Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 16. kapitola

17.02.2013 (09:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4909×

Edward

Od nefalšovaného pokusu o sebevraždu naší nastávající matky jsme se od ní nemínili hnout.

Momentálně jsme hledali s Jasperem na internetu nějaký pěkný dům v Rusku, protože Island byl teď zahlcen slunečním světlem. Navíc tam bylo příliš přátelské a pěkné prostředí. Isabella Swanová si dovolenou nezaslouží.

Matka mého dítěte a já ji tak nenávidím… Ta zášť s přibývajícími milimetry v obvodu bouličky nepolevovala.

„Tenhle je zajímavý,“ řekl jsem Jasperovi a dal zvětšit dům v Kirově. „Je tam řeka a jezera. Podnebí vyhovující.“

„Moc malý a ty věžičky jsou děsné,“ okomentoval to negativně.

„Osm koupelen a třináct ložnic je moc malý? To chceš tentokrát bydlet v paláci?“

„Pravděpodobně. Víš, že nesnáším Rusko. Když už se tam budeme stěhovat, tak ať to stojí za to.“

„Takže budeme za císaře,“ zamumlal jsem a zadal maximální parametry. Na chvíli jsem při procesu vyhledávání zvednul oči k Isabelle na pohovce a Alici, která si sedla teď naproti ní.

Podruhé na ni bude dávat pozor z bezprostřední blízkosti. Rose naprosto oddělala, protože ta se nechala vykolejit a všechno jí vyklopila – dobrovolně jí dala do ruky na sebe bič.

Alice přehodila ladně nožku přes nožku a otevřela si časopis, kde zkoumala, co si sobě a nám koupí nového, protože šatníky vůbec nepraskají ve švech.

„Malý upír. Tebe ještě neznám,“ řekla jí nonšalantně Isabella. Měl jsem tendence preventivně zasyčet, ať drží ústa zavřená a neničí další bytosti kolem sebe.

„Já vás taky ne, a to mi plně vyhovuje, slečno Swanová,“ odvětila Alice bez jediného pohledu. Chytré děvče.

„Ale mně ne.“ Když jí na to Alice nic neodpověděla, Isabella vedla konverzaci dál sama. Byla si jistá, že partnera pro ni zase získá. Vždycky to tak bylo. „Tak jaká je tvoje bolístka? Všichni se tu snažíte sžít s lidským světem, protože máte za sebou něco, co zkurvilo vaši podstatu, a myslíte si, že můžete být – z vašeho pohledu – normální. Blondýnku znásilnili, tak co se stalo tobě?“

Místo toho, aby Alici chytil amok, široce se na ni usmála a magazín si položila na stehna. Světlo ze stropu se jí odrazilo od sněhobílých zubů a hodilo odlesk. Se svým líbezným, pohádkovým vzhledem hotové fantaskní stvoření, co se tu vynořilo z jiné dimenze.

„U mě se nemáš čeho chytit. Já jsem šťastně zamilovaná, mám skvělou rodinu, Valentino má dokonalý rok a budu mít neteř. Nejsem další objekt určený k demolici,“ vysvětlila jí jemně. Ale bez falešné blahosklonnosti nebo něčeho podobného, čeho už jsem měl po krk. Bylo to vážné a bez ironie.

Potom Alice zase zmizela za titulní stranou.

Swanová byla dost chytrá na to, aby poznala, že z ní nic nedostane. Posunula se na pohovce a natáhla se pro ovladač na konferenčním stolku. Když vtom…

„Aah!“ vydávila ze sebe bolestivě. Za vteřinu znova zvedla bradu s ústy dokořán a zařvala. Hned na to jsem byl u ní, vyhrnujíc jí moje tričko. Padla zády do opěradla a vydýchávala to. Člověk by řekl, že pěkný herecký výkon kvůli dvěma  kopnutím. Dokud by neviděl temně fialovou, na některých místech rudou modřinu. Rudou, protože kapiláry popraskaly.

„To nevypadá moc pěkně,“ zašeptala Alice za mým ramenem.

„Ten hajzl umí karate a ještě se ani nenarodil. Kůži bude mít zřejmě po tobě. Jaká radost,“ zamumlala šťastná matka kysele. Evidentně ji to ještě pořád dost bolelo. Hm… Nemám k tomu co dodat, když mě vůbec nezajímá, jak na tom je.

„Nebude to hajzl, ale Spencer,“ opravil jsem rázně a přiložil jí obě ruce na horké břicho. Z bouličky už byla boule.

„Má neteř se bude jmenovat Spencer?“ chtěl vědět Jasper z povzdálí. Nemohl jít moc blízko, protože jasně slyšel, jak drobné žilky pod kůží vypustily do okolí krev. Už tak mu dělalo problém snášet v domě čtyřiadvacetihodinovou přítomnost lidského pachu, který byl silnější a silnější, protože jsem jí zrovna nesháněl duchapřítomně kokain.

„Bude,“ přitakal. „To jméno mám rád. Ani zastaralé, ani moderní… Pro malou poloupírku ušité. Moje dcera se bude jmenovat Spencer Cullenová,“ vyřkl jsem to poprvé nahlas v kompletní verzi. Naplnilo mě to další dávkou štěstí jako moje tělo zaplavovala na lovu krev. Litry štěstí se do té kamenné nádoby vešly ještě taky, protože bylo abstraktní, přestože se mi zdálo, že je jako viditelný opar, co se kolem mě vznáší.

Prožíval jsem nejkrásnější chvíle života. Navždy si budu pamatovat teplou lidskou kůži a za ní rostoucí Spencer.

„Ten tvůj výraz je nechutný,“ sykla Isabella po chvíli, kdy jsem na bouli zíral a vytvářel si v hlavě vizuál toho, jak to za diafragmou masa a kůže vypadá.

Zvednul jsem k ní zrak. 

„Víš, co je na tom nejlepší?“ zeptal jsem se řečnicky. Ale třeba to uhodne. Nebylo to zase tak těžké.

Mlčela a čekala. Ona čistou rétoriku poznala.

„Nejlepší na tom je, že mi tě není ani trochu líto.“ Pozdvihla obočí. „V celém mém těle nenajdeš jeden jediný, mikroskopický kousek lítosti.“ Ukazovákem a palcem jsem naznačil, jaký kousek, který tam není, myslím. To, že jsem k ní necítil nic kladného a chtěl jsem, aby trpěla, situaci dělalo dokonalou. Moje Spencer jí vrátí všechno, co si zaslouží. Myslím, že už si uvědomila, že to poprava injekcí by byla moudrá, vysvobozující volba. Teď pro mě udělá nechtěně ještě něco úžasného – dá mi dítě.

„Ještě uvidíme, jestli se ti ten netvor vylíhne. Neříkejte hop, dokud nepřeskočíte, pane doktore,“ varovala mě sladce. Rozšířil jsem nozdry a zuřivě zavrčel… Vyhrožování smrtí mého dítěte nebylo na pořadu dne.

„Těhotná navždycky nebudeš. A když vidím tyhle pěkné hematomy, garantuju ti, že to bude bolet. Pravděpodobně tě při porodu roztrhá… A hádej co. Hned potom, co jí pomůžu na svět, se budu jen dívat, jak z tebe mizí i poslední stopy tvého odporného života.“

„Konečně tváří v tvář upírovi… Vidíš. Já věděla, co jsi, vrahu,“ šeptla, zlomyslná. Vstal jsem a radši tohle hodlal ukončit dřív, než to zajde moc daleko a budou zase lítat třísky.

„Zabil jsem celý dav lidí… Měl jsem jedno desetileté období. Ale ty se se mnou nemůžeš porovnávat v žádné sféře, protože já nejsem člověk. Ty ano. Sice jsi odporný exemplář svého druhu, ale stále… člověk.“

Překonala očividně bolest a postavila se taky. Jí snad nic nezabrání mi zblízka plivat síru do tváře.

„A kde je blondýnka a ten velký idiot, co jí nikdy nedá to, co chce? Jak se s tím srovnal, že své manželce nestačí ke štěstí? Z nich mi je na blití snad nejvíc…“

„Drž hubu nebo za sebe neručím,“ přecedil jsem skrz zuby. Celý jsem se třásl vzteky.

„Patetický vztah založený na substituci. Že by blondýnku uspokojovalo starat se o to přerostlé dítě? To je satisfakce?“ vychrlila na mě s ohrnutým rtem. A to mě dostala na tom nejcitlivějším místě – moje rodina. Ublížila teď Emmettovi a Rose nejhorším možným způsobem, protože tohle byla věčná propast.

Vystřelil jsem ruku k její tváři. Natažená, žulová dlaň ji právě hodlala proplesknout za to, co udělala. Příliš dlouho jsem přemáhal přirozenost – vyřizování si účtů ručně.

V poslední chvíli mě za zápěstí tvrdě popadla Rose. Isabella instinktivně trhla hlavou dozadu, když zjistila, že moje ruka je jen zanedbatelný kousek od jejího obličeje. Lomcoval s ní strach a lapala po vzduchu, přestože na to čekala. Chtěla, abych jí urazil hlavu.

„Edwarde, ne,“ zašeptala Rose, zraněná, ale pořád duchem přítomná. Dalo by se říct, že už byla ošlehaná.

„Dělej! Přímo sem!“ štěkla Isabella a ukázala si prstem na tvář. „První rána dělá pána!“

„Mysli na Spencer, Edwarde,“ přemlouvala mě dál Rose klidně. Zhluboka jsem se nadechnul a podvolil se jí, aby mi stáhla ruku k boku.

„Ty jsi ale žalostný případ,“ ocenila moje ovládnutí Isabella pohrdavě. Uvědomil jsem si, co jsem málem udělal. Tím jsem nemyslel, že bych jí urazil hlavu. Kontroloval jsem, kolik jsem do toho dal síly. To jsem ve své prostorné mysli zvládnul. To, co mě ve skutečnosti děsilo, bylo, že jsem málem vrazil facku lidské ženě.

„Pogratuluj si. Zničila si mě totiž… Ještě před pár týdny bych ani nepomyslel na to, že bych dal ženě facku. Probouzíš ve mně jen to nejhorší a nejodpornější,“ řekl jsem jí. Škubnula zhnuseně rty a já se obrátil k Rose.

„Emmett…“

„Utekl. Já vím,“ hlesla.

„Já jsem nejrychlejší. Doženu ho a přivedu zpět,“ slíbil jsem.

„Ne, on potřebuje vypadnout z tohohle domu… Lovit.  A ty taky, Edwarde. Odpočiňte si oba dva. Až se vrátíte, promluvím si s ním.“ Pohladila mě po rameni a usmála se. Cullenova rodina prožívala díky jednomu psychopatovi existenční katarzi zřejmě.

„Emmett ví, že ho miluješ.“

„Samozřejmě, že ví. Tak jdi. My se o to postaráme.“

Jasper

Netušil jsem, že po všem, čemu jsem byl v mé existenci svědkem, ještě najdu takový formát, ke kterému bych mohl začít pomalu, ale jistě pociťovat nenávist. Mám Alici, rodinu, o které jsem si víc, jak století myslel, že není reálná, a podporu v mojí problematice vegetariánství. Dokud ovšem Isabella Swanová nezačala sypat sůl do rány Emmettovi a Rosalii. Předtím dráždila její okolí Edwardem, kde se ale tlumil výsledek naší nenarozenou chobotnicí Spencer.

„Jsem na řadě,“ oznámil jsem a postavil se ke křeslu, kde seděla Alice a hlídala každý její nádech.

„Prosím?“ optala se mě má manželka nechápavě. Černá vdova – jak jí říkal Emmett – vzhlédla a pečlivě sledovala náš rozhovor. Ta přezdívka byla trefná. S partnery kopuluje a pak je zabije.

„Teď jsem baby-sitting já,“ vysvětlil jsem stručně. Když ostatní prochází peklem, tak já jsem v tom s nimi. Nebudu sedět na kraji obývacího pokoje a zabývat se jen tím, jaká je momentálně koncentrace pachu lidské krve v místnosti.

„Ale…“

„Před třemi lety na střední ve Forks seděli lidé za mnou, přede mnou a i vedle mě. A to nešňupali kokain. Teprve se čistí a i tak to nikdy nebude jako dřív. Zvládnu to.“ Byl jsem o tom skálopevně přesvědčený. Tohle rozhodně není žádný trénink sebeovládání. Na své neteři, která by byla součástí testovaného objektu, bych si to nikdy nedovolil.

„Chci něco k jídlu,“ přerušila nás Swanová a vstala s námahou z pohovky. Nepomáhal jsem jí. Zase tolik způsobilý jsem se necítil, abych se jí dotknul a měl kolující krev pod rukama.

„To je dobře,“ řekla moje Alice a chtěla s ní odcupitat do kuchyně. Kdybych ji ovšem nezastavil.

„Je to na mně,“ připomněl jsem jí. Přimhouřila oči. Pak navrch stáhla obočí, když se snažila zase zprovoznit svůj dar a nešlo to. „To je hodně sexy,“ zašeptal jsem tak, aby to nikdo jiný neslyšel. Vyhladila čelo a po krátké úvaze přikývla.

„Dobře. Věřím ti.“

„Věříš mi, protože jsem tvůj manžel, anebo protože si vážně myslíš, že to na sto procent zvládnu?“

„Přece neohrozím svoji neteř kvůli sounáležitosti. Já ti věřím,“ zopakovala pevně. Myslel jsem, že vzlétnu od blaha. Mně nebyla zrovna často vyslovována důvěra. Leda od Marie, když věřila, že dokážu vycvičit nejhrozivější armádu novorozených. Ale to se s tímhle nedalo porovnávat ani se zavřenýma očima.

„Miluju tě.“

„Já tebe,“ špitla a vtiskla mi lehký polibek ke koutku úst. Pokračovaní bude až v soukromí. Milovali jsme se stejně jako ostatní, ale nedemonstrovali jsme to na všechny strany jako zbytek upíří rasy. Byla to jen naše věčná láska. V tomhle se mi Alice přizpůsobila, protože díky svému daru jsem cítil všechno s ní, což znamená dvakrát. Taky bych mohl začít olizovat zem, po které prošla, a to by nebylo úplně ideální. Schovávali jsme si výbuchy pro sebe.

„Až po tobě,“ řekl jsem Isabelle a pokynul jí rukou směrem do kuchyně. Poslechla a rázovala přede mnou. Edward na ni natáhnul násilím tříčtvrteční legíny, takže měla po přehlídkách.

V kuchyni sebrala z misky s ovocem ananas a přešla rovnou ke stojanu s noži, odkud vytáhla jeden z největších.

„To určitě,“ zarazil jsem ji a vzal jí ho z ruky dřív, než se stačila rozkoukat. „Myslíš, že tu nechám sebevraha šermovat s nožem?“ Odebral jsem jí i ananas a položil ho na tác s tím, že jí to udělám sám.

„O čem jste si tam cukrovali?“ chtěla vědět za mými zády.

„Všímej si sama sebe,“ odvětil jsem tiše.

„To je rada, kterou nikdy neuposlechnu.“ Zničehonic se místností roznesl zvuk trhající se kůže. Dokonalý, šťavnatý zvuk. Celé tělo mi ztuhlo, a když následovala po zvuku vůně krve, zase se rozjelo – připravovalo s k lovu. Svaly se mi toužebně natahovaly.

Nechtěl jsem se otočit, přesto jsem to udělal. Ztrácel jsem vládu nad tělem. I kdybych tu teď hodlal začít tancovat čtverylku, lidská krev mi to nedovolí. Nebyla součást mého těla, přesto měla právo veta.

Isabella stála proti mně s krvavou pinzetou a bodnou ranou na předloktí. Pramínky karmínové tekutiny měly svoji vlhkou trajektorii sahající až k zápěstí, odkud v kapkách dopadaly na dlaždice. Každá letící krůpěj měla svoji vlastní, svištící, zvukovou kulisu. A když se rozprskla na podlaze, bylo to šíleně pomalé a mučivé.

Nic podmanivě nešeptala a ani nezpívala jako siréna… Ona přikazovala. To odstín psychotropních látek jí nedovolil svádět, ale řvát. Nebylo na tom nic příjemného. Děsilo mě to a trýznilo jako chlapce. Upíři nejsou služebníci ďábla. Protože v tom případě by lidem v žilách přežíval samotný Satan.

„Všímala jsem si totiž hlavně tebe. Nikdy ses ke mně nepřiblížil a ani se o to nesnažil. Všichni mi otlapkávají břicho, jako kdyby bylo jejich, ale ty ne. I když máš ve tváři stejný, vygumovaný výraz. Chtěl by ses taky dotknout, ale nemůžeš. Protože ty se neovládáš!“ zařvala na mě. Byla tak perfektně chladná a pomatená, že se to ani neodrazilo na jejích emocích a proto jsem nepoznal, že se chystá projet si ostrým koncem pinzety ruku.

Ona po tom vážně prahla – po smrti. Žádné zaváhání, žádné loučení.

„Zabij mě. Musíš mě zabít, Jaspere. Ty to chceš,“ přesvědčovala mě. Její hlas se vůbec nesnoubil s pekelným křikem krve. Bas a soprán.

„Alice!“ vydechl jsem zmoženě… Ztracený v bublajícím kotli infernu, který se tam pro mě vařil, a vykoupaný v řece nenávisti Styx. Krev se mě teď chystala protáhnout Léthé, která mi dá zapomenout na všechno lidské a já se zachovám jako to, co jsem a vezmu si svoji stravu, na kterou mám nárok.

Alice věděla, co se děje. Slyšela stejně dobře jako já trhání a stékání. Slyšela i to, co na mě Isabella řvala.

Až po mé zoufalé prosbě se opřela o stěnu kuchyně na kraji a dlaní drtila její roh.

Byl jsem tu nejslabší, ale nakonec je otevřená rána stejné lákadlo pro všechny.

Odrazila se z místa a skočila po mně. Drtila mě ve své náruči, když jsme dopadli na zem mezi kuchyňský ostrov a linku.

„Drž se tlukotu srdce, Jaspere. Srdce Spencer. Nestojí tam jen člověk. Uvnitř ní žije naše neteř a dcera našeho bratra,“ šeptala skrz zatnuté zuby a držela se mě jako klíště. Tělo mi pod její silou praskalo. Chybělo tak málo, abychom se tu ještě o kořist poprali, až by nás to přemohlo.

Jed bych mohl plivat o sto šest, kolik jsem ho měl v ústech, protože chtěl ochromit potencionální úlovek.

Dělal jsem to, co mi Alice řekla. Sešrotovával jsem svoji vlastní manželku, abych zaměstnal ruce a vylaďoval se na zvuk srdce Spencer, co přehluší ječák krve. Čisté, nenarozené dítě proti ďáblovi. Černá a bílá. Noc a den.

„Ty jsi šílenec,“ sykla Rosalie. Ozvala se tupá rána a hned na to se lidské tělo zhroutilo do kamenné náruče. Nebyl jsem schopný zvednout oči a podívat se, jak ji táhne pryč. Jen jsem slyšel, jak paty šoupou o zem.

Zavřela ji do Edwardovy pracovny a vrátila se zpátky.

„Můžete vstát. Omráčila jsem ji,“ oznámila vyrovnaně. Téměř s potěšením. Ne. Definitivně to bylo radostné. Pouštěl jsem pomalu Alici a ona mě. Poškozené části se se skřípením ihned dávaly do pořádku.

„Jak jsi to dokázala?“ zeptala se Alice, když vstala. Rychle vytřela hadrem krev na podlaze a hodila ho do dřezu, kde na něj pustila vařící vodu.

„Příliš ji nenávidím na to, abych jí dopřála smrt. Plus v kombinaci s mou nenarozenou neteří… Omlouvám se za prodlevu, ale stejně jsem se musela psychicky připravit, než jsem sem přišla a pinkla ji do hlavy.“

„Lásko, pojď,“ šeptla Alice a natáhla ke mně ruku, abych se zvednul.

„Málem jsem ji zabil,“ hlesl jsem. „Málem jsem zabil Spencer,“ upřesnil jsem to, protože komu by jinak záleželo na tom, jestli ta svině žije.

„To já taky. Drtila jsem tě v rukách, abych ji s nimi nerozpárala… Jaspere, vždyť si překonal sám sebe. Měla být ve vteřině mrtvá, ale ty jsi bojoval. To je neuvěřitelná výhra. Já jsem na tebe absolutně a právem hrdá.“

Rose přikývla a usmála se na mě. Isabella naší rodině připraví asi ještě nejednu zkoušku. Ale já jsem o žádné testy nestál. Nikdy už jsem takhle nechtěl ohrozit moji neteř. Ani za cenu nějakého vítězství. To za to nestálo – ten risk. Vůbec jsem se k ní neměl přibližovat a dávat jí příležitost.

Alice našpulila rty, když se rozhlédla po kuchyni. „Ach jo… Kdo to řekne Edwardovi? Ten bude zase řvát.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 16. kapitola: