Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 14. kapitola

10.02.2013 (13:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 45× • zobrazeno 5612×

Edward

„Ty svině! Já tě zabiju! Slyšíš!“ řval jsem na ni jako pominutý. Bachaři se ji přede mnou snažili zachránit, když se před ni na chodbě postavili a další tři se mě pokoušeli udržet na místě. Dva mě tahali za ruce zpět a třetí mi visel na krku. Nechápali, proč ještě neležím na zemi. Ale kdybych je necítil a neslyšel, vůbec nevím, že tu na mně někdo skáče. Možná bych měl začít hrát, že mě to nějakým způsobem oslabuje, protože to vypadalo v očích obránců Swanové vážně podivně.

Necelá sekunda a byli by všichni mrtví. Ji bych si nechal na konec. Jenže ona čeká moje dítě… Má zasranou, neprostupnou imunitu, kterou jsem jí já sám, idiot, vložil s požehnáním do ruky.

Smála se od ucha k uchu a čím dál ode mě byla, tím se hlasitěji smála. Doslova šílený, odporný smích, co se do jednoho zabodával jako dýky.

I na upíra s extra prostornou myslí se toho stalo moc najednou. Nejdřív ji nepopraví a nakonec popřu tisíce let staré zákony. To dá celkem zabrat.

A stokrát jsem si mohl nadávat do kreténů, protože jsem ji neroztrhal v den, kdy zabila Fabiana, ale už to nic nespraví. Zasel jsem sémě, co teď klíčí, a já musím počkat na úrodu. Ať už bude jakákoliv.

Stevenson, jeden z dozorců, kterého jsem podplatil, a který ostatní řídil, dal pokyn, aby mě pustili, když už ode mě byla dostatečně daleko. Pak se mě sám snažil odstrkat stranou. Ani jsem se nehnul a zíral na ni, jak mizí za rohem a ještě se otáčí a předvádí mi ve zlém úsměvu své výrazné řezáky.

„Z čeho vás, do hajzlu, vyrobili?“ nadával, zralý na infarkt. Tohle je průser velkolepých rozměrů. Jak pro něj, tak pro mě. „Pohněte se!“ zaprskal úsilím. Podvolil jsem se, protože jsem stejně musel hned domů a svolat válečnou poradu. Esmé a Carlislea prozatím vynechám, protože si, upřímně řečeno, nedovedu představit, jak mojí líbezné, milující matce ukážu tu psychopatickou děvku, která je jako lepra. Myslím tím tu odpornou, kožní verzi. „Já se stěhuju z tohohle státu a vy byste měl taky,“ začal hned se svým důmyslným plánem.

„To můžete, ale mám pro vás jednu novinku. Vy jste z obliga, protože po dvou dnech se těhotenství nedá z krve ani moči zjistit.“ Jestli je těhotná se mnou – a já vím, že je, protože jsem to viděl z toho jejího výrazu – počala plod s upírem. Všechno jsem si v hlavě skládal dohromady a dedukoval - hCG je ve zvýšené hladině už po dvou dnech. Bude to mít extrémně rychlý nástup a průběh. Lidské tělo se bude snažit vypudit něco, co s ním není v symbióze ani omylem. Malý upír mu nebude nijak prospěšný. A nejen to. Bude si brát víc, než člověk zvládne.

„Tak jak…“

„Do toho vám vůbec nic není. Důležité je, že během vaší služby nedošlo k žádnému pochybení, pane Stevensone. Nic jste neviděl, neslyšel. Jestli se chcete sbalit a utéct, váš problém. Ale pamatujte si, že Isabella Swanová není váš problém a já se o všechno postarám. Tím spolu končíme,“ uzavřel jsem to a nedal mu příležitost, aby se dál vyptával. I když ten chlap byl hlavně rád, že on bude v očích společnosti vážně mimo dění. Vina padne na laboratoř, která dělala testy.

Vyběhl jsem před věznici s mobilem v ruce. Volal jsem Alici a Jasperovi s prosíkem, aby se okamžitě dostavili do Spojených států a ukončili pobyt v Norsku. Nevím, jestli to vezmou tryskáčem nebo přeplavou Atlantik, ale důležité je, že tu v noci budou.

„Edwarde, já tě nevidím!“ zazpívala Alice do telefonu, vyděšená. „Proč tvoji budoucnost nevidím?“ vyčetla mi. Asi si myslela, že si chystám hodit mašli po upírsku, což pro ni samozřejmě byla jediná, racionální možnost.

Další důkaz toho, že to dítě, nebo co to bude, je moje. Protože je to taky nevysvětlitelné. Já se chystám svoje bůhví co dostat z vězení – moje budoucnost se s tím protne.

Bohužel, musel jsem se dostat skrz dav novinářů. Ale já byl vzteklý a taky dost vystrašený – nastávající tatínek. Moment… Táta. Ať už to bude cokoliv, stvořil jsem to.

Svět kolem mě se hroutil, ale mě přesto zalilo podivné, hřejivé teplo. Příjemně to brnělo. A to protože jsem začal tiše vrčet – příst spokojeně jako kocour. Nemohl jsem tomu zabránit. Bylo mi jedno, v čem to vyroste a z čeho se to narodí. Můj syn nebo dcera. Ale i kdyby to byl hermafrodit s osmi nohama, budu to milovat.

Razil jsem si cestu, neohlížející se na bolestivé skřeky, když jsem do někoho vrazil.

„Pane doktore Cullene, co jste při popravě cítil?“

„Edwarde, co budete teď dělat, když vám seberou licenci?“

„Jaké to bylo vidět ji umírat?“

Tohle bude novinářská senzace. Až se dozví, že se poprava neuskutečnila, smlsnou si na tom. Nevím, jak dlouho se justici bude dařit její těhotenství, a tím pádem i jejich katastrofální pochybení, držet pod pokličkou.

Uháněl jsem domů a horečně přemýšlel nad tím, jak formuluju, že upíři nejsou tak docela sterilní. To je jako přijít s tím, že země není kulatá a politici usilují o veřejné blaho a staví zájmy občanů nad vlastní.

„Tak co? Přišel jsem o hodně?“ chtěl vědět Emmett. Hrabal se s Rose v jejím kabrioletu.

„Nech ho být,“ sykla Rosalie. Věděla, že budu rozrušený. No… To nemá tušení.

„Máme problém,“ začal jsem. Problém je ovšem dost široký pojem. Specifikovat to už bude těžší. Ustali ve svém počínání a věnovali mi svou plnou pozornost. Rose dokonce počítala s tím, že její práce končí a utírala si ruce od oleje do bílého hadru. „Isabella Swanová žije, protože… něco žije v ní.“

„Ona je těhotná?“ vydechla Rose, litujíc nenarozené miminko, co bude mít vymetenou maminku. Taky jí záviděla a nemohla vystát tu skutečnost, že taková stvůra v sobě embryo nosit může, ale ona ne.

„Kdo je ten šťastný?“ chtěl vědět Emmett. A je to tady.

„To je právě ten problém. Otec… jsem totiž já,“ vyslovil jsem to nahlas před mojí rodinou, a to teprve před první várkou.

„Teda, humor v téhle rodině ovládám jenom já,“ odbyl mě Emmett a odlepil se od boku auta. Šel k ponku a hledal tam v hromadě nářadí správný šroubovák. Mě si už nevšímal.

Rosalie na mě zírala beze slova. Jen si mě měřila a já jí pohled opětoval. Docházelo jí, že z tohohle bych si legraci nedělal a už vůbec bych jim takhle do očí nelhal. Nevěděla, jak je to početí možné, ale nemohla přehlédnout tenhle fakt.

„On to myslí vážně, Emmette,“ zašeptala. Emmett se k nám zase obrátil čelem a povzdechnul si.

„Jak mu to můžeš věřit?“ prskl a ukázal na mě ocelovým imbusem.

„Protože Edward nám nelže. Nikdy. Navíc netuším, proč by to říkal, kdyby to nebyla pravda,“ zastala se mě.

„Dovolte, abych vám osvěžil realitu, kde jsou upíři mrtví a tudíž i neplodní.“

„Řekl kdo?“ přerušil jsem jeho rétorizování. „Mýty? Ty taky tvrdí, že nás zabije kůl, slunce nebo svěcená voda. Bojíš se snad vzít do ruky krucifix?“ vyštěkl jsem na něj, nervózní. Chtěl jsem dostat svoje dítě pod svoji střechu a ne se dohadovat o anatomii. Ale dostihlo mě svědomí, než jsem mohl dál rozvíjet svoji touhu. To já si to zavařil a Emmett je můj bratr, který teď jedná zcela racionálně a podle očekávání. Taky nemůžu po ateistovi chtít, aby začal zčistajasna věřit.

Mně samému to chvilku trvalo, ale přijal jsem to dřív, protože se jednalo o moje dítě, a to byl dost velký tlak.

„A čím bys ji asi oplodnil?“

„Jedem. Čím jiným.“

„Ale…“

„Ale co? Začíná ti to docházet, že jed má dvě základní funkce? Ničení a tvoření? A teď si k tomu tvoření vzal partnera – ovum?“ vysypal jsem na něj otázky z rukávu. „Žádná lidská žena ještě sex s upírem nepřežila, takže to nemůžeš smést ze stolu, protože se to nestalo. Do teď.“ Roseinu naději jsem zničil dřív, než se mohla usadit. Došlo jí to se slovním spojením – lidská žena. Protože ta má schopnost produkovat pohlavní buňky, se kterými by jed splynul.

„Rose, já…,“ chtěl jsem ji nějakým způsobem uchlácholit. Zastavila mě rukou a pokýváním plavé hlavy.

„Teď ne, Edwarde. Musíme ji dostat z vězení.“

„Počkat, takže vážně budu mít neteř nebo synovce?“ přerušil nás Emmett, smířený se skutečností nového člena rodiny. Teď začínal být tou myšlenkou malého, zrzavého dítka absolutně nadšený.

„Budeš,“ přitakal jsem. Široce se usmál a poskočil si.

„Jdeme si pro něj nebo pro ni,“ rozhodnul, zahodil imbus a chtěl vyjít z garáže.

„Počkej, počkej,“ zastavil jsem ten neohrožený buldozer, co se těšil na to, jak zboří státní vězení. „Musíme v noci. Teď je to ještě obklopené novináři a denním světlem. Je šance na profi fotky zdarma, na kterých přeskakujeme patnáct metrů vysoký, elektrický plot.“

„Fajn,“ rezignoval zkroušeně. Už se viděl, jak šišlá na těhotenské bříško. Nezajímalo ho, jaké kreatury ta děloha za kůží a masem bude. Tak byl vykolejený tím, že bude mít neteř nebo synovce. Dokonce byl z toho na měkko.

„No, snad nám nebudeš plakat,“ zamumlal jsem, když z jeho myšlenek tu rozněžněnost cítil. Strýc Emmett v akci ještě před narozením. Udělal na mě grimasu a já mu to opětoval. Jediná Rose tu zachovávala chladnou hlavu. Ještě, že ty ženské máme.

„Ty pro ni určitě nepůjdeš. Nepotřebujeme k našemu jménu přilákat ještě víc pozornosti. Isabella Swanová je těhotná a hned na to zmizí. Podezřelí? Všichni, co s ní v poslední době spali, což jsi i ty. Předpokládám, že ses tam neudržel a řval na ni jako pitomý. Takže půjdeš na komisařství a klidně svolej celou tiskovou konferenci. Budeš mít desítky svědků a nikdo tě s tím už spojovat nebude. Otec dítěte přece není uznávaný psychiatr a státní zaměstnanec, co pověsil kariéru na hřebík, jen aby poslal vraha za mříže. A rozhodně nemá takové schopnosti, aby ji dostal do pár hodin z přísně střeženého vězení. To dokáže jen mafián se styky na nejhorších místech.“

„Rose, jsi génius,“ uznal jsem vděčně. Emmett si k sobě svoji manželku pyšně přitáhnul.

„Vy byste na to přišli taky, ale už se vidíte, jak nakupujete dupačky. To ženy ovládají pragmatismus. Nejdřív musíme mít pro co dupačky kupovat a nestarat se o Volturiovy.“

Emmett

„To jsou elasťáky! Já to nechci!“ pochyboval jsem důrazně o svém ohozu, co mi Rose vybrala. Černé, šíleně těsné kalhoty a černou mikinu. Ona sama se v tom prohlížela v zrcadle – měla skoro to samé. Jen mnohem menší a ještě upnutější. Pokud je to vůbec možné.

„Co se ti na tom nelíbí?“ zajímalo ji, ale ještě se na mě nepodívala.

„Vypadám v tom jako Justin Bieber.“ Hned ke mně stočila zrak a pozdvihla obočí.

„Ano, vypadáš úplně jako on. Dávej si pozor, aby se na tebe na ulici nepořádal hon.“ Zamračil jsem se a přešel k ní, abych si ji v tom prohlédnul. Zaplétala si copan, když jsem ji pohladil po zadku, který byl jen a jen můj. Příliš mě v těch legínách lákal.

Nasadila si kapuci a potom se ke mně obrátila čelem, aby mi dala ruce kolem ramen.

„V těch elasťácích jsi ale strašně rajcovní,“ zašeptala.

„Já jsem rajcovní vždycky a všude, miláčku. I bez elasťáků.“

„Ale stejně si je vezmeš. Uděláš to pro mě,“ prorokovala. „Edward už je na komisařství a loučí se, protože hodlá cestovat po světě, když mu seberou licenci. Novináři mu dýchají na krk, takže svědků má víc, než dost. Přesně o půlnoci prorazíme beton a sebereme ji. Alice s Jasperem budou čekat s přistaveným autem v lese. Nebylo by dobré nést ji, protože už tak bude bláznit, a to není pro gravidní ženu dobré.“

„Rose, budeme mít ryšavou neteř nebo synovce,“ připomněl jsem jí. Nemohl jsem se dočkat, až to tu bude pobíhat.

Udělali jsme to přesně podle plánu. Minutu před půlnocí jsme přeskočili dva patnáctimetrové, elektrické ploty a jako neviditelní se mihli ke stěně, za kterou Swanová byla - Edward nám to popsal. Hlídky nás neměly nejmenší šanci zpozorovat. Tedy, jen do doby, co jsem s docela nepotřebným rámusem prorazil půl metru silnou zeď z betonu a oceli, když jsem se do ní rozběhnul. Tomu se říká – skoč do zdi.

Ocitl jsem se uprostřed cely. Swanová, stočená do klubíčka na posteli, si kryla hlavu instinktivně rukama, když ji zasypával prach a kousky betonu. Jako Sirius Black v astronomické věži ve Vězeň z Azkabanu… Musím se na to zase podívat.

Rose nastražila do sutě, již dnes v lese použitou trhavinu, aby to vypadalo, že jsme to do vzduchu vyhodili tím. Už tak to bylo dost nekalé, tak teď se budou mít aspoň čeho chytit.

„Nazdar, švagrová. Slyšeli jsme, že jste si to tu s Edwardem užili. Ale už musíme jít,“ oznámil jsem jí. Než se stačila rozkoukat a vůbec zkusit pochopit, co se to tu právě stalo, vsunul jsem pod ni ruce a zvednul ji do náruče.

Tou nejvyšší rychlostí jsme oběhli objekt podél zdi a přeskočili ho na druhé straně, kde se rozléhaly lesy.

„To bylo směšně jednoduché,“ poznamenal jsem. Když řekne člověk, že někoho v noci dostane z vězení, představí si mega akci, na kterou v životě nezapomene, a u které nemá žádnou jistotu, že tam nezůstane. No, tohle bylo jako vzít dítěti lízátko.

„Nebyli jsme za zábavou,“ odvětila Rose. Kousek od kraje stál na lesní cestě nový, černý Range Rover. Bez rozsvícených, pro upíry nepotřebných, světlometů splýval určitě dokonale s tmou. Alice s Jasperem si nejprve nedůvěřivě měřili živou bytost v mé náruči, kterou jsem šoupnul na zadní sedadla. Stoprocentně si pro tentokrát neviděla ani na špičku nosu. Hvězdy v Seattlu nejsou k mání a motor neběžel, takže žádný zdroj světla nehrozil.

„Bráško!“ skočila mi Alice kolem krku hned potom, co jsem za tou udýchanou a dezorientovanou osobou zavřel dveře. Alice - nejlepší sestřička na světě a vůbec nezáleželo na tom, že byla moje jediná. Jinou jsem díky ní ani nepotřeboval. Rose objímala Jaspera, jako kdyby ho neviděla léta. Přitom od nich nedávno přijela.

„Ty jsi pořád menší a menší,“ ohodnotil jsem široce usmívající se Alici, když ze mě slezla. Vyplázla jazyk a vrhla se na Rose. Já na Jaspera, který byl z nás nejšťastnější, když ho ovládly emoce tří blažených upírů a ještě navíc jeho vlastní. Swanovou necítil, protože jsme ji zavřeli do toho auta, takže si mohl vychutnávat jen nás.

„Můžeš mi aspoň ty říct, co naše mediální hvězda vyváděla?“ chtěl vědět.

„Mám to říct stručně a jasně?“ Přikývnul. „Náš brácha zbouchnul psychopata,“ vyložil jsem mu. Alice vykulila oči. „Jo, tak nějak jsme se tvářili taky. Edward je ale vždycky něco extra. Jediný sám, jediný zrzavý, prvorozený, čte myšlenky a nejen, že si nenajde normální ženskou - musí prostě ojet duševně chorou, lidskou ženu a udělat jí upíří dítě. Dalo se to nakonec čekat,“ podotknul jsem.

„Ale…“

„Teď ne. Všechno si povíme. Času dost. Musíme ji dostat do tepla a klidu, protože ať už ublížila našemu bratrovi jakkoliv, nosí pod srdcem jeho dítě. A našeho synovce nebo neteř!“ dodal jsem důležitě.

Jasper se posadil za volant a Alice vedle něj. My s Rose jsme otevřeli každý na jedné straně auta a vklouzli dovnitř k naší matce rodu. Jasper nastartoval a rozsvítil tak nekonečnou řadu kontrolek na palubní desce. Osvítily naše alabastrové obličeje. Člověk mezi námi ztěžka chytal dech do plic a přeskakoval mezi námi očima. Krev měla napěchovanou adrenalinem. Alice chytila Jaspera za rameno, protože ani nedutal a nedýchal.

„Jak jste se tam dostali?“ zasyčela na mě. Neznělo to tak vystrašeně, jak jsem čekal.

„Hůlkou z dřeva vinné révy a blánou z dračího srdce,“ odpověděl jsem se samozřejmostí.

„Co?“ vyštěkla. Ten její tón se mi nelíbil. Měla být totálně strachy bez sebe.

„Bombarda maxima. To jsi nikdy neviděla Harryho Pottera?“ utahoval jsem si z ní dál. Snažil jsem se narušit tu její sebejistou, otravnou skořápku.

„Kde je Cullen?“

„Novopečený taťulda si zařizuje spoustu svědků na policejní stanici. Chybí ti snad?“ zkusil jsem s velkým ostnem ironie.

„Ne. Stejně, jako jsi mi nechyběl ty,“ pronesla chladně. Jasper se na mě v zrcátku podíval s pozdvihnutým obočím.

„A do té se Edward zamiloval?“ zeptal se s obavami.

„Proboha, to ne,“ zašeptala Rose.

„Neblázni. Tady slečna Swanová je nevyléčitelně, duševně chorá. Jen se jí příliš dlouho díval na kozy. Tak dlouho, až jí roztáhnul nohy. Ach jo,“ povzdechnul jsem si.

„Chci mluvit s Cullenem,“ přerušila nás černá vdova.

„Všichni tu jsme Cullenové. Tak si vyber,“ odvětil jsem.

„Přestaň si se mnou hrát. Je to směšné a unavuje mě to.“

„Fajn. Tak budeme mlčet,“ ukončil jsem to.

„Ano, to bude nejlepší,“ přitakala Rose. Pohledem visela Isabelle na břiše pod vězeňskou kombinézou. Natáhnul jsem paži, ignorujíc černou vdovu, a vzal Rose za ruku. Smutně se na mě usmála. Chtěla to, co roste tam uvnitř, sama.

Po krátké jízdě jsme přijeli domů. Vzal jsem znovu Swanovou do náruče, přestože mi to bylo protivné. Nevšímal jsem si jejího znechuceného prskání a donesl ji do obývacího pokoje, kde jsem ji posadil na pohovku. Rozhlédla se okázale po interiéru, když přehodila nožku přes nožku a založila si ruce na prsou.

Výhled jsme jí zastínili po tom, co jsme si jako sudičky před ni stoupli do řady a civěli. Nehodlal jsem ji nechat bez dozoru. Bůhví, co by provedla.

„Je těhotná. Bude mít hlad,“ řekl Jasper. Pravda.

„Chceš něco k jídlu?“ optala se Rose. Isabella byla tak laskavá a věnovala jí oční kontakt,

„Jediné, co chci, je klid od vaší hloupé formace, a aby se dostavil Edward Cullen. To opravdu chci,“ zašeptala ledově. Pro ně to bylo novinka, no, já už ji znal.

„Zmínil jsem se, jak ti ta kombinéza sluší?“ zajímalo mě.

„Edward je všechno možné, ale nesnaží se být vtipný. A teď si vzpomínám na tvoje výhružky… Jak to bylo? Jestli Edwardovi ublížíš, ublížím já tobě?“ citovala mě. Přestal jsem se smát. „Jak plané tvé vyhrožování bylo? Protože já mu ublížila. Zabila jsem mu nejlepšího přítele a zničila kariéru a vztah. No, následky žádné.“ Tak příšerně mi na nervy ještě nikdo nikdy nezabrnkal. Udělal jsem krok k ní, duhovky se mi bleskově zbarvily do nejkvalitnějšího uhlí. Zavrčel jsem.

„Jsem těhotná!“ vyštěkla, když se pokoušela zády splynout s pohovkou a hlavu zavrátila dozadu – co nedál ode mě. Jasper mě popadnul za paži a stáhnul zpět. Rozjel svůj dar na plné obrátky a já se uklidnil. Plácnul jsem sebou do křesla jako pod sedativy a zapnul motokros. Věděl jsem, že bych měl být vzteklý, no, už jsem to necítil. Uvnitř mě bylo ticho a mrtvo.

Edward

Přišel jsem domů tři hodiny po půlnoci. To už všichni v Seattlu věděli, že Isabella Swanová zmizela. Hrál jsem překvapeného a naštvaného. Ještě pořád jsem byl v té otcovské euforii, takže jsem se ani nemusel moc snažit.

V našem stavení už bylo něco, co tam zavítalo jen výjimečně – bijící srdce.

Přišel jsem tiše do obývacího pokoje. Spala na pohovce pod dohledem Rose. Emmett koukal na motokros a z jeho mysli jsem cítil utlumení. Jasper musel mého bratra ovládnout svým darem? Ano, Emmett byl víc živý, než je u upírů zvykem, ale co se týká téhle výbušné stránky, tak ho jen tak někdo nedostal.

Viděl jsem poprvé její tvář bez všech stop zla a falešnosti. Jenže už tam měla svůj typický výraz vodoznakem. Všechno to překrývalo. Ani ve spánku nevypadala něžně nebo aspoň normálně.

„Co jsi to provedl?“ zeptala se mě Alice a pevně mě stiskla ve svých malých, ale silných ručkách. Přímo mě drtila.

„Taky jsi mi chyběla,“ šeptl jsem a pohladil ji po inkoustové hlavě. Můj druhý bratr se přidal.

„Rád tě vidím,“ řekl mi, když jsme se krátce objali. „Rose už nám všechno řekla. Chvíli nejsme s vámi a promeškáme stvoření nového druhu a tvůj vztah s Anou Niculescuovou,“ prohodil. Pokýval jsem hlavou a znovu se podíval na Isabellu.

„Přišli jste o hodně,“ souhlasil jsem. Přešel jsem k Emmettovi, který si nás nevšímal a dál sledoval finále.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se a ohlédnul se na Jaspera, aby ho přestal ovládat.

„Věř mi, že mu je takhle lépe,“ přesvědčoval mě.

„Je hrozná,“ zavrčel Emmett.

„To já dobře vím. Zabila mého nejlepšího přítele. Nedej se i ty. Jsi nejsilnější a nejnebezpečnější bytost na planetě Zemi. Budeš žít navždy se svojí nádhernou ženou a milující rodinou. Isabella Swanová ti za rozčilování nestojí,“ chlácholil jsem ho. Kéž bych si tohle říkal častěji i já. Pak to nemuselo skončit vždycky katastrofou a Fabian by ještě žil.

„Odnesu ji nahoru. Musíme si… promluvit,“ vysoukal jsem ze sebe po pauze, protože s ní se zrovna dvakrát rozumně promlouvat nedá.

„Už jsme ti tam dali pro ni postel. Skoro tu omdlela. Asi bude hodně spát,“ usoudila Rose. Vzal jsem Isabellu do náruče a Rosalie s Alicí zkoumali, jestli přitom vypadám zamilovaně. Jasper cítil náhle všechno, co jsem ke Krvavé Marii cítil já, a bylo mu tak jasné, že o žádnou lásku nejde.

Vynesl jsem ji do své ložnice, kde jsem ji položil do měkkých přikrývek. Z vlasů a oblečení se jí trousil prach.

Zatáhnul jsem za zip kombinézy a sjel s ním až dolů. Chtěl jsem, aby byla v čistém a pohodlném. To zaprášený, vězeňský overal nebyl. Ale nebylo to kvůli ní. Nýbrž kvůli mému zázraku, co nosí pod srdcem.

Nevěnoval jsem pozornost jejímu hrudníku. Poprvé. Všechnu jsem totiž investoval do maličké bouličky břicha. Už nebylo ploché, a to po dvou dnech. Bude to extrémně rychlé. Takže za jak dlouho se toho dočkám?

Jako v mrákotách jsem položil dlaň na její bříško, kde vážně roste můj syn nebo dcera. Prožíval jsem něco jedinečného a nepopsatelného. Hned za tou tenkou membránou kůže a masa je.

Bylo mi od štěstí do pláče. Neskutečné… Sto let jsem přesvědčen o tom, že nikdy neuvidím růst své vlastní dítě. Ano, mohl jsem to udělat jako Carlisle, ale mít pod dlaní těhotenské bříško horké lidské ženy a vědět, že je tam něco, co jsem stvořil, bylo neuvěřitelné.

„Že budeš po tatínkovi?“ optal jsem se bouličky, která mi přirozeně neodpověděla. Zatím.

Stáhnul jsem z Isabelly konečně tu kombinézu a přikryl ji dekou až pod bradu. Těhotné ženy jsou nekonečně křehké a krásné, ale ona… Ona se nedá vyléčit. Bude stejná a zkažená jako předtím. Nijak se to na ní nemůže podepsat, i kdybych se na hlavu stavěl.

Celou noc a ráno jsem seděl v křesle a přemýšlel o všech možnostech toho, jak to bude probíhat. Taky jak to oznámit Carlisleovi a Esmé. A to musím. Za prvé – je z toho nemůžu vynechat a lhát jim. Za druhé – neobejdu se bez toho nejlepšího doktora na světě. A za třetí – potřebuju svého otce a svoji matku.

Isabella se probudila v jedenáct. Myslím, že pro tentokrát nebudu čelit jedovaté sprše, protože jsem jí hodlal oznámit, že šukala upíra a počala s ním dítě.

„Pane doktore,“ zamumlala ironicky a protáhla se. Ani jsem se nehnul a zíral na ni, jak se nadzdvihla na loktech. Kousal jsem se do špičky palce a nechal ji, aby se rozkoukala. To je taky to jediné, co může. „Já věděla, že mě z toho vězení dostaneš. Vždycky jsem říkala, že se s tebou snadno manipuluje. Věděla jsem i to, že za mnou přijdeš. Ale přiznávám, že to s tím těhotenstvím mě napadlo až když sis sednul naproti mně a já se ti podívala do klína. Michael Scofield si nechal potetovat v Útěku z vězení celé tělo. Mně stačily tvoje koule a jejich obsah. Hned jsem poznala, že to vyšlo a jsem v tom. Ve vězení jsem totiž antikoncepci postrádala, což ti mohlo dojít… No, ale teď jsem tady a můžeme se zase rozejít,“ převyprávěla mi svůj příběh. Samozřejmě, že mi došlo, že pilulky jí v base nepodávali. Ale netušil jsem, že by mě to mělo zajímat.

„Ty rozhodně nikam nepůjdeš. Zůstaneš tady pod drobnohledem a donosíš naše dítě,“ promluvil jsem s ledovým klidem a rozhodností. Cítil jsem, že mám navrch. Jsem na domácí půdě a konečně můžu využít všeho, co mi Carlisle nadělil – svoji podstatu.

„Prosím? Ty chceš, abych donosila toho parchanta?“ Trhlo to se mnou, když ho tak nazvala.

„A nejen to. Víš, měla bys vědět, že to, co máš v těle, je víc moje, než tvoje, protože můj druh je dost dominantní,“ hrál jsem si já a gradoval to k finále – jsem upír.

Už neřekla ani slovo. Skenovala každý můj centimetr a dýchání se jí zrychlilo.

Vstal jsem a chytil ji za ruku. Vyhrnul jsem si tričko a položil si její dlaň na místo, kde mělo bít srdce.

„Víš, s kým sis to dítě udělala?“ zeptal jsem se a nechal ji, aby zjistila, že mně v těle nic nebuší.

„Co jsi, kurva, zač?“ sykla tiše.

„Kurva jsi tu akorát ty. Já jsem upír, slečno Swanová. A ty se mnou čekáš dítě. Stalo se to poprvé a já nevím, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Ale i kdyby to byla chobotnice, donosíš to, protože je to moje dítě a já tě nenechám, abys mu jakkoliv ublížila. Mě si zničila, ale jeho ne.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 14. kapitola: