Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 34. kapitola

12.04.2013 (20:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4781×

Fabian

Vesele jsem si pískal, když jsem šel na pozvání Ara do kulatého sálu. Optimismus a dobrá, poorgasmová nálada, kterou jsem si ovšem musel obstarat sám, protože má krásná Heidi měla práci, mě přešla, potom, co jsem minul na chodbě tátu a tu roštěnku Bellu, co mi doslova zdrhla z náruče. Takový kousek od poklopce byla…

„Kam spolu jdete?“ chtěl jsem vědět a zastavil se. Poslední dobou spolu trávili víc času, než se mi zamlouvalo. Navíc bylo divné vidět otce se ženskou, kterou nehodlá akorát vysát a pak rozemleté tělo zahrabat.

Kromě toho jsem měl snad právo vědět, v čí společnosti se můj otec pohybuje. Byl křehká duše. Nerad bych, aby mu ji zase nějaká Grace rozmrdala ještě víc.

Oba se na mě ohlédli. Bella na mě zírala jak na svatý obrázek. Ale která taky ne? No, u ní to nebylo zvykem. Většinou mě okázala ignorovala.

„Pokračuj v cestě, mládežníku,“ doporučil mi táta a chtěl se pohnout kupředu. Když zaregistroval, že Bella je ke mně přikovaná pohledem, chytil ji za ruku a táhnul ji pryč. To vážně teď spojil dlaň se ženou, která s ním nebyla příbuzná?

Do hajzlu, já ji viděl první!

Zamračeně jsem došel do sálu, kde mi Aro pokynul k Marcusovu trůnu. Seděl tam úplně sám a čekal na mě. Cítil jsem tu Bellu i tátu, takže zřejmě střídání stráží. O čem s nimi dvěma chtěl mluvit?

Posadil jsem si svůj zadek do královské židle a přehodil nohu přes nohu. Promnul jsem kožené opěrky a usmál se.

„Líbí?“ zeptal se Aro.

„Mám zadek na upířím trůně. Lhal bych, kdybych řekl, že ne,“ odvětil jsem. Ale nutno dodat, že hlavu jsem měl jasnou a nežral mu to. Myslel, že jsem dítě, co naláká na cukrátka.

Aro se ke mně natočil a prohlížel si mě. Nechal jsem ho.

„Šíří se zvěsti o tvém působivém daru,“ prozradil mi tichým, vzrušeným šepotem.

„Pár triků umím. Třeba vytáhnout králíka z klobouku,“ uznal jsem arogantně. Taky jsem měl být na co hrdý. Moje schopnost neměla obdoby.

„Tvá matka musela být velmi zvláštní žena, když ti přenechala něco tak výjimečného,“ usoudil a já se zachmuřil ještě víc. Musel jsem vypadat jako Grumpy cat. Neměl jsem zkrátka rád řeči o mámě, protože jsem ji nepoznal a tohle mi akorát rozdíralo rány.

„Byla výjimečná, když dostala tátu do postele. To se jen tak nějaké nepodaří,“ zamumlal jsem a civěl do země. Nevěděl jsem, co po mně Aro chce, ale něco určitě, pokud mě nechal sedět na Marcusově trůnu. Ten by z toho byl určitě štěstím bez sebe.

„Chci to vidět,“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se na Caia, který se vynořil ze zadních dvěří, co vedly bůhví kam. V ruce svíral hrdlo živého člověka. To bušící srdce mi mohlo prorazit ušní bubínky. Hodil ho doprostřed sálu – přesně na kruhovou dlaždici jako na značku při castingu.

„Co chceš vidět?“ opáčil jsem. Už jsem jim dávno tykal. Prvotní respekt mě přešel v první noc po pár minutách. Nejsem Volturi a oni pro mě nejsou páni. Jejich hierarchie mě nezajímá.

„Tvůj dar,“ štěkl.

„No, můj dar se zakládá na strachu, což je ale abstraktní pojem, takže to asi neuvidíš,“ poznamenal jsem věcně. Rysy mu ztvrdly a oči potemněly. Dovolil jsem si z něj utahovat a dál seděl na trůnu, když on stojí. Ne nadarmo je tu Cullenům přezdíváno heretici. Jsem to kacíř.

„Udělej mu to!“ přikázal mi a ukázal prstem na dezorientovaného blonďáka. Popotahoval a utíral si nos. Skelnýma očima šmejdil kolem.

„Hele, já vám na tohle seru, úchylové!“ začal hned vřískat.

„Drž hubu,“ přerušil jsem ho unaveně a promnul si oči. Nesnášel jsem ty poslední projevy nagelovaných frajerů, co si myslí, že policie spasí svět a zachrání jim prdel.

„Řekl jsem – udělej mu to,“ zopakoval Caius. Přestal jsem si žmoulat obličej a povzdechl si. Vstal jsem, sešel z pódia až k dotyčnému, co přede mnou začal couvat, a chytil ho pod bradou. Nebyl jsem sice fyzicky silný jako čistí upíři, jenže jejich síla byla přímo epická, zatímco moje jen ničivě dokonalá a obrovská. Takže když jsem mu ve správném, drtivém úhlu sevřel jeho dolní čelist a trhnul, ozval se praskot vazu ohlašující smrt. Pustil jsem tělo, které se zřítilo na zem jako pytel brambor. Právě jsem ho zachránil před nejhorším zážitkem jeho života.

„Nejsem Volturi a ani tvoje děvka. Nebudu skákat, jak ty pískáš,“ zasyčel jsem na Caia, který mě nevěřícně, ale hlavně vytočeně, propichoval uhelně černýma očima. Nafouklá tvář mu cukala, protože vrčel. Aro se zachichotal a já se na něj podíval, abych viděl, jak se baví ze svého místa. Přitom zatleskal rukama, které si pak složil pod bradou.

Překročil jsem tu mršinu a rázným krokem vyšel ze sálu. Právě mi předvedli stinnou stránku tohohle hradu – králové a pěšáci. Já jim na jejich šachovnici z vysoka seru. Jsem upír, což je synonymum pro nespoutanou, ctižádostivou bytost. Vážně tu nehodlám tancovat čtverylku, protože to Caius prostě chce.

„Neudělal jsi to kvůli tomu, protože nejsi jejich děvka, anebo protože jsem ti řekl, abys svoji schopnost proti lidem nepoužíval?“ zeptal se táta, když se zjevil u mého boku v duchařském stylu. Zběžně jsem se ohlédnul. Byl sám. Zajímavé.

„Obojí,“ hlesl jsem. Co s tou Bellou má? To s ní teď bude všude chodit, protože ona si opožděně uvědomila, že beze mě nemůže být a chce na to skočit? Bohužel, můj otec, rozený kazišuk, jí v tom z nějakého pofidérního důvodu brání. Akorát ji tím dělal ještě lákavější.

„Máš na recepci papíry k podepsání,“ upozornil mě. Á, už je tady moje pravá a jediná láska. Změnil jsem směr a on se mnou. Skoro jsem se nedočkavě rozeběhnul, abych už byl u ní.

„Co sis nechal poslat do Volterry?“ chtěl vědět podezřívavě, když jsem si převzal desky od poslíčka a podškrábnul mu dokument na určených písmech. Fabian Edward Cullen a nazdar.

„To není všechno,“ vrátil mi to kurýr. Otráveně jsem zavrčel a on odstoupil. Ruku měl stále před sebou a třímal v ní pero, které jsme mu zase sebral.

„A ty?“ opáčil jsem, protože jsem obrátil na další list. Byrokratisti. Ovšem, tady na tom už bylo natištěné Edward Anthony Masen Cullen. Vzhlédnul jsem k tátovi.

„Knihu,“ odpověděl a obezřetně mi vzal ty papíry. Regulérně se vyhýbal očnímu kontaktu.

„Nechal sis poslat do Volterry na ozbrojeném trajektu knížku?“ zopakoval jsem kompletní zprávu nevěřícně. „To ti poslali rukopis Harry Potter a zombie apokalypsa?“

„To neexistuje.“ Ale bylo vidět, že teď přemýšlí, jestli něco nepropásl a Voldemort znovu nepovstane. Emmett mě zkrátka už jako malého zdegeneroval jeho milovanou četbou.

„No, právě,“ přitakal jsem.

„Je to… Nedá se sehnat na trhu. Hele, a co teda dorazilo tobě?“ stočil to zpět k mé zásilce.

„Přece Pagani Zonda.“ Blýsknul jsem se radostným úsměvem. „Život bez něj nemá smysl.“

„Žil jsi i deset let předtím…“

„To bylo jen přežívání. Až potom jsem dosáhnul plnohodnotného bytí. Mimochodem, ani jednou mi nevolaly tety Denali,“ postěžoval jsem si. Eleazar mi sice napsal, ať jsem na sebe ve Volteře opatrný, nikoho neprovokuji a něco o nedělání ostudy rodině, ale on neměl kulatý zadek a ani nebyl blonďatý.

„Synku, nechci ti kazit iluze, ale Kate a Irina jsou tisíc let staré ženy na úrovni, co ti neroztáhnou nohy, protože jsi…“

„Tati, nechci ti kazit iluze o tvých sestřenicích, které mi roztáhly nohy už před třemi roky, takže mi dovol vzdálit se a věnovat svoji pozornost zase svému autu.“ Zíral na mě jako opařený, zatímco já hodlal proklouznout dřív, než spustí morální sprchu.

„Bianco, potřebuju vážně nutně společnost,“ řekl jsem jí a roztáhnul rty do úsměvu. Nastavil jsem ruku přes stůl, aby mi do ní vložila svou.

„Ty jsi spal se svými příbuznými?“ zaburácel otec. Evidentně se už vzpamatoval.

„Technicky vzato nejsou moje příbuzné. Jen nevlastní. Vždyť nám tělem nekoluje stejný jed,“ namítnul jsem a uhodil tak hřebíček na hlavičku.

„Irina ti četla pohádky na dobrou noc! Kate tě učila na flétnu jako malého usmrkance! To staví určité zdi!“ zařval mi už do ucha. Bianca z něho byla, chudák, na švestku. Narovnal jsem se a podíval se zpět na tátu.

„Tati, smiř se s tím. Jsme tak sexy kořeni, že je jim jedno, jestli nám četli o Sněhurce a sedmi trpaslících.“ Poplácal jsem ho po rameni, aby se snadněji srovnal se svým krutým, nechtěným osudem playboye. Potom jsem podal znovu ruku Biance, abych ji vzal na vyjížďku. No, ani se nestačila oklepat a v dlani se mi uhnízdila ta saténová a ledová.

Vzhlédnul jsem k mé surové, zlé Němce. Sice jsem neměl ve zvyku být s jednou víc, než dvakrát, protože pak by mohly dojít k jistým, absolutně špatným domněnkám. Navíc jsem měl rád věci rozmanité… Ale dejme tomu. S ní mě to ještě po šesté nevytrhne. Navíc, s Heidi, která symbolizovala slovo nezávislost, jsem nemusel myslet za oba.

„Pojedu ráda,“ řekla mi. Teď už jsem měl na výlet všechno.

„Kam si myslíš, že jdeš, Krasomilo?“ zasyčel na mě táta, potom, co jsme se vydali k východu.

„Edwarde, měl bys ho nechat být, vzhledem k tvým starostem,“ špitla Heidi a jízlivost z toho čišela.

„Co máš za starosti?“ zvážněl jsem. Táta naopak ustoupil. Mávnul rukou, že nic a teleportoval se pryč. „A to mělo být co?“ chtěl jsem vědět a obrátil se k Heidi. Jestli nad tím mávne rukou, vážně mi jebne.

„Nic zvláštního,“ odvětila a… mávla rukou. Přirazil jsem ji s vrčením ke zdi.

„Heidi, jsi krásná, tak to tímhle neposer. Vysvětli mi to, co ti vyšlo před šesti vteřinami z úst,“ požádal jsem ji a důraznější už jsem být nemohl. Zasmála se a vyhodila si nohy kolem mého pasu. Já jí sice držel loket pod krkem, ale její ruce mířily jinam. Přitlačil jsem jí ruku na hrdlo tvrději.

„Na něco jsem se tě ptal!“ přecedil jsem skrz zatnuté zuby. Upír už na tohle musel reagovat, i kdyby chtěl šukat momentálně sebevíc. Oči jí o pár tónů ztmavly a než jsem se stačil rozkoukat, opírala o tu zeď ona mě s loktem na mém ohryzku. Jinými slovy – zavalila mě skalnatá lavina.

„Nikdy se mi fyzicky nevyrovnáš. Zatímco ty budeš krvácet, já ani nebudu vědět, že se o něco snažíš. Ty to neposer, Fabiane. Poslední, o co stojím, je tě zabít.“ Horní ret mi zavibroval, když jsem jen zavrčel. Moje vlastní oči musely teď nabrat ten nejtmavší odstín zelené. Až do naftové černé to nešlo nikdy. „Co? Použiješ na mě svůj dar?“ optala se ironicky. Přesto jsem její strach cítil. Možná tomu nevěřila, ale bála se. Nejspíš už jen z principu.

„Čtrnáct dní bys ses bála i vlastního odrazu v zrcadle a nebyla schopná kontaktu. A to bych se ani nemusel snažit,“ garantoval jsem jí. Moje vlastní babička se mě bojí dodneška. Jen se pohnu a ona už si mě měří, jako kdybych byl inteligentní plamen, co má za úkol spálit všechno nemrtvé.

„Vážně bys to použil na mě?“ zjihla a pustila mě. Narovnal jsem si límeček košile a odstoupil.

„Na to bych pro jistotu neodpovídal,“ zamumlal jsem. Zatvářila se, jako kdybych jí nafackoval. „Heidi, nebudu si teď hrát na něco, co nejsem, abych tě uspokojil. Musí ti to stačit na té druhé frontě. Věděla jsi, jaký jsem…“

„Já to vím! Jen jsem… Nic,“ utnula se sama a já tomu byl dost rád. Chtěl jsem ji s sebou, ale jestli bude z té své nádherné pusinky vypouštět kraviny, zůstane doma. Uznávám, že Heidi je všechno, co jsem si kdy mohl přát, ale co se týká toho, abych si to svoje splněné přání užil… Ne-e.

Nejprve to měla být jen noční vyjížďka bez cíle a střechy, podtrhnutá větrem ve vlasech a horkým vzduchem, no, nakonec jsme skončili hodinu od Volterry v Pomarance. V hradu jsem pil už tři týdny pouze krev, a teď jsem chtěl tequilu.

Chytil jsem Heidi ve dveřích malé, ale pěkné hospody za ruku, protože nehodlám připustit, aby mi tady na ni někdo šmatal. S pozdvihnutým obočím si naše spojené dlaně změřila, ale já ji ignoroval a táhnul za sebou dovnitř. Chlap má vstoupit vždycky první, aby vykryl létající židle.

Ale vevnitř byl klid a pohoda. Taky tma, kterou eliminovaly jen lucerny zavěšené za kolíky ve stropu. Mihotající plamínky byly tak jedním z mála zdrojů osvětlení. Cítil jsem vůni pomerančů, namořené dřevo a kvalitní tabák.

„Lidská hospoda. Úžasné,“ ohodnotila to Heidi, celá nadšená. Zkroutila své jasně červené rty a objížděla všechno nehanebně pohledem. Především krky, které jí všichni duchapřítomně vystavovali, protože se po nás tradičně otáčeli. Ale to byla běžná součást existence upíra. Ani trochu mě to už za srdce nebralo – myslím tím tu pozornost.

Posadili jsme se kouta a já jí vsunul ruku mezi nahá stehna. To aby moje dlaň byla v něžném objetí.

„Stříbrnou tequilu,“ houknul jsem na číšnici, co hned přikývla, a na všechny ostatní, volající zákazníky se vykašlala. Cupitala k baru, když jsem si automaticky prohlížel její zadek.

Heidi mě popadla tvrdě za bradu a obrátila mi ksicht k ní. Přisála se mi na rty tak těsně, že to až bolelo. Líbali jsme se dost dlouho na to, abych to musel přikořenit. Ruku jsem jí posunul po vnitřní straně stehna níž. Proč, proboha, nemá sukni?

Rozepnul jsem jí džínové, světlé šortky, co byly na její božské postavě tak napresované, že jen ruka upíra dokázala bez problémů vniknout dovnitř přes celé její ženství až na jeho konec, který byl zároveň začátkem a vstupem do ráje. Každý můj prst byl vrcholový sportovec, co se uměl otáčet. Heidi si skousla ret a protočila oči vzhůru, jako kdyby měla od slasti odpadnout, když jsem do ní vniknul ukazovákem a prostředníkem. Objala mě kolem krku a jednu nohu mi přehodila pod stolem přes koleno. Tím se mi otevřela ještě víc.

Držela se mě jako klíště a vískala mě ve vlasech na zátylku, zatímco jsem jí to dělal v baru, který nebyl zrovna poloprázdný. Dokonalé.

Bylo to fajn – to, jak mě objímala a hladila. Měli jsme k sobě v tu chvíli tak blízko, když mi vydechovala studený vzduch pod límec košile a já cítil její vnitřní stěny, jak reagují na moje dotyky a stahují se křečovitě kolem mých prstů zas a znova. Něco bylo tentokrát jinak. Bylo to v atmosféře. Já sám ji ještě líbal ze strany do vlasů a šeptal jí, že je nejkrásnější ženská na světě. Buď jsem ji měl vážně rád, anebo mě otupila její vůně. Radši jsem si nechával i tu druhou možnost, protože jsem nebyl zvyklý na to, chovat náklonnost k někomu, kdo není moje rodina.

Barmanka mi přinesla na vyřezávaném tácu moji tequilu a pečlivě nakrájený citron. Slánka, samozřejmě, nesměla chybět.

„Je jí dobře?“ optala se mě vyplašeně. Tu dolní, propletenou část našich těl totiž skrýval masivní, dřevěný stůl. A nahoře to vypadalo, jako když mi Heidi pláče do ramene. Zrovna v tu chvíli jsem ji dovedl k vrcholu. Utopila křik v mém krevním řečišti, když se mi zakousla zezadu do krku. Zatnul jsem zuby a přimhouřil oči, jak jsem pro změnu nechtěl řvát já. Horká krev mi stékala po zádech a vsakovala se do bílé košile. No, ta teď už ale dozajista bílá není.

„Ne. Všechno je fajn,“ přecedil jsem a nasadil šílený úsměv. Opálená černovláska si mě nevěřícně prohlížela.

„Když jsem s tebou, mám chuť na velké věci,“ pošeptala mi Heidi potom, co vytáhla zuby z mého krku. Políbila mě za ucho a vstala od stolu. Děvče si očividně všimlo její brady po ochutnávce, protože odskočilo.

„Heidi, chtěl jsem jen tequilu,“ povzdechnul jsem si, když začala černovláska řvát jako na lesy. Přes stůl jsem ji popadnul za hrdlo a přišpendlil ji ke stolu dřív, než tu začne běhat. Ležela trupem na desce a ječela. Celá osazenstvo reagovalo jako stádo koní, co se polekalo, a chce se prorazit závory ohrady. Rozeběhli se na všechny strany, ale Heidi utrhla někde venku kovovou tyč a smotala ji kolem držáků dveří. Když si seženou autogen, ven se dostanou. Ale to by je nesměla začít kosit jednoho po druhém.

„Ta ženská je hrozně majetnická. Sice jsem ji vyprstil, ale protože jsem se ti podíval na zadek, mám po tichém večeru a tequile. Nechci znít misogynně, ale… vážně jste jen na jednu věc,“ zamumlal jsem rozčíleně.

Zaryl jsem se do ní zeshora zuby a hltavě pil všechno rudé, co v sobě měla.

Ulovili jsme je všechny. Nikdo pak nebude hořet zaživa, až to tu při odchodu podpálíme. Nechal jsem se přemluvit a odkopl všechny stoly a židle, abychom si zatancovali. Bedny pocákané krví totiž stále fungovaly a linuly se z nich dobré tóny.

Pomalu jsme se plahočili na právě vytvořeném parketu a míjeli všechny roztrhaná, vychládající těla. Vypil jsem toho tolik, že se divím absenci krvavých pramínků ze všech otvorů. Kam jen jsem to dával?

„Tohle už jsem neudělala ani nepamatuju,“ hlesla mi Heidi do ramene. Pevně jsem ji držel a hladil po kříži. Definitivně jsem ji měl rád. Nešlo tomu odolat. Možná bych měl vzít nohy na ramena dřív, než to pozná.

„Vyvraždění hospody?“

„Myslím takovýhle lov jen pro sebe. Pro nás dva. Mám v mozku zakódované, že se musím starat hlavně o to, aby měli ostatní, co jíst. No, teď jsem to chtěla s tebou… Je to divné. Neměla bych to cítit takhle.“ To začínáme mluvit o svých pocitech? Ble. Ve skutečnosti nikoho z našeho tvrdého pokolení nezajímá ženská nálada, měnící se jak běžícím pásu, ale rádi to předstíráme. No, já nedělal ani to.

Proto jsem to statečně ignoroval a držel ústa ve správnou chvíli zavřená.

„Ty víš, co můj otec dělá ty celé dny s Bellou? O čem si pořád povídají?“ chtěl jsem vědět. Heidi zvedla hlavu. Už zase měla ten vytočený, zrazený výraz.

„Já ti říkám, že se něco děje kvůli tobě s pět set let zakořeněnými prioritami a ty začneš o Belle a tvém otci?“ ohradila se ostře. Jé…

„Dovol, aby mě to zajímalo, když jde o mého vlastního otce. Navíc dělá do ženské, kterou jsem já viděl první,“ vysvětlil jsem jí politicky.

„Ty jsi kretén,“ zavrčela pohrdavě. To už jsem slyšel mockrát. Pustil jsem ji a aktivoval mód myslitele.

„Mám právo na to nárokovat si území. Měl jsem v ní jazyk první. Sice jen v puse, ale co je doma, to se počítá. Tohohle se nevzdám. Jestli ji táta chce, měl by se připravit na to, že já taky.“

„To z toho chceš dělat soutěž?“

„Bez soutěže bychom byli ještě jednobuněčné organismy,“ osvětlil jsem jí evoluci se založenýma rukama na prsou. Už jsem plánoval útok a oči přitom upíral do země.

„Já už nemůžu,“ hlesla Heidi. Jen jsem přikyvoval a hledal v jezeře krve inspiraci. „Fabiane, to to vážně nevidíš?“ zeptala se naléhavě.

„Co zase?“ odsekl jsem. Rušila. Teď jsem se upnul k dobývání země.

„Co zase? Jsi idiot!“

„Něco tě žere a já netuším…“

„Víš, kolik je Belle let?“ zeptala se. Tak my se tu bavíme… o něčem. O čem vlastně? No, každopádně, ať už to bylo o čemkoliv, ona vybalí tohle?

„Vím, že je z vás nejmladší.“

„To je teda, kurva, nejmladší. My jsme o stovky a tisíce let dál. Belle je deset let.“

„A to si nezaslouží pozornost, nebo co? Mně je taky deset let,“ bránil jsem se dotčeně.

„Ty jsi ale vážně neskutečný kretén,“ zhodnotila mě nevěřícně.

„Prosím tě, můžeš mi přestat nadávat a říct mi, co máš na srdci?“ požádal jsem ji. Naznačila rukama ve vzduchu škrcení, celá nervní.

„Fabiane, Belle je deset let. Tobě je deset let. Bella si nepamatuje absolutně nic z lidského života a ty jsi svoji matku nikdy neviděl,“ řekla mi a já začínal chápat, na co míří. Přišlo mi to tak nesmyslné, že mě to předtím z jejích poznámek nenapadlo.

„Ty myslíš, že… ? Ne. To ne,“ hlesl jsem a kroutil hlavou. Šly na mě mrákoty. Chytil jsem se opěradla židle za sebou, která nějakým štěstím stála ještě na nohou.

„Poskládej si to všechno dohromady a uvidíš, jak jasné to je. My všichni to víme díky dni, kdy tě Edward přinesl ukázat do Volterry. S sebou přinesl pytle s roztrhanou novorozenou.“ Místnost se mi začínala třást před očima a i pod nohama. Věci kolem mě ztrácely tvar.

„Všichni jsme měli nakázáno držet huby… Jenže já ti to teď už z nějakého důvodu říct dokázala. Nemohla jsem ti dál lhát a nechat tě v tom koupat, když jsi jediný, kdo to ještě neví a tvůj otec tě v tom nechává.“

„Tohle není možné… Máma umřela při porodu,“ zachraptěl jsem. Oči mě pálily, zatímco žaludek nacvičoval taneční číslo. Bylo mi neskutečně zle.

„To je sice pravda, ale potom jsi ji ty sám proměnil. Byla první, koho jsi kousnul.“ Klepal jsem se jako osika a cítil, jak se mi orosilo čelo. Měl jsem před sebou všechny ty chvíle, kdy jsem ji chtěl ohnout. A třešnička na dortu byla můj jazyk skoro minutu v jejích ústech a zadek v ruce.

Ale to nejhorší na tom bylo, že to všichni věděli. A můj otec, čistý jako lilie, mi lhal. Celá moje rodina mi deset let v kuse lhala.

„Fabiane, to bude…“ Heidi mi položila ruce na tvář a chtěla mě obejmout. Odstrčil jsem ji a otočil se, protože se mi žaludek obrátil z toho hnusu naruby.

Padnul jsem na kolena a prohnul se v zádech, jak mi šlo z dutiny břišní všechno zpátky nahoru. Veškerou krev, kterou jsem tu pozřel, jsem v proudu vyzvracel na podlahu. Všechno, co jsem znal, bylo pryč. Spolu s krví mě opustily ty ódy, co jsem na otce pěl. Nezbylo ve mně snad nic. Zvlášť, když jsem si myslel, že už se můžu narovnat, a tělo se mi dostalo do křeče znovu. I ty poslední zbytky tekutého života ze mě vyšly a držely mě při zemi, když jsem to dávil. Kdyby mi nebilo srdce, myslel bych, že jsem mrtvý a tohle je předpeklí. Tak jsem se totiž cítil. Není nic horšího, než když zjistíte, že je všechno zasraná lež a váš otec, kterého přímo uctíváte, zkursvysyn.

Právě teď jsem měl jen jedinou potřebu. Chtěl jsem, aby se všichni cítili tak hrozně jako já. Probudilo se ve mně něco, co jsem neznal. Ale i já sám jsem si uvědomoval, jak hořké a tvrdé to je. Něco úplně jiného. Nenávistného a zhoubného. Chvíli to ve mně vřelo, ale pak bojiště utichlo, protože zlo nad dobrem vyhrálo. Tak to totiž bývá, jestliže dobro nikdo nepodporuje a má tak slabou obranu. Všechno bylo od té chvíle jiné. Dělilo se to jen na černou a bílou. Nic mezi jsem neviděl.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 34. kapitola: