Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 13. kapitola

08.02.2013 (07:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 6191×

Jemně jsem zaťukal na bílé, lakované dveře malého domku na předměstí Hillsboro ve státě Oregon. Při ztrátě jednoho smyslu totiž zesílí jiný. Bude mít dobrý sluch a já ji nechci stresovat.

„Hodný,“ pochválila Bianca svého vodícího psa, co si to šinul s ní ke dveřím. Přes její oči jsem ale neviděl nic. Jen temnotu. „Kdo tam je?“ ptala se, ale ne nějak vystrašně nebo obezřetně, jak by se dalo od člověka, kterému tak ublížili, očekávat.

„Slečno Thredsonová, jmenuji se Edward Cullen a jsem soudní psychiatr ze Seattlu. Přijel jsem, protože…“

„Já vím, kdo jste, pane Cullene,“ přerušila mě, když hned po zaznění mého hlasu otevřela dveře. Ani jsem nemusel říct jméno.

Byla to krásná žena. Ne proto, že bych ji litoval. Vážně byla. Na dlouhém obličeji, který rámovaly světle hnědé vlasy, jenž končily nad rameny, měla černé brýle. Sice na sebe neviděla, ale to jí nezabránilo, aby měla rty namalované malinovou rtěnkou.

Zlatý retrívr couval a štěkal jako pominutý. Točil se dokolečka a nevěděl, co se sebou.

„Ale nevíte, proč jsem tady,“ přečetl jsem si z její mysli. Nechápala, co po ní můžu chtít, když už je Isabellin případ uzavřený. Její svědectví by nic nezlepšilo a ani nezhoršilo.

„Ne.“ Usmála se. „Tak pojďte dál, abychom to zjistili,“ vyzvala mě a ustoupila mi. „Taro, stačí!“ okřikla ji. Ta fena byla ale z mého pachu na prášky. Její speciální výcvik se v přítomnosti mého druhu kamsi ztratil. Vycenil jsem na ni zuby a zavrčel na frekvenci, kterou slyší právě jen psi. Zakňučela jako štěně a stáhla se pryč.

„Díky,“ odpověděl jsem Biance, aby se držela zvuku mého hlasu. Ale jakmile jsem prošel kolem ní, ucítila moji vůni a věděla i bez mého – díky – kde se nacházím. Snažil jsem se být ohleduplný a tohle jí udělat co nejsnadnější, protože mně Isabella Swanová taky něco vzala.

„První dveře vlevo, pane Cullene,“ navigovala mě do obývacího pokoje. Tohle si stoprocentně nezařizovala sama a ani neuklízela. Ve vkusně zařízené a naklizené místnosti ulpíval jiný pach tak silně, že jsem to tipoval na její výpomoc. A vzhledem k jejímu dokonale sladěnému ohozu a make-upu ovládala ta asistentka zřejmě spoustu umění.

„Chcete pomoc?“ nabídl jsem se, i když sem trefila po chvíli i bez toho, aby koncem slepecké hole do něčeho třískla.

„Jste ze mě nervózní,“ hodnotila můj hlas se smíchem a posadila se do křesla, zatímco já měl pořád ruce natažené ve vzduchu a chtěl jí to nějak ulehčit. „To lidé bývají, když se potkají se slepcem. Litují, ale hlavně se bojí. Mají strach, že by je mohlo potkat to samé. Někteří jsou zase provinilí, protože vidí a já ne,“ pronesla s klidem a noblesou. Měla neskutečné charisma.

„Nejsem provinilý. Já s vámi soucítím,“ odvětil jsem šeptem a sednul si taky, protože věděla, že pořád stojím nad ní.

„Protože vám Isabella něco vzala, stejně jako mně,“ konstatovala. „Přijměte moji upřímnou soustrast, i když opožděnou.“

„Děkuji. Ale Fabian nebyl to jediné, o co mě připravila,“ zamumlal jsem při zírání do prázdna. Vzpomínal jsem na tu, co mi vyrvala srdce.

„I to by stačilo k tomu, abyste přišel o licenci, že, soudní psychiatre?“ optala se mě vědoucně.

„Ještě ji mám. Odeberou mi ji až po vykonání trestu, což je za dva dny, slečno Thredsonová…“

„Přijel jste si popovídat o Isabelle Swanové, Edwarde. Pan a slečna tu nejsou za potřebí. Jsem Bianca.“ Natáhla ruku do vzduchu a čekala, až si s ní potřesu. Nechtěl jsem ji vyděsit svoji pokožkou.

„Nelekněte se. Mám problémy s kardiovaskulárním systémem,“ upozornil jsem ji, než jsem jí podal svoji končetinu a sevřel její křehkou ručku.

„Mám citlivější hmat… Tohle je zvláštní,“ hlesla a jemně si osahala moji dlaň a prsty. Sklouzla po mé hladké ruce svojí. Nadělal jsem jí teď v hlavě pořádnou spoušť.

„Bianco, víte, že dostala trest smrti?“ chtěl jsem vědět a navíc přerušit její uvažování o tom, čeho se to právě dotkla. Tímhle jsem ji dokonale vytrhnul.

„Ne. Ještě ne. Hádám, že bych měla, protože to sleduje celá Amerika, ale měla jsem nabytý program a mí přátelé o tom přede mnou nemluví. Ovšem, samozřejmě jsem výsledek trestního řízení tušila. Zvlášť po tom, co jste interpretoval soudu vše, co vám ta… zkurvená svině řekla.“ Nejdřív ji chtěla označit jako osobu, ale nedokázala nenávist zabalit do tak pěkného, naivního obalu. „Omlouvám se, ale nazývám věci pravými jmény,“ dodala hned po tom, co jí ujely nervy a bolestné vzpomínky.

„V pořádku. Jsme na tom stejně… Bianco, přijel jsem, protože poprava je za dva dny a vy jste jedna z těch, co mají právo na to tam být. Pokud tedy nejste proti trestům smrti…“ Sundala si roztřesenou rukou brýle a velké, hnědé oči, o kterých nevěděla, kam upíná, zalily slzy. 

„Neuvidím, ale atmosféru ucítím,“ zašeptala.

„Jestli budete potřebovat, můžu tam být vašima očima. Chtěl jsem zastat funkci doktora, který musí být u popravy přítomný, ale nemám k tomu jako psychiatr kompetence. Navíc jsem v případu důvěrně zainteresovaný. Došlo jim, že já bych s resuscitací nepospíchal. Vysloužil jsem si pobyt za sklem stejně jako ostatní,“ vysvětlil jsem jí, dokonale odevzdaný osudu diváka. Musel jsem se s tím smířit, že nebudu stát přímo vedle ní.

„Budu vám vděčná.“

„Bianco, je tu ještě něco. Vy si ten večer opravdu nepamatujete?“

„Jen záblesky, o které jsem ale byla už připravena taky. Nevím, jak jsem přišla o zrak, ale za to vím, kdo to udělal, ať už to bylo cokoliv. To se zapomenout, bohužel, nedá. Ani to, co následovalo.“ V hlavě měla hlas Isabelly, která uměla velmi dobře přesvědčovat svědky, aby navždy drželi ústa zavřená.

„Jste jediná, kdo přežil. Proč?“ zeptal jsem se na rovinu.

„My jsme nebyly jen nejlepší přítelkyně. Bezhlavě jsem ji milovala... Jsem jistá, že i vy jste její kouzlo pocítil na vlastní kůži.“ Mlčel jsem. Je všeobecně známo, že to znamená souhlas. „Dokáže být i něžná. Absolutně jsem tomu podlehla. Netušila jsem, že ale ve skutečnosti žádnou dobrou stránku nemá a je to jen hra. Za svou nevědomost jsem tvrdě zaplatila.“

Večer jsem byl zpátky v Seattlu s úmyslem udělat si dneska ještě jeden výlet. Tentokrát ne do jiného státu, ale prostředí. Nemám rád věznice. Odporně páchne a shromažďuje se tam lidský odpad. No, chtěl jsem ji ještě naposledy vidět mezi čtyřma očima.

Měla tu nejvyšší ostrahu a samozřejmě samotku v ústraní. Za žádnou cenu mě k ní nechtěli pustit. Dokud jsem jim na stůl nepoložil kouzelný kufřík plný amerických dolarů. Připravil jsem se na to, že čas strávený s Krvavou Marií se musí paradoxně uhradit. Paradoxně, protože ta nestojí za nic.

Zbavili mě veškerého kovu a nevhodných předmětů, abych ji náhodou nezabil dřív, než k tomu přijde správný čas. S tím, že bych ji chtěl dostat ven, vůbec nepočítali. Což byl zcela správný závěr.

Dozorce, který už plánoval s právě nabytými penězi nový život, mě dovedl tmavými, betonovými chodbami až k jejímu veličenstvu.

„Budu za rohem,“ upozornil mě. To se mi ale nelíbilo. Chtěl jsem soukromí.

Proto jsem se mu podíval přímo do očí.

„Dostal jsi dobře zaplaceno a já nechci svědky. Je to jen mezi ní a mnou,“ zasyčel jsem mu do tváře tónem, jenž nepřipouštěl diskuze. Srdce se mu rozbušilo a couvnul.

„Bylo to jen pro tvé dobro, brácho.“

„Tohle taky… brácho,“ dodal jsem a pozvednul obočí, aby už zmizel. Zvednul dlaně v obraně. Potom odemknul silné, ocelové mříže, ze kterých bych během sekundy nadělal stavebnici.

„Jak myslíš,“ zamumlal. Udělal jsem ještě dva kroky směrem k němu a uviděl ji. Seděla na posteli potažené igelitovým prostěradlem. Opřená zády o šedou zeď ve tmě zírala do prázdna, zápěstí položené na ohnutých kolenou.

Moje nenávist nijak nepolevila a ani nikdy nepoleví.

Vešel jsem dovnitř a dozorce za mnou s třesknutím zavřel. Zamknul dveře a s tichým, nespokojeným povzdechem konečně odtáhnul pryč.

Změřil jsem si její nejnovější outfit.

„Tahle modrá není tvoje barva,“ zhodnotil jsem světlou, vězeňskou kombinézu. Zvedla ke mně své prohnilé, čokoládové oči. Suché vlasy, o které se ve vězení nemohla starat jinak, než obyčejným mýdlem, jí trčely všemi směry. Ale na hygienu nerezignovala.

Její obličej jsem poprvé viděl čistý a v původním vzezření.

„Máš tu pěkný výhled,“ poznamenal jsem, když jsem se podíval na malé, zamřížované okýnko u stropu.

„Přišel ses rozloučit?“ zeptala se nakřáplým hlasem. Stoprocentně nedávno velmi hlasitě křičela.

„Přišel jsem zkontrolovat, že jsi dostala, co si zasloužíš. I Bianca by to ráda viděla, ale kvůli tobě nemůže,“ vmetl jsem jí do tváře. Chtěl jsem, aby se smažila za všechno, co udělala. A asi jsem hloupě doufal, že si to třeba ještě uvědomí, než ji popraví.

Ale ona se usmála a přesunula se do pozice tureckého sedu s očima upřenýma do prázdna.

„Bianca… Sladká Bianca,“ zašeptala a podívala se mi zase do očí, když si z ukazováku a prostředníku vytvořila před ústy v a projela ho jazykem.

„Jsi nechutná,“ sykl jsem s opovržením.

„Myslela jsem, že už jsem tě odnaučila lhát. Tak to nedělej, protože se ti to ve skutečnosti líbí a ty to víš.“ Ať se stane cokoliv a ona bude kdekoliv, vždycky se mnou nakonec vyjebe. Zná mě křížem krážem, i když v podstatě neví nic.

„Cos jí udělala?“

„To se ptáš na sex nebo…“

„Drž hubu už! Jsi ve vězení a za dva dny tě popraví, tak se chovej, kurva, jednou v životě normálně!“ zařval jsem na ni. Ani nemrkla. Byla vůči mojí upíří autoritě díky své pochybné psychice zcela imunní. A taky sebevědomí bez hranic.

„Neječ na mě, Cullene. Nevím, jestli sis všimnul, ale mě tvoje bolístky nezajímají,“ zasyčela chladně s ohrnutým, horním rtem. „Sedni si na zadek a rozmysli si, co mi povíš příště, protože jinak končíme,“ dala mi ultimátum. Byla tu šance, že jestli si nesednu, už necekne. Musel jsem poslechnout. Naposled už to zvládnu. Navíc jsem nezapomínal, že v cíli budu vítěz já. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

Posadil jsem se na kraj protější postele. Igelit pode mnou zavrzal.

„Máš poslední příležitost říct, že je ti to líto,“ řekl jsem jí po chvilce mlčení.

„Máš poslední příležitost uvědomit si, že já nevím, co je to lítost.“

„Nenávidíš mě?“ chtěl jsem vědět a přímo prahnul po tom, aby řekla – ano.

„Nestojíš mi za nenávist. Nezasloužíš si, abych k tobě cítila něco tak silného.“

„Já osobně se teda domnívám, že si to zasloužím. Zaplatil jsem za to.“

„Ty chudinko,“ odsekla ironicky. Zakroutil jsem hlavou. Vždyť jsem věděl, že tohle nemá cenu, tak proč s ní vůbec mluvím?

Pár minut bylo zase ticho, než ho proťala tím, že se postavila.

„Většina lidí touží zažít sex v kostele nebo v letadle. Já mám jiné ambice.“ Vzala za zip kombinézy a zatáhla za něj. Rozepnula se až k podbřišku. Zíral jsem na pupeční jamku a ústa mi zaplavoval pomalu jed. „Vždycky jsem chtěla šukat ve vězení.“ Vysoukala se z ní a zůstala přede mnou do pasu tak, jak ji ďábel stvořil.

„To je tvoje poslední přání?“ zeptal jsem se a podíval se jí do očí s velkou dávkou sebezapření, které ze mě ovšem prýštilo po celou dobu.

„Chytrý chlapec,“ přitakala. Jak řekla – nenávist je silný cit. Byla tím ke mně navždy připoutaná. I po její smrti. A jeden z mnoha důvodů, proč jsem ji nenáviděl, bylo to, že moje část, jež se řídila prostými instinkty, ji neustále chtěla a toužila po ní. Nebyla chvíle, kdy jsem si to s ní nepředstavoval ve všech možných i nemožných polohách.

Budeme z toho nakonec snad oba něco mít?

Dám jí to, co chce, v nehezkém balení. Nepovažoval jsem ji totiž za ženu, ale jen její atrapu. Já byl sice figurka v její hře, ale to ona byla teď hračka, která nebyla hodna špetky respektu. Bude mi jedno, jestli ji to bude bolet.

Vstal jsem a přešel k ní. Zaklonila hlavu a já svoji sklonil, abychom si přitom viděli do očí. Našel jsem zip a stáhnul ho ještě níž – až na doraz.

„Nezáleží na tom, jak moc ti ublížím a koho zabiju. Vždycky mě budeš chtít,“ řekla mi, aby mě shodila. Už bude konec, takže se nebudu bránit pravdě. Ať s tím pocitem klidně zemře. Už jsem nevydal ani hlásku a vjel jí rukou mezi nohy.

Dráždil jsem ji prsty. Její klín mi v ruce vlhnul. Z hořící lampy se stávala láva. Ze silně vonícího místa tekly feromony proudem.

Obyčejní, zdraví lidé měli nejzranitelnější místa v rodině a přátelích. Ona nic takového neměla. Její nejcitlivější místo byl jen klitoris. Ještě párkrát jsem jí po něm zakroužil svými vlastními – pro ni ledovými – prsty a stisknul ho a stehny mi dlaň v křeči sevřela. Skrz scvaknuté zuby mi chrčela rozpálený dech na krk, když to nevydržela a přestala se mi na chvíli vyzývavě dívat do očí.

„Snad už nejsi hotová?“ optal jsem se jí s přehnaným, hraným zájmem. Než stihla pořádně vtáhnout kyslík do plic, povalil jsem ji na tu krásnou, novomanželskou postel a roztáhnul nohy. Rozepnul jsem si poklopec a stáhnul trenky jen do poloviny – ani jsem se neobtěžoval svléknout, protože tohle bylo něco tak animálního a primitivního, že šlo jen o dvě věci, co mají zapadnout do sebe. Jako kdyby to byla povinnost… Když jsem šel na lov, často jsem to taky tak bral. Málokdy si to užil, protože jsem nenáviděl to, co jsem. Ale krev jsem potřeboval. A teď jsem potřeboval koitus s ní.

Nenáviděl jsem svoji krvežíznivost a stejně jsem na lov šel. A nemohl jsem vystát Isabellu Swanovou, ale i přes tuhle skutečnost jsem do ní zasunul to nejcennější, co chlap má. Zvednul jsem jí jednu nohu za kotník, abych to prohloubil. Bolestivě sykla, protože jsem jí v jednom úhlu narazil do čípku. Snažila se pode mnou posunout, aby se to už znova nestalo.

„Mám přestat?“ zeptal jsem se. Já sice toužil po tom, aby ji to bolelo, ale znásilnit jsem ji nehodlal. Tohle bych nikdy, nikdy, nikdy v mojí existenci neudělal ani té nejzkaženější ženě na světě. Na to teda nemám, protože to si nezasloužila žádná. Dokonce ani takový formát, jakým je Isabella Swanová.

„Proč? Měkne ti?“ vyplivla pohrdavě. Jak chceš… Sjel jsem z kotníku na stehno a pevně jí ho stisknul. Nasadil jsem rychlost takovou, že kdybych přidal, daňoví poplatníci by ušetřili za náklady na popravu.

S utrpením snoubící se s rozkoší se pode mnou propínala a mokrými zády drhla o igelit. Nedali jsme si ani jeden polibek. Nechtěl jsem se té zhoubné, toxické jámy plné síry dotknout. Jak jsem řekl – tohle bylo animální. Žádná vášeň, žádný kladný cit.

Udělala se dřív, než já, protože už byla načatá a senzitivní díky předchozí stimulaci. Mě dokonala tím, když kolem mě stáhla svoje vnitřní svaly. Vrčel jsem jí do orosené tváře. Kapky potu jí stékaly do důlku mezi klíční kostí a krkem. Unaveně jí klesla hlava na stranu a zavřela oči, uspokojená.

Po tom, co dozněly poslední vibrace následkem vrčení, ukončil jsem naše spojení a zapnul si kalhoty. Ta práce – povinnost byla odvedena, výplata proplacena.

„Za dva dny. Budu tam. Za nic na světě si to nenechám ujít, Isabello,“ přísahal jsem jí.

„Táhni do hajzlu,“ zamumlala a svalila se na bok.

„Až po tom, co shoříš v pekle.“

***

Ještě před popravou jsem volal Grace. Doufal jsem, že to číslo nezrušila, aby právě zabránila mému telefonátu, ale ozval se záznamník.

„Ahoj, tady Ana Niculescuová nebo prostě jen Grace. Nemám čas, ale mluvte. Pak si to poslechnu,“ slíbila vesele. Tenhle její tón a nadhled mi scházely.

„Grace, to jsem já. Nevím, jestli jsi viděla teď někdy lidské zprávy, ale chtěl jsem, abys to věděla. Řekl jsem všechno a dostala trest smrti. Stojím právě před věznicí, protože je to dneska… Já jsem potřeboval, abys věděla, že já jsem k ní nikdy nic necítil… Strašně mi chybíš, protože s tebou to bylo přirozené a… Mám tě rád… Když to zrekapituluju, tak celý rozhovor je – já, já, já. Takže… Buď šťastná, ať už to bude s kýmkoliv. Vím, že mi to neodpustíš. Ahoj,“ ukončil jsem to, protože to stejně pomalu nikam nevedlo. Strčil jsem mobil do kapsy a rozešel se dovnitř.

Ve věznicích byla pro tresty smrti speciální místnost rozdělená na dvě prosklenou stěnou. Ve státě Washington se vykonávaly injekcí, protože tady bylo elektrické křeslo nelegální.

Byla to třísložková injekce. První dávka je thiopental sodný, po kterém Isabella do patnácti sekund usne. Bude to mít, svině, jednoduché. Tím největším trestem pro ni bylo chycení a následné čekání a vědění, že je konec. Druhá složka  - pankuronium bromide - ochromí svaly a zastaví dýchání. Poslední látka - chlorid draselný - je věnovaná srdci a zastavení jeho činnosti.

Lékař, který u popravy musí být přítomen, ale přímo se jí nezúčastňuje, zkontroluje, jestli je opravdu mrtvá a noční můra se už nevrátí.

Na sedadlech za sklem – kinem – seděli pozůstalí. Ne všichni na to měli žaludek, ale většina tu byla. Sestra Huga Brianda, bratr Williama Richardse a matka Carly. Z Fabianových dětí přišel ten, od kterého bych to čekal nejméně, a to Tobias, který byl snad poprvé střízlivý.

Sean rovnou řekl, že to vidět nechce, protože s tresty smrti nesouhlasí. Claire do poslední chvíle tvrdila a sama sebe přemlouvala, že půjde, ale nakonec to nezvládla. Pro člověka není jednoduché koukat na to, jak berou život jinému.

„Bianco, to jsem já,“ šeptl jsem, když jsem se vedle ní posadil. Ale ona mě cítila. Na můj upíří pach byla ještě citlivější, než ostatní.

„Dobrý den, Edwarde. Budu hádat. Před námi je sklo a za ním velká místnost s holými stěnami, kde je tolik zářivek, že z toho musí jednoho bolet oči.“¨

„Vypadá to jako operační sál,“ souhlasil jsem. „Je tam čisto a ano, světla je tu dost. U zdí stojí tři dozorci a jeden lékař. Přivedou ji každou chvíli.“ Bianca pevněji sevřela v pěsti konec slepecké hole. Byla to tak krásná žena. Vyzařovala něco mocného. Třebaže byla slepá. Vrtalo mi to v hlavě. Mně už nikdo nevrátí, co mi Isabella vzala. Co bych za to ovšem dal… Možná bych měl aspoň já vrátit něco Biance, když mám tu schopnost.

Moje úvahy se přesunuly do jiné části mozku po tom, co se otevřely dveře. Dva bachaři drželi spoutanou Isabellu v nemocniční košili a vedli ji ke smrtelné, nemocniční posteli, kde naposledy vydechne. Přesně tak jsem to popsal Biance, která se vedle mě třásla.

„Podívala se sem, ale rozostřeně. Přes to sklo nás nevidí… Neusmívá se. Je jako stroj,“ vyprávěl jsem dál, opanovaný tím, že vážně přichází konec. Isabellino srdce to ale nijak nedávalo najevo. „Položila se za doprovodu na postel. Ruce jí připevňují k okrajům postele. Pořád vypadá, jako kdyby se jí to netýkalo.“ Všichni tu mělce dýchali a Jacqueline dokonce slzela. Jim srdce běželo jako o závod. „Očistili loketní jamku tampónem, lékař jí vysvětluje, co se bude dít. Zřízenec odstraňuje vzduchovou bublinu v první složce injekce, která ji uspí.“ S Biancou lomcoval pláč. Chytil jsem ji za ruku, ale nenechal si ujít ani sekundu vlastníma očima. Jehla byla centimetr od Isabelliny žíly a být člověkem, posouvám se na židli dopředu. Už to udělej – řval jsem v duchu na zřízence, který lidsky zaváhal.

A vtom se rozezvonil telefon na zdi. Jeden dozorce ho zvednul.

„Zastavte okamžitě popravu Isabelly Swanové!“ zaječela nějaká ženská do telefonu. Nebyla hysterická. Znělo to rozhodně a jako od generála.

Ne! Ne! Ne! Kurva, píchněte jí to už někdo. Proč by to asi zastavovali? To je, do hajzlu, pitomý omyl!

„Proč?“ chtěl vědět dozorce. No, to my všichni.

„Protože Isabella Swanová je těhotná, ty idiote!“ zařvala to tak, že to slyšeli všichni okolo. Myslím tím ty u Swanové. Tady netušili, co se děje. Dolní čelist mi padala k zemi. A nebyl jsem sám. S kým je, kurva, těhotná?

To znamená, že ji teď nemůžou popravit! To ne… Já nevěřím tomu, že si s námi někdo nehraje.

Hlavní dozorce, kterého jsem před dvěma dny podplatil, vykulil oči a rozrazil dveře, aby přešel ke druhým vedle – za mnou.

„Pane Cullene,“ oslovil mě, vystrašený jako malý kluk. Hroutilo se mu všechno pod rukama, protože si myslel, že to já jsem otec. No, to asi těžko, když jediné, co střílím, je jed, který bičíky a život postrádá.

„Co se děje, Edwarde?“ ptala se Bianca, která nevěděla, proč se nepokračuje. To nikdo na téhle straně.

„Moment. Hned jsem zpět,“ slíbil jsem a vstal. Přešel jsem k němu do kouta, aby nás nikdo neslyšel.

„Děláte si ze mě prdel, že jste ji v té cele šukal?“ vyjel na mě hned.

„Je jedno, jestli jsme tam spolu vyspali, anebo stavěli bábovičky. Já nemůžu mít děti. Nejsem otec!“ bránil jsem se opravdu dobrým argumentem, který je ověřený po tisíce a tisíce let.

„Tak to gratuluju, hrdý dárce spermatu, protože asi můžete. Když Isabella Swanová nastoupila do věznice, prošla všemi testy, aby se zabránilo přesně téhle situaci. Ale včera si vyžádala nové testy, protože jí bylo údajně nevolno. Museli jsme je udělat, ale na výsledky nikdo nečekal, protože co by tam asi tak mohlo být? Ještě před dvěma dny nebyla těhotná!“

„Takže je otec někdo z vás,“ konstatoval jsem a odmítal jeho verzi. „Ta si to rozdá s každým a asi měla po tomhle pobytu na samotce absťák.“

„Já s vrahy nešukám,“ zasyčel. „Jste v hajzlu, Cullene, protože já vám přísahám, že za ty dva dny u ní nikdo jiný nebyl. Kromě doktorky, ale na tu to asi nehodíte.“ Nejhorší na tom bylo, že mi říkal čistou pravdu.

Tisíce a tisíce let je to sice potvrzené, ale trochu jiný případ. Sex mezi upíry žádné upírčata neplodil. Kdežto sex mezi člověkem a upírem, který lidská bytost přežila, byl naprostá novinka.

Podíval jsem se vyděšeně na Swanovou, která se dívala do skla a vítězně se usmívala.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 13. kapitola: