Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hi, bitch. I'm a witch! - 5. kapitola

30.12.2013 (07:00) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1637×

Spánek... Stav mysli, kdy naprosto vypnu. Vnímám jen sny, vnitřní fantazii... Ale tenhle spánek byl od obyčejného v jednom velkém bodě rozdílný - nebyl dobrovolný. Bylo to nějaké posrané kouzlo! Všechno jsem cítila, vnímala. Sny se mi vyhýbaly oklikou. Za to noční můry se hrnuly dopředu jako k právě otevřeným autobusovým dveřím. Všechno se se mnou motalo... Depresivní vidiny Edwarda, když umírá, můj domov v plamenech, Giorgia s useknutou hlavou - nebo snad já? Všechno se mi smotává dohromady. A ke všemu musím cítit vše! Nic neslyším, ale vnímám. Každý hrbolek, o který kůň lehce klopýtne, každý skok přes neznámou překážku i každé ohánění vlasy, které mi Giorgia připomíná až příliš často. Kdybych mohla otevřít oči, věděla bych, kde alespoň jsem, ale jako by byly zalepeny tygří mastí. Podle vnitřního pocitu, pořád sedím za ní. Sedím a zároveň spím. No, nezdá se mi, že by na koni bylo polstrované polohovací opěradlo! Jak sakra můžu spát, nevidět, neslyšet ale cítit? Proč musela použít zrovna tak tupé kouzlo?!

„Bello!" slyšela jsem najednou. „Bello..."
„Giorgi?" zvolala jsem zdrobněle její jméno.
„Vystupujeme!" velela a já cítila, jak se pomalu ale jistě sypu ze sedla.

Sjela jsem jako po másle a přistála na zádech. Byl to placák na souši. Shodila mě bez ostychu z té černé herky! Cítím se jako slaná tyčinka, jenž je rozpůlená na půl, ale jen uvnitř. Jsem zevnitř popraskaná jako pata mojí babičky, jsem někde jinde než Edward, jsem na zemi, brodím se v písčitém prachu a pořád nevidím. Slyším, ale zrak mě pořád odmítá jako svého pána.

„Giorgio, proč sakra nevidím?!" vyštěkla jsme polekaně. Přijít o zrak, i když jen dočasně, není zrovna příjemné.
„Uklidni se a neječ tady!" špitla výhružně. „Zrak se ti vrátí hned, jakmile vstaneš."

Víc neřekla a já uslyšela dusot kopyt, které se náhle rozpochodovala pryč ode mne. Setřela jsem si prach z obličeje a hlavně z očí a poklekla jsem. Kolena mi jemně křupla v kloubech. Tak to dopadá, když sedíte bůhví kolik hodin na koňském hřbetě bez jediného pohybu. Opatrně a za mírného vrzání svého těla, jsem vstala ze země. Když jsem se pokusila odklopit víčka, šlo to jak po másle! Vířila a čekala na další rozkazy. Chvíli trvalo, než jsem zkrotila rozmazaný pohled, ale za chvíli se mi vrátilo i periferní vidění. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem v lese. Stromy byly převážně jehličnaté, ale někde se objevil i listnatý, takže podle mého logického myšlenu, budu ve smíšeném lesíku. Atmosféra i vzduch dnešního večera byly poněkud trpké. Z tmy, která přímo svítila z lesa, šla zvláštní forma hrůzy, které říkám posránková. Hlavně proto, že vždy když vidím černočernou tmu uprostřed lesa, stane se ze mě posránek Bella. 

„Sestřičko," zakvílela jsem vystrašeně.

Byla už dávno na cestě, má vypečená sestřička. Vedla Peruna už o pár metrů přede mnou a vůbec se neohlížela na svou nemohoucí a po ramena posranou sestru. Sice už nejsem malá, ale v takovém lese nechci potkat ani srnku. Určitě tu žijí masožravé srnky, co pojídají turisty... Prolétlo mi hned hlavou. Dobře, je čas hledět jen na pěšinu, která tu vede a následovat Giorgiu, nic jiného mi nezbývá.

Za pár minut jsem ji doběhla. Šla poměrně rychle, ale kdyby nesesedla z koně, už bych tu byla napospas těm srnkám! Cupitala jsem těsně za ní a pořád se snažila vymyslet slovo, kterým začnu debatu. Co takhle: Proč jsi tak hrozná mrcha?! Nebo: Pokud mě okamžitě, ale okamžitě, neodvedeš zpátky, pošlu na tebe krvežíznivou srnku! No, v hlavě se mi doslova řinuly smysluplné myšlenky. Kůň nádherně, líbezně klusal vedle své paničky. Byla to skutečná oddanost, odfukoval ztěžklý sníh a bílá pára, která se mu tvořila u nozder, tvořila zajímavé obrazce, jež se nesly k nebi, kde se za pár sekund rozplynuly jako mé naděje. 

„Giorgio, alespoň mi řekni, kam jdeme," začala jsem přímo od hlavní otázky.
„To není důležité," odfrkla jednoznačně. Dál už nemluvila.
„Sakra!" vyjekla jsem. „Podívej, cos provedla! A ani mi neřekneš, kam to, sakra, jdeme?! Zasloužím si aspoň nějaké vysvětlení!"
„Jdeme do bezpečí. Stačí?!" řekla a na chvíli zastavila, aby se na mě mohla otočit a vyjeveně mi koukat do očí.
„Ne!" zaštěkala jsem na ni. „Já s tebou nechci nikam do bezpečí! S Cullenovými jsem byla v naprostém bezpečí!"
„Při další šanci by si tě vložili mezi dva chleby s hořčicí! Už to pochop - jsou to upíři, ne pejsci!" rozezněla se jako zvon.
„Vůbec je neznáš! Nejsou jako ostatní, oni pijí jen zvířecí krev. Lidem by neublížili."
„To ti napovídali?" vypískla a začala se z plna hrdla smát.
„Jak můžeš někoho tahle soudit? Nic o nich nevíš!" vypískla jsem. „Jestli ti to nevadí, už se rozloučím a vydám se zpátky, i když budu muset jít pěšky!" dodala jsem a už se chystala k odchodu, když mě zarazila svým jasným stiskem.
„Ty, Isabellko, nejdeš nikam. Nehraj si na hrdinku a pojď za mnou. Bez mluvení, kdyby to šlo!"
„A co když ne? Zase mě očaruješ? Zase si ze mě uděláš spací  panenku? Kašlu na..."
„Udělám si z tebe loutku, která bude ze dřeva, bude držet hubu a bude hodně vznětlivá! Chceš to risknout?" vyprskla.

No, odpor je zřejmě zbytečný, když proti vám stojí čarodějka, to je fakt, ale chodit za ní jako mopslík? To už vůbec ne. Alespoň jsem to zkusila. Edward mě stejně najde! Věřím tomu, ale zas až moc věřím tomu, že při tom zabije Giorgiu. Sice je to mrcha, uznávám. Tohle jsem uznávala, věděla a viděla vždycky, ale pořád je to moje sestra.

„Tak mi aspoň řekni, kam jdeme," pípla jsem a zase ji následovala.
„Do pekla, dámy!" ozval se najednou ostrý hlas odněkud zezadu. 

Když jsem se otočila, zase jsem měla ten divný pocit - pocit vynuceného nevědomí? Za námi stáli tři muži v černých kápích, které měli stažené až po oči. Na rameni měli nějaký symbol, který se podobal svastice, ale byl poněkud umělečtěji tvarovaný a méně barevný. Stáli jako sochy, ruce měli v bok a nohy rozkročené daleko od sebe, skoro jako pěšáci na královnině šachovnici, jenže problém byl v tom, že to my jsme byly zrovna v minovém poli.

„Sbohem, čarodějky!" zasyčel jako prokletý had jeden z nich. Přes kapuci nešlo vidět nikomu do obličeje. Potom to přišlo - ještě horší pocit než spánek, že by očekávaná i neočekávaná smrt?
„Lovci,“ sykla Giorgia. Po pravdě ne moc překvapeně.

Zase kratší kapitolka, ale skoro 2x delší než předchozí, takže doufám, že nejste zklamaní. Komentáře a peníze na další tvorbu samo sem! :D ↓

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hi, bitch. I'm a witch! - 5. kapitola :