Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Graceful - 11. kapitola

28.11.2011 (21:30) • RosalieRose • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1527×

11. kapitola

Emmett mi pomohl vystoupit a já jsem se do něho zavěsila. „To zvládneš, sestřičko,“ řekl mi. Nedokázala jsem mu odpovědět, a tak jsem se na něho jen vděčně usmála. Začala hrát hudba a my jsme do rytmu šli dovnitř.

Celý sál byl posetý tisíci květin, z toho také vyplývala neobyčejně nádherná vůně. Vedle Emmetta jsem musela být naprosto nepatrná, ale nijak mě to netrápilo. Koukala jsem se všude, jen ne před sebe. Chtěla jsem si vše prohlédnout, a to nejdokonalejší až na konec, Edwarda. Byla tu spousta ‚lidí‘, popravdě jsem se celkem divila, kolik přátel mají Cullenovi. Byla jsem s tím seznámena již na svatbě Rose a Emmetta.

Květiny byly impozantně poházené po měkkém bílém koberci, po kterém jsem se krok za krokem posouvala dopředu. Poprvé jsem vzhlédla.

Edward byl otočený směrem ke mně, byl šťastný. Jeho jemně rozcuchané hnědé vlasy s nádechem rzi mu perfektně kontrastovaly s ledově sněhovou pletí, přirozeně bezchybnou. Medové oči se mu blýskaly a sametové rty se mírně chvěly. Milovala jsem ho, částečně pro dokonalost a bezchybnost, ale hlavně pro jeho duši a mysl.

Velice nenuceně mne Emmett dovedl až k malému schůdku, u kterého mě pustil. „Hodně štěstí,“ zašeptal. Nikdo krom mě to však neslyšel. Podívala jsem se mu do očí a usmála se. Potom jsem si opatrně nadzvedla dlouhou vlečku a částečně dorovnala výšku mezi mnou a Edwardem. Ten se už otočil mým směrem a společně jsme čekali jen na oddávajícího.

Byl jím příjemný starý muž, který oddával i Rose s Emmem. „Povstaňte, prosím,“ poprosil všechny přítomné. Vypadalo to jako plynulá vlna, jak všichni vstali.

„Edwarde a Isabello, ptám se Vás, jestli vaše rozhodnutí uzavřít manželství je svobodné a upřímné?“ pronesl kněz.

„Ano,“ řekl Edward.  Usmála jsem se na něho. A potom pohlédl kněz na mě.

„Ano,“ vydechla jsem.

„Zavazujete se k lásce, úctě a věrnosti, dokud vás smrt nerozdělí? Poslední část proslovu byla lehce pozměněna.

„Ano,“ zopakovala opět moje láska.

„Ano.“

Oddávací nás vyzval k utvrzení tohoto slibu.

„Já, Edward Anthony Masen Cullen, beru si tebe, Isabello Haleová, za manželku. Zachovám k tobě úctu, věrnost a lásku v dobru i zlu, dokud nás smrt nerozdělí.“ Citoval to s takovou lehkostí svým hedvábným, plynulým hlasem. Tyhle slova se mi postupně vrývala do paměti. Celou dobu jsme se dívali tomu druhému do očí. Bylo to nádherné.

„Já, Isabella Haleová, beru si tebe, Edwarde Anthony Masene Cullene, za manžela. Zachovám k tobě úctu, věrnost a lásku v dobru i zlu, dokud nás smrt nerozdělí.“ Tak jsem tedy utvrdila slib. Byla jsem dokonale šťastná.

„Pak tedy přijměte tyto prsteny jako spojení Vašeho manželství,“ pokynul oddávající směrem k Rosalií, která nesla hedvábný polštářek s prsteny. Edward vzal ten menší a navlékl mi ho na prsteníček. „Miluji tě,“ dodal. I já jsem vzala druhý prsten a navlékla ho na Edwardův prst. „Miluji tě.“

„Můžete se políbit.“ To byla poslední slova. Edward si mne taktně přitáhnul a já jsem ho objala kolem krku. Pak mne pomalu políbil. Byl to nejkrásnější polibek, byla to nejkrásnější atmosféra. Teď jsem byla vděčná své upíří paměti, budu si pamatovat všechno i do těch nejmenších detailů. Neochotně jsme se od sebe museli odtáhnout. Všichni nám tleskali. Esmé kdyby mohla, tak brečí. Zasmála jsem se tomu, ale to nebylo úplně rozumné, protože mě napadla spousta dalších věcí, o které přichází ona, tedy i já. Radši jsem ale zastavila proud těchto myšlenek a soustředila se na gratulace.

První se nás ujal Emmett, byla jsem si téměř jistá, že vymyslí nějakou pitomost. „Takže, sestřičko! Když ses k tomuhle skutku konečně dokopala, po těch dvou stech letech,“zasmál se. „Tak bych ti chtěl popřát hodně štěstí a pevných nervů, Edwarde.“ Na to poslední slovo se otočil k mému manželovi a mrkl na něho. Normálně bych mu asi dala pohlavek, ale teď jsem se tomu mohla jen zasmát. Prostě to byl Emmett. „A tak jsem vám upekl dort,“ dodal. Vytřeštila jsem na něho oči. Až teď jsem si všimla vozíku vedle něho, který byl zahalen bílým povlakem, který rychle zmizel. Dort byl relativně vysoký a na úplném vrchu jsem stála já a Edward a kolem byly kaluže krve.

„Emmette, já tě přerazím!“ vyhrožovala jsem, a pak se mě zmocnil výbuch smíchu. Musela jsem ho obejmout. Bude mi strašně moc chybět.

„Děkuji ti,“ šeptla jsem. Bratříček se na mě však jen zářivě usmál.

Po všech těch gratulacích následoval ‚První tanec.‘ Ale bylo opravdu těžké nějak tancovat, když jsem měla takové šaty. Nakonec jsme se jen pohupovali do rytmu pomalé hudby. „Miluji tě,“ řekla jsem Edwardovi vděčně. Neodpověděl mi, pouze mi věnoval další z řady dokonalých polibků.

Dále jsem tancovala s Emmettkem, celou dobu do mě hustil ‚manželské‘ rady a já jsem se tomu celou dobu smála. Nebylo mi jasné, jak to může Rose zvládat, ale přišla, zpražila ho velice ostrým pohledem, sladce se na mě usmála a společně s bratrem odcupitala. Udiveně jsem se tomu musela zasmát. Byla výborná. Náhle si se mnou přišel zatancovat Jasper, opravdu uměl tančit výjimečně. Tělo držel dokonale rovné, propnuté a postoj též. Moc jsme si ale nepovídali, jelikož jsem půlku tance koukala na Edwarda, který tancuje s Alicí a domlouvá s ní poslední detaily naší svatební cesty.

Po vystřídání všech partnerů jsem si šla sednout na židli ke Carmen a několika dalším upírkám. Bylo to celé moc krásné. Mezitím jsem taky slyšela mnoho vtipů, které pronesl Emm na celý sál. Nakonec jsem ale došla k názoru, že těch několik týdnů, co budeme s Edwardem pryč, tak bez něho velice dobře přežiju.

Postupně se začínalo stmívat a já jsem společně s Alicí zahájila moje a Edwardovy líbánky, všem jsem moc poděkovala a rozloučila jsem se s nimi. Společně s Rosalií a Alicí jsem vyjela ke mně domů, abych se mohla dopřipravit na líbánky. Spousta upírů zůstane na pár dní u Cullenových a později to bude zase jako dříve, jen beze mě a mého manžela.

„Takže, my ti jdeme zabalit a ty se jdi přichystat,“ zavelela malá Alice. Vůbec jsem neprotestovala, naopak jsem přikývla a šla si svléknout ty nádherné šaty. Dala jsem si je na ramínko a i s ramínkem putovaly do velké bedny, kterou jsem ukryla v šatně. Chtěla jsem si je schovat, aby mi navždy připomínaly tenhle perfektní den.

Šla jsem do koupelny, kde jsem se odlíčila a vytáhla jsem si z vlasů kousky květin, které tam původně byly pracně zapleteny. Svlékla jsem se a vlezla jsem do sprchového koutu. Snažila jsem se, aby mi to netrvalo moc dlouho, a tak jsem se rychle vysprchovala a umyla si hlavu.

Osušila jsem se a oblékla jsem se do již přichystaného spodního prádla, na cestu jsem nepotřebovala nic sexy, šlo mi o pohodlí. Myslím, že v tomhle by se mnou Edward naprosto souhlasil. Strašně jsem se na něj těšila, a to jsem ho neviděla asi půl hodiny. Vlasy jsem si vyfoukala a nechala je volně rozpuštěné. Oči jsem si jen lehce kouřově nalíčila a rty jsem přetřela balzámem.

Rychle jsem vyběhla do mé ložnice a oblékla si připravené oblečení, všechno jsem měla suprově připravené. Avšak vzhledem k tomu, že bylo venku pod nulou, tak jsem si vzala jiné boty, než byly ty připravené. Také jsem si pod svetřík vzala bílé tílko, přece jenom pohodlnější. Obávala jsem se, že mi Alice společně s Rosalií zabalí ‚nevhodné‘ věci, a tak jsem čapla velkou kabelku a vrazila jsem do šatny jako tornádo. Vzala jsem si svoje oblíbené věci a nějaké normální spodní prádlo.

Seběhla jsem dolů do obývacího pokoje, kde na mě holky čekaly, společně asi s pěti kufry. Zasmála jsem se tomu. Nahodila jsem naprosto vážný výraz. „Takže vy už mě tady nechcete? Hm?“ začala jsem naoko rozčileně vyšilovat. Holky na mě koukaly, jako kdybych se zbláznila.

Rose to ale rychle došlo a začala se smát. „Ale no tak, Bello!“

Naši ‚hádku‘ přerušilo vrnění černého Volva, které právě zastavilo na příjezdové cestě. Vystoupil z něho ten nejkrásnější a nejúžasnější muž na světě, můj manžel. Elegantním pohybem zavřel dveře a zpod řas se na mě pokřiveně usmál, nešlo odolat, prostě jsem musela vyběhnout upíří rychlostí a vrhnout se na něho. Prostě mě přepadla touha ho políbit, a taky se stalo. „Ahoj, paní Cullenová,“ řekl potichu a s nenuceným úsměvem. Chvilku jsme si jen užívali přítomnost toho druhého, ale vyrušily nás Rose s Alicí, nesly mi kufry. „Uhm, já vás ještě nepředstavila! Tohle je můj manžel,“ řekla jsem velice přesvědčivě a ukázala na Edwarda. Bylo krásné říkat to slovo manžel.

Netrvalo dlouho a všichni jsme se rozloučili. „Budete mi moc chybět, holky,“ podotkla jsem. Obě jsem ještě jednou objala, a to už mi Edward otevíral dveře auta. Jako tradičně ho obešel a sedl si na koženou sedačku vedle mě. Nastartoval a my jsme vyjeli směr líbánky. Věděla jsem, že jedeme někam do Anglie, ale to bylo vše. Neměla jsem žádné podmínky, prostě mi jen stačil můj manžel, který mě právě impulzivně hladil po levém stehně. Bylo to příjemné. Moc dobře jsem věděla, že to nemyslí tak, jako obrovská většina mužů. Opřela jsem si hlavu o jeho svalnaté rameno, které jsem ještě předtím přes bílý svetr políbila.

„Takže, v kolik hodin nám odlétá letadlo?“ zeptala jsem se nesměle. Něžně svraštil obočí, a pak se na mě podíval. „Přibližně v šest hodin a deset minut, takže za necelou hodinu a půl.“ Kdybych ho neznala, klepala bych si na čelo, jak to můžeme stihnout, když se na letiště jede přes hodinu. Věděla jsem ale, že to stihneme naprosto bezchybně. A taky že ano. Během dvaceti minut jsme dorazili na letiště.

Všechny tašky a kufry jsme společně pobrali, samozřejmě jen díky upíří síle. Na letišti nebylo moc lidí, kdo by také někam lítal na Štědrý den. Po bezproblémovém odbavení jsme se ‚nalodili‘ do letadla. Samozřejmě jsme letěli v první třídě, bylo to lepší z hlediska soukromí.

Díky Alici jsme letěli přes noc, takže nehrozilo, že by k nám každou chvíli chodily letušky. „Jsi šťastná?“ zeptal se mě najednou Edward.

„A ty?“ odpověděla jsem otázkou. Samozřejmě, že jsem byla šťastná, že si ani nedokáže představit jak moc. Hluboce se mi podíval do očí.

„Neskutečně moc,“ vydechl. Ovál mě jeho kouzelným dechem. Přísahala bych, že tohle mě nikdy neomrzí. Pomalu jsem ho políbila. Cítila jsem, jak se mu v polibku zvedají koutky, usmíval se. Vyzvedl si mě na sebe, tak abych mu seděla na klíně a uvolněně mě hladil po celé délce zad. Věděl, jak moc příjemné to je. Snažila jsem se k němu přimknout co nejblíže, každou svou částí těla. Hladila jsem ho ve vlasech, na krku a na pažích. Najednou ztuhl, odtáhl se a já už jsem seděla na svém místě. Potichu jsem zavrčela, doopravdy jsem totiž nechápala, kdo nás může rušit.

Přišel k nám stevard. Chvíli nic neříkal, nejspíš si urovnával myšlenky. „Nedáte si něco k pití?“ vykoktal nakonec.

Edward chtěl odpovědět, že ne, ale já jsem byla rychlejší.  „Pochopitelně, že ano, jednu jemně perlivou vodu a dvakrát červené víno,“ opověděla jsem velice tlumeným sametovým hlasem. Edward okamžitě zavrčel. Vzhledem k tomu, že stevard nadále nebyl schopen ani slova, tak radši rychle odešel. Během dvou vteřin mě můj manžel uvěznil v ocelovém sevření a velice vášnivě mě líbal. Potichu jsem vzdechla.

„Kde je tvoje sebeovládání?“ Znovu jsem vzdechla. Mysl mi přestávala pracovat tak, jak by měla a moje tělo ji už neposlouchalo.

„K čertu se sebeovládáním, nemáš mě dráždit,“ zavrčel. Byla jsem jako v transu, ale zaslechla jsem kroky stevarda. Okamžitě jsem se od Edwarda odtáhla a on se zmučeným výrazem ujal na svém křesle pozici jako předtím.

Ten mimořádný otrava nám přinesl nápoje a položil je na malý stoleček a s pusou otevřenou odešel. Musela jsem se mu smát, že mu to nepřijde hloupé. Nakonec jsem už Edwarda nedráždila. Celý let jsem mu ležela na rameni, sem tam jsme něco prohodili, občas jsme se políbili.

O necelých devět hodin později letadlo přistálo na letišti v Plymouthu, ačkoliv jsem si myslela, že z Ameriky se sem lítat nedá. Vzhledem k tomu, že je Plymouth u moře, tak jsme se taxíkem nechali odvézt do přístavu. „A kam pojedeme teď?“ zeptala jsem se s laškovným hlasem. Přemýšlela jsem nad tím, co Edward vymyslel. Prostě jsem to nevěděla.

„Kam myslíš?“ usmál se na mě. „Teď se tady ‚nalodíme‘ na naši soukromou jachtu a asi za tři hodiny se opět ‚vylodíme‘.“ Kde, to už neřekl.

Doopravdy, po třech hodinách jsme se ocitli na pobřeží nějakého velkého ostrova. Chtěla jsem se zeptat, kde to jsme, ale Edward mě předběhl. „Tohle je ostrov Isabella, až do nedávna neměl jméno. Je to ostrov, který patřil mé rodině. Zdědil jsem ho.“ Nebyla jsem schopna slova. On pojmenoval ostrov po mně? Zářivě se na mě usmál, jako kdyby mi to mělo pomoct.

„Ou. Je to tady nádherné,“ rozplývala jsem se nad zasněženým ostrovem. „Kolik ostrovů ještě vlastní Cullenovi? Nebo snad vlastníte i kontinenty?“ zasmála jsem se. Tady je možné všechno.

„Ne, máme ještě ostrov Esmé, ale ten je u Jižní Ameriky,“ potvrdil mi domněnku.

„Pojď, něco ti ukážu.“ Vzal všechny tašky a chytl mě za ruku. Volným krokem jsme ušli asi  půl kilometru a já jsem spatřila nádherný domek u jezera.

„Ten je nádherný!" vyhrkla jsem.

"Tak se jdi podívat dovnitř." Lehce mi pokynul k zasněžené cestě před domkem. Vlepila jsem mu pusu a lehce mu vytrhla klíče, které držel v pravé ruce. Byla jsem jako malá. Během setiny jsem odemykala, a pak už jsem šla hezky lidsky, pomalu. Otevřela jsem hned první dveře, které vedly z malé předsíně. Byla tam ložnice, malá a útulná. Nikdy jsem nepotřebovala ten luxus, ve kterém jsem žila. Možná to ale bylo to jediné, co jsem měla. Teď už jsem ho ale nepotřebovala. Z ložnice vedly další dveře. Otevřela jsem je. Byla tam perfektní koupelna.

Během necelých dvou minut jsem se do tohoto místa zamilovala stejně jako kdysi do Edwarda...

Předchozí kapitola

Autor: RosalieRose (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Graceful - 11. kapitola: