Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 40. kapitola + Epilog

29.04.2013 (11:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 66× • zobrazeno 8033×

O měsíc později

Fabian

Každý druhý den jsem chodil na Seattleský hřbitov, kde jsem pokládal květiny na katafalk Scarlett Millerové, mojí první lásky a mentorky. Čím to, že všechny cesty končí u svatebního oltáře, anebo rakve?

Nebyl to jediný hrob, který jsem navštěvoval. Nedaleko odpočíval, snad v pokoji, Fabian Green. Leželi tu dva lidé, kteří pro mě a pro otce znamenali z řad lidské rasy nejvíc a nikdo nám je už nenahradí. Na tomhle hřbitově mi víc, jak před rokem řekl, abych se nikdy nepřipoutal k člověku, protože největší diferencí není tělo z kamene, ale nesmrtelnost. My neumíráme, a proto o ně přicházíme. Ale tenkrát už bylo pozdě.

O oba jsme přišli díky tomu, že v naší existenci sehrála hlavní roli Isabella Swanová. Zdědil jsem její část a musel ji teď pečlivě držet pod zámkem. Zadupat ji na dno duše, kde už ji žádný nenajde. Chápu, proč mě chtěl táta ušetřit seznámení s ní. Přesto mě to ještě pořád mrzelo. Tušil jsem, že prskám neprávem. On věděl, co dělá. Věděl, že moje lidská, chorá část je na odstřel. Nejspíš mě prostě štvalo – jen ten princip – že té upíří nevěřil.

Kdyby mi to řekl dřív, vyhnuli bychom se všemu? Kdo ví… A už mi to nikdo nepoví. No, přemýšlet nad tím budu stejně.

Ten měsíc, co uběhl od chvíle mého slavného návratu mezi racionálně uvažující bytosti, jsem bydlel u babičky a dědy u hranic Aljašky. Moje dokonalé blond sestřenky, které bydlely nedaleko, mě po celý pobyt poprvé nevzrušovaly a nezajímaly. První dny jsem se jen utápěl ve vině, zatímco mi babička vyvářela lidské jídlo, které jsem neměl ani nepamatuji. Zabalený v dece s kapesníky a čokoládou jsem totiž na lov jít nedokázal. Sice nepřecházím na zvířecí krev ani omylem – k tomu mě nikdo nedonutí – ale po dobu strávenou u prarodičů jsem si dal pokoj od zabíjení a zběhnul na kuřecí vývar a kakao. Krev mi chyběla, ale neměl jsem zkrátka na lov pomyšlení. Bylo mi děsně a rval jsem do sebe každou bonboniéru, co mi přišla pod ruku, protože ty prý podporují tvorbu endorfinů a já trochu štěstí potřeboval.

Všechny ženy z rodiny mě obletovaly a utěšovaly, že jsem za to nemohl. Dokonce i Alice mi odpustila šatník na prach.

Ale já věděl, že to jsem za to teda mohl, kurva, taky! Já jsem si nepřiznal, že se mnou není něco v pořádku. Já dovolil mé zlé, lidské osobnosti, aby si poletovala po světě a mučila toho, kdo jí přijde do cesty, protože jsem se cítil zrazený.

Jistě, nepodléhat flagelantství. Budeš pak vážně celý táta… Ale nejen, že jsem brutálně a neuvěřitelně krutě mučil jeho přítelkyni, která nakonec za nic nemohla, navíc jsem zabil Scarlett a vypálil vlastní dům. To poslední byla sice jen materiální věc, kterých máme spoustu, ale v tom domě byla spousta vzpomínek jak v té duševní podobě, tak v té hmotné.

„Jsem doma,“ ohlásil jsem se už na zasněžené cestě lesem. Babi pořád šílela, že jezdím ob den na zledovatělé silnici. Jakoby tu byl někde útes, ze kterého bych sjel. Zaparkoval jsem ve velké garáži pro čtyři auta vedle domu a šel nahoru, sklíčený. Já vím, že byli rádi, že mě tu mají, ale stejně jsem se cítil špatně, protože to ve výsledku vypadalo, že k nim přijedu, jen když něco potřebuju. Ale ve skutečnosti jsem se držel dál kvůli Esmé.

Nezůstávala se mnou sama, ale překonala to nadskakování, pokud jsem byl u ní blízko. Dokonce se mi i snažila často učesat vlasy a nosila mi jídlo až na pohovku, kde jsem měl maratón doktora House. Zotavoval jsem se z toho všeho a neznal vhodnější prostředí, než teplo domova babičky a dědy.

„Kde jste kdo?“ zajímalo mě, protože mě nečekal uvítací výbor a kontrola, jestli mám všechny čtyři končetiny. Tady někdo narušil tradici.

Vyšel jsem schody verandy a ještě se rozhlédnul po horách. Byly tu nádherné Vánoce.

Otevřel jsem dveře dovnitř a polil mě tak teplý vzduch, co kvůli mně v domě svědomitě udržovali. Zatopil bych si i sám, ale babička mi nedovolila vzít pohrabáč do ruky, protože jí prý celý krb a okolí zaflákám sazemi. Od toho snad krb je…

„Jsem doma,“ zopakoval jsem. Děda s babi seděli v objetí na gauči a koukali na televizi, mě si nevšímaje. Co dávají tak úžasného?

„Máme pro tebe překvapení,“ řekl mi děda bez pohledu.

„No?“ pobídnul jsem ho. Konečně zvednul pohled a usmál se, když jsem zaslechnul za stěnou, která oddělovala obývací pokoj a kuchyň, podpatky.

Pootevřel jsem ústa a změřil si ji od hlavy až k patě. Kecy v kleci. Bylo to přesně obráceně. Od konečků prstů až k temeni.

„Heidi,“ vydechnul jsem. Tvářila se nejistě a prohloubil jsem to tím, když jsem na ni dál zíral jak na zjevení. Málem jsem zapomněl, že je to ta nejkrásnější upírka, co po zemi chodí. Byla dokonalá a myslím, že moje.

„Chceš… Chceš mě tě tu?“ chtěla vědět, zmatená a zkroušená. I děda s babičkou zvedli se strachem oči, jestli něco nepokazili.

Přešel jsem dlouhými kroky k ní a ona si mě po celou tu dobu s pochybnostmi měřila. Ale já ji pevně popadnul do náruče a tisknul ji co nejsilněji k sobě. „Chci, potřebuju, vyžaduju,“ zašeptal jsem jí do vlasů z boku a pak ji do nich políbil. Její vůně mě opanovala. Tak krásně voněla.

V tom svém egocentrickém nitru jsem si předtím neuvědomil, co mi tak chybí… Heidi. Až teď jsem chápal, proč čumím pořád dokola na House a Cuddyovou. Ale ti dva skončili vážně katastrofálně. Nikdy bych nedopustil, aby Heidi takhle trpěla… Páni. Něco se změnilo. Od kdy mě zajímá, jestli po setkání se mnou budou ženy emočně strádat?

Pustil jsem ji, ale jen z objetí. Držel jsem ji pořád kolem pasu u sebe a podíval se na moje prarodiče.

„Teď jste se mi trefili do noty,“ přiznal jsem jim a hladil Heidi po kříži. Zavrněla a bázlivě se usmála, když jí to ujelo před našima.

„Vidíme,“ přitakala babi zkoumavě.

„Je zvláštní vidět tě, Heidi, v tak uvolněném prostředí,“ poznamenal děda a měřil si ji. Nová frajerka jeho vnuka. Volturiová v domě Cullenů. „Když už nejsi pod vlivem daru Chelsea, působíš jinak.“

„Prosím? Už nejsi pod vlivem daru?“ zopakoval jsem jako retard, nechápajíc, co se děje.

„Á, teď jsem prozradil něco, co jsem neměl. Omlouvám se,“ šeptl směrem k Heidi. Ta se vyhýbala očnímu kontaktu se mnou.

„No… To je v pořádku. Když dovolíte, chtěla bys si s Fabianem promluvit v soukromí,“ požádala je opravdu velmi slušně a nesměle. Vážně byla jiná. Měla k nim respekt. Heidi neměla respekt k nikomu, kromě těch tří hvězd na trůnech.

„Samozřejmě. Běžte. A Fabiane, vezmi si šálu!“ dodala babi. Diktátorka.

Vyšli jsme ven na mráz. Heidi ve svojí černé sukýnce pod zadek a béžovém, volném svetru. Ona bude šíleně vyzývavá i v utěrce na nádobí, ale musím uznat, že ji poprvé vidím oblečenou v něčem nekřiklavém a relativně normálním.

Na krku se jí nehoupal zlatý přívěšek Volturiových, ale jen stříbrný, dlouhý řetízek s vlaštovkou. Shlédnul jsem na svůj masivní prsten s erbem Cullenů a zamračil se. Kde má Heidi svůj erb? Však ona mi to poví.

„Co s nimi bydlím, připadám si zase jako puberťák. Fabiane, máš hlad? Fabiane, oblékni se pořádně. Fabiane, učeš se, ohol se, pojď stavět sněhuláka. Fabiane, dávají Mrazíka!“ napodoboval jsem je a Heidi se smála na celé kolo. Děda s babi, samozřejmě, všechno stále slyší, ale na to si zvyknete, když bydlíte s upíry. „Ale je to fajn. Můžeš vypnout a zase být dítětem, o které se někdo stará.“

„Chyběl si mi,“ šeptla, když zkrotila smích. Pevně jsem ji držel za ruku a čekal, kde se zaboří na jehlách do sněhu. To je taky nápad, vzít si podpatky na Aljašku. Teď jsme šli ještě po odmetené vozovce, tak to bylo dobré. Navíc s upířím smyslem pro balanc nic vyrovnávat nemusíte.

„Ty mně taky. A přiznávám, že až teď si uvědomuju, jak moc jsi mi, Heidi, chyběla… Promiň. Měl jsem toho moc.“

„Já vím a jsem ráda, že už se tě zase můžu dotýkat, aniž bys na mě řval. Nemám ráda tvé zlé já. Já se zamilovala do toho sladkého parchanta,“ prozradila mi. Zastavil jsem se a ona taky. Bylo na ní vidět, jak je napjatá. Bála se toho, co jí na tohle řeknu.

To je… Fuu.

Pustil jsem její ruku a opřel se o stehna dlaněmi. Tohle jsem potřeboval vydýchat.

„Fabiane, jsi v pořádku?“ chtěla vědět, opatrná. Pohladila mě po rameni a já k ní zezdola vzhlédnul.

„Mohla si mít kteréhokoliv na světě. Já si tohle nezasloužím.“

„Já vím, že ne. Ale zpět se to vzít nedá. Já tě miluju, Fabiane. Navždy.“

„A vezmeš si mě?“ vypadlo ze mě.

„Prosím?“

„Nemyslím teď. Jednou… Chtěla bys být Cullenová?“ Široce se usmála a zakroutila nade mnou hlavou. Narovnal jsem se a ji popadl za boky, abych ji vyzdvihnul do vzduchu. Ona je můj lék. Nádherná ženská totiž vyléčí všechny strasti. Její vlasy mě lechtaly na krku a obličeji, když visely podél hlavy, zatímco jsem ji líbal a tisknul si její stehna k břichu, aby byla nade mnou.

„Zlato, než začneme mluvit o monogamii, měl bys něco vědět.“ Monogamie a něco, co nevím… Jedno děsivější, než druhé.

Bella

Volterra, můj domov, pro mě byla teď vážně synonymum jámy pekelné jako pro většinu upíří rasy. Nenáviděla jsem to tu. Když jsem poznala, jaké to je za jejími hradbami, pochopila jsem, proč všichni považují můj klan za hordu cvičených opiček. Byly to sice důležité, cvičené opičky pro rovnováhu světa, ale pokud vám někdo ukázal opravdové city a život, nemohli jste s nimi žít.

Nedokázala jsem sdílet domov s někým, kdo s uspokojením sledoval, jak se smažím v pekle. Do té doby jsem netušila, že si tu vážně všichni zaslouží rozkopat ksichty. Nikdo se tu ve skutečnosti nemiloval a všechna úcta byla syntetická. Šlo jen o moc.

Chtěla jsem pryč. Už jsem tu nedokázala žít… I jejich pachy mě rozčilovaly a zhoršovaly můj stav. Nebylo mi totiž stále zrovna dvakrát nejlépe. Tam, kam mě Fabian dostal, čas plynul jinak… Jakoby mi bylo už tisíce a tisíce let.

„Jak ti je?“ zeptal se Edward a posadil se naproti mně na postel. Odhrnul mi vlasy z obličeje a já mu zapadla tváří do teplé dlaně. Kdybych ho neměla, nikdy bych se z toho nedostala – to vím na sto procent. Užívala bych si existence asi jako Marcus. V naprosté apatii, za kterou by se skrýval nekonečný žal. Už jsem věděla, jak mu je poslední milénia a bylo to fakt na hovno.

„V tomhle zkurveném hradu mi je vážně zle!“ Poslední slova jsem zařvala, jakoby to bylo nutné. Edward se usmál a natáhnul se pro pusu, kterou jsme prodloužily jazyk až v krku. Svalil mě na záda a zapadnul mezi moje nohy. Šukala bych, až bych brečela. No, nechtěla jsem s ním spát pod touhle střechou. Bylo mi to strašně nepříjemné. Co jim je do toho, jaké zvuky u toho vydávám?

„Miluju tě,“ prozradil mi do kůže na krku.

„Miluju tě.“ Skousla jsem mu ušní lalůček a nemohla se nabažit chutě jeho kůže.

„Lásko, vážně bych chtěl…“

„Já taky, ale nedokážu se tu uvolnit,“ povzdechla jsem si. Dál jsme se aspoň mazlili, ale když jsem zaslechla šustění pláště a kroky v kulatém sále, bylo vymalováno. Vylítla jsem zpod Edwarda, který dopadnul břichem na postel, zatímco já utíkala do síně, abych znovu zahájila ofenzivu a boj za svá práva.

Pokaždé, když Aro vyšel z jeho komnat, ječela jsem po něm, že chci pryč. Otravovala jsem ho na každém kroku a hučela do něj. Usmyslela jsem si, že to budu dělat tak dlouho, dokud nepovolí a já konečně nebudu moct vypadnout. Hloupá, dětská hra.

On se na oplátku přede mnou snad schovával a zdrhal. Skoro nevycházel ven.

Vzala jsem za obě křídla kovaných dveří a dramaticky je naráz otevřela. Rozletěly se a já vešla dovnitř.

„Naposledy ti říkám, že já pro tebe už nehnu ani prstem! Chci pryč!“ zavrčela jsem po něm běsně. Stále ta samá písnička. Už mi ani nedovolil vycházet z hradu, abych neutekla. Mě by Demetri nenašel. Edward samozřejmě mohl odejít, kdy chtěl, ale ten parchant dobře věděl, že beze mě se ani nehne. Kvůli mně je v pasti.

„Bello, musím tě požádat, abys tuto síň opustila. Očekávám audienci a máme spoustu věcí k projednávání. A jelikož správně předpokládám, že ty nijak v této věci nepřispěješ, musíš odejít,“ zašveholil Aro na trůně s milým úsměvem.

„Odejít? Z Volterry? Stačí říct,“ odsekla jsem. Jane u zdi zavrčela nad mojí drzostí. Vycenila jsem zuby a oplatila jí to. „Máš námitky, Janie? Tak pojď sem a já ti rozemelu ksicht na štěrk.“

„Bello, opusť sál. Nikoliv hrad,“ specifikoval to Aro a roztáhnul rty ještě do širšího úsměvu.

„Teď vám něco povím jako ex Volturiová. Marcusi, ty jsi na odstřel – to všichni dobře víme. Aro tě nutí zůstat naživu, protože se mu hodí tvůj dar. Caie, ty máš jen symbolickou účast, protože z té tvé odporné fyziognomie je všem špatně…“

„Tak dost,“ ztratil nervy Aro. Postavil se na nohy a šel po schůdkách pódia pomalu ke mně s výrazem vraha. Edward mi položil ruku kolem pasu a přitisknul si mě na hruď potom, co se k nám připojil. Já měla ruce založené na prsou a ruce zabalené v pěstech. „Nejsou ex Volturiovi. Kdo se jím jednou stane, zůstane jím navždy. My jsme ti dali výchovu, postavení, příjmení, váženost a rodinu. Nikdy ti nedovolím opustit hrad. To tě radši, drahá Bello, osobně roztrhám a spálím,“ vmetl mi do tváře a tím mě oddělal. Takhle přesně se ještě nikdy nevyjádřil. Na tu hrozbu mého rozporcování a vznícení zareagoval Edward, když se přede mě postavil a cvakl po Arovi zuby. Volturiovi se sem nahrnuli jak mravenci k vysypanému cukru. Začínala tu být celkem napjatá atmosféra.

Před víc, jak třemi měsíci, jsem stála na stejném místě jako Edward a vrčela po něm. Neodtrhli jsme od sebe černé oči stejně jako teď Aro a on.

„A co takhle obchod?“ Všichni jsme se otočili po směru Fabianova hlasu. Přišel do sálu s novou recepční Janette a s Heidi v závěsu. Kdyby tak Janette věděla, co Fabian udělal s poslední recepční. Slyšela jsem ty lidská srdce už dávno. Mělo mi dojít, že to extrémně rychlé je jeho. Edward to věděl určitě – pozná zvuk srdce vlastního syna na kilometry daleko.

Když jsem Fabiana spatřila, vzedmula se ve mně vlna obranných instinktů. Především jsem chtěla utíkat.

Edward ho viděl od Anglie poprvé. Teď ale neměl obličej pokrytý prasklinami přecházející v tržné, krvavé rány.

Fabian otci pohled nevěnoval. Sledoval jen Ara, a to ve mně vyvolávalo nepříjemný pocit. Bála jsem se, že Edwardovi stále neodpustil a nechce s ním mít nic společného. To Edwarda zničí, a co destruuje Edwarda, to boří den i mně.

„Jaký obchod?“ optal se Aro. Proč mám pocit, že to moc dobře ví?

„Uděláme výměnu. Zůstanu ve Volteře místo Belly.“ Vyvalila jsem oči. Vzhlédla jsem k Edwardovi, který na tom nebyl o nic lépe.

„Fabiane, to v žádném pří…,“ začal nekompromisně. Fabian k němu šlehnul pohledem.

„Na tvůj názor jsem se tě neptal, tati. Jsem dospělý a budu rozhodovat sám za sebe,“ zasyčel. Vážně mi nikdy nepřipadal vyzrálejší, než když tohle prohlásil. Skoro mě polila ta autorita, co z něj náhle vyzařovala. „Chci tu zůstat, ale mám podmínky. Heidi nebude žádná vaše volavka, ale moje přítelkyně, co tu bude žít po mém boku. My nejsme Volturiovi a nikdy nebudeme. Moje dary ti ovšem budou plně k dispozici,“ odpřísáhnul mu. Heidi pyšně vypnula hruď a chytila ho za ruku. Já udělala to samé Edwardovi. Naši chlapi teď potřebovali podporu.

Aro byl těmi požadavky evidentně překvapený a bruslil očima z jeho upíra na druhého, jak nevěděl, co si počít. Nádherný pohled.

„Aro, ty nemáš na výběr. Chceš a potřebuješ ten nejsilnější štít na světě a dar, před kterým budou všichni padat na kolena. Vyžaduješ jen to nejlepší,“ zahrál Fabian na notu tomu milovníkovi kuriozit a moci. Věděl, kam má udeřit. Taky to byl syn Isabelly Swanové… Ještě, že to Edward neslyšel.

„Zmizte,“ šeptl Aro hlasem tichým jako vítr v korunách stromů.

„Prosím?“ hlesla jsem, jako bych mohla špatně slyšet. To, po čem jsem toužila, se vyplnilo, a teď jsem tomu nemohla uvěřit.

„Opusťte Volterru a nejlépe i Apeninský poloostrov, nebo vás nechám vyvést!“ zasyčel na nás podrážděně a na pokraji nervového zhroucení.

„To je ono,“ zamumlal Edward. „To jsi celou tu dobu chtěl. Schopnosti mého syna!“ Heuréka.

Aro a ty jeho zvrácené projekty.

„Edwarde, na jednu stranu budu raději, pokud se ztratíte z celého evropského kontinentu,“ odvětil a cupital se usadit na svůj královský trůn.

„Jestli si myslíš, že… Au!“ sykl, když jsem mu silně stiskla ruku a stáhla ho zpátky dřív, než zavaří na bitku. Byli totiž trochu v převaze.

„Budu počítat do pěti. Po uběhnutí mého milosrdného ultimáta přejdu k radikálnějšímu řešení. Jeden, dva…,“

„Tati, běžte!“ zavrčel Fabian nelítostně a bez potřeby nějakého rozloučení.

„Edwarde, prosím,“ šeptala jsem a snažila se tahat pryč.

„Tři, čtyři…,“ Na pět jsme byli venku. Edward sám inicioval nakonec bleskový odchod. Jsme vážně mimo hrad pod širým nebem posetém hvězdami. Nosními dutinami filtruju vůni čerstvého vzduchu.

Podívala jsem se na Edwarda, který zíral do převalující se vody v kašně. Nebyl šťastný, ale zdrcený. Moje štěstí ho stálo syna ve Volteře… Panebože, co jsem to provedla?

„Edwarde, já,“ začala jsem opatrně. Nastavil ukazovák, abych zmlkla a zhluboka se nadechnul. Kurva drát, to nikdy nebudeme moct být šťastní?

Měli jsme zmizet z Evropy, ale Edward se posadil na nízkou kašnu na nádvoří a hlavu sklonil mezi kolena. Vzdálili jsme se od hradu patnáct metrů, no, nedovolila jsem si říct ani slovo. Padla jsem na zadek vedle něj a šmejdila pohledem rozpačitě kolem.

Celý ten čas měl naději, že se mu Fabian vrátí, ale teď byl konec. Šíleně jsem se bála toho, jak tohle přežije. On tak Fabiana miloval a potřeboval… A partnerka nemůže být satisfakce za dítě.

„Pane, je vám dobře?“ zeptala se vedoucí turistického skupinky. Náměstí totiž bylo jako vždycky narvané a tahle sebrala odvahu. Já jsem cákala rukou vodu na všechny strany a děsila se budoucnosti.

„Ne, není mi dobře,“ odvětil Edward s hlavou stále mezi koleny. „Ztratil jsem syna.“

„Panebože, a kde jste ho viděl naposledy?“ vypískla a začala pátrat očima kolem sebe.

„V tom hradu.“ Žena se podívala k věži ve chvíli, kdy z vchodu vyběhnul Fabian. Edward zvednul pohled a já vyskočila na nohy.

„A není to ten chlapec, co vypadá jako vy?“

Edward ji už naprosto ignoroval a šel naproti Fabianovi. Ten k němu natáhnul ruku a Edward ho za ni popadnul.

Dvě minuty stáli bez pohnutí. Došlo mi, že probíhá výměna myšlenek. Netušila jsem, co mu Fabian říká, a z výrazů alias poker face jsem to vážně odhadnout nemohla.

Ale po těch sto dvaceti třech sekundách se Fabian usmál. Na moji lásku jsem neviděla, ale z celého mrtvého srdce jsem doufala, že se usmívá taky. Případně pláče štěstím.

„Ano?“ zeptal se ho Fabian. Na to mu Edward po chvilce trhaně přikývnul. Potom spojení rukou zformovali do toho chlapského stisku a ťukli do sebe rameny jako velcí páni. Ale chvíli nato si přestali hrát na tvrďáky a objali se. Myslela jsem, že na místě roztaju. Přitom se pootočili tak, že jsem viděla Edwardovi do obličeje z profilu, a to už jsem se úplně roztopila v jeho tváři. Tohle bylo to, co mě kdysi na něm zaujalo jako jedna z prvních věcí a nemohla jsem se jí nabažit – Edward a Fabian spolu jako otec se synem. Milovala jsem dívat se na to. Z toho by byla každá ženská na měkko. Mít slzy, tečou mi po tvářích jedna za druhou. Tak krásné to je sledovat rodiče s jeho dítětem a vědět, že to pouto, co mezi sebou mají, už nikdo na světě nerozpojí.

Epilog

O několik let později

Edward

Přímo se vznášela do tónu jemného Pachelbelova kánonu. Kolikrát už jsem tu skladbu slyšel a kolikrát jsem snil, že ji uslyším na své vlastní svatbě? Usmál jsem se na nádhernou nevěstu. Musel jsem uznat, že každý chlap na ní musí oči nechat. Alabastrové, bosé nohy jí splývaly s čistým, bílým, písečným podložím.

„Je dokonalá.“

„To je,“ šeptl jsem a stisknul Belle ruku. Potom jsem stočil pohled k Fabianovi, který stál u oltáře v bílé, rozhalené košili a s rukama v kapsách béžových bermud. Zakroutil jsem nad ním hlavou.

„Aspoň na svatbu se mohl oholit,“ zamumlal jsem na adresu Fabiana a podíval se zpět na Heidi v krajkou zdobených šatečkách pod zadek. Ale co… Jsou mladí, tak ať si užívají. Láska omladí totiž i pět set let starého upíra, když ji okusí poprvé. Ať už k rodině nebo partnerovi.

„Ten určitě,“ odvětila moje neméně nádherná Bella. Ty její dlouhé, pavoučí nohy napasované v těsných šortkách zase omladily mě.

Heidi došla k Fabianovi a postavila se mu k boku. Ona ho chtěla chytit asi za ruku, ale jeho byla na jejím pozadí rychlejší.

„Kdybych tohle na svatbě udělal já, Esmé by mě zfackovala,“ utrousil Emmett ukřivděně.

„Protože jsem tvoje matka! Jeho jsem babička, a proto můžu být mírnější a chápat, že je zamilovaný…“

„Já jsem taky zamilovaný.“

„Pšst!“ sykl Carlisle, nervózní. Svatby dost prožíval a navíc měl momentálně premiéru – ženil se mu vnuk.

„A čím si Jasper zasloužil oddat je víc, než já?“ pokračoval Emmett. Všichni jsme mu ubližovali.

„Protože z toho neudělá frašku,“ bránila manžela Alice.

„Ho nějak přeceňuješ.“

„Emmette, já bych vážně rád v klidu viděl svatbu svého syna,“ vstoupil jsem do toho už i já, protože pořád rušil. Přitom jsem pohledem zkontroloval Ara, Renatu, Demetriho, Felixe, Chelsea a Aftona. Tuhle noc se naše klany oficiálně spojí. To je šílené. Nechtěl jsem s nimi ani bydlet na jedné planetě, a teď budeme velká, šťastná rodina. Někdo si ze mě tropí blázny. Já to vím, oni to ví.

Nezáleželo na tom, že Fabian eliminoval jeho místo v gardě po letech šířením strachu už jen z jeho jména natolik, že tam trávili minimum času a Heidi už není ke klanu připoutaná. Dokonce ani to, že nebyla stvořená Volturiovými, nýbrž Hildou, jí nedokázalo upřít její kořeny v elitní, italské jednotce. Kdo byl jednou Volturi, potáhne se to s ním navždy.

Jasper oddal Fabiana a Heidi v klidu a bez poznámek. Vyhlásil je za muže a ženu, a potom ženich políbil nevěstu, co nejvášnivěji jim to oblečení dovolovalo. Měl jsem na obrazně řečeno na krajíčku. No, vážně jsem brečel, ale nikdo to nevěděl. Aspoň jsem si to myslel do chvíle, než mi Emmett podal se škodolibým úsměvem kapesník. Všechny tak upozornil na to, že otec ženicha je úplně na měkko. Z mého malého chlapečka je muž a manžel. Jsem psychiatr, takže pokud to bude nutné, můžu si sám naordinovat syndrom opuštěného hnízda.

Byla to skvělá svatba na pláži v nočním Karibiku. A já po celou tu dobu doufal, že když poloupír najde po pár krátkých, lidských láskách tu pravou, nezdolnou, upíří, bude milovat navždy.

Všechno bylo odpuštěno, ale ne zapomenuto. Jak mi jednou řekla Bella, rány upírů jsou hluboké a nikdy se nezačnou zatahovat. Hojit. Jediné, v co můžeme doufat, je, že přestanou hnisat. A proto už jsem nikdy nepomyslel na to… I když, asi jsem i pomyslel, ale to je asi tak všechno… Stručně řečeno, nikdy jsem se nevrátil k vegetariánství. Moje Bella se každý den dívala do mých rudých očí a už jsem to nechtěl měnit. Jak kvůli sobě, tak kvůli ní, protože jsem věděl, že se narodila do upířího světa bez vzpomínek na to, co je to být člověkem, a neměla jediný důvod odhodit přirozenost a začít žít v bolestech a pod rouškou lží. Milovali jsme jeden druhého a užívali si každý jednotlivý den. Konečně jsme dokázali ocenit dar nesmrtelnosti, když jsem ho měli s kým sdílet. Než ho totiž pochopíte a přijmete, je prokletím.

Fabian a Bella nikdy nebyli syn a matka. On ji uznával jako moji družku, ale Bella se ho bála. Navíc, neměla žádné mateřské instinkty, a tak jsem je úzce spojoval jen já. Po tom všem mi ale bohatě stačilo, že spolu vydrží v jedné místnosti a respektují se.

Trvalo dlouho, než celá rodina vstřebala, kdo je moje partnerka. Potom, co jsem ji poprvé po odchodu z Volterry přivedl, mi Emmett řekl, že ta svině nikdy nepřekročí práh jeho domu a jestli chci, aby se mnou zase vyjebala, tak nikdo z nich se toho podruhé neúčastní. Ale léta plynula a jim se stýskalo. Nebyl jsem na tom o nic lépe, tudíž všichni museli vzít pochopení do hrsti a začali jsme být zase rodina. Nemohli jsme sice bydlet pod jednou střechou kvůli naší stravě, ale dům přece rodinu nedělá.

Náš příběh stál spoustu krveprolití, slz a bolesti. Svět neměl tušení, jak moc to všechno bolelo a čím jsme si prošli. Přesto po dvaceti letech od zmizení Isabelly Swanové se na tom filmoví producenti rozhodli vydělat balík a převedli tu hororovou story na plátna kin. Rozdíl mezi skutečností a filmem je v tom, že tam se do ní psychiatr Edward Cullen zamiluje, a proto nesl kinematografický skvost titul Hippokratova přísaha – klíčovým okamžikem je ta chvíle, kdy si Edward uvědomí, že Isabella je vážně psychopat a on ji musí dostat za mříže. Tudíž poruší lékařskou přísahu a ji odsoudí na trest smrti. Pro lidský svět a diváky to skončilo tím, že Isabella se vyhne trestu smrti, protože je těhotná a nikdo neví s kým. Poté zmizí z povrchu zemského a nikdo už se nedozví, co se stalo s jejím potomkem a jejím životem samotným. Film to byl krvavý, sexistický a plný zvrácených hlášek z repertoáru mrtvé spisovatelky. Na konci bylo věnování všem obětem včetně mého nejlepšího přítele a mně. Já se s tvůrci samozřejmě nikdy nesetkal.

Byl jsem s Bellou na premiéře a musím říct, že výběr hlavních herců celkem odpovídal realitě. Minimálně na vlasech a oblečení si dali maskéři záležet. Ale výraz, který měla Krvavá Marie, když se vám chystala ublížit, nikdo zahrát nedokázal.

Opět zvoní zvonec, protože je téhle veselé, milé pohádky konec. :)

Jen pár věcí. Pár lidí se divilo, proč Fabiana neproměnili na kompletního upíra. Asi jsem vás trochu zmátla Péčkem, když Isaac udělal z Olivie stoprocentního upíra. Jenže poloupíří ženy nejsou jedovatý. Z fyziologickýho hlediska poloupířího chlapa proměnit nejde, protože on už se s jedem v těle narodil. Když jedovatej živočich napadne jinýho, taky na to jeho organismus nemá odezvu. Maximálně to bolí. Fabianovo tělo je pro upíří jed - a je to plnohodnotnej jed, když udělal Nahuel z Huilen čistýho upíra - uzpůsobený. Mimochodem, taky jste si mohli při čtení všimnout, že Heidi do Fabiana kousala pořád. :)

Někteří byli smutní, že místo blbky Isabelly je na scéně Bella. :D No, nemůžu splnit představy všem. Ale naštěstí jsem tu povídku měla ráda natolik, že mě to nijak v jejím psaní nepoznamenalo a psala dál a dál a dovedla to do konce, kterej byl plánovanej.

Třetí a poslední věc je, že opravdu mám fan stránku na FB, co už je od září na mým shrnutí úplně dole. :)

Děkuji všem, co komentovali. I já komentáře k psaní potřebuju, takže jsem vám za ně moc vděčná. :)

Adios, děvčata. Pilně studujte, maturujte a věřte, že i po těch nejhorších zážitcích ještě může přijít šťastnej konec. :) Kéž bych byla takhle optimistická i ve svým životě. :D S někym na viděnou u Virusu mrtvých, s někým se loučím u třinácté, dokončené povídky. Moje šťastný číslo. :D

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 40. kapitola + Epilog: