Jane si konečně uvědomí svou lásku k Rileymu. Řekne mu to nebo bude mlčet? Ve Volteře je velice naštvaný Aro. Stopa, kterou měli, zmizela. Omlouvám se za zpoždění, neměla jsem čas. Budu ráda za každý komentář, dík předem.
24.10.2010 (07:30) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2095×
Pohled Jane
Celou cestu jsem mlčela a Riley taky. Nedokázala jsem ze sebe dostat hlásku. Jako by mě něco neviditelného drželo pod krkem a nepouštělo mě to. V mysli jsem si stále dokola a dokola přehrávala naše polibky. Jeho rty byly jako balzám na mou zraněnou duši. Jeho dotyky byly útěchou. Otočila jsem se na něj. I když řídil, můj pohled mi opětoval. Netvářil se naštvaně nebo podrážděně, jeho tvář byla klidná a vyrovnaná. Skoro jako vždy, usmála jsem se na něj a on na mě taky. Věděla jsem, že vše bude v pořádku, dotkla jsem se jeho ruky, kterou mi podal. Silně ji stiskl a políbil. Znovu se začal věnovat řízení a já sledovala ubíhající cestu.
Jak se má Demetri? Trpí hodně? Jsem tolik sobecká! Muž, který mě miluje, kvůli mně trpí a já si tu sedím v bezpečí a zapomínám na něj. Demetri si to nezaslouží, nikdy si mě nezasloužil. Přeji si, aby poznal někoho úžasného, hodného a laskavého, jako je on sám. Nikdy jsem si nemyslela, že naše láska mi nebude stačit. Místo něho mi do života vstoupil někdo naprosto jiný. Někdo, kdo mě dokázal znovu rozesmát, ukázat mi lepší stránku života. Někdo, kdo se nebojí se mnou žít, i když ví, že každý další den může být náš poslední. Ach…
Doufám, že mi někdy Demetri odpustí, že jsem ho přestala milovat. Teď patřím někomu jinému, mé srdce patří upírovi, který je slunce mé věčnosti. Přestala jsem sledovat, jak kapky naráží na přední sklo a podívala se na Rileyho.
„Miluji tě,“ pronesla jsem hlasitě a rázně do ticha. Byla jsem si tím jistá. Byla jsem si jistá svojí láskou k němu, už žádné pochybnosti, miluji ho.
Jeho reakce na ty dvě slova byla prudká. Dupl na brzdu, tím se naše auto na mokré vozovce začalo točit a přestalo se ovládat. Naštěstí se nám nic nestalo, když jsme narazili do stromu. To samé nemůžu říci o autu, u strany spolujezdce, tedy u mé, bylo totálně zdevastované. Riley si mě pohotově k sobě přitáhl.
„Není ti nic?“ ptal se mě vyděšeně.
„Jsem v pořádku, nečekala jsem, že tě to tolik překvapí. Štěstí, že jsme na cestě byli jen my dva.“
„Jane, myslíš to vážně? To, co jsi řekla.“
„Ano, Riley, já tě miluji. Už to vím, předtím jsem byla zmatená a nevěděla jsem, co k tobě vlastně cítím, ale teď jsem si udělala jasno.“ Vyhledala jsem jeho rty a nedočkavě ho políbila.
„Taky tě miluji, Jane,“ odvětil, když jsem ho přestala líbat.
„Myslím, že bychom měli rychle vypadnout, než se tu někdo objeví,“ navrhla jsem, když jsem se rozhlédla po autě.
„Dobrý nápad.“ Ještě mě líbl na ústa a už mi pomáhal se dostat z auta ven. Celá má strana byla zničená.
Naštěstí už jsme byli v Polsku, stačilo jen doběhnout k nejbližšímu městu a tam sehnat ubytování. V pokoji jsem se na něj zavěsila a vychutnávala ten úžasný pocit, být v jeho náručí. Jako by mnou procházela nějaká síla, která mě uklidňovala a konejšila zároveň. Síla, která vycházela od něj. Pevně mě svíral a přitom mě líbal do vlasů. Nespěchal na mě, věděl, že na to ještě nejsem připravená. Přenesl mě na postel a tam mě položil. Lehl si vedle mě a já si ho k sobě znovu přitáhla. Vdechovala jsem jeho krásnou vůni, Riley mi zase svými prsty přejížděl po zádech. Takhle jsme leželi celou noc a den. Nepohnuli jsme se ani o milimetr, nikam jsme nespěchali, nic jsme nepotřebovali kromě blízkosti toho druhého.
Pohled Ara
To snad není možné! Sotva máme stopu, už ji zase nemáme. Naposledy ji spatřili s tím chlapem v Norsku, jak se vylodili z trajektu, potom už nic!!! Jak se může někdo vypařit! Zatracená Jane, k čertu s tím vším! Kdyby neměla tak skvělý dar, už by mi dávno bylo jedno, co s ní je. Kdyby ji můj bratříček nezneužíval, mohla tu ještě pár stovek let zůstat. Kdyby…
Naštvaně jsem popadl telefon na mém stole a mrštil jím po stěně. Nikdo mi nebude utíkat! Nikdo se mnou nebude takhle mávat! Počkej, až se mi dostaneš do rukou, ty malá potvoro, budeš litovat dne, kdy ses narodila!
Kdyby aspoň ten Demetri pomohl, ale to je jako když hrách na stěnu házíš. Mlčí a odmítá se jakkoliv angažovat. Sedí v té své cele a s nikým nekomunikuje, ani s Felixem. Toho jsem povolal zpátky do Volterry. Potřeboval jsem Demetriho donutit všemi způsoby, marně. Asi začnu pátrat na vlastní pěst, když chceš něco pořádně, musíš si to udělat sám.
Rázně jsem vyšel z pracovny a zamířil do sálu. Tam seděl Caius i Marcus, společně se zbytkem gardy, kterou jsem zde nechal. Ti ostatní hledali Jane.
„Caiusi, myslím, že to vezmeme do vlastních rukou. Chceš jet se mnou?“ zeptal jsem se svého bratra.
„Velice rád se k tobě připojím,“ odpověděl.
„Marcusi, pojedeš s námi?“ otočil jsem se na svého druhého bratra.
„Ne, budu zde. Ta holka mi nic neudělala a nezajímá mě.“
Jen jsem kývl na souhlas. Ani mě jeho odpověď nepřekvapila, tušil jsem, že se do toho motat nebude. Jeho nic nezajímá, od jisté doby…
Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Happy end for us? - 5. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!