Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 25. kapitola

16.03.2013 (20:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4430×

O devět let později

„Vstávat!“ zavelel jsem. Tři páry nohou se schovaly po mém naléhání, které znělo dost nekompromisně i mně samému. To byly totiž ty páry, jež oplývaly rudými nehty. Ale když jsem natočil hlavu do úplně jiného úhlu, zjistil jsem, že i ten čtvrtý je zkrášlený, a to korálovou růžovou. Protočil jsem oči a jelikož nikdo z majitelů oněch nohou s pečlivou pedikúrou dál nereagoval, a už vůbec ne princezna s velikostí deset, chytil jsem černou, saténovou přikrývku a strhnul ji stejně rychle jako kejklíř ubrus zpod talířů a plných sklenic.

„Vyspali jsme se do růžova?“ optal jsem se všech čtyřech. Dvě blondýny, jedna barvená na červeno. Viděl jsem až sem malé, pro lidské oko neviditelné, pigmentové částečky na bílých pruzích polštáře, co jí z té hřívy opadávaly.

Do téhle barevné, vlasové škály spadala i jedna stoprocentně přírodní. Byla totiž i moje. Tmavě zrzavá se světlejšími odlesky u konečků.

„Tati, budu ti opravdu zavázán, jestli hned teď vyjdeš z těch dveří a vrátíš se tak za milion let,“ zamumlal můj skvěle vychovaný syn. Ani se neobtěžoval otevřít oči. Jen ukázal na zmíněné dveře.

„A já ti budu zase zavázán, pokud se oblékneš,“ odpověděl jsem. Když se narodil, viděl jsem z něj všechno. Znova to ale opakovat nepotřebuji.

„To je tvůj fotr?“ zeptala se ta nabarvená slečna, která se rozhodla přestat předstírat ještě spánek. A ta mu čím učarovala? „Vždyť vypadá jako tvoje dvojče…“

„Genetika je věc neúprosná. A mnohem raději mám oslovení – otec. Fotr se mi říká jen při zvláštních příležitostech,“ odpověděl jsem a neměl v úmyslu být vtipný. Ale ten jeho harém se začal do jedné chichotat. Blondýnky se nám už taky vyspinkaly. Jen hlavní aktér stále ležel s nohama a rukama rozhozenýma, očima zavřenýma. „Fabiane, vstávej, a vyprovoď je zadem. Potom přijď do obývacího pokoje. Alice chce s tebou mluvit o té dnešní oslavě tvých... dalších narozenin.“ Měl bych vynechat, že desátých. To by na jeho nové partnerky neudělalo dojem.

„Jako kdyby nepozvala celou rodinu a na hlavu mi nenarazila špičatý čepeček… Upřímně řečeno, mám teď jiné starosti,“ řekl a konečně rozlepil víčka. S pokřiveným úsměvem, který jsem si měl nechat kdysi patentovat, se podíval na své dámy. „Třeba Evelyn,“ šeptl rudovlásce. Té hned zmizel připitomělý úsměv z tváře.

„To je Temmelyn,“ opravil jsem ho. Mám – od jeho ztráty panictví si říkám, že bohužel – uši. A bohužel dvakrát – slyším na kilometry daleko. Zrovna tuhle noc stačila schopnost na druhou stranu baráku.

Fabian se podíval na blonďaté osazenstvo, naprosto nevychýlený z kurzu. Jak by taky mohl? Je to zkušený kapitán.

„Ale vy jste Cheryl a Ella.“

„Ne, to je Erin a Lola,“ uvedl jsem to opět na správnou míru, za což mi můj syn poděkoval stáhnutým obočím. Že bych ho ztrapňoval před kamarády?

„Tak jo. Legrace končí,“ zasípal, jak se zpod nahých, ženských těl dostával na nohy. A ještě zcela jistě s pěknou kocovinou. Táhlo to z něj jako z palírny, a to doslova, protože ten do sebe musel nalít litry, aby to začalo působit ve svých neblahých, ale přesto paradoxně proslulých účincích. Postavil se vedle mě a ovázal si deku kolem pasu. To brzo.

„Dámy, rád jsem vás poznal, ale ne. Nemiluju vás a ani jednu z vás si nevezmu. Noc to byla ovšem skvělá. Navíc mám dneska kulatiny. Zasloužil jsem si aspoň hranatou čtyřku,“ monologizoval a zamával jim do jejich uražených obličejů. Bylo neuvěřitelné, jak je tahle místnost nasáklá všemi možnými vůněmi jeho milenek a stále se v nich dá vyznat. Taky pachy tělních sekretů, alkoholu a sexu samotného. Tenhle pokoj by se měl spálit.

Fabian za sebou bouchnul dveřmi koupelny a já se podíval na slečny. Mám syna, ale se ženskými jsem si rady nevěděl. Chtěl jsem jen zachovat aspoň gentlemanství. Proto jsem jim hodil druhou deku. Pokusil jsem se i usmát, ale na to už jsem dávno nebyl stavěný. Nakonec jsem zkroutil rty do něčeho zvláštního, přičemž to působilo dojmem, že mě něco bolí nebo mám mrtvici.

„A vy jste vážně jeho táta?“ chtěla vědět Lola, jejíž věk jsem odhadoval pod vrstvou líčidel na šestnáct.

„Někdy mi říkají i ten hezčí a protivnější bratr,“ zašeptal jsem s jistou dávkou rezignace. Tiše jsem si povzdechnul, překročil spodní prádlo a odešel z tohohle hříšného, dětského pokoje. Vlastně jsem se vydával za bratra ve společnosti vždycky. A když sešel Fabian dolů a já se tak zase mohl podívat do jeho neoholené tváře, věděl jsem proč. To on vypadá díky tomu neupravenému strništi starší. Kdyby nebyl líný, jen bůh ví, jak by to bylo. Ale měl jsem pár es v rukávu… Stačilo nasadit do akce upíří autoritu a sedmnáctka se rázem změnila na mnohem vyšší číslo. Když jsem přitlačil na pilu, až astronomické. Matky chtějí v jistém věku, aby okolí tvrdilo, že jejich dcery vypadají jako jejich sestry. Otcové však nikoliv.

„Jsi oblečený. To je pokrok, synu,“ zamumlal jsem napůl úst a dál si četl o nové generaci Volva S80, V80 a C80. Přidají kombi a kupé. Čtyřválcový motor? Nepočítají definitivně už s více válci kvůli zpřísňujícím se emisním normám? No tak! Nepotřebuji kyslík! Volvo jde do kytek…

„Byl vždycky takový suchar?“ optal se Alice, zatímco si z lednice vytahoval mléko. Já seděl za barem a nemohl uvěřit tomu, jak mě moje favorizovaná automobilka zradila. Vážně jen čtyři?

„Fabiane, rád bych tě informoval, že v některých kulturách považují za vysoce neslušné pomlouvat otce před ním samým. Někde by tě za to i ukamenovali. V Americe je to ale jen nevychované,“ dodal jsem a otočil na další, méně depresivní stranu, kde jsem se přeorientoval na něco neekologického.

„Ne… Kdysi se dokázal smát,“ odpověděla mu Alice a vyhoupla se na židličku vedle něj. On se totiž posadil přede mě a začal obědvat. Aby ne, když jsou dvě hodiny.

Podíval jsem se na ni výrazem – to ti velice děkuju. Pokrčila rameny.

„Co je? Je to pravda. Naposledy jsi byl šťastný, když se tady proutník narodil… Mimochodem, Fabiane, tvůj vkus se rapidně zhoršuje. Korálová růžová se k tobě nehodí,“ vyčetla mu. Fabian namířil očima tam, kam ona – na své nehty u nohou.

„Byla to zvláštní noc,“ uznal a pak pokračoval v jídle. Už vstal i s oranžovou hlavou nebo pro jistotu bez vlasů. Pedikúra ho o balanc nepřipraví. „Tati, omlouvám se. Ale já jen říkám, že bys měl začít žít. Vždyť kdy jsi naposledy viděl nahou ženskou kromě těch mých?“

„Vídám nahé ženy každý den a řeknu ti, že myšlenky se zrovna nevyznačují cenzurou.“

„Myslel jsem přímo před sebou a před svýma očima.“

„A až ji uvidím, tak se mi srdce rozbubnuje a já zase začnu žít?“

„Takhle jsem to nemyslel…“

„Já vím, jak si to myslel. Ale mně je dobře tak, jak jsem,“ uzavřel jsem to tím stejně jako magazín, který mi taky nijak na náladě nepřidal. Vstal jsem od baru s minimálním zvukovým doprovodem a šel naproti Tanye, která měla přijet na oslavu jako první. Byla totiž teď na chvíli oddělená od rodiny se svým novomanželem. Všichni milovali a byli milováni. Jen já jsem zchátralý, termity prožraný dům se špatnou statikou, do kterého se už nikdo nenastěhuje. Ani to jako majitel nedovolím. Nechci, aby se pod někým propadla podlaha hned, jak vstoupí.

Narazil jsem na ně už ve Forks. Byli dochvilní.

„Tanyo,“ pozdravil jsem moji sestřenku, když jsem jí otevřel dveře od auta a pevně ji objal, rád, že ji vidím. Dost mi pomohla v časech, kdy byl Fabian v pubertě, a na otce, jehož existence visela jen na něm, kašlal. Tanya by mi pomohla kdykoliv. Ale teď už měla taky své závazky a neopětované zalíbení šlo stranou, když před třemi roky našla Jonathana. Proměnil jsem jí ho já sám. Přestože to jí tady bylo tisíc let, její sebeovládání a ani nikoho z Denali nebylo zdaleka na takové úrovni, aby si mohli dovolit proměnit někoho s vědomím, že ho stoprocentně nezabijí. To já byl přece ten, co šukal člověka… Nebála se mi svěřit Jonathanův život do zubů.

Když to tenkrát přišlo, chvíli jsem se snad cítil trochu zrazený. Že i Tanya, která na mě odmítala zapomenout, se zamilovala a bude mít navěky někoho, kdo ji bude milovat a ctít. Ne, já se určitě cítil zrazený. Byl jsem jako velká nádoba plná zázvoru a citronu. Hořkého a kyselého.

Ani předtím, než se mi narodil syn, jsem nebyl zrovna optimista rozdávající úsměvy na všechny strany, ale netopil jsem se v neštěstí, nechuti a hlavně beznaději. Nesršel jsem sarkasmus a doufal, že najdu svoji vyvolenou. Byl jsem vyrovnaný. Tím správným, mrtvým způsobem zdravý. Ale navzdory tomu předem určený objekt k demolici. Osud si mě vzal na paškál a pořádně si se mnou pohrál, než vyplivnul zpátky to, co zbylo. Dneska by bylo Fabianovi Greenovi padesát tři let.

„Jonathane.“ Potřásl jsem si s ním rukou. „Daří se ti?“ optal jsem se automaticky. Ne proto, že by mě to zajímalo. Chyba ale nebyla v Jonathanovi. To já byl jak z jiné planety. Všechno jsem pouštěl jedním uchem sem a druhým tam. Ztratil jsem zájem o všechno. Samozřejmě, na mého syna se apatie nevztahovala. Ale nutno dodat, že co dospěl… nebo spíš přestal stárnout, leccos se změnilo. Respektoval mě, ale už to nebyl můj malý Fabian. Byl z něho proutník, který přetáhnul všechno, co mělo sukni. Ale dokud moje slovo bylo posvátné, byl jsem spokojený.

„Všechno je skvělé. Aby taky ne, když mám svoji ženu,“ dodal a přitáhnul si Tanyu za pas. Políbil ji do vlasů s jahodovými odstíny a Tanya k němu zvedla teplé oči plné karamelu. Civěl jsem na to, spalován cizím štěstím. Takhle se já na nikoho dívat nebudu.

Stočil jsem zrak stranou a odolával tomu si odkašlat, protože ti dva se topili v očních jamkách toho druhého. To, že jsem ve věčné depresi, neznamená, že se podle toho musí všichni kolem mě zařídit. Já jsem ta menšina, co musí držet hubu a krok.

Po Jonathanovi a Tanye přijela celá rodina Denali. Následovali Carlisle s Esmé. Ti se od nás separovali, když jsme to na Islandu po pár letech zabalili. Fabian chtěl poznat rodnou Ameriku a mí sourozenci se tam navíc nudili. Ale proč se oddělili? Obyčejně to bylo z důvodů dalších líbánek, potřebě prostoru a podobně, ale tentokrát to mělo hlubší význam. Esmé byla jediná, na koho Fabian použil svůj šílený dar a ona se ho od té doby bála. Nikdo z nás nevěděl, jak příšerné to bylo, ale evidentně dost hrozné na to, aby měla babička strach z vlastního vnuka a dospělý, čistý upír z malého poločlověka. Měla ho ráda – to ano. Ale bála se ho.

Proto ji už Carlisle nechtěl trápit. Na srdci mu leželo především její blaho. A když se jí jednou Fabian dotknul a ona vylítla, jako kdyby byla člověk a sedla si na špendlík, ukončili jsme to a domluvili se, že se odstěhujeme. Nedělalo to totiž dobře ani mámě a ani Fabianovi.

„Je to tu nasáklé lidmi,“ poznamenala Kate zamračeně, když vešla do domu.

„Mé nádherné tetičky.“ Dostavil se ke dveřím oslavenec a vysekl Kate a Irině poklonu. Rukulíbal jim déle, než bylo nutné. Nebylo žádným tajemstvím, že se mu obě hodně líbily. Už jako chlapec na ně pěl ódy. To je jedna z těch situací, kdy jsem rád, že má svůj štít a já nevidím, co se mu rodí v hlavě.

„Jsi celý cítit sexem,“ zašeptala Irina s přimhouřenýma očima.

„To já rád,“ odpověděl jí Fabian se stoickým klidem a blýsknul se úsměvem. Irina, zkušená žena a tisíc let stará upírka, mu to žrala i s navijákem. Dokonce i Kate se zachichotala. Podíval jsem se na Eleazara, který jen lehce pozdvihnul obočí. Carmen pusinkovala Fabiana na obě tváře a zářivě se na něj usmívala.

„Tady je zase progesteronu. To mám k narozeninám?“ šeptl vábivě a já dobře znal tenhle jeho tichý, sametový hlas. Co dodat? Děti opakují jako opičky to, co vidí u rodičů.

Eleazara překvapivě nelíbal a ani s ním neflirtoval. Stačily mu naše dvě platinové blondýny, kterým jemně položil ruce na kříž a přitáhnul si je k tělu.

„Je mimořádně promiskuitní,“ podotknul Eleazar a díval se na jeho mizející záda za rohem. „Aspoň v něčem se lišíte,“ dodal a stočil zrak zase ke mně.

„Má jasně vymezené mantinely, kam až může zajít. Nesmí žádnou ze svých známostí přivést do jiného stavu, anebo proměnit. Aspoň ne hromadně,“ dodal jsem smířlivě, doufajíc, že se jednou usadí a přestane stříkat jed na všechny strany. Hlavně, ať to není žádná Isabella.

„Jsi náročný,“ utrousil ironicky.

„No, počkej. V podstatě jsem. Víš, jak je těžké tyhle dvě věci dodržet, když je pokoušíš každý den?“ Eleazar se tomu zasmál, jako kdybych to myslel sarkasticky. Vidím, že otec poloupíra tu jsem jen já. Však on by pochopil, jak to myslím, kdyby okusil. Jsem rád, že přestože je Fabian podle jeho slov mimořádně promiskuitní, stále je velmi zodpovědný, co se tohohle týká, a to mi bohatě stačí.

Oslava to byla velká. Alice si nemohla tuhle příležitost nechat ujít. Desáté narozeniny jsou přece velká věc. Běžně se k nim dostává strojek na holení. Ten mu dal Jasper ve snaze ho přinutit, aby se prý konečně upravil a nedělal ostudu.

„Tak ty mi je závidíš, a proto chceš, abych se jich zbavil. Chytrá taktika,“ řekl mu Fabian a položil strojek zpět do stříbrné krabičky. Jasper se zašklebil, že to není pravda.

Je těžké dávat dárky někomu, kdo může mít všechno. No, Emmett evidentně zase vymyslel něco bravurního. Podal Fabianovi placatý balíček velikosti A4 s upozorněním, aby si to rozbalil v soukromí beze svědků. Byly to nějaké papíry a já netušil, co to je. Ale stoprocentně nějaká levárna.

„Už je dospělý, taťko. Neboj,“ houkl na mě Emmett, protože jsem si s nevolí měřil, jak si to dává Fabian za záda.

„Ale zdá se mi, že ty stále nejsi,“ odsekl jsem.

„Řekl sedmnáctiletý teenager…“

„Stačilo, ano?“ šeptl Fabian a podíval se na Emmetta, který sklapnul, když viděl jeho výraz. Zvednul rozevřené dlaně na znamení míru. Věděl, že Fabian nesdílí jeho střílení si z mé osoby. Naopak na to byl alergický. Normálně si toho snažil nevšímat, ale čím byl starší, tím mu to vadilo víc. A předpokládám, že na oslavě svých narozenin počítal s tím, že aspoň tady to může utnout.

„A tady máš něco od babičky a dědy,“ proťal vzniklé ticho Carlisle dřív, než bude moc dlouhé a postavil před něj velkou, bílou krabici.

„Je to to, co si myslím?“ optal se natěšeně. Já to cítil až sem přes vrstvu kartonu. Oprava – všichni upíři to cítili.

Otevřel to a tam se skrýval jeho milovaný zákusek, který vymyslela Esmé, když byl ještě malý. V podstatě si tenkrát zahrála na pejska a kočičku. Jen přilila něco navíc.

„Bloody cake,“ zaradoval se. „Víte, jak na mě. Přes žaludek k srdci, milí prarodičové,“ uznal a hned strčil prst do dortu s vyšlehaným, jahodovým krémem. Tajemství šéfkuchaře byla lidská krev v seznamu ingrediencí. Fabian totiž nebyl vegetarián. Po tom, co dosáhnul svých plus mínus sedmnácti let, zasedli jsme a promluvili si. Debata to byla náročná a dlouhá, kdy jsme mu vysvětlili, co to znamená zabíjet. Tedy, popsat, jak jen to šlo. Zjistit, jaké je to doopravdy, musí už jedinec sám. Nakonec jsme se domluvili, že pokud ho to začne měnit – jakoby to měnilo čistého upíra – a odtrhávat od rodiny, okamžitě končí. A taky, že nikdy nebude mít nic ze své stravy pod naší střechou. Bylo to na jeho zodpovědnost a osvědčilo se to. Kdyby nám to neřekl, nevíme, že je na lidské krvi. Mimochodem, v tom bylo to kouzlo. Nelhal, ale na rovinu nám to pověděl.

Byl bych radši, kdyby pokračoval v rodinné tradici, ale jak už jsem kdysi řekl - jsem jeho otec, ne věznitel. A na moralizování právo rozhodně nemám…

„Nemůžeš si na to vzít aspoň vidličku?“ Plácla ho Alice přes ruku. Fabian si olíznul bříška prstů.

„Nejlepší.“ Zazubil se na Esmé, která se pyšně usmála. I kdyby Fabian byl vegetarián, dala by do toho lidskou krev, protože tohle byl narozeninový dort. Nenahradíte mascarpone z Lombardie smetanou z večerky.

Na vrchu dortu ležela krevní konzerva B pozitvní z marcipánu. Doktor Carlisle si hrál. Byla tak dokonale vymodelovaná, že být člověk a přimhouřit jedno oko…

Od Denaliů dostal starobylou skříň, na jejíž výrobu byly použité trámy jedné z lodí Kryštofa Columbuse. Takový stůl z Resolute. Kate to získala při bitvě a od té doby se jí to válelo na půdě. Tak co s tím, že? Mého syna tím neskutečně potěšili. Měl tyhle věci rád. Jeho pokoj připomínal v některých aspektech zámeckou komnatu. Ovšem auta… Tak to bylo něco jiného.

„Tak fajn, mládežníku. Teď skromný dárek ode mě. Ale nic velkého nečekej…“ Podal jsem mu oválnou plechovku od parfému. Ani nebyla zabalená.

„Dior. Tuhle mám rád,“ řekl mi vděčně. Mohl mít těch voňavek tisíc ze svého kapesného, ale když jsem mu ji dal já, měla nevyčíslitelnou hodnotu. Sundal víko a podíval se dovnitř. V molitanu se neukrýval ale jenom parfém. „Děkuju.“

„No, počkej. Ještě můj veledar neodkládej,“ zastavil jsem ho. To s tím byl tedy rychle hotový. S pozdviženým obočím to sebral zpět ze stolu a znovu otevřel. Vyndal lahvičku.

„Ne? Nééé!“ protáhnul nevěřícně, ale ke konci se už smál. V ruce svíral klíče od auta. To ještě neví od jakého.

„Ale ano. Prosím tě, ale hned teď mi slib, že se nikde nevysekáš, Fabiane!“

„Přijde na to…“

„Já ti dám, že na to přijde. Rozmyslel jsem si to s tím autem jen proto, protože očividně už nezestárneš, takže apeluji na ten rozum, co máš teď. Nejsi upír. Nevíme, kde jsou tvoje hranice a já nebudu svého jediného syna seškrabávat ze silnice!“

„To je to tak rychlé? Že by ten nový Range Rover?“ Pořád sebou trhal, jak chtěl vstát a už jít zjistit, co to je.

„Posloucháš mě, co ti tu říkám?“ zavrčel jsem. Vážně jsem nechtěl doplatit na to, že jsem mu koupil auto. Jiného syna už mít nebudu. Navíc, když přijdete o dítě, nikdy už ho další nenahradí. To nejde. Není to svetr.

„Ovšem, že tě poslouchá, Edwarde,“ přispěchala mu na pomoc Irina. Ta aby ho nezačala bránit. Ten miláček žen měl hotový arzenál. Eleazar se zase jen podíval do dálky a zadržoval smích.

„Takže co bude?“ zeptal jsem se Fabiana, který hypnotizoval očima dveře.

„Slibuju, že to auto nerozflákám.“

„Mně nejde o auto. To koupím nové. Ovšem syna ne.“

„Slibuju, že nebudu řídit pod vlivem a ani nepřeženu rychlost. Budu dávat pozor a pamatovat na to, že jsem napůl člověk…“

„No, tak jdi,“ přerušil jsem jeho přísahu. Prohnal se nadzvukovou rychlostí obývacím pokojem a přitom málem porazil všechno okolo. Šli jsme za ním, abychom viděli, jak strhává rudý, balící papír, kterým jsme s Rose auto po pečlivé revizi obmotali. Ten krasavec pod bordó obalem ale žádný tuning nepotřeboval.

„To si děláte…,“ vydechl do ztracena, neschopný slova.

„Pagani Zonda Cinque Roadster,“ představil jsem jeho nové auto. Ale to nebylo jen auto… To byl sen na kolech.

Prohlížel si bílou nádheru s modrým pruhem táhnoucím se od předku až po zadek, plus červené prvky.

„Maximální rychlost, kterou si nikdy nevyzkoušíš, je tři sta padesát kilometrů v hodině. Zrychlení z nuly na sto za 3,4 sekundy…“

„Není jich na světě jen pět?“ zeptal se mě Carlisle. Pokrčil jsem rameny.

„Naštěstí nemám dětí šest… Hele, kam se chystáš?“ zajímalo mě, protože Fabian přeskočil dveře a hupnul za volant. Když nastartoval, došlo mi, že musím zasáhnout nebo raketa vyletí a máme po oslavě.

„Je zkonstruované tak, aby bylo legální jezdit s ním po běžných komunikacích. Takže jedu projet běžné komunikace!“ zpíval nadšeně a túroval motor. Jen jsem čekal, kdy vystřelí a skončí v cedrech. Štěrková, příjezdová cesta byla přece taky běžná komunikace. To by si je užil. „Tati, naskoč!“

„Ne, to je dobré. Odsud vidím dobře.“

„Pojedeme na vyjížďku.“ Mně bylo jasné, kde ty jeho vyjížďky končí. Forkská Paris Hilton. Od jistých událostí v mé existenci jsem nikam nechodil. Nikdy.

„Ale já…“

„Prosím.“

„Když já…“

„Jednou jedinkrát. Jako dva chlapi.“ Kroutil jsem hlavou, že ne.

„Měl bys jít,“ šeptl Carlisle a podíval se na mě. „Jsi taky pořád můj syn a já chci, aby ses šel pobavit. Navíc, jako otec ti můžu dát radu. Chovej se jednou spontánně. Nemusíš vyhrát… Stačí se zúčastnit,“ zašeptal na takové frekvenci, aby to Fabian neslyšel. Carlisle věděl, co se se mnou stalo. Že si rozhodně neužívám života plnými doušky a netěším se z každého okamžiku. Spíš jen přežívám jako ohlodaná kost. Uvnitř prázdný.

„Fajn,“ souhlasil jsem, celý nadšený. Ale přece se stačí zúčastnit. Fabian zabušil nadšeně do volantu, když viděl, že jdu k autu. Splnil jsem jeho pokyny a naskočil.

„Tohle bude památná noc,“ garantoval mi potom, co jsem se posadil vedle něj.

„Já budu hlavně rád, až skončí a ty půjdeš spát,“ odvětil jsem rozmrzele.

„Ještě uvidíme, kdo a s kým půjde spát.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 25. kapitola: