Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hate is passing 2

03.11.2009 (15:45) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5256×

BELLA

Celá cesta pro mě bohudík proběhla až na pár drobností v klidu. Charlie se jako vždy vyvaroval veškerého vyptávání a já mohla v klidu rozmýšlet můj plán, jak se k němu chovat alespoň trochu líp.

Charlieho po cestě zastavovali lidé, kteří ho prý chtěli jenom pozdravit. Ani jednomu z nich jsem to nevěřila. Vždy, když Charlie zastavil, tak mě akorát očumovali. Nějaká paní Stanleyová dokonce málem spadla, jak se nakláněla, aby mě zahlédla. Přišlo mi to nechutné, přeci nejsem nějaké zvíře v kleci. Konečně jsem si uvědomila, jak se ti chudáčkové v zoo asi musí cítit.

Když Charlie zpozoroval můj neklidný až znechucený výraz, šlápnul víc na plyn a raději uháněl pryč z města. Nespíš taky asi nechtěl riskovat další hádku se mnou.

Zastavil před domem a mezitím, co jsem si dům prohlížela on mi vyndal kufry.

Dům byl pořád stejný. Bíla barva byla trochu víc zašlá a místy oprýskaná. Na střeše chybělo pár tašek. Jak jsem ho studovala důkladněji, našla jsem hned několik dalších vad, které by se měli opravit.

Začala jsem si prohlížet i okolí. Za domem byl stále ten věčně zelený a hustý les, kterého jsem se jako malá bála, na dvorku moje malá houpačka, o které pochybuji, že by mě teď unesla – možná bych si tam mohla dát novou, kdyby proti tomu Charlie nic neměl.

Charlie mě celou dobu sledoval se zatajeným dechem. Rozhodla jsem se prozatím nic neříkat. Místo toho jsem se otočila dokola. Všude byla zeleň a nic jiného. Cítila jsem z toho zimu a z ničeho nic jsem se roztřásla.

,,Pojď už domů Bells, ať nenastydneš,“ promluvil Charlie.

,,Hned tam budu,“ křikla jsem na něj a vyndala z auta svůj batoh.

Všimla jsem si něčeho zvláštního. Něčeho, co sem moc nezapadalo, bylo to něco nového, ale netušila jsem co. Náhle mi to docvaklo. Na příjezdové cestě stál červený náklaďáček. Barva na něm byla ještě víc oprýskaná než ta na domě. Ale proč tu má táta další auto. Vždyť má své policejní. Copak tu snad někoho má?

Nakvašeně jsem vkráčela do domu a prudce za sebou zabouchla dveře. Divím se, že ten náraz vůbec přežily, taky nevypadají nejlíp. Došla jsem za tátou do kuchyně a pozorně nastražovala uši, jestli neuslyším nějaké další hlasy. Když jsem nic neslyšela malinko mě to uklidnilo, ale stejně jsem se musela zeptat.

,,Co to má znamenat?“ ptala jsem se trochu ostřeji.

Charlie na mě nechápavě vyvalil oči. ,,Nevím, co tím myslíš?“ ptal se opatrně.

,,Myslím to auto na příjezdové cestě.“

,,Chtěl jsem ti to říct až po večeři, ale to je pro tebe.“ Usmál se na mě.

,,To jako úplatek?“ soptilala jsem dál.

,,Jaký úplatek? Je to jenom dárek, abys nemusela chodit do školy pěšky. Je to docela daleko,“ vypravil ze sebe Charlie šokovaně.

,,Aha, v tom případě mockrát děkuji. A... omlouvám se tati,“ dodala jsem nakonec.

,,Nemáš zač. Víš Bells, to auto sice není nejnovější a možná ani nejpěknější, ale jezdí dobře.“ Snažil se odvést řeč jinam a tak jsem se rozhodla, že mu s tím trochu pomůžu.

,,Co máme vlastně k večeři?“ zeptala jsem se.

,,Nejspíš dnes objednám jenom pizzu. Nejsem moc zdárný kuchař a nechci tě hned polekat mými kulinářskými schopnostmi.“

,,Dobře,“ kývla jsem. ,,Pizza je fajn.“

Pizza byla opravdu fajn a když jsem dojedla, myslela jsem, že nevstanu. Večeře proběhla bez mluvení a já přemýšlela, co udělám s Charlieho kuchařským uměním. Podle toho, co si pamatuju, se jídlo od něj nedalo jíst.

,,Tati?“ zeptala jsem se opatrně po večeři, když zapnul televizi s nějakým sportovním přenosem.

,,Co potřebuješ, Bells?“ odpověděl aniž by vzhlédnul od televize.

,,Tak jsem si říkala, že bych ti tu mohla pomoct. Třeba bych mohla vařit a uklízet nebo tak něco.“ Opět jsem se snažila být na něj milá, ačkoliv ho nemám moc ráda, možná bude lepší, když se o domácnost postarám sama. Nepřijdu tak k nějaké úhoně, budu vědět, že mám vyprané oblečení a že nebudu mít otravu z jídla.

,,Proč ne,“ odpověděl prostě. ,,Ale nemusíš to dělat,“ dodal na závěr.

,,To je v pořádku, udělám to ráda,“ pokusila jsem se o úsměv, ale místo toho jsem zívla.

,,Radši si jdi už lehnout. Ta cesta sem musela být náročná, tak ať jsi odpočatá na zítřejší první den v nové škole.“

,,Nejspíš máš pravdu, tak tedy dobrou noc,“ rozloučila jsem se.

,,Kufry máš ve svém starém pokoji,“ křiknul na mě ještě Charlie, když už jsem byla v půlce schodů.

Taky mi nemusel připomínat zítřejší den. Jestli to bude vypadat jenom z poloviny jako dnes, balím se po první hodině a jedu domů. Ačkoliv u mě je známo, že tohle jenom říkám, ale nikdy bych asi nebyla schopna, to udělat. To radši ten den ve škole protrpím.

V mém pokoji se nic nezměnilo. Byly tam stále ty zašlé záclonky, moje staré fialové povlečení, které jak tak koukám, by potřebovalo vyprat. V rohu pokoje stálo mé oblíbené houpací křeslo a blízko vedle něj šatní skříň. Jediné, co bylo nové, byl starý počítač s připojením k internetu na pracovním stole, který si sem vydupala moje mamka. Ačkoliv byla trochu technický antitalent s e–mailama to uměla velmi dobře. Předpokládám, že mi bude psát skoro denně.

Z kufru jsem si vybalila staré pyžamo skládající se z flanelových kalhot a trošku roztženého trika. Vzala jsem si ještě hygienickou taštičku a vyrazila prozkoumat místní koupelnu.

Zalezla jsem do sprchy a pustila na sebe horký proud vody. Potřebovala jsem se uklidnit a tohle mi dokonale vyhovovalo.

Po sprše přišly na řadu moje zuby a po vykonání mé hygieny jsem zaplula zpět do pokoje a zalezla do měkké postele.

Možná to tu nebude tak nejhorší, pokud se ovládnu a nebudu s Charliem zbytečně vyvolávat hádky. Ale to co provedl, mu asi stejně nikdy neodpustím. A s touto poslední myšlenkou jsem se ponořila do otupujícího spánku.

EDWARD

Ani nevím, jak dlouho jsem na louce ležel, ale když jsem vstal k odchodu, pomalu se začínalo stmívat.

Rozeběhl jsem se do náruče hustého lesa. Běžel jsem možná ještě o trochu rychleji než obvykle a díky tomu jsem byl doma asi za deset minut.

,,Ty zrádče!“ křičel na mě Emmett vteřinu potom, co jsem otevřel dveře.

Mrštil po mě nějakým předmětem, ale já se mu stihl vyhnout. ,,Cha, chá, netrefil,“ utahoval jsem si z něj. To už se, ale ke mně přihnal a praštil mě pěstí do břicha, až to zadunělo.

Tohle jsem mu nemohl nechat projít a tak jsem mu podkopl nohy. On mě chytil za rukáv, takže jsme se váleli oba.

,,Proboha, co se tu zase děje!“ Do pokoje přilítla Esme a sledovala tu spoušť.

,,Ale nic mami, jen taková malá bratrská potyčka,“ řekl Emmett a oba jsme vybuchli v hřmotný smích.

Esme na nás pohlížela káravým pohledem. ,,Kolikrát vám mám říkat, že se nemáte prát v domě. Akorát tu něco rozbijete.

,,Neboj mami, my to dáme do pořádku.“ Emmett byl rád, že ze sebe dostal alespoň tuhle větu. Stěží se mu podařilo přemáhat nový nával smíchu, když si představil, že veškerý nábytek z obýváku vyhodí před barák a místo toho si tu udělá zápasnický ring.

,,Ty tak,“ řekla Esme. ,,Akorát uděláš ještě větší škodu. To bych tomu dala nechat tě tu něco uklízet. A teď koukejte mazat. Můžu být ráda, že jste nerozbili víc, než tuhle vázu.“

,,Rozkaz, generále,“ odpověděl Emmet a z další salvou smíchu mě strkal do schodů.

,,Co děláš?“ ptal jsem se. ,,Umím chodit sám.“

,,Někdy to tak nevypadá.“ Stále do mě strakal, tak mi nezbývalo nic jiného, než přidat do kroku, aby ty jeho otravné prsty zmizely z mých zad.

,,Počkej na mě Edwarde, musíme si spolu něco vyřídit!“ křičel nahlas.

,,Tak to vybal,“ řekl jsem, když jsme se dostali do mého pokoje.

,,Jak to,“ začal dramatizovat. ,,Jak to, že jsi byl dneska na lovu?“

,,No asi proto, že jsem měl hlad.“ vůbec jsem nechápal, kam tenhle rozhovor směřuje.

,,Nevzpomínáš si náhodou, jak jsme se včera domlouvali, že pojedeme i s Jasperem o víkendu do hor na nějaké větší šelmičky? Já ti to shrnu. Já řekl: ,,Hele Edwarde už jsme dlouho nebyli někde v horách, rádi bychom s Jasperem vyrazili o víkendu na nějaké chutnější jídlo“ a tys na to odpověděl: ,,To by bylo super jedu taky.“ Podle mě věta typu ,,jedu taky“, je jasný souhlas.

,,Pamatuju si náš včerejší rozhovor, nedělej ze mě pitomce!“ křikl jsem na něj rozzuřeně. ,,A co jsem měl podle tebe dělat? Vyhladovět tak, že bych se zítra vrhnu na nějakého studenta?“

,,Hele Ede promiň, nevěděl jsem, že jsi na tom až tak špatně,“ omlouval se mi. ,,Kdy jsi byl naposledy na lovu?“ zeptal se.

,,Asi před týdnem,“ odpověděl jsem mu jednoduše.

,,V tom případě to chápu, ale ten víkend platí nebo ne?“

,,Vážně si myslíš, že bych si to nechal ujít, už mám těch srnek docela pokrk.

,,Ok,“ odpověděl. ,,No nic já půjdu. Rose už je tady a sem se žene Alice. Zatím se měj brácho,“ křikl na mě a vyklidil pole dřív, než do mého pokoje vlítla Alice s plnou náručí tašek.

,,Edwarde měl si jet s námi,“ švitořila a přitom skládala tašky na zem a vybalovala z nich oblečení, které mi koupila.

,,A to jako proč?“ zeptal jsem se, protože přemýšlela jenom nad tím oblečením, takže jsem nevěděl, na co tím naráží.

,,Byla tam taková kupa holek, určitě by se ti nějaká líbila.“

,,Alice, kdy mi přestaneš dohazovat holky?“ zeptal jsem se rozzlobeně.

,,Až si nějakou vybereš.“

,,Ty to nechápeš, já si nikoho nehledám, jsem takhle spokojený.“

,,Ne nejsi a ty to víš. Ale možná ti vážně už nikoho nebudu muset hledat.“ Na chvíli se zamyslela a pak začala přemýšlet nad tím, jak pomůže Esme s aranžováním květin do váz. Z toho jsem pochopil, že mi něco tají.

,,Řekni mi to, Alice!“

,,A co?“ Hrála si na hloupou.

,,To, co jsi viděla?“ snažil jsem se trochu zmírnít hlas, ještě chvíli bych na ní tak křičel a bylo by možné, že sem vlítne Jasper a bude mi nadávat, proč na ní křičím.

,,Neřeknu ti nic, Edwarde. Stejně to brzy poznáš a uvidíš sám na vlastní oči.“ A s touto větou opustila můj pokoj i se zbývajícimi nákupními taškami.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hate is passing 2: