Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 32. kapitola

05.04.2013 (11:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 4905×

Fabian

„Máš stoprocentně ty nejlepší prsa, na kterých jsem ležel,“ zašeptal jsem a pevně stisknul levé, spokojený jako kočka v pelechu. Heidi mě laskala ve vlasech a jemně vrčela, protože jsem jí ani po té jízdě nedal pokoj. Měla tělo, se kterým jsem se chtěl mazlit donekonečna.

„To já vím,“ odvětila. Z hlasu jí zněl úsměv. Líbilo se mi její sebevědomí do nebes. Taky měla být na co pyšná. „Ale stejně nemyslíš jasně, Fabiane. Ovlivňuje tě můj dar.“

„Ty máš dar?“

„Přitahuju muže i ženy.“

„To všichni upíři.“

„Ale mně nedokážou odolat. Včetně upírů. A pokud se začnu snažit… Nikdo mi neřekne – ne.“

„Ne,“ šeptl jsem. Zasmála se a její hrudník mi tak pod tváří zavibroval. „Lásko, mám štít. Na mě tvůj dar nepůsobí,“ prozradil jsem jí a zvednul se na rukou, co jsem měl podél jejího těla. „A s čistou myslí ti říkám, že tohle jsou perfektní trojky.“ Co může být jednoduššího, než se rozplývat nad ženským hrudníkem?

Padnul jsem zpátky a povzdechnul si. „Chybí mi moje Pagani Zonda.“ Ta kráska zůstala doma ve Forks sama. Emmett s Jasperem ji určitě ochmatávají, a to včetně nárazníků.

„Pagani Zonda? Není to náhodou auto?“ zajímalo Heidi.

„To teda je. Nádherné auto.“

„Fabiane, ty jsi příšerný,“ zavrčela a shodila mě ze sebe. „Ležíš mezi mýma prsama a vzpomeneš si na auto?“ syčela uraženě a navlékala si šaty. Pod tím žádné spodní prádlo a já to teď budu vědět, že ho nenosí. Nečistá, zkažená a dokonalá. V posteli bohyně.

„Není to jen tak nějaké auto. Je to moje auto a je jich na světě pouze pět. Teď zůstalo doma. Opuštěné,“ stýskalo se mi. Ruce jsem si dal za hlavu.

„Auto má čtyři kola a já prsa jen dvě… S tím nemůžu soupeřit,“ zavrčela. Rozhněvané koťátko. Nemohl jsem se jí bát a ani cítit respekt. Můj dar mi to nedovoloval. Měl jsem nastavený práh trochu jinak. Kromě toho, za tolik orgasmů, co jsem jí přivodil, si zasloužím metál a ne zmlátit.

„Miláčku, kdybychom se ještě potkali, příště to bude se snídaní do postele,“ usmířil jsem si ji chytře nakonec. Chytil jsem ji za ruku a políbil na saténový hřbet.

„Ty jsi vážně neskutečný,“ zamumlala. Pokřiveně jsem se usmál. Než jsem stačil okouzlit všechno okolo, seděla na mně. V dlani třímala bolestivě moji čelist a vrčela mi do tváře s vyceněnými zuby. Ještě pár milimetrů a poškrábá mi incizemi fasádu. „Chci tě ochutnat,“ zašeptala a přejela mi s hranami frontálního úseku po krku.

„Ochutnávala si mě celou noc,“ namítnul jsem se snahou o artikulaci a vítězným úšklebkem. Mimochodem, vážně to bolelo.

„Ale já nemyslela tvůj rozkrok. Chci ochutnat tvoji krev,“ oznámila mi. Na odpověď se neobtěžovala počkat. Zakousla se mi do hrdla a já zařval, protože tohle už byla bolest jako kráva. Krmícího se upíra nezvládnu. Buď můžu začít volat upíří emergency, anebo… Seru na to. Nikam nevolám. Mně se to totiž začínalo líbit.

Říká se, že mezi láskou a nenávistí je tenká hranice… Kokotina. Mezi láskou a nenávistí je Velká čínská zeď s po zuby ozbrojeným, nacistickým vojskem. Zato mezi bolestí a slastí… Tam nebyla dělící čára skoro žádná. Zaleží na míře masochismu a já právě zjišťoval, že ta moje míra je snad nekonečná. Chtěl jsem, aby ze mě sála, a měla tak něco ze mě. Ne, že by tam toho po té noci neměla víc, než dost, ale krev byla něco jiného. Posvátná. Přirozeně mě to vzrušovalo.

Heidi přestala chlemtat moji krev a narovnala se. Z brady jí to kapalo na moji hruď. Pár pramínků já zateklo mezi prsa. Obraz pro bohy. Tudíž pro mě.

„Ocenil bych, kdyby ses příště zeptala, než se mi budeš snažit ukousnout hlavu… Kurva, tvůj jed šíleně pálí,“ zasyčel jsem a přejel si dlaní po celkem čisté ráně. Aspoň na dotek taková byla. Kamenná, rozkousaná kůže v místech štěpení ostrá. Heidi si uzmula moji ruku a strčila si zkrvavené prsty do úst. Ta myčka mi ji umyla s požitkem v černých očích. Sestřel jsem jeden z pramínků na její bradě a ochutnal svoji vlastní krev, kterou jsem viděl poprvé v životě. Nikdy se mi totiž nic nestalo. Tedy, stalo, ale na zdraví mi to žádnou újmu nezpůsobilo.

„Je dobrá. Čistá. Nic hořkého, ale taky ne…“

„Ne trýznivě sladkého. Ani tě to neovládne. Je to… příjemné. Osvěžující,“ ohodnotila to. Moc překvapená z toho nebyla. Věděla, že to sice bude bolet, až se odtrhne od kolující krve, ale taky to nebude zázrak.

„Tu poloupíří krev bych si měl nechat patentovat. Jsem v tom monopol,“ usoudil jsem správně. Rána mi začala srůstat. Nejdřív měkká, lidská část z masa a nad ní se s třesknutím uzavřela žulová škára.

Byl jsem unavený a velká ztráta krve mě vyčerpala ještě víc. Oči se mi klížily, no, správný chlap pro sex i přes Volterrskou hradbu skočí. Potřeboval jsem se rychlostí blesku osprchovat a vyrazit si pro přídavek. Konečně dostanu to, co jsem chtěl. Nebyl jsem zvyklý čekat na vytoužený okamžik takhle dlouho.

Chytil jsem Heidi za boky a jemně je promasíroval.

„Lásko, mám ještě zařizovaní, tak… Budeš hodná, když ze mě slezeš,“ dodal jsem.

„Kam jdeš?“ zajímalo ji, ale poslechla. Šel jsem rovnou do koupelny, ale v rámu dveřích se na ni ještě otočil.

„To, že jsem byl v tobě celou noc neznamená, že ti předám svoje heslo na Facebook a diář.“ Zavřel jsem za sebou, aby se nepřidala a sprcha se neprotáhla na hodinovou proceduru. Takhle jsem byl za minutu hotový. Naštěstí jsem po tátovi podědil ten úžasný, všemocný jed, co se stará o dokonalou dezinfekci dutiny ústní, takže kartáček jsem držel v ruce asi jednou v životě.

„Tohle bude legendární,“ garantoval jsem sám sobě do zrcadla. Se sebou jsem si stejně nakonec vždycky pokecal nejlépe. Rozuměl jsem perfektně všem svým potřebám.

Oblékl jsem si černé kvádro – tady taky nebylo nic jiného k sehnání, musím se zítra do obchodu – a prohrábnul vlasy. Ty zrzavé pačesy byla vždycky nejnáročnější část. Dalo to takovou práci, aby to vypadalo, že mi tam hnízdí orel bělohlavý…

Vyplížil jsem se z hradu, a to naprosto jednoduše – vyskočil jsem z okna na střechu a měl tak na dlani celé město. Zajímalo by mě, kde je opět můj drahý otec. Už dávno měl řvát na Heidi, že mě mohla zabít a následkem toho by se zase on pokoušel zabít ji. Teď já dokonce odcházím a on je stále nepřítomný. Takže taky v hradu není. Že by si našel zásuvku? Jen doufám, že není vyhořelá. Táta si zasloužil to nejlepší. Chtěl bych potkat tu jeho bývalou Grace… Potom, co z něho na deset let udělala, bych jí to já oplatil stejnou mincí.

Ale není čas přemýšlet nad velkým třeskem, musím na rande a stihnout to do svítání, protože pak Popelka začne blikotat jako disko koule. Nechodili ven za bílého dne a někdo by si všimnul, že jsem zrovna já a ona pryč.

Přeskakoval jsem jednu střechu pokrytou červenými taškami za druhou. Po hlavní diagonále až na neodlehlejší kout města.

Hladce jsem dopadnul na balkón, kde stála, a usmál se. Ona nakrčila nos a potom rozšířila nozdry.

„To nemyslíš vážně?!“ zamumlala nevěřícně.

„Já jsem vždycky vážný.“

„Ty prostě vylezeš z postele, dáš si sprchu, a pak jdeš o vagínu dál, jakoby se nechumelilo,“ konstatovala a zakroutila hlavou.

„Ne, to ne,“ odvětil jsem tiše. Chtěl jsem dodat – někdy z té postele ani vylézt nemusím, vagína přijde sama. Ale nechtěl jsem ji podráždit ještě víc. Teď to znělo spíš zkroušeně. Och, jak si o mně vůbec můžeš něco takového myslet? „Ten vzkaz, co jsi mi podstrčila, byl inspirující a k zamyšlení. Konečně jsi pochopila, že beze mě nemůžeš žít?“

„Jak ti to ty ženské můžou žrát?“ utrousila. Ta má teda náladu. Asi něco postrádala. No, já jí to dám.

„Už jsi někdy viděla, jak vypadám? Taky kouzlo upíra… A pak mám svoji tajnou, nejsilnější zbraň… Přemýšlím, jestli ti ji prozradím. Ale fajn. Stejně už jsme tady.“ Podíval jsem se na ni zpod řas a udělal ten pokřivený úsměv, kdy jsem měl jeden koutek mnohem výš, než druhý. Zkrátka, jako bych měl mrtvici. „Naučil jsem se to od táty, ale ten ani neví, že to umí, a jak to funguje.“

„Jo, protože tvůj táta je úctyhodný chlap.“

„To ti nevyvrátím, protože vím, že je… Hele, tohle je divné. Já se nechci bavit o mém otci, když tě chci ohnout, Bello.“ No… To jsem to s tou upřímností trochu přehnal.

Myslel jsem, že se mnou teď vysklí dveře, ale místo toho přikývla a rozešla se ke mně. Zvláštní. Ta je samé překvapení.

Položila mi svoji ledovou ruku na tvář a přimhouřila oči. Potom se ke mně naklonila a jemně spojila své rty s mými. Pozdvihl jsem při tom zdlouhavém, měkkém polibku obočí. Doufám, že není na předehry… Neměli jsme čas a po noci s tou krutou Němkou toho ze mě moc nezbylo. Ale i ten stále výkonný zbytek jsem se chystal dát Belle. Jsem to dobrák.

Vjel jsem jí rukou do vlasů a druhou si ji přitáhl za zadek k tělu. Jazykem jsem jí vyplnil ústa.

Všechno šlo normálně. Dokud mi nepřestala odpovídat, a pak dokonce negativně reagovat.

„To bolí!“ sykla mi do pusy a odstrčila mě od sebe.

„Co tě bolí? Vždyť jsi upír!“ To já tady jediný můžu zatínat bolestivě zuby, až mi sevře něco víc, než dokážu unést.

Otřela si hřbetem ruky ústa a zakroutila hlavou.

„Asi krk, idiote! Heidi je pět set let a asi tě má ráda víc, než já. Zabila bych tě… Navíc… Fuj. Ty jsi tak lidský. To má být k večeři, ne k šukání.“ Au! Nebylo pro mě větší urážky, než že jsem člověk víc, než upír.

„Jak můžu být tak lidský? Mám z upíra mnohem víc… Vždyť mám dva dary!“

„No, to z tebe dělá upíra teda, když nikdo z nás ani dva dary nemá. Prostě to bylo divné. Nezvládnu to.“ To je herečka. Anebo možná… Ne, to není možné.

„Nejsi čistě náhodou panna?“ Protočila oči.

Edward

Vyšel jsem z Arových komnat a prásknul za sebou dveřmi, vytočený k nepříčetnosti. Musel jsem tu skákat, jak on chtěl, a přestávalo mě to bavit. Zvlášť, když se mnou řeší hodinu absolutní kraviny. Nejspíš mu moje pěnění přinášelo pocit uspokojení.

Hned za dveřmi jsem zjistil, že v hradu nebije jediné srdce. Kde zase je? Kterou sukni honí tentokrát…

Otočil jsem se po směru myšlenek Heidi, protože v její hlavě figurovalo moje jméno. Přišla ke mně s kusem složeného papíru v ruce. Nakázala mi, abych držel ústa zavřená a strčila mi ho do ruky. S pozdviženým obočím jsem to rozevřel a nadýchl se vůně mého syna, která se z lístku linula.

Vytřeštil jsem oči, když jsem si přečetl, že si s ním jeho vlastní matka domluvila schůzku. Naštěstí tam bylo kde. Sbalil jsem to do pěsti a otočil se na patě. Vyždímal jsem ze sebe takovou rychlost, že věci kolem padaly, potom, co jsem okolo nich proletěl. Venku už se plížily první sluneční paprsky, ale to mě ani v nejmenším netrápilo.

Nevěděl jsem, proč mi to Heidi dala, a taky jsem netušil, jestli přijdu včas. Pokud ne… Ani nad tím nechci přemýšlet…

Ten šašek Aro to udělal schválně – věděl to. Já jsem o tom nepochyboval. Sice se poslouchal rád, ale nevzal by mě do svého pokoje. Mohl by mi kázat i z trůnu. Jenže jejich komnaty byly odhlučněné tak dokonale, že ani ucho upíra to nezachytilo. Bože můj, to je zvrácený parchant… Však já si přečtu, čí nápad to byl. Tipoval bych to na Caia. Ten se z toho musí tetelit blahem.

„Kde je?“ zavrčel jsem na Bellu, která stála na balkóně a zírala kamsi do hajzlu. Popadl ji pod loktem, abych nasál pach. Bože můj, byl z ní cítit. Ne v té koncentraci, které jsem čekal, ale přesto…

„Kdo?“ Vytrhla se mi a vycenila zuby. Nahrbil jsem se. Byli jsme připravení po sobě skočit.

„Kde je můj syn?“ specifikoval jsem to, jakoby to bylo nutné.

„Jak to mám vědět?“

„Panebože, máš vůbec ponětí, co jsi provedla? Ty jsi tak blbá! Jasně, jsem ti řekl, aby ses od něj držela co nejdál.“ Bylo mi z toho zle. Tohle se Fabian nikdy nesmí dozvědět. Stejně jako to, kdo byla jeho matka, a že ho vůbec nemilovala tak, jak jsem mu celých deset let tvrdil.

„To teď žárlíš, nebo co to má být?“ odsekla posměšně. Málem jsem pootevřel ústa. Já žárlím? A to vzala kde? No, evidentně z úplně špatného konce.

„Nemáš ponětí, o čem mluvíš.“

„Ale to víš, že mám. Pořád na mě zíráš a svlékáš mě očima, ale jsi moc ustrašený na to, aby ses podle toho zachoval!“

„Tak já tě svlékám očima? Ještě nějaké novinky, které bych měl o sobě vědět?“

„Nech si ten sarkasmus. Chceš mě ojet, ale jsi zbabělec. Takže když mě nemůžeš mít ty, tak mě nebude mít nikdo?“ Vidím, že fantazii má bohatou.

„Já nechápu, jak jsi na tohle přišla… Nebyl jsem s ženou devět let a s žádnou už ani být nechci. A s tebou už vůbec ne,“ zasyčel jsem. Přiletěla mi taková facka, že jsem málem přepadnul přes zábradlí, u kterého jsme stáli. Chytil jsem se té kovové, vrchní tyče.

„Jak ti nějaká ženská mohla tolik ublížit, že se teď chováš jako totální hajzl?“ Nevesele jsem se zasmál a narovnal se. Která? No, která asi… Stojí přímo přede mnou. Teda, není to ona… Sám jsem ještě nevěděl, co si z toho mám vybrat. Deset let jsem žil v domnění, že Isabella Swanová stále existuje, a pak zjistím, že zemřela v tom lese. Bylo to příliš matoucí. Nedokázal jsem to vstřebat.

Když jsem se zakřenil, došla jí trpělivost, asi.

„Víš, co? Já budu šukat s kým chci, a kdy chci. A ty se třeba stav na hlavu.“ Nedala mi na výběr. Jestliže jí neřeknu pravdu, dojde i na ten sex samotný. Já to neuhlídám. Fabian mě nenechá za sebou chodit jako ocásek a ani já jsem to nechtěl. Navíc, když byla součástí toho komplotu celá Volterra.

Ani jsem si nechtěl představovat, kam až to mezi nimi zašlo teď.

„Vážně chceš vědět, proč s Fabianem nemůžeš spát?“

„Ano!“ zvolala a rozhodila rukama, abych to konečně vysypal.

„Jméno jeho matky bylo Marie. Aspoň to jsem mu nalhal. Ve skutečnosti se jmenovala… Isabella Marie Swanová.“ Zírala na mě takovým stylem, že jí pravděpodobně unikala pointa. „Fabian je tvůj syn, Bello.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 32. kapitola: