Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 29. kapitola

31.03.2013 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 4320×

Fabian

Táta pokračoval po starých dlaždicích k těm třem, co moji pozornost neupoutali. I když to bylo totiž trio vlasatých Mániček, neměli v rozkroku to, co mě zajímá. A když už jsme u toho, nebylo to tu snad nikde. Ani ten působivý, okázalý hrad nevzbuzoval žádné ovace u mě teď, protože jsem se těšil především na klan upírů, kde se mnou nikdo není příbuzný a já budu moct šukat od nevidím do nevidím. Beze strachu, že někoho rozdrtím dřív, než si to stačíme oba užít.

No, ať sem rozhlížel sebevíc, byl to tu samý chlap. Popřípadě chlapeček s jeho dvojčetem, kteří stáli u trůnů. Kolik té bylo? Když dokážete přehlédnout tu upíří, respekt vzbuzující fasádu, řekl bych, ať se vrátí zpátky do školy a na lavici si připraví slabikář. Taky počítadlo. Ani prsa to ještě nemělo. Proboha, já chci ženskou.

Chtěl jsem se postavit za tátu, který uctivě pozdravil. Takhle jsem ho ještě neslyšel nikoho oslovovat. Mám se bát o hlavu, pokud poruším etiketu?

Zavětřil jsem vůni toho, kdo se ke společnosti v kulatém sále připojil. Otočil jsem se po ní a doširoka se usmál. To je ono! Tyhle gazelí nohy si při první příležitosti omotám kolem pasu.

Přešel jsem k ní s hlavou na stranu a úsměvem, který odborně nazývám - pokřivený. Pozdvihla obočí, protože viděla, že jsem udělal menší oblouk při chůzi a díval se na ni, jako kdybych ji chtěl ulovit. Správně. Postavila se ke zdi a ostražitě mě sledovala zpod svých dlouhých řas. Miloval jsem upírky s rudýma očima. Byly ještě víc sexy.

„Ahoj, krásko. Jak ti říkají?“ optal jsem se jí svým sametovým hlasem. Bylo to děsné, ale ženské to žraly i s trenkami. Chci říct – navijákem.

„Bella. Bella Volturi,“ odpověděla a koutky se jí zdvihly. Opatrně jsem vzal její dlaň do své a políbil ji na hřbet alabastrové ruky potažené saténem. Přitom jsem z ní nespustil oči a chtěl ten polibek prodloužit, aby věděla, co ji čeká, až ji budu líbat i na jiných, vlhčích místech.

„Au!“ zakňučel jsem a snažil se otočit na toho, kdo mě tvrdě popadnul zezadu za krk a táhnul pryč jako fakana. Otec mi ovšem pohled neopětoval – zíral na tu Volterrskou roštěnku totálně černýma očima. To, jak se na ni díval… Takhle se díváte na lidi, co se vám hnusí, a nenávidíte je. Ten ty Volturiovy vážně neměl rád.

„Řekl jsem ti, ať se tu držíš u mě,“ zasyčel a já se mu snažil vyrvat. No, držel mě ve svěráku. Tohle se mi nelíbilo. Mně není deset. Aspoň v upířích letech ne.

Dovlekl mě před trůny a tam se mě konečně uráčil pustit. Nasraně jsem odstoupil a narovnával si černou košili. Alice mi ji pečlivě vyžehlila, než jsme se vydali na trip, jelikož prý nesmím dělat ostudu.

„Aro, dovol mi ti představit hybrida upíra a člověka,“ řekl táta rychle tomu uprostřed a mávnul ke mně rukou. Zamračil jsem se. A dostanu taky pediestal? „Slyšel jsi. Viděl jsi. Návštěva je u konce,“ zamumlal a zase ke mně natahoval ruku, že mě odtáhne pryč. Teda, můj otec je největší frajer pod sluncem, ale teď mu hrabe. Očividně ho tu něco dráždilo a já si to odnášel. I když… Co já o tom věděl? Myslím tím, co má s královskou rodinou za minulost. Možná štěká oprávněně.

Odskočil jsem, když se po mně natahoval, ale to on byl čistý upír. Mihnul se ke mně a chytil mě pod loktem. Obrátil se i se mnou k východu, ale periferně jsem stačil zaznamenat, jak Aro zvedá dva prsty. V tu chvíli se před nás postavil trochu větší – trochu víc – upír a ta, která bude moje. Bella.

Táta tomu velkému nevěnoval snítko pozornosti, protože se vytyčil okamžitě nad Bellu. Vycenil zuby a hrdelně zavrčel.

Zčernaly jí oči a ukázala řezáky. Víc nic. Vypadala, že nechápe. To já taky ne. Vedle ní stojí upír přes dva metry, ale táta jde prostě po ní, jako kdyby tu nikdo jiný nebyl. Ten druhý mi připadal jako větší, potencionální hrozba. O tuhle bych se postaral já sám. První bych ji odzrobrojil nejlepším orálním sexem její existence. Ne každý upír má totiž prokrvený jazyk.

Aro se zachichotal. Dokázal jsem k němu upřít zrak a tím ho stáhnout z nepřátelských upírů. Neměl jsem tak silné instinkty, které by mě k nim přikovaly a nedovolily mi uhnout pohledem.

„Začíná to být docela dramatické, co myslíš?“ šeptl s úsměvem od ucha k uchu Aro tomu blonďatému Caiovi. No, ten vypadal napjatě, až to bolí. Ale na Marcuse neměl. Ten si to přímo užíval. Ten mrtvý, nepřítomný výraz ani nedokáže vyjádřit, jak ho to tu baví. Děda mi leccos vyprávěl, když jsem byl malý. Jedna z mých nejmíň oblíbených byla o Dydime a Marcusovi. Hlavně protože jsem se pak vždycky bál toho, aby tak neskončil táta.

„Bratře, vážně tu je jejich přítomnost nutná?“ optal se Caius. Ten měl hlas, jako kdyby to vycházelo ze samotné pekelné brány. Moc pěkná modifikace.

„Samozřejmě,“ odvětil Aro. Vypadal tak spokojeně. Skoro se tetelil blahem.

„Ale vzniknou zbytečné problémy.“

„Nic, co se tu stane, nebude zbytečné. To mi věř,“ garantoval mu. Zajímavé šifrování. Vůbec nic jsem nepochopil.

Podíval jsem se na tátu, ale ten byl stále zavrtaný očima v těch Belliných. Přirozeně nemrkali, ale já ano. A potom, co jsem viděl, jak mají ty bulvy vyvalené a ani jednou nespojí víčka, moje oči mě z toho začaly pálit a zamrkal jsem znovu.

„Vy chcete něco ode mě?“ vzal jsem to do svých rukou a zeptal se na to Ara.

„Fabiane, naposledy, když jsem tě viděl, choval jsem v náruči novorozence. A teď je z tebe dospělý muž,“ řekl mi. Stáhnul jsem obočí. Prosím?

Aro se rozšířil úsměv ještě víc. Asi bylo vidět, že se mu daří slušně mě mást.

„Tvůj otec nám, samozřejmě, musel prozradit, že se zrodil nový druh. Pak by totiž mohlo dojít k mýlce a někdo by ti zakroutil tvým pololidským krkem. Nepamatuješ si to, ale nevadí. Nyní si ten čas zcela vynahradíme. Vy dva jste totiž hosty na dobu neurčitou. Felixi, zaveď Fabiana do komnaty, která bude po čas jeho pobytu patřit jemu.“ Měřil jsem si každý Arův pohyb a poslouchal, jak klesá s hlasem sem, tam. To pódium, na kterém stál, byla vážně jeho divadelní prkna. Zkrátka, teatrální až na půdu. Ale bylo to celkem zábavné. Ten týpek nenudil a já měl v sobě odjakživa až chorobně zakořeněnou touhu po vědění a zajímavostech. To proto jsem mučil ty kočky a nepocítil ani jednu výčitku. Nejen, že už jsem se jako upír narodil, ale chtěl jsem prostě znát jejich nitro. Jen to mě zajímalo. Následná smrt už ne. Smrt je totiž nudná.

Možná si s ním rád pokecám a tenhle pobyt mi nebude trnem v oku. Táta ale můj názor stoprocentně nesdílel.

„Nemůžeme tu zůstat,“ přecedil skrz zaťaté zuby. Položil jsem mu ruku na rameno a snažil se ho vrátit zpátky na zem.

„Edwarde, buď to půjde po dobrém, anebo po zlém. Užij si pohostinnost našeho domu a neuraz hostitele,“ řekl mu. Bylo to jemné, ale jen na oko. Přímo z toho trčely ostny nebezpečí. Kompromis nepřicházel v úvahu. „Bello, srdíčko, zaveď Edwarda do jeho pokoje.“

Edward

Ona nemohla jít za mnou a já za ní. Proto jsme šli vedle sebe – kráčel jsem vedle ďábla. Buď to, anebo se tu sejde Afton, Santiago, Felix, Demetri a já budu v hajzlu. O co, kurva, Arovi šlo? Tohle je hra? Baví se na můj účet? Sedím tu stovky let. Od Jane a Aleca nic velkolepého… Á, počkat! Vždyť Edward Cullen není zničený dost. Něco v něm přece jenom zbylo, tak jdeme do něj.

Koutkem oka jsem si ji prohlížel. Pořád jsem čekal na… něco. Na Isabellu Swanovou.

Ale ten upír nepohnul jediným, mrtvým, mimickým svalem. Už bych nejradši měl její zlomyslné, odporné úsměvy za sebou. Přece jsem to neviděl deset let. Čas na další dávku radiace.

„Ty do mě děláš?“ zeptala se znenadání. Málem jsem do ní vrazil, protože se postavila přede mě. Dotyku jsem se vyhnul jen o vlásek.

„Připadá ti to tak?“ oplatil jsem jí to po chvíli, poněvadž se nepohnula a čekala na odpověď.

Cukla rty v něčem neidentifikovatelném a zase se postavila vedle mě. Opět jsme se dali do pohybu. Tohle bylo minimálně divné. A hlavně zvrácené. Kráčím vedle ní chodbou, jako by se nechumelilo. Vždyť já měl s tou ženskou dítě. A nejen to. Šílenou minulost. Věděl jsem, jak řve při orgasmu, znal její touhy, věděl, že je blázen… Znal jsem víc, než dost.

Její tvář teď byla z kamene, ale přesto mi nepřipadala nikdy uvolněnější, když neměla ten svůj psychopatický výraz.

Zastavila se před dveřmi. Byly to jedny z mnoha v tomhle podzemí. Nikde ani jedno světlo. Pro člověka dokonale neprostupná tma.

Neměl jsem tyhle suterény rád. To snad žádný upír. Chtěl jsem ochutnávat čerstvý vzduch a nechat po sobě stékat déšť. Tady bylo jen kamení, obrazy, vitríny s poklady a koberce. O vzduchu se nedalo mluvit.

„Umím si otevřít dveře,“ sykl jsem. Otočila totiž kulatým madlem a vpustila mě dovnitř.

„Jen pro jistotu,“ odpověděla a usmála se. Ale tohle nebyl ten úsměv, na který jsem čekal. To, co předvedla, bylo normální. V její krásné tváři líbezné.

„Hraješ to dobře,“ vyklouzlo mi. To snad není pravda. Vyváděla mě z míry přesně jako kdysi. Měl jsem tak ještě větší chuť trhat.

„Co mám hrát?“ Jistě… Připomíná mi to epizodu s Carlislem a Esmé. To bylo taky – já nic, já muzikant. Jsem taková chudinka a ten zlý Edward mi chce vzít moje miminko.

„Jaké to je? Žít ve Volteře? Připoutaná ke klanu a nemoct dát průchod svým chutím a potřebám?“ zašeptal jsem. Těmi potřebami jsem nemyslel lítání po světě, ale ruinování životů a existencí. „Jsi poslušná holčička Ara?“

„To bych možná byla, kdyby na mě Chelsea dar fungoval,“ odvětila, dotčená. Zatímco já byl překvapený.

„Tak co tady hledáš?“ zeptal jsem se na rovinu. Znělo to, jako kdybych jí vyčítal, že tu je.

„No, utrhni mi hlavu za to, že jsem tu spokojená. Tady jsem byla stvořená. Kam jinam bych měla jít?“ Moje vlastní hlava by mohla prasknout. Byla snad ještě zvláštnější, než když byla člověk. Nevyznal jsem se v ní.

Chtěla odejít, ale napůl cesty jsem musel znovu vstoupit do stejné řeky a ptát se.

„Byla jsi stvořená tady?“ Fiktivní minulost mě zajímala. Co si ona myslela, že je? Odkud se vzala?

Otočila se na mě a přikývla.

„Nehoda při krmení. Demetri už asi plaval a já… přežila. Nebo se spíš po druhé narodila.“ Nehoda. Jak kreativní. A Demetri dostal na vrub zakonzervování sadisty. Šťastlivec.

„A jako člověk jsi byla…?“

„Nemám nejmenší tušení. Jediné, co si pamatuju… Tedy, já ani nevím, jestli je to skutečná vzpomínka… Jen zamračené nebe a koruny stromů. Aspoň si myslím, že to jsou stromy… Prostě to nestojí za řeč,“ uzavřela to a pokrčila rameny.

„Ty… Udělala si lidský pohyb,“ upozornil jsem ji. Tohle dělá jen Aro, protože si denně představuje, že Volterra je ve skutečnosti dramatický kroužek.

„Cvičím. Já a Heidi chodíme ven pro jídlo, tak aby to nějak vypadalo,“ vysvětlila. Kývnul jsem hlavou, že chápu. „Víš… Mě můj lidský život nezajímá. Díky tomu, že si to nepamatuju, znám jenom upírství a jsem šťastná tak, jak jsem. Ale někdy mi vrtá hlavou, co jsem to musela být za zmetka, když mě tu nikdo nikdy nehledal.“ Sama sebe nazvala zmetkem a nebyl v tom ani náznak pýchy. Nebyla na to hrdá.

Fuuu… Málem jsem jí to sežral.

„Na upíra jsi dost sdílná.“

„A ty jsi zase dost divný. Každý máme něco.“ Už po několikáté hodlala zmizet, ale já jí potřeboval říct ještě poslední věc.

„Isabello,“ oslovil jsem ji energicky. Nedokázal jsem to říct – Bello. Bella byla totiž vymyšlená postava, která ve skutečnosti neexistovala a já bych si nabil hubu, kdybych tomu i jen na vteřinu uvěřil. Znova.

Viditelně to s ní trhlo.

„Bella,“ opravila mě. Nešlo mi to na jazyk, ale nemůžu jí tvrdohlavě říkat bůhví jak dlouho Isabella. Vypadalo by to přinejmenším podezřele.

„Bello,“ zkusil jsem. Šlo to ztuha, a to pořádně. „Drž se od mého syna dál. Nejlepší by to bylo na sto kilometrů, ale spokojím se i s druhou stranou hradu,“ pronesl jsem rázně. Tohle nebyla legrace. Teda, ne že by něco z toho byla, ale tohle by byla přímo opovrženíhodná, nechutná katastrofa. Žádný Oidipus se konat nebude.

„Proč?“

„To jsou rodinné problémy a já nejsem tak sdílný jako ty. Jediné, co potřebuješ vědět je, že Fabianova tělesná struktura je křehčí, než dokáže tak mladý upír jako ty, zvládnout. Promluvím si i s Fabianem, ale vím, že na světě je jen jedna věc, ve které mě můj syn neposlechne. Ženy.“

„Uvidíme,“ odvětila. Zakroutil jsem hlavou.

„Ne, ne. Žádné – uvidíme. Sáhni na něj a sáhnu já na tebe. Fabian je můj syn. Nedovedeš si představit, co je to za lásku. Rodiče k dítěti. Iracionální. Pudová. Tady – uvidíme – nestačí,“ šeptal jsem, ale to nic neměnilo na tom, jak tvrdé to bylo. Měl jsem to vepsané ve tváři. Ani zhrzená milenka nemá na hněv rodiče.

Přikývla na souhlas. Ale už jsem nebyl tak naivní, abych jí to věřil. Dobře jsem věděl, že to, co stojí přede mnou, není žádná drobná holubička. A kdyby jenom to… Ani normální nebyla. Jen čekám, kdy přestane bojovat o dalšího Oscara. Minule mě její vítězství stálo dost sil. „Aro s tebou bude chtít mluvit v soukromí. Připrav se na vycházku.“

„Má to celé nalinkované…“ Zatnul jsem pěsti a zuby. Chtěl jsem nadávat, ale tady to nešlo. Budu se muset nějakou dobu obejít bez zesměšňování italského klanu.

„To má. Takový Aro je. Vítej ve Volteře.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 29. kapitola: