Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 30. kapitolka

26.12.2010 (13:45) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 885×

Zanechejte prosím vzkaz

Edward:

„Myslel jsem si, že bychom mohli na ty čtyři dny vypadnout z centra. Asi tam toho už máš taky dost. Mohli bychom do Heyburnského parku, je od centra tak hodinku cesty,“ navrhoval jsem Belle výlet.

„To jako budeme v březnu bydlet pod stanem?“ vyděsila se. Její otázka mě velmi překvapila.

„Ne, samozřejmě, že ne. Nejsem blázen…“ V půli věty mi Emmett vytrhl telefon z ruky: „Ne, on není vůbec blázen, jen se nám z něj stává anorektik, co se vrátil od tebe domů, tak na pořádným lovu nebyl. Sem tam si chytí králíka, nic víc. Tvrdí, že nemá hlad, vůl jeden, si myslí, že to na něm nikdo nepozná.“

„Emmette, dej mi ho, prosím. Mám posledních deset minut, pak musím na rehabilitaci,“ mluvila Bells zoufale. Celý den se těšila, až budeme mít oba čas si popovídat, hezky v klidu, alespoň chvilku, a Emmett začne otravovat.

„Mluvíte spolu denně, to si máte ještě pořád co říct? To se vážně divím,“ rezignoval nakonec Emmett, „ale ne, že mi teď lžeš. Protože máme naplánovanej velikej lov. Jedem do Mexika, hlasí přemnožení pum amerických. Trefili se Edwardovi do jídelníčku.“

„Fajn, ale teď mi ho už laskavě vrať,“ soptila do telefonu Bella. Emmett vyvalil oči, jen ke mně přišel, podal mi telefon a zcela zmaten odešel dolů za Rose. Zaslechl jsem jen tlumené: „To sem si nemyslel, že Bella umí i zuřit. Neznát tu křehkou dívku, bál bych se.“

„Promiň, Bells, když on je vážně neodbytnej,“ řekl jsem na omluvu, ale Emm Bells parádně natlakoval.

„Jo, jasně, netvrď mi, že nejsi nejrychlejší, jo, stačilo pár sekund a mohli jsme být bez jeho vstupu, s více minutama,“ zanadávala si na můj účet, ale po chvíli klidnění dechu spustila: „Ne, promiň, nemůžeš za to. Jen jsem se opravdu těšila, až tě uslyším. Kdy jedete?“

„Dneska večer,“ řekl jsem a slyšel zvonící budík. Sakra, to už vážně musí jít?!

„Ještě ti zavolám,“ řekla a chtěla to položit, jenže já jsem pokračoval v dialogu: „Počkej, oni mi nedovolí vzít si telefon. Asi si myslí, že bych se pak nesoustředil.“

„Tak až ti ho budou brát, tak jim ho nedávej. Nebo, kdy se vracíte?“ zeptala se a já slyšel, jak mě přepnula na reprák.

„No, to je to, zítra a pozítří hlásí slunečno,“ řekl jsem a uslyšel ránu, „Bells, jsi v pořádku?“

„Jo, skoro, jen… Na jak dlouho, že jedeš pryč? Bez telefonu?“ zeptala se zmateně.

„Na dva dny,“ řekl jsem a čekal, kdy uslyším další ránu, naštěstí se neozvala.

„No, já to zvládnu, neboj se. Však budu mít nabitý program, neboj, to si zařídím,“ řekla jen s trochou hněvu, ale nakonec jsem slyšel úsměv. „Miluju tě, Edwarde, a teď jeďte. Nechci za deset dní vidět vychrtlíka.“

„Taky tě miluju, hned jak se vrátím, tak zavolám,“ řekl jsem ještě v rychlosti a ozvalo se jen krátké přerušované tůtání.

Bella:

Občas si vážně připadám jak blázen, už ten večer, co Edward odjel na lov, se mi těžce usínalo. Mluvívali jsme spolu, než jsem usnula. Je to druhá noc, co je pryč, a jen proto, že chci slyšet jeho hlas, tak znovu a znovu volám do jeho hlasové schrány.

„Edward Culen, pokud je to urgentní, zanechejte prosím, po zaznění tónu, vzkaz.“

Jeho hlas bych mohla slyšet milionkrát a nikdy by se mi neohrál. Jenže třetí noc už jsem to nějak nerozdýchala, ale rozplakala se, když zazněl tón pro zprávu asi po dvacáté. Okamžitě jsem to položila. Radši už jsem znovu nevolala. Vážně jako malá.

Asi v jedenáct večer se rozezněla známá písnička vycházející z mého telefonu. Okamžitě jsem po něm vztáhla ruku, stiskla zelené tlačítko a uslyšela ten okouzlující hlas, který byl plný obav: „Ahoj, lásko, nebudím?“

„Ahoj, ne, nebudíš, ještě jsem neusnula,“ odpověděla jsem a usmála se. Byla jsem šťastná jen z toho, že slyším jeho hlas.

„To jsem rád,“ řekl s úlevou, hned ale nasadil vážný tón, „řekneš mi, pročpak jsi plakala?“

„Jak to víš?“ vyděsila jsem se, že ví, co jsem udělala. Udělala? Sakra, Bello, tohle není zločin.

„Hlásilo mi to hlasovou zprávu, vyzvedl jsem ji, a jediné, co jsem uslyšel, byly tiché vzlyky. Napadlo mě, že se možná něco stalo,“ řekl vážným, zvědavým hlasem plným obav.

„Jen se mi stýskalo, už se mi stýská i po hlase v telefonu, tak jsem poslouchala tvůj záznamník. Nějak jsem to psychicky nerozdýchala a rozbrečela se,“ odpověděla jsem se studem. Připadala jsem si tak strašně trapně, vždyť se nic nestalo, jen jsem ho tři noci neslyšela.

„Slib mi, že už kvůli mně nebudeš plakat,“ řekl s vírou a já se posadila na posteli.

„Jak ti mám tohle slíbit? Tohle je nereálný slib, nedá se neporušit,“ řekla jsem stroze. Tohle slíbit nemůžu, byl by to falešný slib.

„Dobře, nejspíš máš pravdu,“ řekl pokořeně. „To se ti opravdu tolik stýskalo jen po mém hlase?“

„Ano, ano, moc. Ani nevíš, jak se těším na příští pátek. Jenže to tak pomalu utíká, že je to k nevydržení. Každá hodina navíc mi způsobuje božský trest. Edwarde, nemohl bys přijít hned teď a obejmout mě?“ Sakra, co to povídám, nechci ho takhle moc ovlivňovat.

„Jenže ty jsi anděl a andělé nejsou trestáni bohy pro-nic za-nic, uvidíš, že každý anděl bude odměněn,“ řekl sladce a já jsem ho chtěla zlíbat na každém místě, které vlastní jeho tělo. „Přiběhl bych nějak za hodinu, a to ty už přece dávno spinkáš.“

„Počkám, když budu vědět, že přijdeš,“ řekla jsem naléhavě. Chtěla jsem spát v jeho objetí.

„No tak, přece nebudeme porušovat pravidla,“ řekl mile. Možná, že se vyžívá v tom, když mě trápí, a já ho musím přesvědčovat.

„Upřímně řečeno, porušila jsem jich už tolik, že na jednom dalším nesejde. Prosím, Edwarde,“ zašeptala jsem do telefonu. Usmála jsem se, když jsem zjistila, že se na druhé straně ozvalo povzdechnutí.

„Že já se nechám vždycky ukecat,“ řekl naoko naštvaně. Hned na to se ale zasmál. „Nech otevřené okno.“

„Dobře,“ odpověděla jsem jen a uslyšela pravidelně znějící tón ukončeného hovoru. Sedla jsem na vozík, dojela k oknu a otevřela ho do kořán. Do pokoje zavanul krásný čerstvý vítr z konce zimy. Usmála jsem se při představě Edwardových ledových rtů.

Vrátila jsem se do postele a na notebooku pustila seznam písniček hraných na klavír. Několik z nich bylo nahraných od Edwarda. Sedla jsem si na postel, zalezla pod deku a opřela se o zeď. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, ale vím, že jsem tam usnula. Později jsem jen cítila ledové ruce na mých zádech.

***

Místo budíku mě vzbudil Edward, šeptal mi do ucha, že musím vstávat. Nepotěšil mě, ale co se dá dělat. Otočila jsem se na něj a políbila ho. Polibek mi opětoval, ale nezapomněl kontrolovat čas, abych náhodou nezapomněla jet na snídani. Pomohl mi z postele, dokonce mi i podal věci a odvezl mě do koupelny.

„Budeš tady, až se vrátím?“ zeptala jsem se, ale tušila jsem, že ne.

„Ne, Bells, nebudu,“ řekl nesmlouvavě. Došel ke mně a dlouze mě políbil, s těží jsem zadržela slzu, která se drala ven.

„Bude se mi stýskat,“ řekla jsem tiše a on mi chytl tváře do dlaní.

„Existuje místo, kde jsem s tebou stále, hlídej ho a pečuj o něj,“ řekl. Políbil mě na čelo a zmizel venku.

Takže krásné Vánoce, berte to jako takový malý dáreček. A pokud mě chcete taky obdarovat, tak prosím zanechejte komentík.

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Happiness is like a dandelion, just a slight breeze and fly away away! 30. kapitolka: