Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 24. kapitola

14.03.2013 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 4762×

Našel jsem si ji po pachu. Seděla u řeky, která tu stékala do zálivu. Na velkém, šedém balvanu s rozfoukanými, zrzavými vlasy vypadala jako krásná siréna. Marně se do nás obou opírala zuřivá vichřice.

„Jdu pozdě,“ začal jsem hned na sebe sypat popel. Aby taky ne. Celou cestu jsem se bál, že už tu nebude. Sice jsem netušil, co po mně mohla ještě chtít, ale v hlavě jsem si to nakonec naivně definoval jako příležitost.

Jen přikývla. Zřejmě jsem měl pokračovat.

„Měli jsme menší rodinnou… krizi. Můj vlastní syn má snad ten nejhorší dar, který kdy byl… Ne, je stoprocentně nejhorší. Co může být horšího, než když se splní tvoje nejstrašlivější obavy? Dokáže zasypat člověka pavouky, hady nebo je nechat hořet… Topit se. Upírům spalovat jejich partnery před očima…“

„Bude se o sebe umět postarat,“ uznala Grace. Poprvé tak promluvila a přitom nevyhnutelně popustila uzdu myšlenkám. Ale ani potom jsem nic pochopil. Ten marginální kousek, co odhalila, se zabýval jen mnou. A z toho, jak jsem pěkný, si moc nevyberu.

„Já nechci, aby to ovládal,“ přiznal jsem okamžitě a bez ostychu. Grace přece věděla, do jakého rodu se narodil. Co je zač jeho matka… Viděl jsem, jak se na Esmé díval. Miloval jsem ho nade všechno na světě, ale nemůžu popřít, že ji v sobě má. A z kreatury, jakou je Isabella Swanová, stačila i nepatrná částice, aby to mělo efekt.

„Myslíš si, že přijde čas, kdy se u něj projeví její geny naplno?“

„Začíná mi to připadat nevyhnutelné… Když se narodil, byl jsem rád, že nebudu muset koukat do srdcového obličeje a nikdo mu nebude zastřihávat mahagonové vlasy… Ale teď bych se radši mučil pohledem do jejích čokoládových očí, než aby zdědil něco z její šílené osobnosti… Vždyť já už uvažuju i o schizofrenii. Objeví se to jen jednou za čas pod tlakem… Nevím. Ale nejvíc mě děsí to, jak se k tomu postavím já. Vždyť je to můj syn, proboha! A já mám řešit, že bude…“

„Zvláštní?“ hodila mi krásný eufemismus, protože jsem se zasekl. Nechtěl jsem ho nazývat něčím jako je psychopat. Mně je jedno, co bude. Je to můj syn. Můj Fabian, kterého jsem miloval už jako embryo, a pro kterého se vždy znova a rád projdu po podsvětí.

„Ano… Zvláštní,“ přitakal jsem a vděčně se na ni díval. Přitom jsem si pořád opakoval – tu jsem mohl mít. Celá by byla moje s tím, co chlap potřebuje – oporu v ženě, která mu řekne, až bude na dně, že stojí za ním a má se na koho obrátit. Vlasy bych si mohl zoufalstvím vytrhat. Potkalo mě totiž štěstí a já sám mu řekl – uhni. Štěstí bylo ale vytrvalé a chtělo mi dát pocítit svoje účinky, takže jsem ho pro jistotu shodil do škarpy a pokračoval v cestě.

„Edwarde, budeš muset rozeznat lidskou, chorou duši a přirozenou upíří touhu zabíjet,“ poukázala správně. Byly chvíle, kdy jsem na Fabiana myslel víc jako na člověka. Třeba při jeho narození. Pak byl zase náš malý upír. Co bude především, se ale teprve ukáže, a něco mi říká, že to lidská část bude muset dát opět volnou ruku upíří. Ty dvě rasy spolu nemohly soupeřit. Nikdy.

„Jestli se bude chtít krmit na lidech, nutit mu zvířata nebudu. Jsem jeho otec, ne věznitel. Ani Carlisle mě nikdy k ničemu nenutil… Tohle byla otázka, na kterou jsem vlastnil odpověď jen já sám. Měl jsem totiž desetileté období, kdy jsem se rozhodl všechnu práci zahodit a být tím, čím jsem. Ale vrátil jsem se zpět. Nejen, že mě ubíjely myšlenky mých obětí, co veškeré potěšení z lovu zabily, ale víš, co mi chybělo nejvíc, Grace? Když jsi na lidské krvi, nemůžeš mít rodinu. Je z tebe necivilizovaný predátor, který vrčí na všechno okolo, neschopný pořádného kontaktu. Ale já chtěl svoji rodinu. To je to privilegium vegetariána. Hlavní cena za vítězství. Jenže Fabian je napůl člověk… Lidská krev by z něj neměla dělat něco nezvladatelného a samotářského. Takže jestli se v dospělosti rozhodne změnit svůj životní styl a najde se v tom, já moralizovat nebudu… Omlouvám se, že jsem s tím vůbec začal. Přišel jsem pozdě a ještě si vylévám srdíčko,“ utnul jsem sám sebe, protože bych o tom mohl mluvit ještě hodně dlouho, a to nebylo dobré. Ale jí to nevadilo. Poslouchala mě ráda a taky ji na jednu stranu těšilo, že to nebudu mít jednoduché.

„Pomoz mu jeho dar rozvinout a ovládnout,“ poradila mi ještě. Ta rada se mohla zdát příšerná a jako zástěrka pomstychtivých úmyslů, ale ona ji považovala za zcela korektní. „Když budeš ty ten iniciátor, bude si pamatovat, že si se to v něm nesnažil udusit. Navíc zcela bezvýsledně. Taky je upír jen napůl, a jestli bude chtít přežít v našem světě s lidským masem pod kůží, musí ho upíři respektovat i s bijícím srdcem. A tenhle dar mu vyslouží takovou úctu, že se mu ještě budou klanět, aby jim ho nedal okusit. Bude to velmi dobrá defenziva.“

„Už teď lituju ty, kteří budou mít tu čest,“ zamumlal jsem. Esméin výraz jsem měl doteď před očima a ozvěnu jejího křiku v uších.

Nic mi na to neřekla. Jen se postavila na nohy a seskočila přede mě. Nechtěla totiž mluvit. V ten moment vytrysklo na povrch, co chce ve skutečnosti, když to přestala vykrývat hloupostmi.

„Přišla ses se mnou vyspat?“ vyslovil jsem to automaticky nahlas, protože mě to zarazilo. „Myslel jsem, že jsi se prostě přišla podívat, jestli trpím, nebo mě, kurva, i jen zmlátit. Ale tys mě přišla ošukat?“ To poslední už jsem řval, protože jsem s každým dalším slovem hlas zesiloval. Zmátlo mě to a vytočilo. Frustrovalo.

Měl jsem v existenci intimní blízkost ke dvěma ženám. Swanové, pro kterou jsem byl loutkou, a snadno manipulovatelný, ale zajímavý idiot s bonusem v podobě velkého, enormně tvrdého ptáka – aspoň podle jejích slov.

A ke Grace. I pro ni jsem nyní plyšák na hraní? Teď jsem si připadal ještě víc méněcenný, než před dvěma vteřinami.

„Včera jsem byla na lovu. Mohlo mu být dvacet a jeho krev… Bože, něco tak výjimečného jsem dlouho neměla. Nejspíš žil… zdravě. Nezapomenutelná chuť. A teď chci něco dalšího. Chlapa jako jsi ty mezi mýma nohama. Ať jsem se snažila sebevíc, nemůžu popřít, že jsi něco extra.“

„Díky, Grace. Mně je hned mnohem lépe. Náhle si už nepřipadám jako obyčejný vibrátor. Jsem ze zlata a určitě mám spoustu užitečných funkcí,“ zasyčel jsem, uražený, a to dost.

„Ty nemáš nejmenší právo na mě řvát. Víš, jak jsem se cítila já, když si mě podvedl? Už jsi někdy slyšel o upírech, kteří by si byli nevěrní?“

„My dva jsme se ale nemilovali!“

„To je argument, za který by sis zasloužil znova dostat přes držku! Ale něco ti povím – my dva jsme další metu nestihli, protože jsi klátil člověka!“ zakřičela mi s vrčením do ksichtu. Už jsme od sebe byli totiž jen pár centimetrů.

„Jen se vyřvi. Potřebuješ to,“ odvětil jsem tiše a naprosto klidně. Rozšířila oči, chřípí se jí chvělo.

„Já ti přeju, aby byl Fabian po ní a jednou ti to dával sežrat každý den. Stejně je to její syn. Bude to psychopat,“ řekla mi a zkroutila rty do úsměvu. Věděla, že právě ťala do živého.

Ať už bude ale Fabian cokoliv, je to moje dítě a pro mě bude vždycky to nejdokonalejší, co po zemi chodí. A přesně proto jsem vyskočil a shora ji srazil ocelovou pěstí k zemi. Padla prasknutou čelistí do bláta.

„Už nikdy, nikdy si neber jméno mého syna do huby!“ pronesl jsem varovně s tváří zbrázděnou vztekem. Celý jsem se třásl, jak mi šlo přímo z hrudě trhané vrčení. Přes zrak se mu už dávno převalila hustá, neprostupná mlha rudé barvy, co jen umocňovala můj hněv, protože mě rozčilovalo, že nevidím jasně a krystalicky čistě.

Grace se táhla od líce v nepravidelné, rozvětvené čáře prasklina až ke koutku úst. Ty měla naplněné jedem, proto jí pramínek novou škvírou vytekl ven. Perlil se v záři měsíce jako roztavené stříbro. Setřela si ho hřbetem ruky a vzhlédla ke mně z mokré půdy v pozici poraženého. Její uhelně černé duhovky ale stále doutnaly. Právě jsem srazil k zemi Rumuna. To bude legrace…

Vyskočila na nohy a rozmáchla se. Ale to já jsem tu znal každý její pohyb dopředu. Prohnul jsem se v zádech dozadu a její paže mi tak přeletěla nad hrudníkem. Narovnal jsem se zpět jako pružina, zespoda ji popadl pod krkem a mihl se s ní k tomu balvanu, kam jsem ji zády přirazil. Šutr puknul. Chtěla mi dát hlavičku a já opět uhnul. To druhé jsem už ale nestačil vychytat – moje koule vydaly skřípavý zvuk praskajícího skla, když mi je kolenem rozdrtila. Padnul jsem na genua s výrazem upalovaného a chytil moje klenoty do obou rukou. Neskutečná bolest.

Kopnula mi pod čelist a já vyletěl do vzduchu. Skončil jsem v řece na špičatých kamenech, které jsem svým pádem zbrousil. Teplota vody byla stejná jako mého těla. Začala se přese mě převalovat, poněvadž tu byla mělčina. Byl jsem jen další hornina na dně.

To ale samozřejmě nebyl konec. Vystřelila za mnou a chystala se mi uštědřit ránu do břicha. Přestal jsem bolestně vzdychat a odkulil se o půl metru vedle. Kde jsem ležel před milisekundou, bylo náhle jen oblázky vysypané dno. Tam zarazila svoji ruku. Podtrhnul jsem jí nohou ty její. Spadla na záda a hlavou na kámen, který rozrazila.

Varlata mi bolestivě srůstala, ale musel jsem jednat. Ta mi utrhne hlavu, jestli to já neudělám dřív. Mír v žádném případě nehrozil. Leželi jsme vedle sebe jako dvě vodorovné přímky. Hned, jak dopadla, jsem ji chytil za kotník a stáhnul po lopatkách ke mně, abych měl její horní část na dosah. Posadil jsem se na ni a uchopil hrdlo. Bohužel a bohudík si byli upíři, až na extrémní případy, kdy se to dalo považovat skoro za dar, fyzicky rovni. Převalila se jako na houpačce tak, že jsem ležel na zádech já. V tom jsem jí nijak nemohl zabránit. Hlavu jsem měl mezi jejími stehny, kterými ji sevřela jako ve svěráku. Říká se – asi mi praskne hlava. I kdybych nechtěl, musel jsem to teď brát doslova.

„Dostali jsme se tam, kam jsme chtěli. Jsem mezi… tvýma nohama,“ přecedil jsem skrz zatnuté zuby bez špetky artikulace a snažil se ji ze sebe za hebká, plná stehna servat. I v téhle situaci jsem dokázal ocenit její tvary. Zopakoval jsem to, co ona. Převalil jsem se. Ne nahoru – tam to nešlo. Ale doprava, až jsem nakonec skončil zase na ní. Nebo spíš skoro v ní, protože jsem měl ústa níž, než pod podbřiškem. Vůně, která jí díky vzrušení stoupala z lůna, vybičovala moje instinkty jako vůně krve ty lovecké. Kleknul jsem si, chytil látku jejích petrolejově zelených šatů a rozpáral jí je až ke krku.

Ty prsa byly dílem něčeho božského. Nejkrásnější trojky, co jsem viděl. Do detailu perfektní. Každý milimetr pokožky stál za prozkoumání. I když jsem na ni byl naštvaný, věděl jsem, jak mi sex chyběl. Přímo šíleně. Na to, co jsem zažil se Swanovou, jsem vzpomínat nechtěl, protože ty vzpomínky byly žíravé jako kyselina. Toxické a díky tomu všemu, co se stalo, odporné. Takže jsem neměl ani ty memoáry na akt nirvány.

A v tenhle moment jsem měl na dlani roztouženého upíra a jedinou ženu, kterou jsem k sobě byl ještě ochotný pustit. Celé ty měsíce jsem to chtěl. Ji a jen ji. Grace.

Odoláváme lidské krvi, protože potom přijdou výčitky svědomí a formuje to naši osobnost v něco divokého a cizího. Tohle bylo stejně lákavé a neodolatelné. A já jsem si v tom rozhodně bránit nechtěl. Jediné, co se totiž dostaví, bude stav absolutní blaženosti. Ochotně a rád jsem podlehnul přirozenosti a zbavil ji i černých punčoch. Sklonil jsem se k lemu kalhotek a strhnul jí je zuby. Přitom jsem zavadil řezáky o její nejcitlivější místo. Extrémně senzitivní upír zasténal. To byla přímo hudba a polévalo to chlapa mocí. Ta žena patří mně a bude slastně vzdychat, jak já budu chtít, a kdy budu chtít. Proto jsem tam ještě zůstal a ochutnával ji. Přitom ji přiváděl extáze. Je upír… Čas se přestat kontrolovat a poprvé si plnohodnotně zašukat.

Skousnul jsem jí klitoris a vystřelil ji tak do nebe.

Kul jsem železo, dokud bylo žhavé, a roztrhnul si zip. Původně jsem ho chtěl rozepnout, ale nějak to nevyšlo. Stáhnul jsem si už jen trenky a sám si ho podržel, abych se navedl na správné místo. Tak tohle bylo ono. Takhle to bylo správně. Spojení upírů. S člověkem to sice bylo vlhké, sladké a ani jsem se nemusel pohnout, aby mě to oddělalo, ale taky to bylo nesmírně bolestivé a nemohl jsem se tomu oddat, jinak bych z Isabelly tenkrát udělal marmeládu. Netušil jsem, jestli to bylo víc nepříjemné a trýznivé, anebo úžasné. Ale s určitostí jsem věděl, že nepřirozené. Do nebe volající.

„Máš. Co jsi. Chtěla,“ zavrčel jsem. Jedno slovo na jeden příraz až na její dno. Byl jsem hrubý a bral si všechno, co chtěl. Jako kdybychom pokračovali v bitce. Příliš mě naladila na drsnost. Rozdrtila mi koule a já jí dával pocítit, že je mám zpět. Ale upíři jsou masochisti. Líbilo se jí to. Celou existenci přece trávíme s palčivou žízní. Už jsme se adaptovali a měli posunutý práh bolestivosti. Potřebovali jsme pevné sevření. Moje sadistická stránka, kterou jsem měl v sobě zakořeněnou, právě promlouvala. A ty kořeny nevyrve ani bagr.

Užíval jsem si každou sekundu a přitom se jí díval do očí. Ani jeden z nás nemrknul, když pode mnou dřela zadkem o dno řeky. Nemohlo to být intenzivnější. Protože byla rozpracovaná, byla v cíli první. Já jsem doběhnul vteřinu po ní.

Skrze její myšlenky jsem skoro cítil ten orgasmus dvakrát. Nebyli jsme jako lidé, kdy muži mají kratší a slabší vyvrcholení, než ženy, kterým se to šíří celým tělem a ještě chvíli to doznívá. Byla to stejná, šílená vlna s mocnými účinky. Tsunami. Hurikán. Všechny tyhle silné záležitosti byly dobrým přirovnáním. Pořád ale ne dost výstižným. Chudé. Na to zřejmě slova nestačí.

Grace zvedla ruku a prohrábla mi s ní mokré vlasy. Ty její ve vodě tančily jako plamínky všemi směry.

„Zůstaň,“ šeptl jsem. Můj hlas zněl svým způsobem unaveně, ale byl jsem spokojený. Přesněji řečeno – uspokojený.

„Ani nevíš, jak ráda, kdybych mohla.“ Jakoby znovu sevřela moje srdce ve své dlani. Jemně mě od sebe odstrčila. Stoupnul jsem si a natáhnul si aspoň trenky. Ona vstala bez jediného pohledu a snažila se aspoň si zapnout koženou bundu. Přetáhnul jsem si tričko přes hlavu a podal jí ho. Stejně byly na zádech nehty protržené čáry. Ale to se teď přece nosí...

„Díky.“

„Grace, nemůžeš po roce přijít a po tomhle se zase sbalit a zmizet.“ Ale ona to udělá. V její mysli nebyl jediný náznak zaváhání. No, já chtěl, aby to obhájila.

„Proč? Udělala jsem to i předtím a zrovna jsi nestrádal…“

„Co? Myslel jsem tebe každý den! Chtěl jsem a doufal, aby ses vrátila. Abys mi dala druhou šanci.“

„Proto sis s ní udělal dítě,“ odvětila tiše a oblékla si mé tričko. Pochmurně jsem to sledoval.

„To… To bylo trochu složitější…“

„Všechno s ní bylo složitější!“ sykla. Ztichl jsem. Měla pravdu. „Edwarde, já nikdy nepochopím, co jste mezi sebou měli, ale ona je… Věřím tomu, že se ještě potkáte. Váš vztah je skoro fatalistický…“

„Ne!“ zavrčel jsem.

„Uvidíme,“ odvětila rezignovaně. Svoje roztrhané oblečení pustila po proudu řeky a chtěla odejít.

„Grace, prosím. Já tě žádám,“ upřesnil jsem to důrazně. Obrátila se ke mně znovu čelem, aby vzala mé tváře do dlaní a ke kotku úst mi vtiskla polibek. Potom se natočila k mému uchu.

„Dala bych všechno za to, abych ti mohla odpustit. Ale nemůžu. Budu tě za to, jak jsi mě ponížil, navždycky nenávidět. Teď, když jsem tě viděla, už to vím na sto procent. Doufala jsem, že bych to potlačila, ale věčnost je dlouhá doba, Edwarde… Nebudu se tak dlouho trápit. Za to mi nestojíš,“ pošeptala mi, a pak se narovnala, aby se mi podívala do očí. Pohladila mi stíny žízně. „Zavři oči, zlato,“ hlesla a povzbudivě přikývla. Zmožený a zničený jsem poslechl. Věděl jsem, že je konec. Viděl jsem jejíma očima, jak své zavírám. Potom její teplý dotyk zmizel spolu s ní. Vůně však zůstala. Moje pokožka, přestože nebyla porézní, ji dokonale absorbovala.

Uhasila poslední, slabý plamínek v mrtvém těle, který neživil kyslík, ale naděje. Ta naděje byla sice naivní a hloupá, ale dovolovala mi ještě nějak fungovat. Nevěřil jsem tomu, že se ještě někdy upřímně zasměju. Že ve mně ještě někdo ten plamen znovu zažehne. Nebyl jsem víc, než udupaná hlína. Aspoň tak jsem si připadal. Apatický. Mrtvý. Sám, a to navždy.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 24. kapitola: