nad tím, jak se něco tak necivilizovaného jako já, mohlo dostat do VIP salonku, ale jako pravá profesionálka na sobě nedala nic znát. Došla k nám a před každou z nás postavila skleničku s džusem se slovy: „Prosím.“

„Děkuji,“ poděkovala Alice slušně.

„Děkuji,“ napodobila jsem ji.

„Máte už vybráno něco k jídlu?“ zeptala se s nuceným úsměvem. A sakra, zapomněla jsem, co jsem si to vlastně vybrala, ale Alice mě předběhla, čímž mi dala pár vteřin k dobru a já si mezitím mohla najít položku číslo 346.

„Ano, já bych si dala řecký salát, prosím.“

Servírka si vše hbitě zapsala, a pak se podívala na mě. „A vám mohu nabídnout co?“

„Dala bych si ten vepřový steak a, prosím, málo propečený.“

„Dobře. A nějakou přílohu?“

„Ach ano. Jedny americké brambory, prosím.“

Kývla a rychle si všechno zapsala. „Bude to vše?“

„Ano, děkujeme,“ usmála se na ni Alice. Cynthia se otočila a odešla předat naši objednávku kuchaři.

„Renesmé,“ oslovila mě Alice, když Cynthia odešla, „říkali jsme normální stravu!“

„Ale tohle je normální jídlo. Lidi ho taky jedí.“

„Fajn. Neměli bychom Tě tak podceňovat. Naše požadavky budeme muset víc specifikovat, nebo je budeš všechny nějak obcházet. Jsi prostě vynalézavá po tetičce.“

„A po které?“ zasmála jsem se.

„No, po které asi? Po Rosalii těžko.“ Obě jsme se zasmály a já zvedla do vzduchu svou sklenici džusu na přípitek: „Na nejchytřejší ženy Cullenovy.“

„Ať žijeme!“ doplnila mě Alice a zvedla svou skleničku k té mé. Nárazem o sebe vydaly tak tichý zvuk, že jsme ho mohly slyšet jenom my dvě.

„Víš, Alice,“ začala jsem, když jsem usrkla svého pití, zatímco ona položila svou netknutou sklenici zpátky na stůl. „Chtěla jsem se Tě na něco zeptat.“

„Jen se ptej, Nessie. O co jde?“

„No, chtěla jsem se zeptat na Jacobovu holku, kterou dřív miloval. Ty jsi ji znala?“

„Ano. On Ti Jacob neřekl, kdo to je?“

„Ne. Nechtěla jsem to vědět. Asi mu je líto, co se stalo.“

„Jo, to je. Měl ji rád, chtěl ji jenom pro sebe. Myslel, že to je pro její dobro. Ale nevěděl, že by jí to akorát ublížilo. Ale já Ti o tom moc neřeknu. Zeptej se Belly, ta ví víc.“

Jistěže maminka věděla víc. Je jeho nejlepší přítelkyně, musela znát i jeho lásku.

„Ano, zeptám se jí.“

„A proč Ti o ní vyprávěl?“

„No, chtěla jsem to vědět. Ukážu Ti proč.“ Dotkla jsem se její ruky, aby viděla můj rozhovor s Jakem ráno.

„Aha. Strejda Jake dělá problémy s kluky, to jsem si mohla myslet,“ zasmála se, když viděla vše, co jsem chtěla. „Jenom bych spíš čekala, že Ti je bude rozmlouvat, než naopak. No i jasnovidka se může splést. Ale, Nessie, Ty opravdu nikoho nechceš, viď?“

„Ne. Aspoň ne nikoho, co znám. Kluci ze třídy jsou tak nějak děti. Jsou fajn, ale nic neví o problémech,“ postěžovala jsem si.

„Ale Nessie, Ty nesmíš zapomínat, že jsi vyspělejší než oni. A vždycky budeš. Všichni tvoji vrstevníci pro Tebe budou děti. Na to si časem zvykneš. Musíš na nich nacházet to dobrý. Musíš vidět, že tenhle kluk má hezký oči, tamten zase úsměv, jinej se dokáže smát sám sobě, a tak. Stačí si všímat detailů. A to není zas tak těžké.“

„Dobře, asi máš pravdu. Začnu si toho víc všímat. Teď k nám má přijít novej kluk, tak se to naučím na něm. Bude to jednodušší, zatím ho neznám. Ostatní svoje kamarády už mám zaškatulkovaný, proto budu muset postupně, ale pokusím se. Jenom potřebuju víc času.“

„Máš času, kolik chceš,“ usmála se, bylo vidět, jak jsem ji potěšila, že jsem si vzala její radu k srdci. Taky jsem se usmála.

„A hele, to bylo rychlé,“ komentovala jsem dobu přípravy našich jídel, protože jsem si všimla Cynthiiny postavy nesoucí podnos. Došla až k nám a postavila před každou z nás talíře se slovy: „Prosím. Dobrou chuť.“

„Děkujeme,“ poděkovala jsem za obě, protože obě jídla byla určena mě, přestože to Cynthie netušila.

Vzala jsem do ruky vidličku a nůž a pustila se do jídla dřív, než stihla naše milá servírka odejít.

Jídlo bylo velice dobré, i když na můj vkus bylo maso až moc propečené. Opravdu jsem měla veliký hlad, Alice měla zase pravdu.

„Chutná?“ zeptala se po chvilce sledování mé osoby při jídle.

„Jo, je to moc dobrý, dáš si?“ a zvedla jsem vidličku k jejímu obličeji.

Alice místo odpovědi pouze nakrčila nos.

„Jak chceš, ale ujišťuju Tě, že děláš chybu.“

„Jo, to věřím,“ ušklíbla se.

Když jsem dojedla svou porci, podstrčila mi ještě svůj salát.

„Na, ať to nevypadá, že mi nechutnalo.“

„To opravdu vypadat nebude,“ ujistila jsem ji a dala se do jídla. Salát se rozhodně hodil, po tom mase. Lepší než nějaké zákusky po jídle. Zbytečně moc sladké. Nevím, koho to napadlo jíst po slaným sladký. Nikdy jsem neměla zákusky ráda.

„Tak co, už jsi dojedla?“ zeptala se mě Alice, když jsem si otírala pusu do ubrousku. „Máš ještě hlad? Můžu Ti klidně ještě něco objednat.“

„Ne ne, to je dobrý. Zaplatíme a půjdeme nakupovat. Chci si koupit sukni, abych udělala na toho novýho kluka dojem.“

„Dobře, vím, kde seženeme pěknou. Tak já teda zaplatím.“ A mávla na Cynthii, která už netrpělivě přešlapovala u dveří do salonku připravená kdykoli přijít, aby nám nic nechybělo. Všimla si Alicina gesta a přispěchala k nám.

„Chutnalo?“ zeptala se, když sklízela z našeho stolu nádobí.

„Ano, bylo to výborné, Cynthie,“ polichotila jí Alice, přestože jí se to zdálo odporné, „vyřiďte od nás kuchaři velikou pochvalu.“

„Určitě vyřídím. A mohu vám nabídnout ještě něco? Kávu? Zákusek?“

„Ne, děkujeme. Zaplatíme.“

„Samozřejmě, hned přinesu lístek.“ Odnesla talíře a za chvilku byla zpátky s lístkem schovaným v úhledných, malých, hnědých deskách se stejným vzorem, jako měl jídelníček. Položila desky na stůl a odešla. Alice zaplatila nemalou částku za oběd a přidala, podle mě, moc velké spropitné. Zvedly jsme se od stolu, Alice si vzala svou kabelku a šly jsme společně ke dveřím. Cestou jsme potkaly Cynthii, se kterou jsme se rozloučily a navzájem si popřály hezký den. U dveří jsme pozdravily vrátného a Ronalda a vyšly ven, kde stálo žluté Porche. Nasedly jsme do něj a vyjely do centra.

>> 3. kapitola

Autor: raduskaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Historie se opakuje - 2. kapitola: