Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 28. kapitola

27.03.2013 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 4350×

Edward

Nezvedal mi mobil, neobtěžoval se odepsat. Proto jsem si pro něj došel sám. První jsem vyrazil do Seattlu, protože tam trávil nejvíc času. Stačilo najít bar, ve kterém je spoustu bijících srdcí, ale žádné myšlenky.

Rozrazil jsem dveře. Vařil se ve mně jed. Tohle může být katastrofa. Ty vraždy páchly po nadpřirozenu a já svého syna nemůžu ztratit. Zabilo by mě to. Chráním svůj zadek a i toho mistra. Navíc jsem se bál, jestli nevystrčily růžky geny jeho roztomilé maminky a on se tím nezačal bavit.

„Nazdar, tati!“ volal na mě, celý vysmátý, když jsem vstoupil a hledal ho. Seděl v rohu na hlavní diagonále místnosti v polonahém obležení. Rozšířil jsem nozdry a rozešel se přímo k němu, respektive k nim.

„A ven!“ zavelel jsem a ukázal na dveře. Přestal se podnapile smát. Došlo mu, že je něco špatně.

„Co je?“ zamumlal se špatnou artikulací. Já mu dám - co je. Chytil jsem ho pod loktem a táhnul ven. Bránil se, ale poloupír se mi nemohl vysmeknout ani omylem. „Tati, já vážně nevím, o co jde,“ vztekal se. Vytáhnul jsem ho z baru a venku ho přirazil ke zdi za límec košile. Procházející se lekli a uskočili, když to prásklo.

„Zbláznil ses? Používat svůj dar na všechno, co se pohne?“ přecedil jsem tiše, ale pro něj dost hlasitě, skrz zaťaté zuby. Musím být tvrdý. On ohrozil naše existence a hlavně tu svoji. Navíc, jestli u něj vážně začíná bujit nějaká psychická porucha, budu se snažit držet ho pod kontrolou.

Vyděšeně na mě zíral. Nikdy jsem s ním takhle nemluvil. Neznal to.

„Fabiane, řekni mi – dělá ti to dobře?!“ sykl jsem a tak šíleně se bál odpovědi.

„Jen jsem se to učil ovládat,“ hlesl nevinně. Skoro jsem si vydechnul. „Proč tě to tak vytočilo? Vždyť ty taky zase zabíjíš,“ vyčetl mi, protože jsem mu to vyčítal já. Překvapeně jsem ho pustil. Nohama dopadl na zem. Já kousek odstoupil a měřil si ho. Protahoval si krk.

„Jak to víš?“ chtěl jsem vědět.

„Prosím tě, myslíš, že neznám vlastního otce? Divím se, že ti to žerou ostatní. Na lidské krvi bych tě neprovokoval,“ dodal.

„Tak proto to děláš? Máš ve mně vzor? Zabíjím lidi já, tak ty taky?“ zhrozil jsem se. To jsem tomu dal.

„Počkej, počkej… Na lidech se přece krmím už léta. A co se týká mého daru, tak ten se učím ovládat tři týdny. A konečně to zvládám.“

„A proč si mi to neřekl?“

„A tys mi to snad řekl, že ses vrátil k lidské krvi?“

„Takhle se mnou nemluv, Fabiane! Není mojí povinností oznamovat ti, co dělám ve svém volném čase.“

„To mojí v tom případě taky ne. Dospělý už jsem čtyři roky,“ odsekl. Zarazilo mě to. Podíval jsem se stranou. Celkem to bolelo. To je přesně ten okamžik, kterého jsem se bál. On už není dítě a já zůstanu sám. „Ne, tati, to jsem nechtěl… Jen mě mrzelo, že jsi mi to neřekl. Jako bys mi vůbec nevěřil. Mně je jedno, jestli jíš kořínky nebo lidi. Jsi můj otec a vím, že tohle to nezmění, takže… tvůj syn ti dává volnou ruku.“ Rána se dokonale zatáhla a zregenerovala.

„To je… milé,“ šeptl jsem. No, diskuze tímhle nekončí. „Fabiane, potřebuju, abys mi teď řekl, jestli se ti to líbí - působit bolest a utrpení tohohle druhu. Je to životně důležité, tak mluv pravdu,“ apeloval jsem na něj vážně. Zakroutil hlavou.

„Rozhodně si to nějak neužívám. Mě to jen zajímá. Prostě jsem to na nich zkoušel. Zpočátku jsem to vůbec neuměl ovládat. Bylo to zatraceně těžké. Už jen to spustit. A teď si přečtu kohokoliv. Mám jeho největší strach na talíři. Ty iluze… Můžu jim dát barvy, udávat jejich intenzitu naprosto ve všech bodech… Je to až děsivě dokonalé, co dokážu, tati.“ Na moment mě zase napadlo – co by asi vyčetl ze mě? Jaký je můj největší strach? U lidí to bývá primitivní. Pavouci, hadi, voda, oheň, rakovina, ztráta čehokoliv a kohokoliv… Ale upíři… Sami jsme nevěděli, čeho se nejvíc bojíme. Nejspíš protože jsme si to ani nebyli ochotní přiznat. Se svými egy, vyrážející Pluto ze sluneční soustavy, se těžko připustilo, že se umíme i šíleně bát. Že se jako nejsilnější bytosti na planetě vůbec můžeme bát.

„Už to lidem nedělej. Nikdy,“ nakázal jsem mu. Zamračil se, poněvadž nechápal.

„Proč? Myslel jsem, že lidi pro tebe už nejsou nic, než jídlo…“

„Tak když už jsme u těch lidí, povím ti to takhle. Když si člověk chce udělat k obědu kuře, trýzní ho nejdřív nesnesitelnými muky?“

„Ne.“

„Fabiane, já netvrdím, že lidská rasa je špínou za našimi nehty nebo něco podobně misantropického. Jen si uvědomuju, že to my jsme vrcholem potravinového řetězce. Navíc, dokážou myslet, na rozdíl od toho kuřete. A nutit je prožít jejich největší strach… Nedělej to prostě už. Nech si to pro upíry, co tě jednou budou srát. A věř mi, že na takové narazíš.“

„Dobře,“ přikývnul. „Máš pravdu. Jako vždycky,“ dodal.

„To jsem si taky rád kdysi myslel.“

Věci se vyjasnily a vrátilo se to relativně do normálních kolejí. Nekrmil jsem se často. Nechával jsem oči ztmavnout, a to se mnou bylo víc řeči. Paradoxně jsem byl klidnější žíznivý, než najedený. Nebylo to jako se zvířecí krví. Když ve mně totiž šplouchala čerstvá krev, měl jsem energie na rozdávání. Bylo to zvláštní – vrátit se k tomu. Jít na lov a těšit se na něco výborného. Ne na hořkou, někdy skoro nechutnou sračku.

Jako starý, kubánský rum vedle krabicového vína. Z toho druhého jste se taky nakonec opili, ale když jste měli pro tohle vyvinutou chuť, byl to odporný zážitek.

Doma jsem se moc nezdržoval. Nejen, že hnízdo upírů mi nedělalo zrovna dvakrát nejlíp a jejich pachy mě dráždily, ale protože Rose pořád prskala. Řekl jsem jí to den potom, co na to Alice s Emmettem přišli. Podle jejích slov jsem ničil rodinu, sám sebe a kdesi cosi. Ona jediná z nás nikdy neměla na jazyku lidskou krev, tak to se to pak mluví, když ani nevíte, o čem.

Jasper se nějak neangažoval, protože by si připadal směšně a hloupě, kdyby právě on se svou minulostí, která byla nejbohatší a nejnabytější, moralizoval. Navíc, věděl, co mě k tomu táhne. On sám nemohl, protože schopnost empatie lov zabíjela. Ničila potěšení a i jeho, poněvadž prožíval každou smrt se svou kořistí. To proto s tím tenkrát skončil. Já se ale tehdy vrátil zpátky, jelikož jsem si připadal jako zrůda. Moje motto - lidé jsou přece svatí a zaslouží si, aby mohli dál ničit planetu Zemi i se odpornými myšlenkami. Co mi dřív připadalo zajímavé, se mi teď hnusilo.

Možná jsem se s tím konečně začínal vyrovnávat – s Isabellou. Ne zapomínat, ale mohl jsem si říct – všechno zlé je pro něco dobré. Mám syna a přišel jsem díky ní na to, co je lidské pokolení zač. Já jsem upír, ona byla člověk. A stejně udělala mnohem horší věci. Šílená zvěrstva. Už se nebudu kát, nebudu cítit vinu za to, že jsem stále na světě, přestože jsem mrtvý, a nebudu si připadat jako zločin proti přírodě. Jsem upír a právě jsem to přijal. A je to skvělý pocit – být smířený s tím, co jste. Akceptovat svoji podstatu.

Byla sice šílená děvka, ale ten cvok mi otevřel oči.

Emmett to nesl nejhůř. Myslel, že ztrácí bratra. Oponoval jsem mu, že se přece často separujeme – zvlášť on a Rose – a že nepotřebuje moji čtyřiadvacetihodinovou přítomnost, aby si došel na lov medvěda, anebo se svou milovanou manželkou strávil příjemné chvíle. V jejich měřítkách dny. Přeháněl to. Stejně jako já, když jsem tvrdil, že po tom, co přejdu na lidskou krev, bude ze mě tornádo. Ale pořád jsem to byl já. Jen bez té iracionální viny. Což byl ale po století můj charakteristický rys. Flagelantství. A stoprocentně jsem tím trpěl dál, protože se nemůžu změnit, a tak ani nemůžu vyškrtnout svůj typický znak. Jen už s tím nebudu plácat na homo sapiens a zaměřím se na svoji vlastní rasu.

Nejvíc mi pomohl zachovat moje já a nelítat po světě jako neřiditelná bomba právě můj syn, když mě před Rose vytrvale bránil. Prý konečně nejsem troska, co si jen po večerech čte, anebo civí na motokros. To nebyl pěkný popis, ale moc dobře jsem věděl, že to tak bylo.

Prošel jsem existenční katarzí. Bolelo to a stálo mě to spoustu sil, ale než jsem dostal svoje kamenné tělo, musel jsem taky tři dny hořet na hranici zaživa v nekončící agónii. Nic není zadarmo. Nikdy.

Carlisle a Esmé se to dozví, až se to zažije a všichni si zvyknou. Rose jim to chtěla pořád volat, ale věděla, že s tím nic neudělají. Carlisle mě nikdy k ničemu nenutil a nezačne s tím ani teď. Miluje mě takového, jaký jsem. Každého z nás. Bude si se mnou nejspíš snažit promluvit, ale to bude krátký proces, až mu vysvětlím, jaká je moje perspektiva.

Ale něco se posunulo a něco se vrátilo jako bumerang. Měl jsem to tušit, že to jednou přijde… Dopis s Volterrskou pečetí převrátil můj svět vzhůru nohama.

Aro chtěl vidět, jak vypadá dospělý hybrid upíra a člověka. Roztrhal jsem dopis na cucky a hodil to do ohně. Jako bych tím mohl krále odpálkovat. Netrvalo dlouho a poslal další. Emmett si to taky přečetl a nezapomenul podotknout, že jestli to bude takhle pokračovat, bude to jako v Kameni mudrců a nakonec dopisy začnou lítat i z krbu v neděli, kdy pošta nechodí.

Potřetí už jsem vzal telefon a do té jámy lvové zavolal.

„Dobrý den. U telefonu Bianca…“

„No, mně je to jasné, že tam sedí nějaký člověk jako slepice na bidýlku, co doufá, že ho promění. Slečno, dovolte mi zničit váš americký sen po upírsku. Nepromění vás. A teď mi předejte Ara Volturiho,“ zasyčel jsem imperativně. Na tyhle jeho komedie mám tak náladu.

„Samozřejmě. Hned to bude, pane…?“ nechala to vyznít do ztracena a čekala na doplnění. Ignorovala moji poznámku, protože je zřejmě bláhová, naivní a nesnesitelně hloupá.

Zaváhal jsem. Co když je tam někde ona?

„Edward Cullen.“ Nezná to jméno. Už ne. I kdyby byla zrovna v hradě, je to jedno.

„Zdravím tě, Edwarde,“ ozval se už sám velký monarcha, co nedrží slovo. „Takže už mají moje dopisy nějaký efekt?“

„Jak mi to můžeš udělat? Slíbil si mi…“

„Dal jsem ti slovo, ale dobře víš, na co. Vaše návštěva pod ten slib nespadá. To si laskavě uvědom,“ požádal mě, stále mu zněl z hlasu úsměv. Parchant. Už tenkrát věděl, že tohle přijde a dával si pozor na to, co mi přísahá.

„Já nepojedu, Aro. Na to zapomeň! Nevystavím ho takovému riziku.“

„Zde žádné riziko není. Ona nemá tušení, kdo je. Natož kdo jste vy. Jsem si tím jistý. Umí svůj štít ovládat a já si ji tak mohl přečíst. Vskutku působivá mysl…“

„Mě ona vůbec nezajímá! Nikdy už nechci ten její prolhaný, psychopatický ksicht vidět!“ zavrčel jsem. Každá zmínka o ní byla jen přisypání soli do rány. Taky citrónové šťávy.

„Edwarde, právě si vyplýtval poslední zbytky mé trpělivosti. Za tři a půl tisíce let jsem se u nikoho nedožadoval pozornosti třemi dopisy za sebou…“

„Ty chudáku,“ zamumlal jsem. Cloumal se mnou vztek. Nemůžu něčemu takovému Fabiana vystavit. Co když ji potká?

Emmett si zaťukal na čelo, že jsem se zbláznil.

„Prosím?“ zašeptal chladně.

„Aro, neudělal si mi žádnou laskavost. Tenkrát to byl čistě obchod. Oba jsme z toho něco měli,“ připomněl jsem mu stejným, ledovým tónem. Vsadím se, že už se nesmál.

„Vidím, že s tebou není zřejmě rozumná domluva. Takže ti to povím následovně. Buď to ty se svým synem přijedeš do Volterry, anebo vyšlu gardu, což dělám nerad. Neobejde se to totiž bez následků a někdo může přijít k úhoně, a to včetně tvého křehčího a živějšího Fabiana.“ Kdyby tak věděl, jak moc křehký Fabian je, když spustí svůj dar a světlo světa spatří Krakena.

Neměl jsem na výběr. Buď návštěva Volterry, anebo potyčka s gardou. My máme sice silný štít, ale to oni taky. Jen bůhví, kdo by vyhrál.

„Fajn.“

Proti své vůli a se strachem z toho, co bude, jsem se vážně musel sebrat a vrátit se na místo, kde byla ona. Nikdy mi nebylo hůř. Ani tenkrát. Tohle bylo jako umlčet instinkty nebo vlítnout do pasti, o které jste věděli. Schválně šlápnout do smyčky provazu, přestřihnout špatný drát a otočit se zády k čepeli kudly.

Fabianovi jsem řekl, že je to zdvořilostní návštěva, a že každý nový, mladý upír se musí jednou představit u dvora. Viděl, že jsem z toho rozhozený a nervní, takže ani on nebyl dvakrát nadšený. Zřejmě si díky mým výkladům představoval Volterru pomalu jako zříceninu v šedých barvách, plnou prastarých idiotů. Žádná zábava, jen hrůza.

„Musím říct, že takhle je to ale působivé. I když to vypadá jako věznice, když je to obehnané těmi zdmi. Myslel jsem, že město neudržují. No, zrovna nechátrá,“ mumlal. Já neodpovídal. Jen jsem civěl na to místo. Tam někde byla… To je šílené.

Čím blíž jsem Volteře byl, tím víc mě to děsilo.

„Tati, relax trochu… Tak hrozné to zase nebude,“ uklidňoval mě Fabian. Opět následek toho, že nezná nejdůležitější část příběhu.

U Volterrských zdí nás nikdo nečekal. To bylo znamení, že můžeme – jak se to tedy vezme – pokračovat bez obav. Jsme očekáváni.

V hradu jsem se pořád ostražitě rozhlížel a čichal. Po deseti letech jsem tak ucítil její pach. Zavrčel jsem.

„Ty to tu vážně nemáš moc rád,“ poznamenal Fabian. Ten vypadal, že se mu luxusní, přeplácaný, ale starý hrad líbil. Miloval tyhle interiéry. S úsměvem si prohlížel gobelíny a nespočet kovaných dveří. Když přišly ty finální… Modlil jsem se, aby tam nebyla. Třeba ji nakonec Aro poslal na jiný kontinent, aby mi vyhověl. Anebo spíš ne…

Přečetl jsem si, co se v místnosti děje. A přes žádné oči jsem ji vážně neviděl. Že by?

Obě křídla dveří se naráz otevřely. Aro se postavil na nohy a začal se smát jako pominutý. Ukázal na nás svým kostnatým prstem.

„Dvojčata,“ pronesl se smíchem. Odolával jsem tomu protočit oči. Mysli všech v kulatém sále mi postupně unikly z radaru.

Rozešel jsem se blíž k vládcům. Fabian měl moc práce se zkoumáním všech a všeho.

„Aro, Caie, Marcusi,“ pozdravil jsem. Teď hostuju… Nejsem na domácí půdě a mám s sebou svého syna, takže to chce nějakou úctu, aby to proběhlo aspoň v klidu. Caius ohrnul otráveně ret. Ten určitě strašně po mé přítomnosti toužil. Zdvořilostní návštěvy a audience byly jeho hobby.

„Ahoj, krásko. Jak ti říkají?“ zeptal se Fabian medově. Tentokrát jsem už ty oči v sloup obrátil. Ten vážně neudrží ptáka v kleci ani ve Volteře. Otočil jsem se, abych viděl koho balí i na takovémhle místě. V ten moment by se ve mně jedu nedořezal.

„Bella. Bella Volturi.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 28. kapitola: