Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 48. kapitolka

25.07.2011 (13:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1326×

Zapomeneš

O několik dní později...

„Edwarde, půjč mi klíčky, Alice potřebuje, abych se za ní stavila u školy,“ křikla jsem do lesa. Pohyboval se někde v okruhu sto metrů, takže mě zaručeně slyšel. Nechápu, proč ty klíče musí stále schovávat, jsem snad malá, abych utíkala? Že bych já snad někdy chtěla vyvádět něco puberťáckého, ale jděte, z toho jsem už vyrostla. Jak je to dlouho? Něco málo přes měsíc a půl, no, od té doby, co jsem těhotná.

„Nemáš jet dneska náhodou do nemocnice?“ ozvalo se mi za zády a objaly mě ledové ruce. Na mém těhotenství je nejlepší, že to zatím vím jen já, Edward a Alice. Ostatní se to dozvědí, až bude potřeba.

„Fuj, lekla jsem se.“

„Já vím, celá jsi se otřásla a máš husí kůži. Nicméně, odbíháš od otázky,“ konstatoval s úsměvem a otočil si mě v náručí, aby na mě viděl a já mu nemohla lhát.

„Jo, dobře, mám. Myslela jsem, že zapomeneš.“

„Na tohle bych asi nezapomněl, i kdybych mohl. Je to tvoje první prohlídka. Potvrzení, že je to pravda. I když vzhledem k okolnostem silně pochybuju, že to je jen vsugerovaný pocit,“ řekl a tiše se zasmál a mě pošťouchla špetka zloby. Klidem jsem ji zahnala do kouta a usmála se na něj.

„Dobře, máš pravdu,“ přiznala jsem mu tiše a zahleděla se se studem do země. Jak jsem mohla být tak naivní?! Chtěla jsem, aby jel a zároveň jsem se tak nějak styděla. Nechtěla jsem, aby mě viděl, jak mě lékař, ještě ke všemu Carlisle, prohlíží. Je to nějaké složité.

„O čem přemýšlíš? S pravdou ven, prosím,“ zaútočil Edward na jednu z nejcitlivějších strun. Uměla jsem lhát každému, dokázala bych lhát i jemu, jenže musela bych mít vážně velký důvod, tj. podvod, drogový experiment, překvapení... Navíc, nemohla jsem lhát bytosti, která nelže mně. Ale co já vím, třeba mi lže denně. Nebudu si to připouštět a ani o tom přemýšlet, radši.

„Je to složité. Promiň, jen nevím, jestli chci, aby jsi jel se mnou,“ zanaříkala jsem tiše a ještě víc sklopila hlavu. Odtáhla jsem se od jeho chladného těla asi na půl metru. Bylo mi ze mě špatně, do očí se mi draly slzy a každou chvíli jsem dusila hlasitý nádech. Proč mu to říkám, když to tak není. Ani netušíte, jak je složité něco takového někomu vysvětlit. „Chci, abys jel a zároveň nechci. Nevím, jestli to chápeš, promiň.“

Slzy přetekly přes hráze sestavěné z hnědých řas, které zatím vytrvale odolávaly. Teď si ale slané kapky prorážely cesty po mojí neopálené tváři, a tak nějak pálily. Stiskl mi zápěstí a sklonil se tak, aby mi viděl do obličeje, který jsem si tiskla skoro až na prsa.

„Bellí, neplakej. Já to sice moc nepochopil, ale jestli nechceš, abych šel s tebou do ordinace, či tam vůbec jel, tak nepojedu. Záleží mi na tom, co chceš. Záleží mi na tobě. Udělám, co budeš chtít.“ Už jsem se nadechovala, že využiju situace, když pokračoval, „kromě jednoho, prosím. Nezačínej znovu o proměně.“

Kývla jsem.

„No, právě,“ řekla jsem a rozplakala jsem se úplně a reagovala na větu před dodatkem. „Chci tě tam a zároveň se stydím. Stydím se před normální lékařem a tady bude Carlisle, protože můj se odstěhoval a Carlisle zaskakuje.“

„Lásko, já tě znám víc než dobře,“ malinko se zasmál, „navíc, Carlisle je výborný doktor.“

„A můj budoucí tchán.“ Polkl, asi mu to došlo. „Když jsem to takhle řekla, je to ještě děsivější. Cejtím se, jako bych tam měla jít poprvé.“

„Klid,“ odvětil a usmál se. „Udělá ti ultrazvuk a vezme krev. Nic víc, nic míň.“

Mlčela jsem a rovnala si to v hlavě. „Chci, abys jel se mnou. Pojedeš?“

„To si piš!“ odpověděl a usmál se, zvedl mi tvář, přičemž mě políbil. Vzal mě za ruku a propletl naše prsty. Dovedl mě k autu, kde mi otevřel a počkal, až se usadím. Pak se na tři vteřiny ztratil a vrátil se s mikinou a láhví vody. Usmála jsem se, když zasedl za volant a nastartoval.

Počkali jsme, až se dveře garáže zavřou a jeli jsme směr nemocnice. Chytil mě za ruku, kterou jsem měla položenou na klíně. Cesta probíhala v tichosti, ale ne takové té hloupé, ale té příjemné, kdy mluví pohyby a mírná gesta. Trochu mi to připomnělo období začátku našeho vztahu, kdy jsem mlčela pořád a vydrželo mi to půl roku. Nechápu, jak jsem to dokázala.

„Dokázala jsi to za lásku. Obdivuji tě. Nedokázal bych to. Možná ale jen do doby, než jsem tě poznal,“ hlesl a pohladil mě po stehnu. Jeho dotek mě zahřál zimou.

„Děkuju, že jsi důvod, proč mrhat slovy lásky, o kterých jsem si myslela, že už nikdy nebudou mít váhu a smysl,“ odvětila jsem a stiskla jeho ruku, usmál se.

„Jsme tady,“ zazubil se a přede mnou stála nemocniční budova.

„Super,“ konstatovala jsem sarkasticky a on do mě loktem drknu.

„Nebuď sarkastická, Bell.“

„Jsi moc pozitivní.“

„No tak, nebude to tak hrozné...“

***

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě mile Carlisle a gestem mě vyzval, abych se posadila. Já jsem mezitím bezmála drtila Edwardovu ruku. Potily se mi dlaně, čelo a bylo mi špatně od žaludku. Pane bože, je to skoro můj tchán, copak tohle můžu?! Edward mi jemně stiskl ruku a doprovodil mě ke křeslu.

„Ahoj, Carlisle,“ odpověděla jsem tiše a posadila se. Edward ho pozdravil taky a okamžitě rozvedl debatu na téma plné parkoviště. Byla jsem vděčná, protože chodil po ordinaci a rozhazoval rukama, přičemž se rozčiloval.

„Edwarde, jsem ráda, že to oddaluješ, ale chci to mít zasebou.“ Kývl na mě a debatu ukončil slovy to je jedno. Carlisle na mě se zájmem pohlédl a usmál se.

„Asi bys měl jít,“ řekl směrem k synovi Carlisle a Edward se otočil na mě.

„Ne, ať tu zůstane.“ Carlisle kývl a Edward si sedl na židli vedle mě. Chytl mě za ruku a hleděl na Carlislea, jako by byl svatý.

„Tak, preventivní prohlídka?“

„No, to asi ne,“ hlesla jsem k otázce, která směřovala mně.

„Není ti dobře?“

„To taky. Hlavně ráno, nebo když dlouho spím.“

„Hm, no pokračuj. Co se ještě liší od normálu?“ ptal se Carlisle a zapisoval si něco na papíry.

„Menstruace se mi zpozdila o měsíc, prý se mi zvětšilo bříško, mám chutě a Alice mi to potvrdila. Jdu se tě tedy, jako lékaře, zeptat, jestli jsem vážně těhotná, a jak dlouho,“ vybalila jsem na něj a zářivě se usmála, jako by byl můj táta a já ho prosila o peníze na kino.

„Moment, cože?“

„Víš, to se občas stane, když se mají dva lidi rádi, tak čekají miminko. A ty máš vystudovanou medicínu, to abych se začala bát,“ zasmála jsem se a Edward taky. Takhle nějak jsme si představovali jeho reakci.

„Jak...“

„Nechceš po mně, abych ti to vysvětlovala, že ne,“ zabrebentila jsem a stále se usmívala.

„Ty si podvedla Edwarda?“

„Ne!“

„Pak to není možné!“

„Se přesvědč sám.“

Usmívala jsem se a na Carlisleho vyzvání jsem se vymotala z Edwardova stisku a odešla za plentu.

***

„Já tomu stejně nevěřím,“ hudroval si Carlisle pod nos, zatímco já s Edwardem jsem dostali konečný rozsudek – jsem těhotná! On a já budeme mít dítě a já se za něj budu prát, stejně jako on. Nikdy jsem neviděla v jeho očích tolik štěstí.

„No, viděl si to sám, dědečku,“ hlesla jsem a obmotala ruce kolem Edwardova krku, který mě zvedl a zatočil se mnou. Byla jsem šťastná, takhle to má vypadat.

„Hmm.“ Kroutil stále hlavou a Edward mi šeptal, že bychom měli jet. Že máme vyzvednout šaty a musíme nakoupit nějaké jídlo. Došlo mléko. Vybuchla jsem smíchem. Zmateně se na mě kouknul, tak jsem mu vlepila pusu a pustila se.

„No, tak se uvidíme doma, Carlisle. My ještě musíme něco zařídit. Jo a nikomu ani muk!“ zavolala jsem, když mě Edward táhl ven z ordinace.

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 48. kapitolka: