Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 20. kapitola

25.02.2013 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 45× • zobrazeno 5072×

Edward

Vletěl jsem do domu s Carlislem, který málem porazil Esmé, když se mu postavila do cesty. Isabella ječela na celý dům a intenzita jejího řevu potvrzovala, že je to tu. Spencer chce ven dřív, než jsem odhadoval.

„Carlisle, počkej. Chci si s tebou promluvit,“ zastavila ho Esmé, zatímco já přiběhl k Isabelle, která se prohýbala v páteři, jak ji Spencer tahala nahoru, protože východ byl směrem ke stropu. Samozřejmě jsem věděl, že tohle nepůjde přirozenou cestou, ale nepředpokládal jsem, že indikaci k tomu vytvoří sama Spencer.

„Dostaň to ze mě!“ zařvala na mě Isabella. Z očí jí lily slzy, ale tentokrát byly pravé a na místě. Asi to vážně hodně bolelo. Hm… To je dobře.

„Čekáme na doktora,“ odpověděl jsem klidně. Na tohle jsem čekal – na bolestivý porod. Postrach ženského pokolení, který má ona ode mě za trest. Ani jsem se nenamáhal s hledáním morfinu.

Kdyby prožila přeměnu, ještě by si tohle ráda a s vděkem zopakovala.

„Ty jsi doktor, idiote!“ ztratila nervy. Myslím, že upíří dítě, co se chce dostat na svobodu, je i na ni moc.

„Pšst. Vždyť narušíš svoje představení. Někdo by si mohl začít myslet, že jsi psychopat.“

„Carlisle, každý si zaslouží druhou šanci!“ prosila ho Esmé vedle. Přesně, jak jsem čekal. Oroduje za její záchranu.

„Tohle je na Edwardovi…“

„Ty jsi hlava rodiny a náš stvořitel. Je to i tvoje rozhodnutí. Já tě prosím!“

Vytáhnul jsem sterilní skalpel z obalu. Mohl bych ji roztrhnout i rukama, ale to by stříkala krev víc, než jsem jako vegetarián vyžadoval.

„Ne. To Edwardovi neudělám.“

„A co svojí vnučce? Necháš zemřít její matku? Jsi doktor! Musíš udělat všechno, co je v tvých silách!“

„Rose, běž. Tohle bys nemusela zvládnout,“ šeptl jsem k mojí sestře. Neprotestovala. Na jednu stranu byla ráda, že nebude muset snášet tavící se olovo v hrdle.

„Esmé… Ne,“ řekl jí Carlisle, přestože ho to bolelo. Jak smutek v jejích očích, tak to, že musí nechat Isabellu zemřít. Řekl jsem mu toho v lese dost, ale myslel na ni především jako na matku jeho vnučky. A samozřejmě - každý lidský život je vzácný.

Uklidnilo mě, když řekl své definitivní – ne. Hned na to se ke mně připojil. Zavřel za sebou dveře a vytáhnul z jednoho ze šuplíků morfin a injekci, do které ho natáhnul. Zbavil se potencionální hrozby vzduchové bubliny a přešel k Isabelle, aby ho aplikoval.

Já bych jí anestetikum nepodal ani omylem, ale byl jsem zticha. Hlavně, že se tu nebude konat pokus o přeměnu Krvavé Marie.

Mít bijící srdce, snad se mi zastaví, protože Spenceřino zpomalovalo.

„Co… Co se děje?“ vydechl jsem zmateně. A potom přišlo ještě něco horšího. Něco uvnitř prasklo a pod Isabellou se vytvořilo jezero krve. Na nic už jsem nečekal. A už vůbec ne na nějaké pitomé účinky morfinu. Sebral jsem ze stolku skalpel a chystal se řezat.

„Ty jsi psychiatr. Já chirurg,“ citoval mě Carlisle a převzal štafetu. Byl jsem v té chvíli šíleně rád, že mi ten nástroj sebral. Místo méně komplikačního a esteticky vhodnějšího Pfannenstielova řezu udělal svislý řez mezi přímými, břišními svaly. Jakmile tu dlouhou čáru udělal, místnost se naplnila tak sladkým pachem, že se mi stěny krku přilepily bolestivě k sobě a všechno pojala červená mlha. Stejně jako Isabellinu kůži rudá tekutina, co se z hluboké rány vyvalila nekončícím proudem. Od stěn se odrážel křik Isabelly. Ale taky táhlý jekot její krve, která mi přikazovala, abych si ji okamžitě vzal.

Carlisle odkryl vlastníma rukama šedou, kamennou blánu, která se pod silou mé dcery ohýbala všemi směry. To mě na chvíli vytrhlo z mého fantazírování, jaké by to bylo, kdyby se mi vroucí, lidská krev rozlévala po jazyku. Byla mokrá a šťavnatá, zatímco můj krk byl vysušený jako půda na Sahaře. Připadalo mi, že z toho místa to postupovalo a moje tělo dezertifikuje na kompletní, vyschlou poušť bez jediné kapky vláhy. Oáza přitom ležela přímo přede mnou.

Ne… Spencer. Musím myslet na Spencer.

Carlisle se dotknul ostřím skalpelu toho obalu. Zaskřípělo to.

„Musíme to prokousnout,“ upozornil mě. Okamžitě jsem ustoupil, vědom si toho, že to nezvládnu. Isabella střídavě ztrácela vědomí. Už nekřičela, ale zase začala, když se k zbytku jejího břicha Carlisle sehnul a ještě víc roztáhnul otvor, do kterého zanořil ústa.

Celá moje rodina poslouchala bez dechu kovové skřípění, které jednomu rvalo uši. Zároveň taky trhání lidského masa a rozprýskávání krve na podlaze.

Ustoupil jsem ještě víc dozadu. Už jsem pomalu neměl kam. Až teď jsem si byl absolutně jistý, že když jsem do toho Carlislea zatáhnul, bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat.

Carlisle se narovnal. Z brady mu kapala další červená, hustá kapalina. Ještě chvilku uvnitř rány rukama kouzlil. Jenže já nevěděl s čím. Přestal jsem slyšet jeho myšlenky.

Z tmy, přítmí a tepla vytáhnul malé stvořeníčko. I kdybych neměl tu dokonalou paměť, nikdy bych nezapomněl na ten zvuk, kdy do jejích malých plic vniknul vzduch a rozepínal je. Hned na to se Spencer poprvé nadechla.

Vytřeštěně jsem zíral na její zádíčka a skrčené nožičky, když vydala svůj první výkřik. Někomu se to zdálo otravné a trýznivé, pro mě to byla krásná symfonie.

„A máme ji tu… Tedy… Vlastně,“ zamumlal Carlisle a pozdvihnul překvapeně obočí. Otočil moje dítě na mě. „Gratuluju, tatínku. Máte chlapečka.“ Díval jsem se tomu stvoření do velkých, zelených očí. Byl to ten moment prvního, očního kontaktu, kdy se svět zastaví, zem se otřese a vy máte pocit, že neexistuje nic jiného, než tahle chvíle. Přitom doufáte, že nikdy neskončí. U něj to totiž bylo jiné. Přestal vřískat a natočil hlavu na bok. Věděl, kdo jsem.

Nezajímalo mě, že neslyším Carlisleovy myšlenky. A ani mě nezajímalo, že neslyším myšlenky svého vlastního… syna.

Připitoměle, zalitý štěstím a blahem, jsem s pláčem stál, neschopný se pohnout a odtrhnout pohled.

Carlisle to na mně asi viděl a obešel postel, na které ležela bytost v bezvědomí a s obrovskou ztrátou krve. Srdce jí zpomalovalo. Chtěl bych říct, že to dělalo situaci ještě dokonalejší, ale já jsem to prostě nemohl vstřebat. Ta čistota okamžiku nesměla být narušena Isabellou a smrtí. Tady se slavilo narození.

„Tvůj syn, Edwarde,“ řekl mi Carlisle, když ho donesl až ke mně. V žilách mu kolovala krev, plíce se rozpínaly a kontrahovaly a v hrudi bilo srdce pomalu stejně rychle, jako běžel rotor helikoptéry.

Na hlavě měl chmýří krví slepených, bronzových vlásků.

Nechtěl jsem narušit tu chvíli, ale potřeboval jsem si ho vzít do svých vlastních rukou. Pochovat si ho, abych se přesvědčil, že je skutečný. Proto jsem se přinutil zvednout ruce a vzít si ho. Moje ledové dlaně se dotkly jeho horké pokožky, kde bylo jasně cítit, že po mně sice nepodědil vnitřní anatomii, ale skořápku ano.

V ten okamžik, kdy jsem ho měl v náruči a shlížel mu do smaragdových očí, všechno zapadlo na správné místo. Jako klíč do zámku a šroub do matice. Patřili jsme k sobě.

Inteligentníma očima si mě prohlížel a já přemýšlel, co mu mám říct. Měl jsem za to, že mi rozumí a záleží na tom.

„Ahoj,“ špitl jsem, svým způsobem zmatený a nervózní. Roztáhnul rtíky do drobounkého úsměvu a přivřel oči, když se zasmál dětským smíchem. Byl tak vyvinutý, že měl dokonce zuby. Rozzářil jsem se jako Time Square na Nový rok a prstem mu otřel krev pod víčky. Nikdy pro mě neměla ta tekutina menší význam. Vedle něho všechno vybledlo. „Nerad bych ti působil komplex, ale ty jsi měl být holčička. A místo toho je tu maličký kluk,“ mumlal jsem si dál. Když se lidskému chlapovi narodí syn, je z toho slušně v hajzlu a od prstů na nohou až po kořínky je zalitý štěstím. Takže když se narodí upírovi, který všechno prožívá stokrát intenzivněji, syn… Připadal jsem si jako zfetovaný blahem.

Můj syn se znovu něčemu zasmál. Možná mému výrazu. Ten smích aspiroval na moje nové vyzvánění už teď.

„Ty jsi brouček, viď? Směješ se tátovi?“ chtěl jsem vědět.

Všichni v domě chtěli můj zázrak vidět, ale já jsem se teď vůbec nechtěl hýbat a přerušit oční kontakt. Byl jsem lakomý až na půdu.

„Já jsem táta,“ vysvětloval jsem mu dál. „Tá-ta,“ odslabikoval jsem, jako kdyby mi to měl minutu po narození zazpívat.

„Dej mi ho,“ šeptla nakřáple Isabella, poněvadž se snad naposledy probrala. Zamračil jsem se a můj syn se přestal smát. Stáhnul obočí přesně jako já. Bože, ten byl snad naskenovaný.

Svoji malou kopii jsem si přivinul k hrudi. Chtěl jsem ho uchránit před jeho matkou, která ho chtěla zabít.

„Edwarde, prosím… Chci ho vidět,“ zašeptala. Ale vůbec ne prosebně, přestože řekla – prosím. I když byla milimetr od smrti, nakázala mi to. Jestli to teď Carlisle z jejího hlasu neslyší, tak už nevím, jak mu to dokázat.

„Ne,“ zamítl jsem to a sledoval, jak umírá. Konečně.

„Dej jí ho,“ požádal mě Carlisle. No, to snad ne! Chci svůj dar a vidět mu do hlavy! Pak bych věděl, jak na tohle přišel.

„Ne,“ zopakoval jsem jako zaseknutý gramofon.

„Ona umírá. Co si myslíš, že se ještě stane? Právo na druhou šanci nemá, ale pochovat si jedinkrát svého syna ano. Já tě o to prosím, Edwarde.“ Proč mi tohle dělá? Proč?

Prstem jsem přejel dítěti po malém ramínku, abych se znovu přesvědčil o odolnosti jeho kůže.

Udělám to pro Carlislea. A pro Esmé. Nikdy by mi to nezapomněla. Její myšlenky jsem totiž slyšel. I Rose souhlasila.

Nedobrovolně jsem se pohnul směrem k posteli, kde Isabella lapala po posledním kyslíku.

Měl jsem vydat svůj poklad? Svoji duši do rukou ďábla?

Bylo to těžké a mučivé – dát jí ho na hruď, kde prosvítaly kosti.

Stále jsem ho držel a přitom se jí upřeně díval do očí. V tuhle chvíli se mělo utvořit pouto mezi dítětem a matkou. Čekal jsem na jediný záblesk něčeho dobrého a opravdového v jejím životě.

„Jako vejce vejci,“ zamumlala po tom, co se mu podívala do tváře. Ten záblesk tam nebyl, ani když měla na hrudi vlastního, právě narozeného syna. Krátce se na ni zadíval a potom hlavičku sklonil. Ozvalo se mlasknutí. „Au!“ vydechla Isabella. Malý poloupír se do ní totiž zakousnul. Místo prsu a mateřského mléka žužlal její kůži a sál krev.

„Fabiane!“ okřiknul jsem ho překvapeně. A potom mi došlo, jak jsem ho oslovil. Bylo to zcela instinktivní a já nevím, kde se to ve mně vzalo. Byl jsem tak skálopevně přesvědčený, že budu mít holčičku, že jsem o jiném jménu pro chlapce ani nepřemýšlel. A teď jsem to prostě řekl. Kde vzalo, tu se vzalo, bylo tu jméno Fabian pro mého novorozeného syna. Fabian po mém nejlepším příteli, co mi toho tolik dal, a já jemu za to nic. Teď po něm pojmenuji svého syna. S ním přichází nové, bijící srdce v mé existenci.

Přivinul jsem si ho zpět na hruď a odstoupil od Isabelly. Naposledy se na mě podívala svýma očima plné hořké čokolády a usmála se svým ironickým, zlým úsměvem.

„Je konec,“ zašeptal jsem Fabianovi do vlásků a políbil ho na temeno.

„Vezmi ho dolů. Ostatní se chtějí taky podívat… A ať není v místnosti, kde umírá jeho matka,“ dodal Carlisle. Pravda. Podíval jsem se ještě jednou na ni. Její srdce dávalo naposledy vědět, že sloužilo zrůdě.

Potom jsem vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Vážně byl konec. Být člověk, oddechnu si.

„Ježiši Kriste, fuj! To jsem se lekl,“ vybafl Emmett, když se na něj Fabian otočil. Ale proč se lekl – to jsem nevěděl. Začal jsem totiž slyšet myšlenky Carlislea, zatímco všechny mysli v téhle místnosti ztichly. „Já si ho chci taky pochovat. Byl jsem tu první,“ řekl mi a natáhnul k němu ruce. Jak jsem najednou nevěděl o každé jeho myšlence a kroku, který udělá, na což jsem byl stovku let zvyklý, zavrčel jsem jako na kteréhokoliv upíra, co chtěl sáhnout na něco mého bez dovolení. „Nevrč hned! Nebo bude umět vrčet dřív, než mluvit.“ Nechal jsem ho, aby si Fabiana vzal do své medvědí náruče. „Nazdar, kamaráde. Musím ti sdělit tvoje prokletí. Vypadáš úplně jako můj bratr,“ šišlal a dělal u toho dementní grimasy. Nebyl jsem blažeností sjetý sám.

Tak toho se lekl. Podoby.

„Už dokáže vzpřímeně držet hlavičku a má zoubky… Je to nadpřirozené dítě,“ poznamenala Alice a strčila mu svůj prst do dlaně. „Kočička maličká,“ zašišlala. Emmett protočil oči.

„Když už, tak kocourek.“

„Ahoj, Fabiánku,“ tetelila se na něj Rose s širokým úsměvem. Podíval jsem se na svého blonďatého bratra, který čekal v řadě na pochování si synovce.

„Jaspere, cítíš naše emoce?“ zajímalo mě. Byl jsem naprosto vychýlený z kurzu, protože jsem se nacházel v místnosti s tolika bytostmi a připadalo mi, že naprosto bezprizorně a bez ochrany.

„Samozřejmě. Všichni jsme enormně šťastní a ten svůj úsměv si budu asi muset potom strhat, protože mi už zůstane. Jenže to nejde zastavit… A proč se musíš ptát?“ došlo mu a já zase pochopil něco jiného.

„Protože náš pan Fabian Cullen má dar. Bezděčně zaštiťuje sebe a i všechny v místnosti,“ oznámil jsem. Posvátnost a velebnost Fabiana tak ještě stoupla a všichni na něj zírali s vykulenýma očima.

„Má dar po matce,“ podotkla Esmé, která stála za mnou. Bylo zvláštní a nepříjemné nevědět to do nejmenšího detailu dřív, než to řekla. Taky nevidět jejíma očima. Netušil jsem, proč stojí zrovna za mnou a ani nad čím přesně přemýšlí. Bylo to k zbláznění.

„Hele, nechci kazit párty, ale všimli jste si, že tu ještě pořád bijí dvě srdce?“ poznamenal trefně Emmett. A nejen, že stále bilo. Ono zesilovalo a bylo stále hlasitější.

Probudilo to ve mně strach a zvědavost. Dokonce takovou, abych se na chvíli ocitnul z dosahu mého syna. Šel jsem se podívat, proč ještě pořád žije.

Carlisle už jí zavřel oči a zašíval ji. Měl úctu k mrtvému tělu. Tedy, exitus by měl nastat každým okamžikem.

Zamračeně jsem si ji prohlížel a přemýšlel, co se děje.

Modré pyžamo u klíční kosti nasáklo krví – skvrna měla tvar půlměsíce. V té chvíli mi to docvaklo. Fabian byl po anatomické stránce tak lidský, že mě to před tím ani v nejmenším nenapadlo.

„Nikdy!“ zavrčel jsem a hodlal jí konečně urvat hlavu. Mám na to sice ještě tři dny, ale udělám to rád teď hned.

Příští kapitola bude zlomová. Stručně řečeno to bude sranda. Btw. Esmé by nikdy nedokázala Bellu přeměnit, protože i Edward se v originále bál, že Bellu zabije, a to ji miloval svojí upíří láskou a ještě k tomu byl se sebeovládáním na úrovni Carlislea. Esmé zná naši Isabellku den a rozhodně ji nemiluje. :D Takže to zbylo na někoho jinýho… :D

denula: Odepsala jsem ti pod shrnutím, kde ses zeptala. Ale i tady ti můžu rovnou říct, že ti neprozradím, jakej bude konec. :D

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 20. kapitola: