Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 33. kapitola

09.04.2013 (21:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 4682×

„Ty jeden zasranej úchyle! Debile albínskej! Utrhnu ti hlavu a hodím ji do ohrady prasatům!“ vrčela Bella jako šílená na Caia. Ten byl přilepený ke zdi a široce se usmíval, protože před ním Felix a Afton, oba připravení bránit to, k čemu jsou připoutaní nadpřirozenou silou.

Chytil jsem ji zezadu kolem pasu a pevně si ji přitáhnul k tělu, aby neskončila na kousky. Ani jsem pořádně nevěděl, proč jsem ji zachraňoval. Nejspíš jsem chtěl vědět, co je zač, když už má svědomí. Nebo jsem měl v sobě nějaký ochranářský komplex – komponent v programu hlava rodiny, která mě nutila bránit matku mého syna. Co já vím…

Vykopávala nohama a cvakala zuby z mé náruče. Přitom zarývala nehty do mých paží, kterými jsem ji svíral a držel čtvrt metru nad zemí. Prskal jsem úsilím, abych ji dokázal zpacifikovat.

„Věděl si to! Věděl!“ řvala dál a snažila se k němu dostat.

„Všichni jsme to věděli, Bello,“ promluvil k ní tiše Afton. No, to tomu teda pomohl. Jen ať přilévá dál olej do ohně. Třeba se to vznítí tak, že už to nikdo neuhasí. „Nechci se rvát zrovna s tebou, tak se uklidni. Víš, kolik nás v hradu je. Jen ze sebe děláš hysterku.“

„Hysterku?! Ten bastard se pásl na tom, že se vyspím se svým dítětem!“ Divné slyšet ji něco takového říct a vědět, že to myslí vážně – moje dítě. Diametrální rozdíl a změna oproti tasemnici.

„Bello, pšst. Uklidni se,“ zašeptal jsem jí do ucha a přitom ostražitě sledoval všechno okolo. Nedokázal jsem to v závislosti na tom ukočírovat a otřel se jí rty o lalůček. To bylo něco… Jediný letmý dotyk je pro upíra laskání celého těla. Jakoby mnou projel elektrický proud. Tak to bylo intenzivní. Nepříjemně mě to překvapilo.

Přestala házet nohama a masakrovat mi ruce svými nehty. Vrčela, vztekala se a trhala sebou, ale i tak to byl pokrok.

„Ještě, že máš svého milého, Bello, aby tě ukolíbal,“ posmíval se jí Caius. Bože, ten si to užíval. Bylo mu sice líto, že nedošlo přímo na koitus, ale měl radost i z vášnivého polibku. Zato všem ostatním z toho bylo zle.

Nikdo už mě nemusel žádat, abych ji odtáhnul do svého pokoje. Caius by akorát dál rozdíral s potěšením rány.

Hodil jsem ji do postele – byla naproti, nic jsem neplánoval - a rychle zabouchnul dveře. Rozeběhla se hned zpět, ale postavil jsem se před ni jako neohrožený pancíř.

„Pusť mě, kurva!“ Chtěla do mě začít bušit. Chytil jsem ji za zápěstí a odhodil zpátky na postel. Byl jsem jemnost sama.

„Bello, teď si vážně nepomůžeš tím, že tě roztrhají na kusy a nebudou pospíchat s tvým obnovením…“

„A ty jdi taky do hajzlu! Neobtěžoval ses zmínit, že mě znáš, nebo že spolu dokonce máme syna!“ A je to tady. Obrácení hněvu vůči mně. Tedy, já jsem to čekal už na tom balkóně, ale jakmile jí docvaklo, že mluvím pravdu, protože jsou tu fakta, která se nedají popřít, okamžitě se obrátila na patě a běžela do hradu, aby dala Caiovi přes držku.

„Zklidni se a posaď se, ano? Promluvíme si.“

„Nebudu si sedat! Jak si mi to mohl udělat? Ty jsi ten největší zmrd, co jsem kdy potkala…“

„Je ti deset let. Ještě si jich moc nepotkala,“ utrousil jsem tiše a vyrovnaně. Zažil jsem Isabellu Swanovou… Byl jsem doslova ošlehaný hněvem, vztekem a nenávistí. Pravda. Byly to zkušenosti, o které jsem nestál, ale přesto jsem je měl a znal peklo křížem krážem.

Znovu vymrštila ruku k mému obličeji. Tentokrát tak, že jsem skončil na podlaze s přeraženou čelistí. Místo pohotovosti a drátování bylo za vteřinu vymalováno. Všechno zapadlo zpátky a já se sesbíral ze země. Už bylo dost mlácení mé osoby. Udělal jsem, co jsem udělal a udělal bych to zas. Nevěřil jsem Isabelle a nevěřím ani Belle. Nemohl jsem kdysi riskovat jen proto, abych se dozvěděl, jestli náhodou z psychopata nebude normální žena. Taky se mohlo stát, že by sice dostala do vínku kladné city, ale její sadismus by se rozrostl do epických rozměrů. Stačí se podívat na Jane…

„Přestaň do mě třískat,“ požádal jsem ji důrazně. A znovu už to opakovat nehodlám.

„A ty mi přestaň lhát!“ zaječela. Ženská. Teď bude vřískat a nakonec brečet. Nutno dodat, že tak je to správně. Neskrývá hysterii a neplánuje geniální, chladnokrevnou pomstu. Isabella by se nikdy o vysvětlení neprosila.

„Vysvětlím ti to, ale teď se zhluboka nadechni a posaď se, ano?“

„Jak vůbec můžeš mít tu drzost a něco po mně ještě chtít?“

„Jak ty můžeš vědět, kdo je tady ten troufalý? Ty snad víš proč? Proč jsem tě nezapsal do rodného listu jako matku?“ opáčil jsem. Sklapla. „A teď si sedni.“ Pokynul jsem jí rukou k posteli. Křeslo tu bylo jen jedno a tohle bylo dost osobní, takže bychom měli sedět blízko sebe a ne konverzovat každý na jiné světové straně. Co může být taky důvěrnějšího, než vzpomínat na začátky křížení našich tělních tekutin a nevědomé šlechtění nového super druhu?

Posadila se na místě, kde bych měl teoreticky skládat hlavu. Já se uhnízdil u pelesti. Oba jsme měli nohy tak, jako kdybychom zrovna vstávali a chystali se nazout papuče s bambulkami.

„Fabian je můj syn… Takže jsme spolu spali,“ konstatovala. Netušil jsem, že začne první, ale na jednu stranu jsem byl rád. Jak se totiž pustit do rozhovoru, jehož hlavní složkou bylo oznámit zdravému, spokojenému upírovi, že byl kdysi psychopat odsouzený k trestu smrti?

„Byli jsme manželé?“ zkusila. Rozšířil jsem oči hrůzou a zakroutil hlavou. Když viděla moji reakci, shrbila se bázlivě v ramenou. „Chodili jsme spolu?“

„Ne.“

„Tak co…“

„Nenáviděli jsme se,“ definoval jsem to rovnou, než začne testovat další formy vztahu. „Tedy, já tě nenáviděl první.“

„Aha. To je trochu… zvláštní. Když máme dítě, nemělo by to začínat – já tě miloval první?“

„To jsem si taky myslel, než jsem tě potkal… Poté jsem zjistil, že jsou i jiné alternativy.“ Chvíli jsme mlčeli. Až když jsem si prohrábnul vlasy, protože už jsem nevěděl co by, znovu promluvila.

„Fabian byl… No, víš, co myslím… Byl zplozen omylem?“

„V podstatě.  Ale taky nebyl… Jak se to vezme…“

„Edwarde, tohle je hrozné. Můžeš mi říct, jak…“

„Zplodili jsme ho ve vězení,“ vysypal jsem to. Udělala zmatenou, znechucenou grimasu. Pokrčil jsem rameny. „Ano, nebyli jsme teenageři na párty a neprotrhl se nám kondom z Tesca. Ani jsme si ho neudělali pod břízou, kde je dodnes vyřezané Edward plus Isabella. Bylo to na igelitovém, zeleném prostěradle s mřížemi za zády a betonem pod námi.“ Měl jsem to před očima. Její obličej a tělo. Pot v důlku krku. V uších mi znělo drhnutí vlhkých zad o igelit.

„Teď vážně nevím, co si mám myslet. Co jsme dělali ve vězení, a proč jsme to dělali ve vězení? Proč jsme spolu spali, když říkáš, že jsme se nenáviděli? A…“

„Tohle nikam nevede. Bereme to od konce. Musíme na začátek,“ rozhodl jsem, protože když začnete číst knihu od poslední kapitoly, taky se toho moc nedozvíte. Nic nedává smysl a víte jen, kdo umřel, a kdo přežil. To udělal Emmett s Harry Potterem. On si to prostě nemohl přečíst naší přirozenou rychlostí, ale po dvaceti stranách v knihkupectví, schovaný za regály, protože i dojít k pokladně a koupit si ji, bylo moc zdlouhavé, to vzdal a rovnou to obrátil na Harryho po devatenácti letech. Pak jsem ještě týdny poslouchal jeho výčitky, že se připravil o překvapení a už v Godrikově dole věděl, že Lupin a Tonksová zemřou a Harry bude kmotr jejich potomka.

„Poprvé jsem tě viděl v televizi,“ vzpomínal jsem.

„Byla jsem slavná?“

„Moc se neraduj, protože to nebylo v pozitivním slova smyslu,“ utnul jsem její nadšení hned v zárodku. Taky jí mohlo dojít, že když jsme Fabiana zplodili ve vězení, nic pěkného a hlavně legálního to nebude. „V té době jsem reprezentoval všechno, co může gentleman z počátku dvacátého století představovat. Fantazíroval jsem o princezně na bílé klisně a o tom, jak mě vytáhne z mé samoty a flagelantství. A vážně jsem vhodnou adeptku našel. Jenže jsem v ten samý čas poznal i ji… tebe… ji… Prostě Isabellu Swanovou,“ uzavřel, když jsem se na ni díval a snažil se najít nějaký střípek a záchytný bod, abych ji mohl spojovat s Isabellou. Ale nešlo to.

„Grace byla všechno, co jsem si mohl přát. Ale ty jsi… Ona byla záhada. Spisovatelka obžalovaná z vraždy trenéra fotbalového mužstva.“

Je vám líto jeho smrti?

A vám ano?

Já ho neznal.

Já taky ne.

„Byl jsem soudní psychiatr a tvůj… její případ jsem měl na starost. I kdybych mohl, nikdy nezapomenu, když jsem s Isabellou mluvil poprvé. Byla směsice těch nejhorších lidských vlastností. Arogance, nenávist, zlo a sadismus v krásném, dlouhonohém balení. To je vražedná zbraň. Dokázala manipulovat s upíry, jako kdyby byli její lidské rase rovni.“

Nikdo jiný tě nedostal. Já ano. Jsem totiž zkurveně skvělá a umím si to udržet, i když se moje tělo rozpadá. Tomu říkám umění.

Bože, Edwarde, vypadáš, že jsi tvrdý a nezdolný jako skála, ale jsi patetický. Tak snadno se s tebou manipuluje.

„Ale byla jsi přitažlivá… Isabella byla přitažlivá… Vážně tak krásná, že jsem to neviděl. Líbila se mi a všímal jsem si víc jejího těla, než psychiky.“

Vsadím se, že se tě skoro nedotknu a postaví se ti.

„Dívala se mi do očí z takové blízkosti, jako já teď do tvých, a lhala mi. Řekla, že ho nezabila. A já to nepoznal. Žádný výkyv v srdeční aktivitě, rozšířené zornice, potící se dlaně, uhýbání pohledem… Řeč těla mi říkala jen to, abych si ji vzal.“

Jsi děvka. A ještě k tomu šílená.

To se ti na mně přece líbí.

„Potom jsem se postavil před soud a řekl, že Isabella Swanová ráda vyhledává nebezpečí, ale že není vrah. Největší chyba mé existence,“ přiznal jsem a sklopil pohled. Po deseti letech to všechno vyprávět odznova nebylo nic příjemného. Ne, že by se mi to jinak nepřehrávalo každý den někde v mysli na velkém plátně s HD rozlišením. Rád jsem se tím pravidelně mučil, přestože už jsem dozrál k bodu – všechno zlé je pro něco dobré.

Ale říkat to nahlas a ne sám sobě do zrcadla bylo něco odlišného.

„Počkej, ale i kdyby byla Isabella chodící sex a kdovíjak nádherná a přitažlivá, nemohlo by se to stát, že bys nepoznal lidskou lež.“ Taky jsem si to kdysi myslel. Bohužel, já už jsem byl poučen.

„Bello, když jsem se divil tomu, jak příjemně se usmíváš, nebylo to jen tak. Isabella Swanová se takhle totiž smát neuměla. A když jsem tě rozkouskovanou v pytlích přinesl do Volterry, myslel jsem, že to tak i zůstane. Ale tak jsem tě nenáviděl a neuvědomoval si podstatu své vlastní rasy, že mi nedošlo, že se vyléčíš. Ty jsi měla morální a sadistickou psychopatii. Žádné svědomí, žádná páteř, absolutní bezcitnost. Patologická lhářka žijící ve svém vlastním světě. Nikdy se necítila lépe, než když měla v rukách život jiného člověka a mohla mu ho vzít. Nejlépe velmi bolestivým, brutálním způsobem.“

Kolik lidí jsi zabila?

To je dlouhý seznam. Ale představuju si ho mnohem delší. Mám ráda dlouhé a velké věci.

A co se ti na tom líbí nejvíc?

Fascinuje mě samozřejmě anatomie a mám ráda krev. Její vůni. Lidé, kteří tvrdí, že je to nechutné, jsou jen omezení a svázáni předsudky. Je to přece lidská krev. Jak by to mohlo vonět? A je to nepostradatelná součást těla. Musí být uvnitř! Ale nejlepší je na tom ta chvíle, kdy držíš v ruce život někoho jiného a je jen na tobě, co s ním uděláš. Vždyť to někteří nazývají božská práce. Jsme tedy snad bozi? Co máš na tom nejradši ty?

„I mě chtěla zabít, ale já už mrtvý jsem, takže se to trochu minulo účinkem.“

Ráda bych si tebou dál povídala. Jsi ten nejzajímavější a nejvíc sexy chlap, co jsem kdy potkala, Edwarde Cullene. A přesně proto si nenechám ujít tu čest tě zabít.

„Fuu… Takže jsem byla psychopat s dissociální poruchou osobnosti?“ hlesla, vykolejená. Asi by byla v minulém životě radši pes, než cvok. Když jsem zvednul oči k její pochmurné tváři, pocítil jsem náhlou potřebu ji utěšit. Asi nějaká další, naprogramovaná ochrana mater familias.

„Bello, nejsi Isabella. Ty s ní nemáš nic společného. A věř mi, že já to vím nejlépe. Kdybych viděl i jen jediný její náznak, snažil bych se tě zlikvidovat a zapalovač měl pořád po ruce. Ale vážně už jsem se přesvědčil, že nejsi ona. Aspoň doufám… Mohla si se mnou zase vyjebat.“

Bella mě prudce chytila za obě ruce a obrátila se ke mně celý tělem. Zírala na mě s doširoka otevřenýma, karmínovýma očima. Ne, Isabella v nich nebyla. V těch jejích, čokoládových jsem totiž neviděl nic. Jak jsem kdysi říkal - tabulky okna do duše byly polité finálním produktem stromu Theobroma cacao. Ale ty Belliny… Nebyla otevřená kniha, ale taky ne psaná v jazyce, co neznají ani nejstarší pamětníci.

„Edwarde, přísahám, že já bych ti nikdy neublížila. Nikdy.“ Stiskla mi dlaně ve svých teplých a já přikývnul. Byla stokrát krásnější, než Isabella. Ani z ní nečišel chlad.

Ještě jsem jí z toho zamotaného příběhu neřekl spoustu věcí. Například tu nejhorší část, kdy zabila mého nejlepšího přítele, po kterém je můj… náš syn pojmenovaný. Nejen, že to je na jednoho upíra příliš těžko stravitelných informacích, ale taky jsem nechtěl brečet před dámou.

Fabiane, ona je blázen!

Blázni jsme všichni. A dokazujeme to každý den. Podívej se na mě. Můj nejlepší přítel je upír.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 33. kapitola: