Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 42. kapitolka

25.04.2011 (07:15) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1178×

Nechtěný zázrak

Bella:

Komu bych zavolala, kdo by to věděl?! Alice! V seznamu čísel jsem našla to její a nestihla jsem ho ani vytočit a přišla mi smskou jasná odpověď: „Ano!“

Přibil mi další problém do seznamu, no tohle by se měl Edward asi dozvědět co nejdřív. Proč si to ze seznamu úkolů neodškrtnout rovnou, že?  Ok, tak tedy zavoláme mému nastávajícímu. Jsem zvědavá, co na to řekne…

„Lásko, za chvíli jsem doma,“ řekne Edward a zasměje se. Však on tě smích přejde. To bylo řečí: „Jsem upír, se mnou být těhotná nemůžeš.“ Tak akorát velký kulový.

„Miláčku, jsem těhotná,“ řekla jsem na rovinu, co chodit kolem horké kaše, když se musím ještě doučit tu biologii. Tohle není problém, není problém, který bych měla řešit teď. Moment, možná, že ano, protože pokud si ho nechám, a já si ho chci nechat, ať je pro, nebo proti, pak do školy stejně nepůjdu, takže, sakra, je to věc, která se dostala na první místo.

Z druhé strany telefonu se ozvalo jen: „Tůt, tůt, tůt.“ On mi zavěsil, no co, dojdu dolů a sním ty vajíčka, doufám, že budou ještě alespoň vlažná.

Edward:

Sbíral jsem se ze země a oklepával ze sebe listí a hlínu. Jo, ona je vážně jedinečná – nevidím jí do hlavy, miluji ji, je se mnou těhotná a dokázala, aby upír zakopl a rozmázl se na zemi. Tohle jsem vážně nezvládl a Alice to věděla, potvůrka mrňavá.

Rozeběhl jsem se domů a během minuty jsem otevíral kuchyňské dveře. To už Bella spokojeně seděla za barem a ládovala se vajíčky a džusem. Musel jsem se nad tím usmát, protože byla kouzelná, ale stále mě zaráželo, co mi řekla do telefonu.

„Ahoj, buď sis dělala legraci, nebo jsi to myslela smrtelně vážně.“

„Smrtelně vážně,“ zahuhlala s plnou pusou. Sedl jsem si. Tak já budu táta. Moment, co to sakra melu, vždyť Belle je osmnáct, zřejmě nehodlá být matkou.

„Končí, dneska tam nejdu. Je to zbytečné, stejně bych pak měla opět individuální studium,“ hlesla ze židle a otočila se ke mně.

„Proč individuální studium?“

„Lásko, vzpamatuj se. Jsem těhotná. Na jak dlouho bych na střední vlezla, než bych šla rodit? Dva, tři měsíce? Uznej, radši ukončím studium, vychovám naše dítě a pak si udělám třeba stovku středních.“ Bella mluvila až moc zapáleně. Ona ani na moment neuvažovala o tom, že dítě nechce. Je pravda, že jí doktoři řekli, že už taky možná nikdy těhotná nebude.

„Lásko, a jsi si jistá, že jsi opravdu těhotná?“ Nemusela mi ani odpovídat a já věděl, že jí to Alice potvrdila.

„Ano, Alice mi to potvrdila, a jestli chceš, půjdu za Carlislem třeba hned a on ti řekne to samé, co říkám já.“

„Nechceš tu zkoušku ještě zvážit? Může se stát cokoli, zlato,“ řekl jsem a doufal, že přistoupí alespoň na tohle, když s její pevnou vůlí nepohnu. A ona je paličatá jako osel. S ní nepohnu ani já, když si něco umane, bude to mít.

„Chceš, abych si to dítě nechala?“ Oplácení otázky otázkou bylo na denním pořádku, ale tahle mě zamrzela.

„Víš, Bells, oba víme, že pokud ho chceš ty, pak ho mít budeš, protože si jdeš za svým. Já jsem o možnost být otcem přišel před osmdesáti lety a teď jsi mi oznámila, že budu. Samozřejmě, že chci, aby sis ho nechala, jen… Je to závazek.“

„Děláš si ze mne srandu, Edwarde? Tohle není možný. Řekni jen ano, nebo ne. Není nic mezi,“ křikla na mě a sesedla ze židle. Chytl jsem ji za ruku a stál naproti ní. „Jsem moc mladá, že?! To už jsem párkrát slyšela. Já to miminko chci, a jestli chceš mít jistotu, tak já k těm zkouškám půjdu, udělám je, jen by mě zajímalo, jestli vůbec umíš projevit radost.“

„Promiň, zkusíme to znovu?“

„Ne, na tohle nemáš druhý pokus, Edwarde,“ křikla a odešla. Zasedl jsem za bar a udeřil pěstí do pultu. Jsem idiot, místo toho, abych byl nadšený, a že jsem, se chovám jako zapšklý starý páprda. Nemá cenu, abych za ní teď chodil, nebude se mnou mluvit.

Bella:

On ho nechce! Proč? Tohle je možná moje poslední šance, jak mít vlastní dítě. Když mi tenkrát po havárce řekli, že jsem potratila, svět byl černobílý, když mi řekli, že jsem ochrnula, ještě ztmavl, ale když mi řekli, že zemřel Jacob, tak zčernal úplně. Potom, po dlouhé době mlčení, užírání vlastní vinou, smutkem a steskem, přišel Edward, který mě postupem času naučil znovu vnímat všechny barvy světa, proč mi teď opět bere schopnost barevně vidět?!

Kdo mu dal povolení ničit mi život, kdo mu ho dal?! Kdo mu dal můj život do dlaní, aby si s ním mohl hrát?! Kdo ho povolal, jako mého strážného anděla?! Kdo mu dovolil, aby se z něj stal zároveň i ďábel, ten, co mě chce dostat do pekla?! Proč jen on dokáže pokazit ten nejkrásnější okamžik?!

Nejhorší na tom všem je, že se ještě ke všemu musím soustředit. Nemůžu propadnout beznadějnému pláči a doufat, že to jednou přebolí. Tohle bolí snad víc než všechno, co se mi už stalo. Zradila mě osoba, kterou jsem považovala za tu nejdůležitější, které jsem svěřila své srdce.

Po tvářích mi tekly slzy zklamání a bezmoci. Nevěděla jsem, co mám dělat. Ležela jsem na posteli, obličejem v polštářích a vzlykala jsem. Musel to slyšet a doufám, že mu je alespoň hrozně za to, že kvůli němu pláču. On je nepoučitelný. Myslí si, jak všechno dělá dobře, jak všechno zvládá, jak mě chrání, ale neví nic, vůbec nic.

„Ťuk, ťuk,“ ozvalo se slabé zaťukání na dveře. On má ještě tu drzost zaťukat? Po tom, co mi vlastně řekl, že si takový závazek nechce vzít na starost. Jak může o takovém zázraku mezi člověkem a upírem říci, že je to závazek. Jak může o svém dítěti říci, že je to závazek?! Hlavně, že tvrdil, že když je upír, že s ním počít nemůžu!

„Vypadni!“ zařvala jsem na něj, ale on ne, on otevřel dveře. Schovala jsem se do polštářů a odmítala mu odpovídat. Stále jsem plakala, teď jsem chtěla, aby mi viděl do hlavy, aby slyšel to, co si myslím, aby ho to užíralo bez mých slov. Chtěla jsem, aby se cítil stejně. Pohladil mě po kříži. Otřásla jsem se.

„Nešahej na mě!“ Utekla jsem před ním k čelu postele, skrčila nohy a hlavu opřela o kolena. Nechala jsem vlasy, aby mi spadly do tváře. Poposedl si ke mně.

„Neslyšel jsi mě? Nechci, aby ses mě dotýkal!“ Napřímila jsem hlavu a ukázala mu tak rudé oči plné slz. Nenechal se odbít. Pohladil mě po lýtku.

„Bells,“ hlesl. Odstrčila jsem ho a stále vzlykala.

„Co, Bells, hmm? Bello, Bells, lásko, miláčku, pořád dokola. Kdo ti dal právo mi ubližovat?“ křičela jsem na něj a měla sto chutí mu vrazit facku, jenže to bych odnesla jen já. „Kdo ti dal právo znovu mi ničit život? Ty nic netušíš, nevíš, jak krásný je pocit, když zjistíš, když ti někdo řekne, že čekáš dítě, a už vůbec netušíš, jaký to je, když ho ztratíš, a ty chceš, abych to udělala dobrovolně, abych se měsíce užírala vinou, lítostí a svědomím, že jsem zabila zázrak, protože tohle je zázrak…“

„Ale…“ začal.

„Nepřerušuj mě, Edwarde. Když mi tenkrát řekli, že už nejspíš nikdy neotěhotním, bylo mi špatně, hodně špatně, protože zažít ten pocit, že je v tobě něco živého, je neuvěřitelný, a teď přijdeš ty a řekneš, že ho mám zabít? Svojí poslední šanci na to, být matka. Chovat vlastní dítě. Moje dítě a tvoje dítě. Tohle se taky nikdy nemuselo stát,“ křičela jsem na něj. Byla jsem rozčilená, brečela jsem do toho a odmítala jeho doteky.

„Prosím…“

„Ne, už nepros, Edwarde. Tohle ti neodpustím, tohle ne!“

„Sněženko,“ koukla jsem na něj a znechutil se mi svět. Takhle mi řekl v den, kdy mě požádal o ruku. To jsou paradoxy.

„Nech mě být, Edwarde. Do školy se odvezu sama, řidičák ještě stále mám,“  řekla jsem a schovala tvář do dlaní. Bylo mi na nic, nejen že mě naštval, navíc mi bylo líto, že na něj křičím. „Proč mi bráníš vidět svět ve všech barvách?“

Odešel, nechal mě tam. Už se znovu nesnažil dostat ke slovu. Když stál u dveří, zastavil se. Pohlédla jsem na něj svýma uslzenýma očima a všimla si, že jsou na posteli klíče od jeho auta.

„Miluju tě, Bello!“

„Tak proč mi, sakra, ubližuješ!“ zařvala jsem a hodila po něm budík z nočního stolku. Minula jsem a on zavřel dveře. Na zemi ležel budík na milion kousků a já na noční stolek položila zásnubní prstýnek. Zvedla se z postele a v šatně našla nějaké oblečení ke zkoušce. Popadla jsem ještě papíry a doklady a koukla na telefon, byl čas akorát vyrazit. Vzala jsem klíčky, obula boty a sešla jsem do garáže, kde jsem nasedla do Edwardova auta.

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 42. kapitolka: