Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 9. kapitola

28.01.2013 (15:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 5144×

Edward

Od té svině jsem šel rovnou k Fabianovi, abych mu poreferoval o naší kamarádce, která brutálně umučila tři lidi. A to je možná jen špička ledovce. Vedle ní jsem si mohl připadat lépe, protože jsem při jídle nikoho na estrapádu nevěšel. Čím těžší závaží, tím větší bolest. Od vykloubení rukou po roztržení abdomenu a vyhřeznutí vnitřních orgánů. Pod Carlou Richardovou sbírali střeva hodně dlouho.

A upálení Williama zaživa není o nic lepší.

Isabella Swanová má duševní poruchu a ty se léčit nedají. Její mozek a uvažování funguje zvráceně a úplně jinak, než u normálního člověka. S dětstvím to nemělo nic společného. Ona si s těmi vraždami dala takovou práci a užívala si jejich bolest a strach. Když Carlu vytáhla na provaze nahoru… Oběť věděla, že ji s tím závaží spustí dolů. Věděla i to, že její manžel bude následovat. Musela mít takový strach. A Isabella tu jejich hrůzu zbožňovala. Dýchala ji a potřebovala k životu. Tohle nevidím poprvé a ani naposled. Bohužel, díky tichu jejích myšlenek a tělu, kterému jsem se asi věnoval víc, než její psychice, jsem to nepoznal. Naštěstí ona je dost perverzní a arogantní na to, aby mi to vmetla do ksichtu a vysmála se mi. A pak o tom napsala. Ona o tom píše, proboha! Jen to trochu změní - udělá kamufláž, aby se to proti ní nedalo použít.

Isabella si svoje příběhy nevymýšlela. Nejdřív to udělala a potom to jen přepsala na papír. Všechno, co cítila a viděla ve tvářích svých obětí.

Tohle byl její skutečný psychologický profil, co jsem měl u soudu pronést. Ale posral jsem to a s tím se jen tak nesmířím.

Fabian nebyl doma a podle pachu už dost dlouho. Nechtěl jsem to vyřizovat po telefonu, ale nebylo zbytí. Každá další sekunda nevědomosti byla nebezpečná.

„Kde jsi? Hlavně neříkej, že na cestě ke Krvavé Marii,“ dodal jsem smrtelně vážně, no, on se zasmál.

„Ne každý má kamarády, kteří se tak starají o sexuální život druhých. A odkdy jí říkáš tou úžasnou, mediálně propíranou přezdívkou?“

„Vtipné. Rád bych, pane doktore Greene, poznamenal, že se nestarám o váš sexuální život, ale nýbrž život samotný, poněvadž se mi Isabella Swanová přiznala, že vraždila.“ Na druhé straně bylo dost dlouho ticho.

„To nemyslíš vážně?!“

„Ne, nemyslím. Mě přece baví volat zmíněným kamarádům a tvrdit jim z prostého potěšení, že jejich milenka je několikanásobná vražedkyně,“ přecedil jsem skrz zaťaté zuby. Cloumal se mnou vztek takový, že nejradši bych teď zabil já sám a utišil svoje násilné sklony, které Swanová podráždila. Kopnul jsem do obrubníku a kvádr žuly vyletěl z řady.

„A kurva…“

„Ne kurva. To chyba. Ta se vloudila.“

„Co budeš dělat?“

„Momentálně? Musím pryč, Fabiane, protože ego upíra je dost ošemetná věc a já… Mám chuť všechno rozmlátit a už to dlouho nevydržím… Stalo se to, čeho jsem se nejvíc bál. Spletl jsem se a pomohl jí na svobodu. A to ani nezmiňuju, co se teď u ní stalo nakonec… Nechtěj to vědět. Poslyš, zkontroloval jsem desítky bloků kolem tvého domu a je to čisté. Nikdo tě tam neplánuje zabít a dokonce ani nemají nic společného s Fischtem a jeho skvadrou,“ řekl jsem mu dost zmateně a pořád se zadrhával. I udržet mobil teď bez toho, abych z něj udělal střepy, bylo těžké. Třásly se mi ruce. Hodně jsem sice přemýšlel o Isabelle, ale hlavní problém byl, že se mnou vztek hýbal jak červy se zdechlinou. Musel jsem pryč a nadýchat se čerstvého vzduchu bez lidské krve, jejíž pach přicházející výbuch akorát podporoval.

Vyskočil jsem na barák, abych měl výhled. Přes všudypřítomné lidské oči už to nešlo - ve tmě neviděly.

To, že jsem tu stál – na střeše Fabianova domu – a dokázal mluvit, bylo to nejlepší, co jsem teď ze sebe mohl dostat. Kontrolu nad vlastní osobou neustále dokola atakovaly krystalicky čisté vzpomínky na všechno, co řekla od první chvíle.

Byla jak vosí hnízdo, co mi někdo narazil na hlavu. Bodající, bzučící a nekončící ofenziva.

„Díky. Vážně si toho cením, ale to jsi nemusel. Víš, když už to všechno skončilo, uvědomil jsem si, že jsem to přehnal. Oba jsme to přehnali, Edwarde. Fischt má známé, ale je po procesu a všichni od něj dají pracky pryč. Nikdo se nebude honit za přeludem.“

„Ale…“

„Omlouvám se, že ti skáču do řeči, ale než rozvineš další teorie, uvědom si i ty, že jsme jen… vyšilovali. Já měl strach. Vydírali mě a Fischt byl psychopat. Mohlo se stát cokoliv a ty jsi chodil a hlídal můj dům. Teď je konec. Kdo si myslíš, že by po mně ještě šel?“ položil trefnou otázku.

„Dejme tomu, ale já teď musím odjet a ty tu zůstaneš sám, takže… Musíš se někam na dva dny uklidit.“

„Ty mě vůbec neposloucháš,“ konstatoval. „Edwarde, mám tě rád, ale ty máš pořád dojem, že jsem tvůj malý, mladší bratr, co potřebuje chránit před tmou. Ale to já už nejsem čtyřicet let. Můj život – moje zodpovědnost. Navíc má zítra přijet Sean.“

„To vážně?“

„Asi mu tatínek začal nakonec v Tibetu přece jen chybět. Ale já ho znám. Přijede po dvou letech a pak se na Discovery zase zhlédne v Kapském Městě nebo něčem podobném.“

„Tak pozor. Často tam běží dokumenty ze Severní Koreje.“

„A z Jižní zase přijede s Gangnam stylem nebo jako se to jmenuje. Jedno lepší, než druhé… Znáš Seana. Je na Severní Koreu dost šílený.“

„Jo, to je,“ šeptl jsem. Zavřel jsem oči a snažil se nějak uklidnit. Tuhle konverzaci jsem zvládal jen díky tomu, že můžu dělat několik věcí najednou. Momentálně jsem deset procent věnoval Fabianovi a devadesát procesu konejšení vlastních nervů. Nejdřív jí dám propustku z vězení, potom ji nechám, aby mě destruovala každý den na mém vlastním pracovišti a nakonec se mi ještě postaví… Vlastně ani nevím, co mi pošlapalo ego nejvíc. Asi to byla jedna velká bota s traktorovou podrážkou a ocelovou špičkou. „Vrčíš mi do telefonu! Už se sbal a vypadni, kamaráde. Já to zvládnu.“

„Dobře… Ale slib mi, Fabiane, že dneska nikam nepůjdeš a zůstaneš doma.“

„Fajn.“

„Slib mi to, Fabiane!“ zasyčel jsem. Potřeboval jsem mít jistotu, že nepůjde trajdat po barech a ještě oslavovat svobodu. Povzdechnul si.

„Mám spoustu práce. Nehrozí, že bych někam šel. Po Fischtovi teď sice zeje prázdné místo, ale naštěstí mám ještě svoje pacienty, takže na dovolenou můžu zapomenout,“ povzdechnul si. Nevím, na co si ten workoholik stěžuje, když se může přetrhnout, aby každý den viděl stěny své ordinace. Už měl zlomenou nohu, byl po operaci rohovky, angínu, horečky… A stejně šel do práce, kde si sednul a poslouchal problémy ostatních a snažil se jim nějak, pokud jen trochu možno, pomoct. A teď si vzdychá. Nepoučitelný.

„On tě tam nikdo chodit nenutí. Vezmi si volno.“

„Nepřipadá v úvahu.“ Co jsem říkal…

„Fabiane, já bych si s tebou rád povídal, ale musím pryč.“

„Vím. Tak leť.“

„A nezapomeň, co jsi mi slíbil.“

„Zase tak starý nejsem, abych zapomněl, že jsem slíbil matce, že večer zůstanu doma. Ahoj,“ rozloučil se. Měl jsem z toho divný pocit. Ale teď nešlo o konkrétní životní situaci. Vždycky, když mi řekl Fabian pozdrav na rozloučenou, uvědomoval jsem si, že bych ho taky mohl slyšet naposledy, protože je člověk. Jsou tak šíleně křehcí a umírají v jakémkoliv věku každý den. Může ho přejet auto, aneurysma, spadne na něj meteorit… Možnosti jsou nekonečné, a to doslova.

„Dávej na sebe pozor. Čau,“ ukončil jsem to a stisknul červené sluchadlo. Teď jsem si měl povzdechnout já. Ale už jsem se moc dlouho snažil držet krok se světem lidí. Musel jsem pryč a na chvíli být zase mezi svými. Být na malou sekundu sám sebou.

Emmett

Edward přišel domů v noci, šíleně nasraný. Nepamatuju si, že bych ho viděl někdy tak vykolejeného. Můj bratr byl sice výbušný, ale sám si, krasavec, neuvědomoval, jak moc, poněvadž ho naše matka prezentovala jako tichého, hodného hocha a on tomu asi začal sám věřit, zvlášť když Carlisle tuhle Esméinu kampaň ještě podporoval.

Tudíž teď, když přišel bod zlomu, Edward na to nebyl připravený. Nevěřil tomu, že by mohl tak vylítnout.

„A kam jdeš?“ chtěl jsem vědět. Dokonce jsem se kvůli jeho třískání se vším v okolí pěti kilometrů odtrhnul od mojí manželky, která se konečně vrátila, aby uhasila moji žízeň po lásce mé existence. Věčná, stejně jako žízeň po krvi.

„Do Denali!“ zavrčel si pod nos přes zaťaté zuby. Mně bylo jasné, kdo ale původně spustil tuhle demolici baráku. Opět.

„Co ti zase řekla?“ Kdyby mi vždycky vypověděl všechno rovnou, ušetřil bych spoustu otázek. Bylo to dost redundantní, když se tak ohlédnu zpátky do minulosti. Stejně mi nakonec všechno poví.

Byl tak v hajzlu, že si ani nedokázal zapnout košili, která byla na cáry, po tom, co se snažil umístit malé knoflíky do určených míst.

„Kurva!“ cedil a strhnul ji ze sebe. Ježiši Kriste, co mu udělala?

„Tak si vezmi tričko, ne?“ radil jsem a hodil mu citrónově zelené. Došlo mi, jak by v tom vypadal, a zase mu ho vyrval. „Fuj. To ne. Kde se to tu vůbec vzalo?“ Opravil jsem svůj výběr na černé. Chtělo by to Alici. Ta by nedovolila, aby se tu válelo něco s Edwardem zcela nekompatibilního. Edward si ho navléknul a do kapsy béžových kalhot strčil mobil. Hodlal se kolem mě bez pozdravu prohnat. Na to myšlenky číst vážně nemusím. Ve dveřích jsem ho chytil za rameno.

„Čekám na odpověď. Co tě tak nasralo?“ Stáhnul obočí, jako když ho něco právě bolestivě zasáhlo, a zakroutil hlavou v rezignovaném, až zoufalém gestu.

„Lhala, Emmette. A já jsem to nepoznal. Celou dobu si se mnou dělala, co chtěla. Měl bych si připadat snad jako lidská bytost, ale to ne… Jsem jen kretén, co myslel ptákem.“

„Au! Urážíš tady moje mužské pokolení. My nemyslíme jen ptákem, ale taky i mozkem. Vidíme věci ze dvou úhlů a dokážeme ocenit kvalitu. No, která ženská tohle může říct?“

Zíral na mě podmračeně, bez jediného slova. Jen čekajíc na to, až mu přestanu zaclánět v cestě.

„Fajn. Ale zavolej. Nelíbí se mi, v jakém stavu opouštíš dům,“ poznamenal jsem. Chtěl jsem se nějak angažovat, aby byl zase v pořádku. Ale nevěděl jsem jak.

„Budu s Grace v Denali. Mělo by to být… snesitelnější. Lepší,“ odpověděl na moje nevyřčené myšlenky. Bude s Grace… Ulevilo se mi. Usmál jsem se a stisknul mu rameno. Nechal jsem ho jít, spokojený. Ženská jako Grace byla to nejlepší, co ho mohlo potkat. Konečně se nevědomky nebránil tomu být šťastný. Dělal jsem si z jeho panictví legraci celé věky, ale ve skutečnosti mě to hlavně ubíjelo. Všichni jsme byli spárovaní, saturovaní. Jen on byl výjimka, která musela každý den požívat naše štěstí, aniž by to ale na něj mělo nějaký pořádný účinek a sám z toho něco měl.

„Co jste vyváděli, pánové?“ zašeptala mi moje zlatovláska do ucha, když mi položila bradu na rameno a obtočila mi paže kolem pasu. Se založenýma rukama jsem totiž stále uvažoval ve dveřích Edwardova pokoje, jak zamezit tomu, aby se všechno sesypalo.

„Zatímco jsi tu nebyla? Miláčku, nikdy bych nedělal nic, co by se ti nelíbilo.“ Aspoň většinou…

„A Edward?“

„Edward… Edward je Edward.“ Už vím, co udělám. To, co mi jde po udržování dobré atmosféry nejlépe – totálně ji zkazit, a to konkrétně jedné dívence. „Lásko, dej mi malý moment. Musím něco zařídit,“ poprosil jsem ji pěkně a přidal polibek navrch, aby mě pustila.

„Emmette, já nevím, o co jde, ale stejně bych chtěla vědět, co tě donutí mě opustit, byť jen na hodinu.“

„To jsou nějaké chlapské věci. Já vám přece taky nelezu do vašeho kroužku s Alicí. Ale věř mi, že je to pro blaho rodiny,“ zahrál jsem na citlivou strunu. Budiž mi k dobru, že to byla čistá pravda. Když je nešťastný Edward, trpíme s ním. Mě nebaví trpět.

„A nemůžu jít s tebou?“ zkusila.

„Určitě ne. Nemělo by to patřičný dramatický efekt. Navíc přitom budu tak sexy, že by tě to mohlo příliš vyvést z míry a bylo by po akci.“

Dům Swanové jsem si našel za minutu na internetu. Všichni o ní všechno věděli. I to, co nevěděla ani ona sama, takže to nebyl žádný problém.

Teda, evidentně netušili všechno, ale to byly jen detaily. Nijak jsem ji neodsuzoval za vraždy, protože jsem nad tím ani nepřemýšlel. To je lidský svět a jejich starosti. Jestli se vraždí navzájem, já si na Supermana hrát nebudu. Sám jsem zabil lidí víc, než dost, a myslím každý den na to, jak bych s tím rád pokračoval a krmil se s přirozeností. Na planetě Zemi bylo dost odporných věcí a pokrytectví je jedna nejhorších.

To jen Edward se do toho musel srát, protože neměl do čeho píchnout. Až se do Grace zamiluje, bude klid a on si už nebude hledat pofidérní koníčky.

„Dobrý večer, slečno Swanová,“ ozval jsem se jí za ramenem, když vycházela na svých parátkách z domu a zamykala. Můj typ to teda nebyl.

Nadskočila a otočila se na mě. Narazila tak zády na kliku.

„Jak jste se sem dostal?“ zasyčela na mě nenávistně. Už z televize bylo vidět, že ta je okouzlující jen když chce.

„Na létajícím koberci. A ty dveře zase odemkněte, protože my dva si promluvíme,“ oznámil jsem jí.

„To si nemyslím,“ odvětila hned. Bože, Edwarde, to jsi neviděl, že ona je jiná? Tyčí se tu nad ní upír a ona bez okolků tvrdě omlouvá. Žádné instinkty.

Přistoupil jsem ještě blíž a použil zdrcující sílu svých očí.

„Otevřete ty dveře,“ sykl jsem medově. Ale byla to sklenice medu plná ostrých hřebíků. Přimhouřila oči a prala se sama se sebou – to bylo vidět. „Hned!“ dodal jsem, protože já chtěl domů za Rose a ne strávit večer dohadováním se s touhle větývkou. V obličeji by byla pěkná, kdyby jí ho nekřivila všechna ta falešnost. Ale na mě byla hrozně kostnatá. Vždyť bych jí do těch lýtek kopnul a zlomil bych je. No, to bych vlastně zlomil každé lidské ženské, takže... Dejme tomu, že bych byl taky člověk a kopal ji do nohou.

S Edwardem jsme teda měli absolutně rozdílný vkus.

Vyhrál rozum. Ne. U ní určitě ne. Byla to pravděpodobně zvědavost. Odemknula dveře a pustila mě dovnitř.

„Bude to rychlé,“ slíbil jsem v obývacím pokoji, který následoval. Posadil jsem se na pohovku. Přicupitala na zlatých jehlách. Ne, že bych se nějak fušoval do řemesla Alici, ale ty podpatky byly pozlacené.

Nesedla si. Založila si ruce na prsou, které neměla, a čekala, co jí povím.

„Tak co to bude… pane Cullene?“ dodala. Věděla, kdo jsem. Edward mi říkal, že je trochu otevřenější a naše podoba jí vrtala hlavou.

„Věc se má tak, slečno Swanová. Moje rodina je to nejcennější, co mám. A váš doktor je jednou z jejích velmi důležitých a základních složek,“ začal jsem zlehka. Ale jestli to nebude ve své pomatené hlavě chápat, já přitvrdím. Jde o Edwarda. Končí legrace.

Pousmála se a přešla ke křeslu naproti mně. Posadila se a zkřížila nohy. Hotová Johanna.

Dala si je přes sebe v takovém tom postoji – hele, kámo, zírej mi na nohy a kochej se. Na tohle Edwarda dostala, protože jemu se líbila. Na mě ale doma čekala nejkrásnější ženská na světě.

„Pan doktor si snad stěžoval bráškovi?“

„Pan doktor si ani stěžovat nemusí. Bráška ho zná.“

„Divil byste se, kolik toho o něm nevíte,“ zamumlala s neochvějnou jistotou. Já jí to nežral. To já jsem tu mýtická bytost z hororu na vrcholu potravního řetězce.

„Poslyšte, slečno. Jestli si myslíte, že se mnou zamáváte tak, jako s mým bratrem, tak vám musím sdělit, že moje manželka je skutečná dáma. A když se podívám na vás, vidím jen někoho, kdo si na ni hraje. Mně nic neříkáte, takže si odpusťte svůdné pózy,“ vyložil jsem jí rychle a stručně. Nakonec jsem roztáhnul rty do širokého úsměvu. Ona ten svůj falešný úsměv ztratila. Zamračila se a změřila si můj snubní prsten. „Edwarda znám jako své boty a prožili jsme spolu už tolik věcí, že poslední, co mě zajímá, je nějaká holčička z předměstí, co běhá po Seattlu jako černá vdova.“

„Poslední, co zajímá mě, jste vy, pane Cullene. Hlavním bodem na mém programu je ovšem váš bratr,“ odvětila unaveně. Mělo mi to zřejmě dát najevo, jak ji tahle konverzace otravuje.

„Ano, a to tímhle večerem končí, protože Edward teď začíná být šťastný a já nedovolím, aby to někdo zkurvil.“ Vstal jsem, aby si nemyslela, že tohle je nějaká debata, kdy má právo vyjádřit svůj nesouhlas.

„Mně nikdo nebude diktovat, co mám nebo nemám,“ upozornila mě ještě, když jsem se chystal otočit. Udělal jsem dva kroky a sklonil se k ní. Dlaněmi jsem se zapřel o opěradla a vydechl jí studený vzduch do tváře. Teplo, co z ní vyzařovalo, bylo opojné. Už to bylo dlouho, co jsem byl naposledy tak blízko člověku.

„Ublížíš Edwardovi a ublížím já tobě.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 9. kapitola: